Zuzana Hronová: Své čtyři děti učila doma. Jsou to báječné prázdniny i velká zodpovědnost, říká

středa 30. října 2019 ·

První myšlenka na domácí školu ji napadla, když jako malá četla knihu Julesa Vernea Dva roky prázdnin. Podruhé, již seriózněji, se začala tímto konceptem zaobírat, když šlo její nejstarší dítě do školy a ona měla ještě jedno čtyřleté a novorozená dvojčata. Každý den pro ni znamenal velkou honičku, kterou negativně odnášeli všichni. Sociální antropoložka Irena Kašparová nakonec doma učila všechny.

Zdroj: Aktuálně.cz 2. 10. 2019

„Vzbudit se, nakojit dvakrát, přebalit dvakrát, probudit starší dvě děti, udělat snídani, svačinu do školy, nastrkat dvojčata do kočáru, doběhnout na zastávku, stihnout nacpaný ranní autobus, dostat tam dvě děti a další dvě mimina ve dvojčecím kočáru, pak je zase všechny vyložit, odevzdat školáka a pomalu jít domů, aby to celé za hodinu a půl mohlo začít znovu," líčila na diskusním fóru TEDexPragueED věnovaném vzdělávání.

Irena Kašparová je sociální antropoložka, přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a krom toho je také velkou propagátorkou domácí školy a autorkou odborné publikace Průvodce domácím vzděláváním v České republice.

Hektické tempo její rodiny ji trápilo, zašla proto za ředitelkou školy a seznámila ji se svým snem o domácím vzdělávání. Jenže ředitelka byla podle jejích slov žena s třicetiletou praxí a dvěma lety do důchodu, takže o takovýchto novátorských metodách nechtěla ani slyšet.

Navíc, domácí vzdělávání, od roku 2005 ukotvené v zákoně, přestalo být krátce po svém legalizování v kurzu. Na přelomu let 2007 a 2008 totiž vrcholila tzv. kuřimská kauza, případ domácího týrání dvou chlapců jejich matkou, tetou a dalšími lidmi. Jeden z hochů měl domácí školu a nahrálo to tomu, že odstup od této nové formy vzdělávání se stal součástí snahy státu zamezit dalším podobným kauzám.

Jak ale Kašparová upozorňuje ve své knize Průvodce domácím vzděláváním v České republice, domácí škola není žádná inovace, nýbrž spíše návrat ke kořenům - dříve se děti vzdělávaly výhradně doma, aby mohly být k ruce rodičům při práci na poli či se zvířaty.

Zmiňuje také, že k tomuto prastarému modelu se nyní vrací tzv. unschooling („odškolnění") - na rozdíl od klasického domácího vyučování děti nesedí nad studijními materiály a neučí se předepsané penzum informací, ale přirozeně následují své rodiče v jejich pracovních činnostech. Popřípadě s nimi nebo prarodiči prozkoumávají zahrady, okolní lesy, louky a učí se z toho, co vyplyne z přirozeného denního chodu, samozřejmě opět s přihlédnutím k povinné látce, jejíž zvládnutí budou muset prokázat při postupových zkouškách.

Někteří rodiče nicméně berou unschooling tak, že děti vyvážou z povinné školní docházky a nechají je celé dny „lítat venku". Podpoře takovéto metody nepochopením jejích základních principů prokazují „medvědí službu".


S ostatními se děti setkávaly na kroužcích

Vystudovaná sociální antropoložka se svým prvním pokusem tedy narazila, takže její první potomek navštěvoval první a druhou třídu klasické školy. „Stále jsem pro někoho běhala, někoho někam vodila a přiváděla," vzpomíná.

Za další dva roky proto zkusila svou žádost znovu, vlastní výuku dětí si na škole nakonec spíše vybojovala. „Paní ředitelka si nás prolustrovala, zjistila, že u nás kuřimská kauza nehrozí, a nám konečně začaly vysněné prázdniny," vzpomíná. Nejstaršího syna provedla doma od třetí až do deváté třídy, postupně se přidávali další sourozenci, občas se učili i navzájem.

Odpadlo brzké vstávání, které její děti, svým spánkovým režimem spíše sovy, těžko zvládaly. Vstávaly v osm hodin, snídaně plynule přešla do výuky. „Nejdřív jsme se snažili pokrýt to, na co se děti nejméně těšily - někdy to byla vyjmenovaná slova, někdy násobilka, jindy anglická slovíčka. A hledali jsme pro každého jeho cestu, aby je to otravovalo co nejméně." Po přizpůsobeném budíčku další výhoda vzdělávání doma.

Odpoledne děti trávily na zájmových kroužcích a ona učila na Masarykově univerzitě v Brně a spolu se studenty se domácímu vzdělávání věnovala i akademicky. Tím ani jedna strana nestrádala ani po sociální stránce, ani matka ani její potomci nebyli izolováni od společnosti.


Nevýhody musí každý dobře zvážit

Celý tento systém má i své nevýhody, které musí každý dobře zvážit. Jak říká Kašparová, „domácí škola je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče". Dle jejích slov totiž razantně zasáhne do zaměstnání i do rodinného života, není ji možné provozovat bez vstřícné školy, kam je dítě zapsané, ani bez partnera, jenž mu nebude nakloněn. A je také celkem finančně náročná, nejen kvůli vybavení, ale také proto, že oba manželé nemohou pracovat na plný úvazek.

Irena Kašparová jako hlavní důvody, proč se tuto cestu rozhodla podstoupit, uvádí náročnou logistiku se čtyřmi dětmi, touhu být více spolu a také přesvědčení, že za vzdělávání dítěte by měl být odpovědný rodič, ne stát.

„Dětství uběhne velmi rychle a v této etapě toho můžete vy jako rodič dítěti hodně moc předat a je to krásné dobrodružství pro obě strany. Tak proč se toho dobrovolně vzdávat a přenechat vše státu?" ptá se. Dalším impulzem pak byly zkušenosti z dvou let vzdělávání prvního syna na běžné „základce". „Velmi brzy zjistil, co je to minimum, které mu zaručí samé jedničky i pochvaly paní učitelky, jít dál ho nic nemotivovalo, jakýkoliv hlad po vědění chyběl," líčí.

Existují však i další důvody, proč se rodiče rozhodnou pro domácí školu. Některým nevyhovuje každodenní docházka proto, že se nevejde do jejich životního režimu. Tráví čas na cestách a své děti berou s sebou, vychovávají malého talentovaného sportovce či umělce, nebo bydlí na samotě a dojíždění je problematické.

Další mají jiné představy o způsobu a průběhu vzdělávání, chtějí to dělat jinak, po svém, více individuálně, nebo se starají o dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, o mimořádně nadaného jedince, jemuž nevyhovuje tempo základní školy, popřípadě jejich syn či dcera zažili vážnou formu šikany a vstoupit ještě někdy do jakékoliv třídy je pro ně noční můrou.

A některým nevyhovuje klasická škola z „ideologických" důvodů - vyznávají alternativní způsob života, či jsou silně věřící a v jejich okolí se nenachází církevní škola, která by jejich děti vychovávala ve víře. Ostatně právě křesťanské rodiny patřily k prvním, kteří po roce 1989 po domácím vzdělávání volali a v roce 1998 se účastnili prvních experimentálních pokusů ještě před řádným ukotvením v legislativě.

K tomu ještě vedla dlouhá a náročná cesta, poslanci nejprve neměli pro tuto alternativu pochopení. Až v roce 2005 byla uzákoněna možnost domácího vzdělávání dětí na 1. stupni ZŠ, dalších deset let trvalo, než uzákonili tuto možnost i pro 2. stupeň.

Nejčastěji podle Ireny Kašparové argumentovali nedostatečnou socializací, sociálním vyloučením či tzv. „dítětem ve skleníku". S tím však tato odbornice zásadně nesouhlasí. Připomíná, že naopak rodina je pro dítě tím přirozeným prostředím, kde se naučí sociálním vztahům mnohem lépe než v umělém homogenním prostředí vrstevníků a v umělém prostředí, kde se neodvíjí skutečný život, spíše hra na něj. A jak také zazní v jejím Průvodci domácím vzděláváním, „někdy je milující babička bez maturity lepší učitel než promovaný doktor".

Navíc se tzv. „domškoláci" mohou po dohodě se školou, kde jsou zapsáni a vykonávají postupové zkoušky, účastnit školních akcí, s vrstevníky se vidí i odpoledne na kroužcích. Kašparová ve své knize naznačuje, že za proklamovanou péčí zákonodárců o blaho dítěte může být spíše obava státu, aby neztratil ideologické působení na své členy - nechce ho proto přenechat jiným, byť by to měli být vlastní rodiče. Cituje i někdejšího ministra školství Marcela Chládka, jenž domácí vzdělávání označil za „líheň extremismu".


Asi 2500 domškoláků

Ačkoliv je tato forma legální již 14 let, momentálně ji využívá jen kolem dvou a půl tisíc žáků a pro společnost je to stále do značné míry tabu. Dle zkušeností Ireny Kašparové se jí nejedna maminka domškoláka svěří, že když nedávají své dítě do školy, okolí je považuje za divné.

„Domácí vzdělávání nepřichází z Marsu, jen se probouzí z delší hibernace. Přináší s sebou rozšířenou svobodu, ale i větší zodpovědnost za sebe sama," uzavírá sociální antropoložka a metodička domácích škol.

Celý text a Podmínky nutné pro domácí vzdělávání si můžete přečíst ZDE.


1 komentářů:

rváčkazvesela řekl(a)...
6. listopadu 2019 20:30  

Paní Hronová, kdo Vás po dobu vzdělávání dětí živil? Odhaduji, že 99 % českých maminek, vy si toto nmeohla dovolit.