Klára Horáčková: Cesty k začleňování žáka s překážkami v učení

pondělí 24. září 2018 ·

Stojaté vody našeho školství jsou stále častěji rozvířeny novátorskými zásahy. Posledních několik bouří nesou jména Jednotné přijímací zkoušky, Státní maturitní zkouška, Integrace či Inkluze.

Novinky jsou to jen zdánlivé a publicisticky vděčné. Řada českých škol více či méně zdařile integrovala žáky se speciálními vzdělávacími potřebami dávno, dalo by se možná říci „odjakživa“. Každodenní školní život psal každý rok veselé i smutné příběhy. Škola se často stávala osudovým hybatelem v životě dítěte, a to prostě mělo či nemělo štěstí. Štěstí na osvícené a vstřícné vedení školy a především jednotlivé učitele, kterým kromě jiného nesměla chybět i odvaha a odhodlanost jít často i hlavou proti zdi…

Školy, které takto spontánně začleňovaly žáky s překážkami v učení i v době, kdy tento jev ještě ani neměl jméno, se jich ani dnes neděsí a jejich ředitelé a ředitelky, učitelé a učitelky spolu s dalšími pedagogickými, ale i nepedagogickými pracovníky, nenaříkají nahlas, že „to nejde či nepůjde“.


Času dost


Dan se narodil předčasně, v 34. týdnu těhotenství, s porodní hmotností 680 gramů. Z důvodu diagnostikovaného opožděného psychomotorického vývoje absolvoval dlouhodobou rehabilitaci až téměř po dovršení 2. roku života. Nemluvnost v útlém věku je v jeho rodině běžná, nevyvolala tedy u rodičů větší pozornost. Pediatr v místě bydliště matku utěšoval, že se rozmluví a má na to ještě dost času. Až při potřebě nástupu do mateřské školy byl Dan vyšetřen dětským psychologem, který diagnostikoval vývojovou dysfázii na podkladě sluchové vady.

Protože byl Dan dítě sice nemluvné, ale obecně pozorné a učenlivé, byl přijat do běžné státní mateřské školy, neboť v místě bydliště, v původně okresním městě v západních Čechách jiná možnost nebyla. Dan byl ve školce spokojený, neplakal, s dětmi si hrál přirozeně, viditelně nestrádal, ale jeho řečové schopnosti se nijak nevyvíjely. Byl v péči logopedky, ale logopedická cvičení doma byla silně narušena odchodem matky od rodiny. Dan zůstal v 6 letech v péči otce, dědečka a babičky. Jeho pokrok se výrazně zpomalil.

Přesto s odkladem zahájil školní docházku v běžné základní škole jako integrovaný žák se zdravotním postižením. Speciální škola byla příliš vzdálená, nad možnosti dojíždění či dovážení a Dan by musel být ve věku sedmi let celý týden v domově mládeže v budově školy. Přes doporučení rodina nezvolila tuto variantu především z důvodu již dost významné citové deprivace z odchodu matky.

Ředitel školy přijímal Dana s tím, že se škola i rodina pokusí zvládnout spolupráci, ale že nemůže garantovat pozitivní výsledky. Dan měl ve své situaci štěstí v podobě třídní učitelky, která měla kromě něj ve třídě 4 žáky z odlišného jazykového prostředí a spolu s asistentkou pedagoga si velmi rychle uvědomila, že materiály, které používá pro žáky s odlišným mateřským jazykem, tedy tzv. žáky cizince, může s úspěchem používat či drobně upravovat také pro Dana. Navíc nebyla zastánkyní informativního hodnocení a plošného srovnávání žáků, které by takové dítě znevýhodňovalo a trvale demotivovalo.

Velkou roli sehrály i přátelské vazby, Dan znal své spolužáky cizince z mateřské školy a přirozeně k nim tak tíhnul. Necítil se mezi nimi handicapovaný a naopak s nimi spontánně spolupracoval. Třídní učitelka spolu s asistentkou, speciální pedagožkou a logopedkou shromáždila řadu materiálů určených pro žáky cizince mladšího školního věku a využívala webové stránky, portály a především materiály a tipy do výuky. Vyhledávala a upravovala digitální učební materiály z různých zdrojů z celé ČR.

Do 4. ročníku tak díky své, z pohledu řady kolegů, nadstandardní péči, ale i díky dobře nastavené spolupráci s rodinou, kde z důvodu zaměstnanosti otce hraje zásadní roli v přípravě na vyučování i v zajišťování volnočasových aktivit Dana dědeček, předávala žáka s průměrnými výsledky a velmi dobrou perspektivou školní úspěšnosti. Po celý první stupeň byl Dan hodnocen slovním hodnocením a nebyl tak demotivován plošným srovnáváním s ostatními spolužáky. V současnosti zahajuje Dan 7. ročník a jeho přáním je být přijatý na střední odborné učiliště, obor automechanik.


Štěstí v neštěstí


Nutno poznamenat, že ne všichni žáci s překážkami v učení mají takové štěstí v neštěstí jako Dan. Tedy štěstí na dobrou asistentku, dobrou učitelku, dobrého ředitele, dobrou školu, dobré rozhodnutí rodiny. Je smutné, že se v roce 2018 musí úspěšnost žáka podmiňovat štěstím. Dlouhodobě nevyužíváme zahraniční zdroje, nemáme čas na studium odborných materiálů, nepoučujeme se z chyb, nesdílíme, nespolupracujeme. Školy jsou zavalené administrativou, papír je často povýšen nad úkon. V mnoha školách jsou pedagogičtí pracovníci, hledající cesty na míru žákům, vnímáni jako přehnaně aktivní, často řeší problémy s vedením škol, protože po nich stále něco chtějí. Přístupy, vnímané u nás stále jako „novátorské“, nejsou nijak závislé na věku pedagogů, není bohužel zatím pravidlem, že by čerství absolventi pedagogických fakult přinášeli více kreativity, přehledu a nadhledu.

Když můj otec opouštěl v roce 1995 školství, jako velmi dobrý učitel, z důvodu nutnosti zajištění rodiny po stěhování do Prahy, odpověděl na inzerát reklamní agentury, která hledala přednostně učitele. Při pohovoru se ptal majitele, proč hledá učitele, kteří neví zřejmě nic o reklamní produkci, a dostal odpověď, že učitelé byli vždy univerzální a dokázali se přizpůsobit novým podmínkám a úkolům.

V příběhu Dana se protnula univerzálnost několika důležitých lidí s ochotou hledat cesty k jeho školní i životní úspěšnosti. Lidí, kteří si uvědomují, že základním výstupem vzdělávání je funkční gramotnost žáka. Takových, kteří chápou, že odpovědností školy není prosté předání informací, tedy „vědomostí“, ale naučit žáky, aby si v životě dokázali sami poradit a obstát, tedy skutečných pedagogických poradců a průvodců životem.

Mgr. Klára Horáčková


________________________

Autorka je členkou katedry preprimární a primární pedagogiky na PedF UK, vystudovala Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a několik let působila na základní škole na Praze 1, nyní studuje doktorské studium a zabývá se začleňováním žáků cizinců.

Příspěvek je součástí projektu Příprava studentů učitelství na práci v inkluzivní třídě, projekt vnitřní soutěže Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, 236065-1681.



0 komentářů: