Zuzana Hronová: Inkluze měla být přínosná pro všechny. O nadané či slabé však umějí pečovat jen některé školy

úterý 28. prosince 2021 ·

Vyhláška o společném vzdělávání pro všechny děti vtrhla do škol v roce 2016. Nebyli na ni připraveni učitelé, poradny ani rodiče. Ne všechny se ale podařilo zapojit tak, aby je výuka rozvíjela naplno. Chybí poradny, speciální pedagogové, asistenti, ve třídách je příliš mnoho dětí. Školy si nevědí rady s dětmi ze sociálně slabých rodin a s mimořádně nadanými. Výjimky ale ukazují, že cesta tu je.


Zdroj: Aktuálně.cz, Chytré Česko 10. 12. 2021


Základní školu Ruská najdeme v Litvínově přímo v centru města, kousek od městského úřadu. Je spádová pro děti ze dvou problémových ubytoven, stejně jako pro děti ze sociálních bytů a z rodin, které mají trvalé bydliště na městském úřadě. Sociálně slabý a potenciálně problémový je tu každý pátý žák, ve škole se šesti sty dětmi to znamená přes stovku takových. Bezbariérovou školu vyhledávají i rodiče handicapovaných dětí, dobře situované rodiny raději naopak volí jinou adresu. Ředitelka Pavla Tomášová líčí, že některé děti musí škola vykoupat a obléct. Nebo nechat vyspat v tělocvičně, když přijdou nevyspalé z domova. „Pokud nezajistíte dětem základní potřeby, nelze uspokojovat potřeby druhotné, mezi které patří učení,“ vysvětluje. I tak může vypadat inkluzivní, tedy společné vzdělávání všech dětí v jedné třídě.


Inkluze vtrhla v roce 2016 do školství rychle a nepřipraveně a zavalila množstvím nových povinností učitele, ředitele i školní poradce. Zavedla ji vyhláška ministerstva školství o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných. Do běžné třídy tak mají chodit zdravotně postižení, dyslektici či dysgrafici, děti cizinců nebo výjimečně nadaní žáci. Místo aby byli stranou, ve výběrových či zvláštních školách. Přestože se změna chystala už od roku 2009, ministerstvo ji zavedlo bez předchozího proškolení učitelů, zajištění dostatečného počtu asistentů pedagoga nebo posílení školních poradenských pracovišť.


K závěru, že společné vzdělávání nebylo dostatečně připravené, dospěl i Nejvyšší kontrolní úřad, když prověřoval jeho financování v letech 2015 až 2019. Peníze na inkluzi rozdělovaly ministerstvo školství či ministerstvo pro místní rozvoj z evropských fondů i ze státního rozpočtu, celkem 32 miliard korun. Prověrka také zjistila, že podpora inkluze je závislá na penězích z Evropské unie, a přestože se počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami za posledních deset let zvýšil o polovinu, peníze zůstaly stejné. Úřad také upozornil, že podporu získaly i projekty, u nichž není jisté, že žákům se speciálními potřebami nebo sociálně znevýhodněným skutečně pomohou.



Klubík děti připraví na druhý den


Jak upozorňuje litvínovská ředitelka Tomášová, před vyhláškou o inkluzi byli školní asistenti k dispozici pro celou třídu, nynější asistenti pedagoga se ale přidělují konkrétnímu dítěti, jemuž poradna přizná podpůrná opatření. Po dohodě s učitelkou může pomáhat i s dalšími dětmi, často však nemá potřebné vzdělání, aby třeba mohl vést polovinu třídy nebo se věnovat mimořádně nadaným, kteří se nudí. Tomášová vede v Ruské ulici i školku, z evropských dotací pro ni hradí chůvy, tedy asistentky školkových dětí, pro školu z nich platí speciálního pedagoga. „Na víc teď peníze nestačí, musíme hledat dotační projekty. Pozice školních asistentů je nejistá, plánovat cokoli je obtížné,“ říká.


Zatím se jí daří zajišťovat 28 asistentů pedagoga, do každé třídy aspoň jednoho. Sehrané tandemy třídní učitelka – asistentka se podařilo vytvořit na prvním i druhém stupni a Tomášová se snaží osvědčené dvojice nerozdělovat. „Asistentky pedagoga jsou pro mnohé děti kotvou ve školním prostředí. Další výhodou je, že se jim na základě dobrého vztahu s žákem daří snáze navázat kontakt s rodiči, kteří se školou hůře komunikovali,“ pochvaluje si.


Projektový manažer obou webů Tomáš Machalík z pedagogického institutu říká, že inkluze udělala za pět let velký pokrok. Učitelé se podle něj v potřebných věcech vzdělávají, asistenti pedagoga se stali běžnou součástí učitelského sboru. Rozvinul se také obor sociální pedagogika, který má na starosti začleňování jedince do společnosti. Nyní je možné studovat tento obor na několika českých fakultách. „Postupně se mění i přístup veřejnosti. Inkluzi už média nepodávají jen jako problém, který je potřeba rychle zarazit, aby se z fungujícího školství zachránilo, co se dá,“ pokračuje Machalík.


Dodává ale, že některé věci se zatím změnit nepodařilo. Třeba postavení pedagogicko-psychologických poraden, které dál zůstávají zavaleny žádostmi o přiznání podpůrných opatření, protože se je nepodařilo posílit personálně ani finančně.


Některé problémy inkluze přetrvávají od jejího zavedení do dneška. Ve školách podle průzkumu ministerstva školství z roku 2019 chybí až šest tisíc pedagogů, které nahrazují nekvalifikovaní pracovníci. Nedaří se proto snížit počet žáků ve třídách nebo mít více vzdělaných asistentů pedagoga, více speciálních pedagogů či více školních poradenských pracovišť. Národní pedagogický institut připouští, že se tyto nedostatky nepodaří během roku či dvou vyřešit. Připravuje proto systém sdílení speciálních pedagogů a psychologů mezi školami. Jejich zaměstnavatelem by byla buď poradna, nebo přímo jedna ze škol.



Na školu nepřipravujeme jen děti, ale i rodiče


Po celém Česku se pomoci Romům věnuje organizace Romodrom neboli „Cesta Romů“. Jedno z jejích center je i ve Slaném a specializuje se na vzdělávací služby. Provozuje například učebnu pro malé děti, které se snaží připravit na docházku ve školce. Když dítě podchytí později, třeba až v šesti letech, nasměruje ho rovnou do školy. „Nepřipravujeme jen děti, ale i rodiče, aby si zvykli, že je potřeba vstávat a vypravovat se každý den do školky, omlouvat nepřítomnost nebo donést nějakou pomůcku,“ říká Šárka Šilhanová, koordinátorka projektu Podpora inkluze ve Slaném. S kolegy poté sledují, jak si pak „jejich“ rodiny ve školkách vedou. Od učitelek vědí, že problémy nebývají.


Pro jednodušší začlenění problémových žáků do třídy zřídili v litvínovské škole takzvaný Klubík. Funguje odpoledne jako družina, na rozdíl od ní je ale zdarma, rodiče neplatí ani další aktivity v něm. Děti ze sociálně slabých rodin tak mohou navštěvovat divadla, kina, výstavy či si vytvořit nějaký výrobek. Kromě toho Klubík nabízí i neformální vzdělávání. „Děti se připravují na druhý den do školy – píší úkoly, čtou, připravují penály, mají doučování,“ popisuje Tomášová.


Dětem se tak lepší prospěch, Klubík jim také dle ředitelky zajišťuje pocit bezpečí. Nastavuje jim pravidla, učí je řešit problémy, spolupracovat a komunikovat. A učí je i zdánlivé samozřejmosti. „Třeba si hrát, jednat s dospělým jako s partnerem, mít jeho pozornost. Přidaná hodnota je i v zážitcích, které by děti se svými rodiči nemohly kvůli tíživé rodinné situaci zažít,“ říká ředitelka. Její projekt Klubík se letos dostal do finále ceny Eduína 2021 udělované za inovace ve vzdělávání.



Inkluze se lepší, ale naráží na strop


Na podporu inkluze existují pod Národním pedagogickým institutem dva internetové portály – Inkluzevpraxi.cz a Zapojmevšechny.cz. První nabízí materiály a videa ke zdárnému začlenění všech dětí z pozice pedagogů, rodičů i zástupců veřejné správy. Druhý má sloužit jako praktický průvodce společným vzděláváním a propojit zájemce s odborníky.


Zmiňovaná vyhláška o inkluzi počítá s rozmanitou třídou, která bude nejen pomáhat zaostávajícím, ale kde se bude také naplno rozvíjet potenciál mimořádně nadaných dětí. Píše se v ní například o tom, že nadaným žákům je možné obsah vzdělávání rozšířit, obohatit a prohloubit učivo, podněcovat objevování dalších souvislostí. Zmiňuje také, že ředitel školy může vytvářet skupiny dětí z různých či stejných ročníků a vzdělávat je pohromadě v některých předmětech. To je ale i pět let po zavedení inkluze stále výjimkou.



Aby se nadaní nenudili


Ve filmu Zdeňka Svěráka Obecná škola říká propadlík a problémový žák Rosenheim nešťastné učitelce: „Povidám, chci do Vršovic!“ Žádá tak o přeřazení do zvláštní školy. Do pražských Vršovic dnes chtějí rodiče mnoha talentovaných dětí, konkrétně do Základní školy Karla Čapka v Kodaňské ulici. O této „běžné základce“ se rozkřiklo, že umí s talentovanými pracovat. Péči o ně má na starosti učitelka matematiky a fyziky Alena Vávrová. Na jejich rozvoji spolupracuje s organizací Mensa. Jednou za dva roky dělají na škole IQ testy a Vávrová jezdí pro inspiraci na semináře Mensy.


Škola si nadané děti z prvního stupně jednou týdně vytahuje do skupinek podle věku a věnuje se jim nad rámec běžného provozu. Jak ale Vávrová upozorňuje, koronavirus, lockdown a karantény se systémem zamávaly. Jelikož se nesmí míchat třídy, musela škola projekt PST, tedy Práce s talenty, omezit. „Na druhou stranu mám při on-line výuce mnohem více možností věnovat se dětem individuálně,“ říká Vávrová. Na druhém stupni zase zavedli jednou týdně půlenou hodinu matematiky a půlenou hodinu češtiny. „Je to znát, když máte ve třídě patnáct dětí, a ne třicet. Pak se dá s žáky dělat mnoho věcí navíc,“ pochvaluje si Vávrová.


Upozorňuje ale, že při třiceti dětech ve třídě nelze hodiny přizpůsobit všem, od problémového žáka po mimořádně talentovaného. Pokaždé se ale snaží dávat něco navíc, třeba logickou hru nebo luštění šifry, aby si přišli na své i ti, „co jim to rychle pálí“, jak říká. Podle ní je stávající podoba inkluze přehnaná. „Jedno problémové dítě dokáže zcela rozvrátit výuku a vyčerpat učitele. Člověk má navíc tendenci opečovávat hlavně ty pomalé, jenže talentovaní potřebují zrovna takovou speciální pozornost a to už pak jde těžko stíhat,“ popisuje.


Systémové mezery v přístupu k mimořádně nadaným žákům připouští i projektový manažer Machalík z Národního pedagogického ústavu. Vyjmenovává aktivity pro tyto děti, předmětové olympiády a další soutěže, jmenuje také zájmové vzdělávání s množstvím odpoledních kroužků. Jenže nic z toho neřeší samotnou výuku, prožitou dopoledne ve třídě. Poradny nestíhají talentované diagnostikovat, a bez potvrzení není nárok na podporu. Záleží na přístupu škol a jednotlivých učitelů, jak se budou nadaným věnovat. „Velmi určující je, kde v Česku vyrůstáte. Příležitosti se hodně liší,“ konstatuje Machalík.


Upozorňuje také, že v roce 2020 skončila Koncepce na podporu rozvoje nadání, nová neexistuje a Strategie vzdělávací politiky 2030+ zohledňuje spíše rovné příležitosti než práci s výjimečnými žáky. Národní pedagogický institut se proto nyní snaží spojovat pedagogy, kteří se péčí o tyto děti zabývají. Chce, aby se navzájem inspirovali a sdíleli fungující řešení. Některá existují už teď.



Někdo se učí písmena, jiný čte knihy


Barbora Heřmanová učí na prvním stupni soukromé základní školy Mozaika v Rychnově nad Kněžnou. Letos vyhrála soutěž Global Teacher Prize o nejinspirativnějšího učitele. Porotu zaujala zejména individuálním přístupem ke každému žákovi a odstupňovaným učivem podle schopností jednotlivců. Napomáhá tomu pouhých patnáct dětí na třídu, tedy polovina toho co na běžné devítiletce.


Letos se Heřmanová stala třídní učitelkou prvňáků a hned zkraje roku zjistila, jak na tom děti jsou s písmenky. Některé poznávaly písmena ve svém jméně, jiné četly krátká slova velkými tiskacími písmeny, další slabikovaly jednoduché věty malými tiskacími a někdo už četl knížky. Zažitou praxí bývá zvolit střední tempo, které zaostávající žáky odrovná a ty talentované unudí.


Jenže rychnovská učitelka jede s každým jeho tempem. S některými dětmi poznávala nové písmenko, s dalšími hrála pexeso, kde přiřazovaly k obrázkům krátká slova. A dívce, která čte plynule celé knihy, dávala práci s textem. Kromě toho zařazovala hry a cviky se slovy, aby třída pracovala společně, každý si ve hře něco našel a jeden podporoval druhého.


Heřmanová vychází z toho, že každý je něčím jedinečný. „Postupně se ukazuje, kdo potřebuje na čtení používat traktoristická sluchátka, aby slyšel jen sebe a oprostil se od šumu ve třídě, kdo jde čtenářský úkol řešit na koberec na chodbu, kdo se posouvá, když se do úkolů pouští ve dvojici, a komu pomáhá vizualizace,“ líčí. O diferencované výuce, rozrůzněné podle potřeb jednotlivců, říká, že je jedním ze způsobů, jak uchopit inkluzi.



Základní škola Labyrinth


Soukromá základní škola Labyrinth v Brně má v podtitulu uvedeno „laboratorní“. Zkouší inovace ve vzdělávání a ty osvědčené sdílí dál. Pedagogická komunita ji respektuje a její učitelé přednášejí na seminářích po celé zemi. Škola se snaží respektovat individuální potřeby každého dítěte, rozvíjet jeho potenciál či podporovat rozmanitost a odlišnost. Limitem je školné, které je pro sociálně slabé rodiny příliš vysoké.


Ve třídách funguje mezinárodně osvědčený program Začít spolu. Žákům nabízí stanoviště s úkoly od čtení a počítání přes skupinové práce po tvoření. „Na dětech necháváme jistou míru sebeřízení. Snažíme se vytvářet příležitosti, v nichž si děti samy volí, jakým úkolům se budou věnovat,“ popisuje učitel prvního stupně Petr Mihalco.


Děti se učí pracovat s cíli výuky, řídit vlastní práci a spolupracovat s ostatními. Nepotřebují motivaci v podobě známek, učitelé s nimi pracují na vnitřní motivaci, tedy na touze poznávat, objevovat a posouvat se dál. Důležitá je zpětná vazba od třídy. „Ptám se dětí, zda je bavila hodina. Někdy je nechávám psát odpovědi na lístečky, jindy si o tom povídáme. Doptávám se, co bych mohl jako učitel zlepšit a proč je to třeba nebavilo,“ vypráví Mihalco.


Ke každým úkolům vymýšlí různé úrovně náročnosti a nechává na žácích, jakou si zvolí. „Říkám jim třeba: ‚Nechceš výš? Zůstaň na dosavadní úrovni, ale je to škoda. Chceš? Tak se do toho pusť.‘“ popisuje. Výuka v různých úrovních není pro inkluzi nutná. Cest vidí více, učitel musí být hlavně otevřený. „Potřebujeme v inkluzi vidět smysl a cítit podporu od vedení, kolegů, rodičů, speciálních pedagogů a psychologů. Abychom v tom jako učitelé nezůstali sami,“ prohlašuje.



Další informace o inkluzi v Evropě najdete (pod článkem) ZDE.






0 komentářů: