NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy + kompletní program

neděle 12. listopadu 2023 ·

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro školy, pro děti a rodiny s dětmi i další akce.        AKTUALIZOVÁNO 



Kompletní program

Kompletní aktuální program výstav a doprovodných akcí akcí najdete ZDE.


Přednášky, diskuze i komentované prohlídky jsou nyní dostupné také na webu Národní galerie Praha v rámci rozsáhlého projektu NGP online


Sledujte také webové a FB stránky galerie pro více informací.


Přehled všech probíhajících a připravovaných výstav najdete ZDE a ZDE.


Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Komentované prohlídky, studijní materiály, semináře a kurzy pro pedagogy najdete ZDE.




Aktuální výstavy



Pravoslav Sovák: Hlasitost ticha

 

Veletržní palác, grafický kabinet, do 7. ledna

 

Pravoslav Sovák (19262022) patří mezi osobnosti, jejichž přítomnost a umělecký přínos se z povědomí českého publika částečně vytratily kvůli emigraci do Švýcarska, kde od konce 60. let žil a tvořil. Po jeho nedávném úmrtí si Pravoslava Sováka nyní připomínáme touto výstavou skrze výběr z díla jako jednoho z nejvýznamnějších evropských grafiků své generace.

 

Během svého života vytvořil více než 330 grafických listů, na nichž s neobyčejnou koncentrací na techniku zkoumal a rozvíjel možnosti tisku z hloubky. Na výstavě jsou představeny práce z 50.70. let, v nichž tkví těžiště Sovákových hlubotiskových experimentů.

 

Rodák z Vysokého Mýta se vlastní volné tvorbě začal naplno věnovat až poměrně pozdě, v polovině 50. let. Už předtím sice vytvářel první kresby, grafiky i malby, avšak teprve trvalé přesídlení do Prahy mu umožnilo se na práci plně koncentrovat a začít systematicky experimentovat s technikou suché jehly a leptu.

 

Nejprve to byla města, více či méně znatelná z geometrických sítí, postupně zaplňujících prostor a zároveň se tvarově i koncepčně rozvolňujících. Období počátku 60. let pak bylo pro Sováka dobou experimentů. V jeho dílech se začala objevovat výraznější organičnost a exprese v budování tvarů, chvílemi se přibližující až soudobým informelním proudům. Zároveň však neopustil přísnou geometrizaci a tyto dva protikladné prvky začal stavět vedle sebe, aniž by je vnitřně propojoval, ponechávaje každému jeho výrazovou radikalitu. Citelné napětí, kterého tím v jednotlivých grafických tiscích dosáhl, je patrné zejména v cyklech Vztahy a Kontakty.

 

Po polovině 60. let se začal do Sovákovy tvorby promítat bližší kontakt se západním světem, kde se mu dařilo stále více vystavovat. Jeho vizuální jazyk nabyl větší svobody a experiment se posunul z úrovně zkoumání možností techniky spíše k hledání nové estetiky. Do jinak stále abstraktních kompozic začal zapojovat konkrétní motivy, postavy a tváře, zatím ale stále provedené jako intaktní součást desky technikou leptu či suché jehly.

 

V roce 1968, v den okupace sovětskými vojsky, opustil Sovák Československo a emigroval přes Německo do Švýcarska. V té době se z jeho tvorby začala pomalu vytrácet dříve pro něj zcela zásadní polarita, vycházející ze spojení konstruktivnosti a přirozenosti, a novým znakem se stala mnohovrstevnatost. Každý list začal dopracovávat individuálně, někdy i v průběhu několika let, grafický otisk se pro něj stal jen jednou z několika použitých technik.

 

Posledními pracemi, které ještě vycházejí z původních principů, ale výrazově již směřují k novým východiskům, jsou díla Přátelská poušť, Hráč a Živé ploty, odrážející téma pouštní krajiny, které začal rozvíjet na počátku 70. let, snad v reakci na zkoumání hranic lidské svobody, horizontů života a možná i na pocit existenciální osamělosti.

 

Výjimečnost Pravoslava Sováka a jeho práce spočívá především v silném citu pro koncepci a konstrukci. Měl úctu k technice a řemeslu, s chladnou precizností dováděl díla k maximální dokonalosti, byť k tomu mnohdy vedla dlouhá a technicky náročná cesta. Nebyl umělcem gest a romantizující citovosti, ale přísné rozumovosti a objektivnosti, která se snad může na první pohled zdát málo vřelá, její smysl ale vychází z mnohem větší hloubky a z potřeby hledání nepatetické aktuálnosti a pravdivosti.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.

 

 

Akvarel mezi Prahou a Vídní

 

Veletržní palác 1. patro, do 7. ledna

 

Akvarel, tedy práce s vodou ředěnými barvami na papíře, stojící na pomezí kresby a malby, je v dějinách výtvarného umění technikou s dlouhou tradicí. Největšího rozvoje dosáhl v 19. století, kdy svou univerzalitou zasáhl do většiny oblastí výtvarného umění. Akvarel charakterizuje lehkost, suverenita a virtuozita, neboť z podstaty své techniky skýtá minimum možností pro váhání a opravy.

 

Jedním z center umění akvarelu byla v 19. století Vídeň, kde se tato technika stala významnou součástí měšťanské a šlechtické kultury. Vynikající příklady vídeňského akvarelu se nacházejí ve sbírkách Národní galerie Praha (např. díla Rudolfa von Alta, Thomase Endera či Josefa Kriehubera). Národní galerie zároveň disponuje obsáhlými fondy akvarelů malířů a malířek českého původu (např. Antonín Mánes, Bedřich Havránek, Jan Novopacký, Amálie Mánesová, Vincenc Morstadt). Výstava ukazuje nejen uměleckou výměnu mezi dvěma metropolemi v době, kdy byly součástí jednoho státu, ale i vysokou kvalitu českých akvarelistů a podněty, které přinášeli do středoevropské vizuální kultury. Velká část exponátů je málo známá či dosud nevystavovaná.

 

Výstava představuje akvarel v jeho komplexnosti: mimo tradiční obory (veduta, krajina, portrét, interiérové vyobrazení) se zaměřuje i na další důležitá témata, jako je akvarel v rukou malířek a akvarelová skica. Kromě toho, že akvarelisté 19. století projevovali své mistrovství sugestivním ztvárněním detailu, právě ve skicách byli zároveň schopni velmi uvolněného projevu, jenž má mnoho společného s moderním uměním.

 

Výstava se neomezuje jen na období biedermeieru, které bývá s akvarelem nejčastěji spojováno, ale sleduje význam a využití akvarelu až do přelomu 19. a 20. století. Ukazuje jej také jako techniku pohybující se mezi médii: sleduje jeho vztah ke grafice, malířství, architektuře či například fotografii.

 

Výstava je tak rovněž příležitostí k pochopení umění 19. století jako bohatého vizuálního světa, jehož četné komponenty se živě propojovaly a vzájemně ovlivňovaly.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.

 


Karel Škréta: Tvorba pro grafiku

 

Schwarzenberský palác, do 4. února

 

Karel Škréta (1610 Praha – 1674 Praha) je uznáván jako zakladatel české barokní malby a umělec evropského významu. Méně je již známo, že jako autor kresebných předloh pro rytiny sehrál zásadní roli při formování barokní grafiky v českých zemích.

 

Základní umělecké školení získal Škréta v Praze a v roce 1627 odešel za dalším poznáním do ciziny. Pobýval přes deset let ve Švýcarsku, Německu, a především v Itálii. Seznámil se s barokním stylem i novými grafickými druhy a tyto zkušenosti zúročil po návratu do Prahy. Od 40. let 17. století zde navrhoval grafické listy, které vynikají výtvarnými kvalitami, promyšlenou koncepcí a ikonografickým bohatstvím.

 

Díla zvolená pro naši komorní výstavu prezentují téměř všechny oblasti grafiky, do kterých zasáhl ⁠⁠⁠⁠ knižní ilustrace, univerzitní teze, devocionální rytiny i podobizny. Škrétovy předlohy realizovali většinou renomovaní augsburští grafici, méně často pak pražští rytci.

 

Vystaveny jsou rovněž některé jeho kresby, které souvisely s grafickými listy. Připomenuta je také tvorba Karla Škréty ml. v oblasti grafiky.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.

 

 

Josef Matěj Navrátil: Krajinářské kresby

 

Veletržní palác, do 11. února

 

Krajinářská tvorba tvoří podstatnou část díla Josefa Navrátila. Umělcovou specialitou, která brzy získala velkou oblibu sběratelů, se staly kabinetní kvaše především s horskými motivy. Ty dokládají nejen jeho zručnost při komponování efektní krajinné scenerie, ale zejména ryzí malířský charakter jeho tvorby. V práci s barvou a světlem, jejichž prostřednictvím vyjadřuje náladu celého výjevu, navazuje Navrátil na tradici koloristické malby období rokoka.

 

Malířskost se ale projevuje i v tužkových studiích, jež se vzdalují akademické praxi přísně lineální kresby a spojují jeho tvorbu s umělci evropského romantismu.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.

 

 

Od vzletu k pádu. Taneční a pohybové studie Jana Štursy

 

Veletržní palác, do 11. února

 

Pro sochaře Jana Štursu (18801925) byla kresba nedílnou součástí jeho umělecké tvorby. V kresbě se rodily první nápady i uzrávala podoba výsledných děl.

 

Od idealizovaných dívčích aktů (Puberta, 19051906), ovlivněných literárním symbolismem, přešel Štursa kolem roku 1908 k vyjádření vitalismu moderního života v pevné, plastické formě lidského, především ženského, těla. Tanec, který měl možnost poznat na pražských jevištích, mu v tomto ohledu poskytl hned několik tvůrčích impulzů. Byly to nejen konkrétní tanečnice Sulamit Rahu či Olga Gzovská, které Štursa zachytil ve svých sochařských a kresebných pracích, ale dynamické postoje odpozorované z jeviště se promítly i do další tematiky jeho děl, a to někdy v překvapivých souvislostech.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.



Petr Brandl: Příběh bohéma

 

Valdštejnská jízdárna, do 11. února

 

Výstava po více než padesáti letech přiblížuje dílo nejvýznamnějšího umělce barokního umění v Čechách Petra Brandla (1668 Praha 1735 Kutná Hora). Představuje jeho monumentální oltářní plátna, která jsou pro účel této výstavy restaurována, dále portrétní tvorbu a námětově velice zajímavé žánrové malby. Diváci také mohou  prvně zhlédnout Brandlova nově objevená díla.

 

Výstava je koncipována jako vyprávění dvou paralelních příběhů: děl malíře a jeho života. Právě umělcův život, k němuž máme četné archivní doklady, je i pro dnešního diváka pozoruhodný nejen bohémským a revoltujícím způsobem, ale lze v něm najít zajímavé kontexty s problémy dnešní doby Brandl byl celoživotním dlužníkem, neboť se zhlédl v životním stylu šlechty a luxusu, který si chtěl také dopřát. Dluhy jej však několikrát dostaly do vězení. I z toho důvodu se mu nevyhnuly soudní spory o výživné s manželkou Helenou. Problémy měl Brandl také s objednavateli děl, neboť často nedodržoval smluvní podmínky. Malířův nevázaný život proto inspiroval současnou divadelní hru Tři ženy a zamilovaný lovec, která bude uvedena spolu s výstavou (soubor Geisslers Hofcomoedianten).

 

To však nic nemění na tom, že Brandl byl nejlépe placeným umělcem své doby, a to zřejmě i z důvodu velice osobitého a originálního stylu a malířského rukopisu, u něhož můžeme vypozorovat jisté paralely s Rembrandtovou malbou. Rentgenové snímky a makrofotografie Brandlových děl, které výstavu doplní, tak dají návštěvníkovi nahlédnout do útrob jeho malby.

 

Připravovaná konference k výstavě proběhne 5.–6⁠. února ve Veletržním paláci.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE. Audioprůvodce k výstavě ZDE.

 


Fotograf Festival #13

 

Veletržní palác, do 11. února

 

Třináctý ročník Fotograf Festivalu s názvem #hypertension23 je vizuální novelou kombinující text s obrazem. Z hlediska tématu se zabývá tenzí, kterou v naší mysli vyvolávají technologie vystavující naši pozornost nepřetržitému vizuálnímu tlaku, abychom si něčeho všimli, něco emocionálně prožili a reagovali. Projekt se věnuje hledání nové identity lidské bytosti, jejíž původní podobu abstrahoval digitální prostor. Ten nás naučil nově přemýšlet o sobě a o lidskosti.

 

Autorkou koncepce a kurátorkou festivalu je Monika Čejková. Hlavní část festivalu bude tvořit stejnojmenná skupinová výstava ve Veletržním paláci Národní galerie Praha. Dále retrospektiva alter ega americké umělkyně Lynn Hershman Leeson alias Roberty Breitmore, místně specifické instalace ve veřejném prostoru ve spolupráci s kurátorem a spisovatelem Shumonem Basarem a skupinová výstava ve Fotograf Gallery kurátorovaná Tinou Poliačkovou.

 

Jednotlivé části festivalu se snaží poukázat na to, že žijeme v době zvýšené transformace lidského těla v tekutou digitální hmotu ve všech aspektech našeho života. Stáváme se subjekty ztělesněných fantazií, ve kterých se můžeme stát někým úplně jiným navždy, na nějakou dobu nebo jen na jeden post. Zvolená forma vizuální novely by nám měla pomoci ujasnit si, jak této nové situaci rozumíme, a proč se cítíme tak, jak se cítíme.

 

Fotograf Festival si během dvanácti let své existence buduje silné vztahy se zahraniční uměleckou scénou a prezentuje české umělecké scéně současné podoby vizuálního umění. Festival každoročně zve řadu mezinárodně významných umělců, aby prezentovali nebo vytvořili práce pro téma daného ročníku. Třináctý ročník festivalu probíhá za nového vedení umělecké ředitelky Světlany Malinové.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.



Milena Dopitová: Even Odd

 

Veletržní palác, do 3. března

 

Milena Dopitová je intermediální umělkyně, která vstoupila na českou výtvarnou scénu začátkem 90. let 20. století. Po pádu komunistického režimu v tehdejším Československu se otevřely nové možnosti a témata ve výtvarném umění. Hlavním tématem jejích děl se stal nově projevený zájem o člověka a jeho intimní prožívání každodennosti. Dopitová pracuje s politikou identit v jednoduchých a až metaforických objektech, přetavuje tak přitom jejich všední účel do hlubšího sdělení.

 

Dopitová představuje společnost jako majestátní stavbu. Vazby a pouta, jež nás váží dohromady, jsou imanentní pevnou strukturou. Zajišťují stabilitu celé konstrukce, již nazýváme společnost, i přesto, že je to soustava složená z mnoha odlišných prvků. Abstraktní pouta jsou pružná natolik, aby celek mohl být v neustálém pohybu. Veletržní palác je místem setkávání a vzájemné výměny zkušeností i prožitků. Jednotlivá díla předávají zprávu o spojení, mohou být složena a rozložena rozličnými způsoby, a i přesto jejich skladba zůstává kompozičně funkční.

 

Intimita má ve vystavených objektech charakter osobní i veřejný. Jsou to vazby, které z osobních přerůstají v politické a opačně. Evropa je tvořena historicky odlišnými kulturami, které jen stěží mohou být zjednodušeny na pojem národa. Dopitová ve svých objektech poukazuje na rozdílnost, která společnost v širokém slova smyslu charakterizuje. Je to poté sounáležitost různých prvků, která vytváří stabilitu a harmonii. Ve světě, jehož napětí stále graduje, je rovnováha privilegiem. Empatie a citlivost jsou hodnoty, které je třeba každodenně kultivovat, protože ne vždy slunce svítí pro každého.

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.

 


Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění


Veletržní palác – 1. patro, do 7. prosince 2027


Pojmem atlas tradičně označujeme soubor map zobrazujících určitá území. Náš ATLAS je takovým souborem specifických území v rámci galerie, která mohou být často neviditelná: kavárna, pracovní prostory, knihovna, místa pro odpočinek, pro pohyb i klid, přednášky, dílny či herny. I takové tváře má galerie. ATLAS je Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění. 


Prostor najdete na ochoze architektonicky mimořádné Malé dvorany Veletržního paláce. Jednotlivé zóny ATLASu jsou volně propojené a nabízejí také výhledy dovnitř i vně paláce. ATLAS je zařízený mobiliářem na míru podle projektu studia No Architects – Daniely Baráčkové a Jakuba Filipa Nováka. Grafický design zpracovali Anežka Minaříková a Marek Nedelka.


Uměleckými díly dotváří jednotlivá území současné autorky: Andrea Kaňkovská, Eva Koťátková, Kristina Fingerland, Anna Hulačová, Kundy Crew, Marie Lukáčová, Marie Tučková a z organizace Elpida: Marie Čížková, Marie Horynová, Marie Hrobařová, Anna Kolešová, Jaroslava Lomnická, Pavla Nelibová, Anna Paráková, Dana Píšová, Pavla Tůmová, dále Tomáš Vaněk aparticipující veřejnost.


ATLAS je novým prostředím, kam se můžete opakovaně a zdarma vracet, může být zázemím pro vaše návštěvy a inspirace uměním, stejně jako místem pro tvorbu i relaxaci.


V dalších letech bude prostředí ATLASu dotvářeno krátkodobými či trvalými vstupy současných umělců a umělkyň, kteří se zároveň budou účastnit veřejných programů pro všechny věkové kategorie. V aktivitách budou reflektovat svoji uměleckou praxi, ale budou se také vztahovat k rozsáhlým sbírkovým expozicím umění od 19. století do současnosti ve Veletržním paláci. Vytvoří tak dialog mezi současným a minulým uměním, stejně jako kritickou interpretaci sbírek prizmatem současnosti, podporující svobodný dialog. Prostor je místem nejen pro programy iniciované NGP a jejími edukátory a edukátorkami, ale i pro aktivity, které si návštěvníci organizují sami.


Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.




Stálé expozice



Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550


klášter sv. Anežky České


Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.


Více informací a doprovodné programy ZDE.



Staří mistři


Schwarzenberský palác


Expozice Staří mistři ve Schwarzenberském paláci představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění (Hans von Aachen, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Lucas Cranach, Adriaen de Vries, Albrecht Dürer, El Greco, Francisco José Goya, Hans Holbein, Jan Gossaert zvaný Mabuse, Jusepe de Ribera, Peter Paul Rubens, Bartholomaeus Spranger, Karel Škréta, Simon Vouet, Michael Leopold Willmann a jiní).


Její základní časový rámec tvoří období od 16. do 18. století vycházející z retrospektivního pohledu na předrenesanční tendence v umění gotiky a antická díla jako inspirační podnět pro renesanční a barokní umění. Expozice je pojata jako dialog mezi národními a mezinárodními impulzy, vlivy a změnami v duchu dialektiky forem, stylů a motivů. Z dramaturgického hlediska reflektuje narativní aspekty evropského umění od antiky až po osvícenství, dějinné souvislosti a nadčasovost mistrovských uměleckých děl v inovativní instalaci.


V rámci hlavního přístupu do Schwarzenberského paláce je obnoven původní vstup z Hradčanského náměstí přes nádvoří. Tři sály v přízemí jsou vyhrazeny pro příležitostné sbírkové expozice a dvě místnosti poslouží grafickým kabinetům. 


Architektonické pojetí expozice koresponduje s její koncepcí: přízemí je pojato jako prolog expozice, první a druhé patro jako tematické panorama renesančního a barokního umění a půdní prostor je v nových souvislostech věnován sběratelství, tvorbě v malířství i sochařství, „skicáriu“ a kabinetní malbě.


Více informací a doprovodné programy ZDE.



Staří mistři II


Šternberský palác


Sbírková expozice Staří mistři II navazuje na expozici Staří mistři nacházející se v protějším Schwarzenberském paláci. Obě se vzájemně doplňují tak, aby utvořily jeden celek, a zároveň představují skvostná umělecká díla v různých souvislostech.


Nová expozice ve Šternberském paláci navazuje na historickou tradici prezentace mistrovských děl v tomto objektu, v němž sídlila v letech 1811⁠–⁠1871 Společnost vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie Praha. 


Díla jsou tentokrát vystavena v kontextu uměleckých center a jejich vzájemného prolínání. Staří mistři II představují to nejlepší z unikátních fondů Národní galerie Praha a jejich partnerů ⁠–⁠ např. ojedinělou kolekci ikon, jež se dochovala v Praze a jež přibližuje mimořádnou osobnost sběratele Nikodema P. Kondakovova. 


Představena je zcela výjimečná kolekce italské malby 14. a 15. století, která byla z větší části shromážděna Františkem Ferdinandem d´Este. Tato sbírka je nejpočetnějším souborem tzv. italských primitivů dochovaná mimo vlastní území Itálie a umožňuje sledovat uměleckou tvorbu v italských městech Sieně, Florencii, Benátkách či Padově.


Na fond raného italského umění navazuje instalace renesančního a barokního malířství (Alessandro Allori, Jacopo Bassano, Luca Giordano). Zastoupeny jsou mimořádné soubory nizozemského, vlámského a holandského malířství z období 15.⁠–⁠18. století, přičemž hlavní pozornost je věnována umělecké produkci Antverp, Amsterdamu, Utrechtu a Leydenu (Herri met de Bles, Pieter II. Brueghel, Peter Paul Rubens, Anthony van Dyck, Rachel Ruysch, Gerard Ter Borch, Nicolaes Eliasz. Pickenoy).


Vzácným kouskem je oltář s Ukřižováním od Hanse Raphona. Jedná se o jediný, v úplnosti zachovaný retábl s Pašijemi Krista v tuzemských veřejných sbírkách. Uměleckou tvorbu střední Evropy reprezentuje soubor norimberského malířství a dále vybraná solitérní díla vzniklá na území současného Německa, zejména v důležité obchodní a umělecké oblasti Porýní, a to z období 15.⁠–⁠18. století (Hans Baldung Grien, Hans Dürer). 


V expozici se též nachází umělecká produkce německých a rakouských zemí, jež vznikala v průběhu 17. a 18. století (Georg Flegel, Paul Troger, Johann Carl Loth, Johann Michael Rottmayr). Menší soubor francouzského a španělského umění 17. a 18. století vyniká významem a kvalitou vystavených solitérních děl (Charles Mellin, Pierre Mignard, Bartolomé Esteban Murillo).



1796–1918: Umění dlouhého století


Veletržní palác


Expozice vědomě a přirozeně spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách. Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.


Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.


Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.


Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi universum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.


Sbírková expozice chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.


Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naší současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.


Více informací a doprovodné programy ZDE.



1918–1938: První republika


Veletržní palác, 3. patro


Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.


Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).


Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).


V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.


Více informací a doprovodné programy ZDE.



19392021: Konec černobílé doby

 

Veletržní palác

 

Název Konec černobílé doby není pojmenováním let 1939 až 2021, ale heslem shrnujícím přístup, který se snaží materiál této často bolestné epochy dopředu ideologicky nehodnotit. Cílem je ukázat, že v umění existovalo více různých pojetí umělecké kvality paralelně vedle sebe. Základní polarity soudobého umění oficiální a neoficiální, abstraktní a figurativní, formální a sociálně angažované vzájemně podmiňovaly svoji existenci, zároveň však téměř nikdy neexistovaly jako černá a bílá maxima.

 

V chronologickém členění může návštěvník sledovat, jak rychle se představa umělecké kvality v tomto čase proměňovala, a to i u jednotlivých umělců. Expozice prezentuje umění jako svědectví doby: výsledek nejen čistě autorských, ale i společenských, politických a ekonomických sil. Tvoří ji více než 300 děl pouze ze sbírek NGP bez jakýchkoliv zápůjček. Expozici, která není založena na hierarchickém výběru nejlepšího, ale snaze pochopit motivy, jaké umění bylo tehdy vytvářeno a proč, doplňují příklady výstav a příběhy akvizic.

 

Vystavovaní umělci: Vasil Artamonov, Miloš Axman, Imre Bak, Daniel Balabán, Zbyněk Baladrán, Jiří Balcar, Václav Bartovský, Jiří Bartůněk, Jan Bauch, Zdeněk Beran, Jiří Beránek, Andrej Bělocvětov, Joseph Beuys, Michael Bielický, Václav Bláha, Milan Bočkay, Klára Bočkayová, Alighiero e Boetti, Bohumil Štěpán, Josef Bolf, Václav Boštík, Vladimír Boudník, Pavel Brázda, Eugen Brikcius, Veronika Bromová, Josef Brož, Václav Cigler, Tomáš Císařovský, Josef Čapek, Alena Čermáková, Jiří Černický, Karel Černý, Čhi Paj-š', Anna Daučíková, Jírí David, Hugo Demartini, Frederico Díaz, Alén Diviš, Stanislav Diviš, Bedřich Dlouhý, Milan Dobeš, Jiří Dokoupil, Míla Doleželová, Oscar Dominguez, Milena Dopitová, Helen Escobedo, Eva Koťátková, Libor Fára, Zdena Fibichová, Rudolf Fila, Emil Filla, Lucio Fontana, Richard Fremund, Michal Gabriel, Ladislava Gažiová, Kurt Gebauer, František Gross, Isabela Grosseová, Jaroslav Grus, Milan Grygar, Renato Guttuso, Eduard Halberštát, Jan Hendrych, Henryk Stazewski, Jiří Hilmar, Karel Hladík, Tomáš Hlavina, František Hodonský, Bedřich Hoffstädter, Vladimír Houdek, Jakub Hošek, Aleš Hudeček, František Hudeček, Anna Hulačová, Vaclav Chad, Dalibor Chatrný, Miloslav Chlupáč, Chuang-čou, Josef Istler, Vladimir Jankilevskij, Jozef Jankovič, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Jakub Jansa, Magdalena Jetelová, Stanislav Ježek, Boris Jirků, Josef Jíra, Jiří John, Stanislav Judl, Čestmír Kafka, Tadeusz Kantor, Olga Karlíková, Valerian Karoušek, Václav Kiml, Krištof Kintera, Josef Klimeš, Svatopluk Klimeš, Alexej Klyuykov, Eva Kmentová, Milan Knížák, Jan Koblasa, Martin Kohout, Vladimír Kokolia, Oskar Kokoschka, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Stanislav Kolíbal, Julius Koller , Vladimír Komárek, Vladimír Kopecký, Igor Korpaczewski, Jan Kotík, Karel Kotrba, Jiří Kovanda, Jaroslav Král, Radoslav Kratina, Jan Křížek, Jan Kubíček, Tomáš Kubík, Alena Kučerová, Milan Kunc, František Kupka, Petr Kvíčala, František Kyncl, Josef Lada, Ladislav Zívr, Tomáš Lahoda, Fernand Léger, Kamil Lhoták, Josef Liesler, Václav Magid, Cyprián Majerník, Josef Malejovský, Karel Malich, Ján Mančuška, Jiří Martin, Bohumír Matal, Roberto Matta, Milan Maur, Mikuláš Medek, Jan Merta, Karel Miler, Stefan Milkov, Vladislav Mirvald, Jan Mlčoch, Milan Mölzer, Daisy Mrázková, František Muzika, Jiří Načeradský, Jan Nálevka, Karel Nepraš, Rudolf Němec, Michal Nesázal, Eugen Nevan, Petr Nikl, Ladislav Novák, Pablo O'Higgins, Petra Oriešková, Markéta Othová, Eduard Ovčáček, Ivan Ouhel, František Pacík, Arnošt Paderlík, Ludmila Padrtová, Zdenek Palcr, Marian Palla, Karel Pauzer, Michal Pěchouček, Antonín Pelc, Jaroslava Pešicová, Jiří Petrbok, Pablo Picasso, Robert Piesen, Petr Písařík, Michelangelo Pistoletto, Theodor Pištěk, Viktor Pivovarov, Naděžda Plíšková, Stanislav Podhrázský, Vladimír Preclík, Jiří Příhoda, Hana Purkrábková, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Arnulf Rainer, Tomáš Rajlich, Martin Reiner, Michael Rittstein, Robert Piesen, Jaroslav Róna, František Ronovský, Tomáš Ruller, Zdenek Rykr, Zorka Ságlová, Milan Salák, Zbyněk Sekal, Zbyšek Sion, František Skála, Zdeněk Sklenář, Vladimír Skrepl, Skupina Rafani, Skupina Ztohoven, Martin Sladký, Otakar Slavík, Jan Smetana, Ivan Sobotka, Jiří Sopko, Jiří Sozanský, Sráč Sam, Jan Steklík, Václav Stratil, Antonín Střížek, Jiří Surůvka, Čestmír Suška, Ladislav Sutnar, Petr Svárovský, Jan Svoboda, Jitka Svobodová, Vladimír Sychra, Zdeněk Sýkora, Kateřina Šedá, Miloš Šejn, Josef Šíma, Adriena Šimotová, Karel Šlenger, Jan Špála, Petr Štembera, Roman Štětina, František Štorek, Eva Švankmajerová, Otakar Švec, Antoni Tapies, Michaela Thelenová, Mark Ther, Ťiang Čao-che, Václav Tikal, Margita Titlová-Ylovsky, Vojtěch Tittelbach, Antonín Tomalík, Endre Tót, Toyen, Filip Turek, Jiří Valenta, Jiří Valoch, Jitka Válová, Květa Válová, Karel Valter, Aleš Veselý, Kateřina Vincourová, Daniela Vinopálová-Vodáková, Alois Vitík, Rudolf Volráb, Jaroslav Vožniak, Alois Wachsman, Peter Weibel, Hana Wichterlová, Jaromír Wíšo, Jan Wojnar, Miloš Zet, Stanislav Zippe, Olbram Zoubek, Jan Zrzavý, Jana Želibská, Jan Želibský, Miroslava Zychová

 

Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.



1956—1989: Architektura všem


Veletržní palác – 2. patro


Životní styl je fenoménem, ve kterém se protínají každodenní zkušenosti a prožitky s architekturou a designem jako tvůrčími disciplínami. Na pozadí modernity, charakterizované přechodem k postindustriální společnosti, růstem terciárního sektoru, služeb, významným pokrokem v oblasti (tele)komunikace a audiovizuálních médií, se specifická česká situace jeví jako zvláštní případová studie s odlišnými aspekty politického vývoje studené války. Cílem výstavy je překovat binární pohled Výcho–Západ, uměle udržovaný od pádu železné opony před 30 lety, a učinit ji srozumitelnou v evropském kontextu. 


Výstava prezentuje významná díla ze Sbírky architektury Národní galerie Praha autorů a autorek, jako jsou Václav Aulický, Věra a Vladimír Machoninovi, František Cubr, Karel Prager, Alena Šrámková, tvůrčích kolektivů jako Sial Liberec a další, doplněná o fotografie, filmy z Národního filmového archivu a dobové publikace.


Více informací a doprovodné programy najdete ZDE.




Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály


Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.


Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.



Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé


Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let


Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.



Programy pro děti a rodiny s dětmi


Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace. 


Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.


Přehled programů najdete ZDE.



Ostatní akce


Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Komentované prohlídky, přednášky a diskuse, tvůrčí dílny či akce za účasti umělců – informace ZDE.



Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci


Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!



KONTAKT: 

Oddělení vzdělávání / Education Department 
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art 
Národní galerie Praha / National Gallery Prague 
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz
https://www.ngprague.cz 
https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie


0 komentářů: