František Tichý: Musíme se přizpůsobit situaci, jinak jsme v evoluční pasti

čtvrtek 4. března 2021 ·

Když mu bylo 24 let, založil gymnázium Přírodní škola, které vede dodnes. Je tak po padesátce možná služebně nejstarším ředitelem v Česku, i když nosí spíš pohorky než kravatu. Jeho vize školy má hluboké kořeny, vedou k legendárním projektům Dona Boska, Eduarda Štorcha, Přemysla Pittra nebo Antona Makarenka. Všechny tyto osobnosti podle Františka Tichého spojuje to, že do práce s dětmi daly celý život. A to je i jeho případ.


Zdroj: Jitka Polanská, EDUzín 15. 1. 2021 


V čem je Přírodní škola „edice 2020“ jiná než gymnázium, které jste založil před skoro třiceti lety? Začalo to jako projekt tehdejší nespoutané doby?


Školy se bezpochyby zakládaly snadněji. Kdyby to bylo tak složité jako teď, tak do toho asi nejdu. Ale není to tak, že by idea a koncept školy byly zakotvené v devadesátkách. O vzdělávání jsem přemýšlel už za totality, jako vedoucí pionýrského oddílu, po revoluci jsme pak obnovovali skaut… Přírodní škola vycházela do velké míry z těchto volnočasových aktivit a také z pedagogických vizí načtených v knihách. A základní struktura, principy zůstávají stejné po celou dobu existence školy. Řekl bych, že jsme to pořád my.


Co nemůže chybět, aby to ještě byla Přírodní škola?


Jsme poměrně malá parta lidí, to je zásadní. Dnes máme dětí asi sto, začínali jsme na čtyřiceti. Umožňuje nám to být flexibilní a flexibilita je zásadní kvalita pro přežití. Dokud v říjnu nezavřeli školy, chodili jsme celá škola do Stromovky a učilo se tam. Tak to jedině šlo, jít všichni. No a pak schopnost improvizace, ta nás taky provází od začátku. I když nemůžu říct, že bych si to přál a že by to nutně bylo v DNA školy. Já jsem docela plánovač a popasovat se s nejistotou byla pro mě od začátku výzva. Osud tomu ale zřejmě tak chce.


Když jste začínali, neměli jste ani vlastní kabinet. Pendlovali jste mezi dvěma školami, které vám půjčily třídu, střídali jste se s jejich výukou, všechny věci jste měli v jedné skříni. Jak moc improvizujete dnes?


Hodně. Vlastní budovu stále nemáme, ale my nemáme jistý ani nájem. V současnosti si už rok pronajímáme jedno patro v základní škole na Ortenově náměstí. Smlouvu máme na dva roky. Najít v Praze prostory je těžké, některým se to daří lépe než nám. Všichni nám fandí a mají nás rádi, včetně lidí na magistrátu, ale natrvalo pomoct nám zatím nedokázali. Jsme prakticky stejní nomádi jako na začátku. Teď ale nejistota vrcholí. Pandemie k tomu samozřejmě přispívá. A učí nás, že plánovat je fajn, ale je dobré se na plány neupínat. Jak říkala moje babička: dělej, co můžeš, a ostatní poruč pánubohu.


Ježdění s dětmi na expedice do přírody také zůstává v jádru vaší identity?


Ano, dnes to je navíc ještě aktuálnější. V době, kdy jsme začínali, se pořádaly i několikatýdenní školy v přírodě, k tomu dost školních výletů, starší žáci jezdili na brigády; i mimo školu byly děti daleko víc venku. Zatímco dostat děti ven dnes je těžká a zároveň nanejvýš potřebná věc. Stejně jako práce v týmech, na kterou u nás klademe důraz. V tomhle ohledu je sice školství úplně někde jinde než v devadesátkách, jsme na tom celkově o dost líp, ale rezervy tu jsou. A dalším hlavním znakem Přírodní školy je rada kapitánů. Rozhodování, co a jak budeme dělat, je do velké míry na dětech. Ovšem co si rozhodnou, musí si také udělat, nemůžou si to jen naporoučet.


Jaká očekávání jste měl na počátku, jako mladý zakladatel školy? A splnila se?


Tehdy jsem si myslel – a asi jsem nebyl sám – že vše jde ztuha, protože je ještě postsocialismus, struktury jsou zkostnatělé, a tak tomu rozmachu brání, ale prostor pro kreativitu poroste, bude lepší zázemí, stát si bude takových projektů vážit. A ono ne. Naopak, věci jdou hůř a lidé se víc bojí.


Možná jste nejdéle sloužící ředitel v Česku, i když na ředitele moc nevypadáte.


Začínal jsem ve čtyřiadvaceti. Ve vzdělávání stále působí i další lidé, kteří tehdy založili zajímavé školy, namátkou třeba Ondřej Šteffl nebo Jana Fellnerová, ale buď na těch školách už nejsou, nebo již odešli do důchodu. Já mám do důchodu ještě dost daleko a před tím bych ještě rád prožil pár let čistě jako učitel. Reálně jsem byl „pouhým“ učitelem jen rok, pak jsme hned založili školu.


Váš zájem byl ale vždy obrácený k pedagogické práci a i teď hodně učíte…


To sice ano, ale záhy po založení školy po nás začala jít inspekce a dopadla na mě tíha odpovědnosti za celý projekt, za děti. Vedení školy i v tom nejjednodušším režimu je náročná věc. V našich podmínkách nemáme dost peněz a lidí, na které je možné práci rozložit. Zároveň jsem se ale vždycky bránil, aby se ze mě stal manažer – v tom mi naštěstí pomáhají skvělí kolegové. Myslím, že mi jde práce s dětmi, nebo spíš s mladými lidmi. Vyučovacích hodin mám v týdnu dvanáct, což na ředitele není málo, a pak mám ještě i párovou výuku.


Žijete sám, vlastní děti nemáte. Šlo by práci, kterou děláte, zvládat, kdybyste měl rodinu?


Celkově pracuji určitě deset dvanáct hodin denně, takže spíš těžko. Ale i proto, že naše gymnázium je na pomezí mezi školou a výchovnou skupinou, až komunitou. Téměř polovina našich aktivit se odehrává mimo výuku, různé projekty, výjezdy, dobrovolnická činnost… Tohle má určitého ducha a člověk se tomu musí věnovat naplno. Korczak, Makarenko, Pitter nebo Štorch žili sami nebo rodinu měli až v pozdější fázi, Don Bosco byl katolický kněz. Někdy je práce poslání, kterému se musí věnovat celý život. Ale bez rodiny je to samozřejmě někdy těžké.


V čem?


V takto pojaté škole si vytváříte blízké vztahy, jinak by to nefungovalo. Mladí lidé do školy přicházejí a pak jdou dál, logicky, a já jsem tu a všechny ty odchody prožívám. Někdy to vypadá, že mi nic nezůstává. Krize přicházejí, ale bez nich by zase člověk neocenil i tu radost, kterou zažívá. Z toho, že děti jsou ve škole spokojené, rodiče si nás cení…


Proč k vám rodiny dávají své děti? Co je podle vás hlavní lákadlo?


Asi kvůli hodnotám, je pro ně důležitý nejen vzdělávací, ale i výchovný aspekt školy. Smysluplné aktivity, které děti rozvíjejí, a vlídná, přátelská atmosféra.


Expedice a bádání nejsou tím důvodem?


Ono to má k sobě vztah. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo osobnost a aby to podpořila škola, mají většinou rádi i to, že pořádáme expedice, kde se o sebe děti do velké míry musejí postarat samy.


Hodnoty, na které ve vaší škole kladete důraz, máte nějak zformulované?


Zajímavé je, že jsme si je definovali až zpětně, a to na základě toho, jak jsme už léta fungovali. Empatie, sebepřekonání, odolnost, týmovost, vztah k přírodě, pomoc ostatním. To jsme si ale nevycucali z prstu, vycházeli jsme ze zkušeností pedagogických velikánů, které jsem před chvílí zmínil. Já jsem duchem vědec, lákala mě paleontologie a astronomie, mám k věcem exaktní přístup. Pokud má pedagogika být vědou, musí vycházet z toho, co se osvědčilo, ukázalo jako funkční. Vzdělávací systémy už zmiňovaného Dona Boska, Janosze Korczaka, Antona Makarenka či Eduarda Štorcha vznikly v různých zemích a nezávisle na sobě, ale byly si podobné způsobem práce s dětmi a měly všechny dobré výsledky.


Klasická škola je rozšířenější než vámi zmiňované experimenty. Co byste řekl někomu, kdo ji hájí před alternativními směry?


To, že tenhle model „běžné“ školy vznikl v době, kdy byla úplně jiná situace. Děti toho dřív hodně okoukaly doma, topilo se tam v kamnech, pomáhaly rodičům, staraly se o domácí zvířata, měly přirozený kontakt s přírodou. A i když žily ve městě, měly spoustu práce, kterou jim rodiče ukládali, musely se starat o sourozence, věci se učily empiricky a nápodobou. Na druhou stranu jejich budoucnost byla předvídatelnější. Dnes žijeme ve světě, který je do velké míry umělý, rodina se zmenšila a často i úplně rozpadla. Děti mnohdy nevědí ani to, jak se dělá chleba, natož nějaké složitější věci. Celý ten základ učení v praxi, který dětem dřív poskytovala rodina, dnes chybí. A škola na to musí nějak reagovat. Nemyslím, že bychom měli zrušit běžné školy a nahnat děti do lesa. Ale nějaká proměna stávající školy je žádoucí. Určitě bych rozšířil sportovní a umělecké aktivity, školy v přírodě a výlety, aspoň na den. I v prosinci se dá udělat hezký výlet. A taky jsem pro projektové dny. Tam je ale třeba dávat pozor, jaké je pak reálné provedení, někdy to může být dost zoufalé.


Antona Makarenka si mnoho lidí spojuje s komunistickou propagandou…


Za totality byl Makarenko dáván za vzor komunistické výchovy, přitom měl velký spor s Leninovou družkou Naděždou Krupskou a nikdy nebyl komunistou. Byl stejně jako ti ostatní nezařaditelnou, výjimečnou a nezávislou osobností s mimořádným citem pro děti a jejich potřeby. Byli opravdoví. Vložili do toho život. Židovský vychovatel z Varšavy Korczak například provázel své svěřence až do poslední chvíle, šli spolu do plynu.


Mimochodem, Makarenko, Korczak i Štorch napsali skvělé knihy.


To ukazuje na bohatost jejich osobností. Využívali síly umění pro výchovné účely. Je smutné, jak dnešní doba umění podceňuje, což je vidět i na tom, s jakou lehkostí zavíráme divadla a knihkupectví. Něco to říká o duši národa, nebo spíš o duši establishmentu.


Vy sám taky píšete…


Ve dvou svých knihách jsem popsal Přírodní školu, ty další jsou pro mládež a tematizují život v terezínském ghettu – jezdíme tam s dětmi na výpravy, dělat projekty. Hodně toho už o tématu víme. Poslední kniha s názem Labyrint nedokončených setkání vyšla letos a má i linku současnou. Je věnovaná památce Filipa Havlíčka, což je vnuk nedávno zesnulé Marie Rút Křížkové, literární historičky a pedagožky, se kterou jsem se dobře znal. Filip spáchal v roce 2014 – to mu ještě nebylo ani patnáct let – sebevraždu kvůli své homosexualitě. I jeho příběh ukazuje, že dnešní doba, byť vypadá oproti té válečné jako velmi poklidná až idylická, vytváří na mladé lidi obrovské tlaky. Kulisy jsou jiné, utrpení může být stejně intenzivní.


V té poslední knize vystupují i postavy dětí, které žijí v dětském domově.


Jako škola jezdíme do jednoho dětského domova pomáhat. Vycházím z reálných příběhů dětí a dospělých, které jsme tam potkali. Jednou jsme tam uspořádali setkání s pamětníkem Terezína. Na ty děti, které se často utápějí v sebelítosti, jeho svědectví velmi zapůsobilo. Bylo to silné. Díky tomu získaly nějaký odstup, viděly, že někdo, kdo prožil takové hrůzy, si zachoval nadhled a umí se smát. Že i ony můžou.


Korczak, Makarenko, Don Bosco se starali o děti s problémy, často to byli sirotci. Vy jste v jedné ze svých knih taky psal, že jste si plánoval něco podobného, spíš komunitu pro malé výtržníky než gymnázium pro děti z dobrých rodin.


V pionýrském oddíle, který jsem vedl ještě jako kluk, byly všechny možné děti, nebyl výběrový a to mě bavilo. Museli jste najít cestu ke každému. Po revoluci ale někoho z mladých lidí kolem mě napadlo, že bychom mohli založit školu, která by nás těšila, a když jsme ji založili, sedli jsme si do rozjetého vlaku. Neměl jsem ani čas přemýšlet o tom, že bych šel dělat někam jinam, něco jiného. Na ředitele dětského domova už dnes taky musíte mít úplně jiné vzdělání. Makarenko ovšem na konci své Pedagogické poemy říká, že nejtěžší je vychovávat normální děti. Něco na tom je. U těch problematických je vše jasnější a někdy stačí pro dobrý výsledek málo. Nemám pocit, že s gymnazisty by to byl lehký úkol.


V čem je ta složitost?


Dnešní děti jsou chytré, ale přitom do velké míry dezorientované, citlivé a přesycené podněty. Určitě nás potřebují. Zároveň s nimi ale jako škola chodíme do dětských domovů nebo do vyloučených lokalit a snažíme se tam navázat vztahy, pomáhat, vystoupit z naší sociální bubliny.


Moderní pedagogika tvrdí, že puberťáci velmi ocení, pokud mohou dělat něco rukama a jít ven. Opravdu se vaše mládež spontánně hrne do přírody, do nepohodlí?


Samozřejmě hodně záleží na tom, co dítě zažívá odmala. A existuje taky něco jako pubertální vzdor. I puberťák aktivních rodičů se může dočasně stát lenochem povalujícím se na gauči a čučícím do mobilu. A třetí věc je, že do nepohodlí se nechce nikomu, překonat se musí každý. Dnes se tomu říká vyjít z komfortní zóny. Ale když se to povede, začnou se vyplavovat endorfiny a všichni jsou spokojení, i ti, kdo nejvíc remcali. Zažívám pravidelně, že děti se na výpravu těší, první den jsou otrávené z toho, že musí nést bágl, ale po pár dnech už šťastně lítají venku. Jako bychom měli nějaký závoj na duši, který musí spadnout. Osobně si myslím, že teze „děti si samy řeknou, co potřebují“, je nesmysl. Vedení je potřeba…



Celý text rozhovoru si můžete přečíst ZDE.



_________________________


František Tichý vystudoval pražskou přírodovědeckou fakultu. Od svých šestnácti let pracoval s dětmi a mládeží v rámci oddílu nebo jako vedoucí letních táborů. V roce 1993 spolu s přáteli založil nestátní gymnázium Přírodní škola, kde působí dodnes.

 


0 komentářů: