Petr Horký: V dějepisu nemá jít o střílení názorů ani o jeden správný příběh

čtvrtek 6. září 2018 ·

S Vojtěchem Ripkou (ÚSTR) o tom, jak učit na českých školách moderní dějiny.

Zdroj: www.respekt.cz 20. 6. 2018

V Česku je stále široce rozšířená představa, že v hodinách dějepisu na základních a středních školách se studenti podrobně učí o pravěku a starověku, ale nedostanou se už k moderním dějinám. Podle Vojtěcha Ripky z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) to ale už dnes není pravda. „Všechna dostupná data mluví o tom, že se situace zlepšuje. A opakování té zmíněné fráze na aktivní učitele nepůsobí dobře,“ říká Ripka. Moderní dějiny se podle něj na většině škol učí. Nyní jde hlavně o to, aby výuka nebyla jen výčtem letopočtů a jmen. „Ve výuce by měly zaznít i kontroverzní názory. Žáci by neměli mít strach, že je někdo bude za nesprávný názor okřikovat,“ zdůrazňuje.

Učí se moderní dějiny na českých základních a středních školách dostatečně?

Na některých ano, na některých ne. Všichni učitelé dnes vědí, že je to podstatná součást vzdělání, ale ne všichni jsou schopni tomu věnovat dostatečnou pozornost a čas.

Před deseti patnácti lety možná ještě nevěděli, že je učit mají. Dřív tu byla rozšířená představa, že dějiny končí v roce 1945, a je to tak v pořádku. Kdy se ta představa změnila?

Jednak se rozpustil ostych způsobený do značné míry tím, jak se o nejnovějších dějinách učilo za normalizace, tedy tvrdý ideologický výklad. Objevily se alternativy, jak o novodobých dějinách učit novým způsobem, jak otevřít více perspektiv, jak tu látku nepojímat jen jako přenos informací mezi učitelem a žákem. Objevily se nové výukové materiály. A do určité míry šlo také o politické zadání. Výrazným impulzem, který tohle všechno shrnul, byla tzv. kurikulární reforma (školská reforma zahájená v roce 2005, která mj. určuje, co mají žáci znát – pozn. red.), v níž se o důležitosti výuky soudobých dějin přímo hovoří.

Díky čemu k celkové změně došlo?

Vznikla poptávka ze strany učitelů, která byla daná jednak generační obměnou, a pak také novými prvky výuky na pedagogických fakultách. Stát zároveň skrze evropské fondy určil nemalé prostředky na to, aby se rozšířilo vybavení pomůckami a podklady o moderních dějinách. Jedním z impulzů byl i nový rámec pro vzdělávací programy.

Nepřispěly k zájmu o moderní dějiny také aktivity neziskovek jako Člověk v tísni či Post Bellum nebo třeba vznik dnes velmi populárního webu Moderní-dějiny.cz, který založili ostravští učitelé? Zmíněné organizace začaly po roce 2005 vodit do škol pamětníky a učily děti s nimi pracovat, natáčeli vzdělávací filmy a vytvářeli učební pomůcky právě pro výuku soudobých dějin…

Zcela určitě tohle k zájmu přispělo. Tyto organizace do určité míry odpovídaly na poptávku učitelů, do určité míry tu poptávku samy vytvořily nebo rozšířily.

O moderních dějinách se dnes učí víc než kdysi. Co je tedy potřeba ještě zlepšit?

Je třeba opustit představu, že buďto se povídá, anebo se učí, a to učení pak znamená diktování letopočtů a jejich učení se nazpaměť. Já myslím, že ve většině škol tahle představa nepanuje, ale v některých ano. Jde o to uvědomit si, oč má v dějepise jít. Rozhodně nemá jít jen o to nabývat znalosti. Dětem by mělo být zřejmé, proč a k čemu se s těmito věcmi seznamují. Měly by mít na výuce a procesu poznávání historie větší podíl. Dějiny by neměly být uzavřeným systémem k naučení, ale otevřeným problémem k poznávání.

To zní dost obecně. Jak by měla vypadat třeba modelová hodina o normalizaci?

Na začátku by si měl učitel sám pro sebe, případně pro žáky formulovat, proč se vlastně o normalizaci učí. Takových témat, která vypadají důležitě, je obrovské množství a učitel z nich nutně musí vybírat jen některá. Důvodem, proč učit normalizaci, může být odpověď na palčivou badatelskou otázku. Třeba: jak je možné, že československá společnost, která šla v 60. letech velmi liberálním směrem, během pár let po vojenské invazi zpasivněla? A jakým způsobem na to zpasivnění odpovídaly jednotlivé skupiny lidí? Můžeme formulovat i vyhraněnější otázky. Třeba: Jak je možné, že dnes obecně uznávanou Chartu 77 podepsalo do roku 1990 jen dva tisíce lidí? Jasně položená otázka směřuje učitele k tomu, aby do výuky zapojil jen ty prameny a prvky, které mají pro její zodpovězení smysl.

Jak si má učitel poradit v případě, že se měl během normalizace docela dobře a jeho život připomínal třeba život postav ve filmu S tebou mě baví svět? A rodiče žáků na tom často byli podobně.

Věkový průměr v českých školách je sice poměrně vysoký, ale naprostá většina starších učitelů strávila učením za normalizace jen několik málo let. Učitelé dějepisu, kteří byli aktivní v 70. letech, jsou dnes v důchodu. Obecně je pak dějepis interpretační předmět. To znamená, že je vždy důležité, kdo dějiny vypráví a z jakého pohledu. Tohle je věc, která se zrovna skrze normalizaci dá ukazovat. Že je normalizace období, na které část lidí ráda vzpomíná, je zajímavý fenomén nejen pro zahraniční návštěvníky Česka, ale i pro žáky. A měli by být schopní ho společně s učitelem řešit. Nejde o to, aby učitel předkládal jeden správný příběh, který je v učebnici, ale aby umožnil žákům nahlédnout více příběhů včetně příběhu lidí, kteří na období normalizace pohlížejí nostalgicky.

Bojí se učitelé toho, že dostanou otázky typu: Vždyť tehdy měli lidé byty a práci, nebylo to vlastně lepší? A oni nebudou schopní dát uspokojivou odpověď…

Nepoužil bych termín strach, ale určitě se setkáváme s nejistotou, jak tahle témata učit, jak přistoupit ke srovnávání se současností. Naše úloha není nabídnout hotový návod, jak s nejistotou zacházet, ale snažíme se pojmenovávat situaci, nabídnout postupy, jak kontroverzní témata učit. Inspirujeme se hlavně v západní Evropě, kde dochází při výuce dějepisu k ještě výraznějším kontroverzním. Jednou z našich inspirací je výuka pomocí kontroverze v modelu, jak ji představuje Alan McCully ze Severního Irska. Místní spory okolo normalizace leckdo považuje za něco zásadního a příkopy mezi lidmi za nepřekonatelné – ale v Severním Irsku, kde ještě v druhé polovině 90. let docházelo k vlnám politického násilí a kde jsou školy znesvářených stran a komunity oddělené zdmi, je problém mnohem palčivější. Jejich postupy se snažíme inspirovat. Včetně toho, že ve výuce by měly zaznít kontroverzní názory. Učebna by měla být bezpečným prostorem, kde se žáci nebudou bát, že je někdo bude cenzurovat nebo okřikovat za nesprávný názor.

Jak s kontroverzí pracovat?

Dal bych příklad z naší praxe. Zabýváme se třeba výukou o protikomunistickém odboji. Na webu máme šest námětů do výuky. Žáci a učitel pracují s prameny z různých období, které jim umožní podívat se na to období z různých úhlů.

Jak by se tedy mělo správně učit třeba o bratrech Mašínech?

Zrovna k Mašínům máme dobře ozkoušenou lekci, která je založená na základní otázce po legitimitě politického násilí. Nezabývá se pouze tím případem a rozhodně není založená na otázce hrdinové, nebo vrazi. Hodnocením série akcí bratří Mašínů celá lekce vyvrcholí. To hodnocení nepředkládá učitel, ale měli by k němu dojít žáci. Jde přitom o vrchol několikahodinové práce, ne o střílení silných soudů od boku.

Napadají vás ještě další příklady dobré praxe, kterými by se učitelé dějepisu mohli inspirovat?

Za příklad výtečné praxe považuji třeba chrudimskou Základní školu Jana Malíka. Ne každý příklad dobré praxe totiž musí nutně být z hájemství soukromých a úzce výběrových škol. S kolegou Romanem Anýžem, který tam učí dějepis, se snažíme spolupracovat a inspiruje nás. Svým žákům dává velkou důvěru. Je schopen žáky přimět k tomu, aby v hodinách skutečně pracovali. Je pak radost, když jeho žáci 9. třídy jsou schopni poučeně pracovat s historickými prameny a formulovat svůj názor. Navíc je schopen do výuky zapojit každého jednotlivého žáka, což je výjimečné. Část hodin, kterou věnuje výkladu, je minimální, vejde se do jedné třetiny. Kombinuje různé formy výuky: skupinovou práci, ale i pomůcky, jako jsou třeba myšlenkové mapy.

Jak zpracoval konkrétní historické téma?

Viděl jsem jeho hodinu, která se týkala nástupu komunistického režimu. Na základě studia různých svědectví a pramenů s žáky vedli poučené hovory o možných způsobech vysvětlení nástupu komunistické moci.

Jaká byla role žáků?

Žáci byli schopní samostatně poskládat příběh události, obhájit svůj pohled na to, proč v roce 1948 nastoupila komunistické strana jako vedoucí síla, a jít při tom hluboko pod jednoduché nálepky typu převrat nebo puč. Byli schopni tomu procesu porozumět, a dokonce ho vyprávět z různých úhlů pohledu včetně pohledu té části společnosti, která se převratu v roce 1948 aktivně účastnila.

Vypadá to, že velkou roli hraje zapálený a charismatický učitel. Kolik takových je?

To asi nikdo neví přesně. Nám na vzdělávací semináře do ÚSTR chodí skupina asi osmi set učitelů, z nichž je – řekněme – dvě stě velmi aktivních. S kolegy z neziskového sektoru tuhle skupinu částečně sdílíme. Mluvíme tedy o zhruba tisícovce z celkového počtu pěti tisíc učitelů dějepisu. Velmi často se ale potkáváme s učiteli, kteří učí o dějepise v jiných předmětech, hlavně v základech společenských věd nebo českém jazyce. A co se týče toho, jestli je učitel charismatický… Ne každý může být charismatický – a charismatická osobnost může zase výuku příliš ovládnout a iniciativě žáků nenechat dost velký prostor. Proto se snažíme přemýšlet o dějepise ne jako o něčem založeném na dobrovolnictví, zápalu a osobní iniciativě, ale jako o něčem, co se dá zvládnout i v případě, že to učitel nepovažuje za své poslání.

Kolik učitelů z celkového počtu učí moderní dějiny? Výzkumy od 90. let až do současnosti na to jednoznačně neodpovídají.

Já bych tu otázku otočil. Máme dobré důvody si myslet, že většina učitelů věnuje dějinám po roce 1945 více než 20 hodin. Přesto se nejen tito učitelé, ale i my, kteří připravujeme vzdělávací pomůcky nebo učitelům pomáháme, znovu a znovu v médiích dočítáme frázi, že dějiny po roce 1945 se na školách neučí. Nechci zpochybňovat zkušenosti rodičů či jednotlivých dětí, ale všechna dostupná data mluví o tom, že se situace zlepšuje. Opakování zmíněné fráze na aktivní učitele nepůsobí dobře, vytváří jen zbytečný tlak.

Jak se liší výuka dějepisu na gymnáziích a dalších středních školách?

Základní rozdíl je, že na odborných školách je dějepis společně s ostatními humanitními předměty na okraji zájmu, takže časová dotace pro něj je třeba jedna či dvě hodiny týdně po jeden či dva roky. Naopak na gymnáziu je dějepis považován za jeden z důležitých předmětů a bývá vyučován celé čtyři roky, případně osm let. Paradoxně ale někdy vidíme, že nedostatek času a okrajovost dějepisu na odborných školách může učitele dovést k tomu, že si zásadněji než učitelé v luxusnějším postavení na gymnáziu rozmyslí, k čemu dějepis má být, co a proč z něj do omezeného času vybrat – a jak lidi, kteří se nejspíš nebudou dál vzdělávat, dovést k zájmu o historická témata a vlastní identitu.

Z mé velmi omezené zkušenosti z odborných škol vyplynulo, že studenti o dějepis nemají zájem. Nebudou ho potřebovat, učí se ho jen rok a soustředí se na dovednosti, které je budou živit. Má vůbec smysl tyto žáky dějepis tu velmi krátkou dobu učit, navíc když je nezajímá a podle jejich představ jim k ničemu není?

Právě naopak. Je to často poslední možnost, jak se pokusit pomoci jim samým kultivovat přístup k historii a k české identitě. Jak jim nabídnout nahlédnutí do jiných postojů a názorů, než zastávají oni sami. V dospělém životě jim to může pomoci pohybovat se v mediálním prostoru, kde je podobně jako v dějepisu potřeba pečlivě pracovat se zdroji, kriticky zkoumat jednotlivá sdělení a utvářet si vlastní názor aktivní prací s mediálními obsahy…

Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů: