Milan Ducháček: Páté, nebo deváté třídy základní školy? Ví ministr Bek, co chce zrušit?

Opravdu současný ministr školství ví, co říká, když hovoří o rušení devátých tříd? Neměl by konečně i se svým týmem odborníků nahlas říci, že zkrácení základní školy na osm let a uvažované prodloužení povinné docházky na střední školu dává smysl jedině tehdy, když přistoupíme k opětovnému zrušení páté třídy na prvním stupni? Veřejné debatě by to prospělo.

Zdroj: Deník N 24. 7. 2023

 

Možná si na ně mnozí z pozdních Husákových dětí vzpomenou. Učebnice přírodopisu pro 5. třídu základní školy měla na obálce okvětí jabloně v psychedelicky zelenkavém rámování. Dějepis 5 zdobil staroegyptský reliéf. Žáci se zde dočetli, jak se v pravěku utvářela „prvobytně pospolná společnost“. Podobné dětskému uchu nesrozumitelné formulace v duchu marxistických představ o třídním uspořádání lidské pospolitosti se pak v dějepisu kupily i v dalších ročnících. Na obálce učebnice pro šestou třídu byl samozřejmě Žižka, vůdce údajných předchůdců komunistické utopie…

Proč jsem si na ně vlastně vzpomněl? Důvod je prostý: opět se hovoří o rušení devátých tříd. V debatě o rušení devátých tříd, kterou nedávno vyvolala poslankyně Renáta Zajíčková (ODS), totiž chybí zásadní okolnost. V polovině 90. let se skutečně znovu základní škola prodloužila o devátý ročník. „Devítka“ se však tehdy nezrodila prodloužením druhého stupně ZŠ. To je naprostý omyl. Devátá třída vznikla tím, že byl o jeden ročník – o pátou třídu – prodloužen první stupeň. Druhý zůstal vymezený na čtyři ročníky – od šesté do deváté třídy. Chceme tedy namísto devítky ve skutečnosti zrušit pátou třídu? A dává vůbec něco takového smysl? Je načase, aby se o tom začalo veřejně mluvit.

 

Devítiletá základní škola v ČSSR existovala od reformy z roku 1960 a přetrvala do roku 1978. Změna na osmiletou ZŠ pak probíhala dalších šest let. Jak si lze ověřit třeba na stránkách Velkých dějin zemí Koruny české ve svazku věnovaném školství, zkrácení základní školy bylo zdůvodňováno tím, že „děti žijící v so­cialistické společnosti, v lepších podmínkách než dřívější generace a procházející předškolní výchovou dozrávají po intelektuální stránce rychleji“. Po rozpadu východního bloku se opět devítiletky začaly obnovovat, povinně až ve školním roce 1995/1996. Jízlivě by se chtělo dodat, že liberalizace trhu zřejmě ovlivnila i dozrávání dětí.

Od roku 2020 probíhá na ministerstvu školství revize rámcových vzdělávacích programů. Je to věc náročná a zásadní, vždyť ani Strategie 2030+ ještě nepočítala s dopady využívání umělé inteligence na vzdělávání, o zastaralosti rámcových vzdělávacích programů z roku 2004 nemluvě. Ty vznikaly v době před rozšířením sociálních sítí, pro dnešní žáky základních škol naprostý pravěk. Většina zákonodárců však na veřejnosti uvažuje o školství na základě zkušenosti generace Husákových dětí, jako kdyby se systém výuky, přístup učitelů i povaha a vnímání dětí za poslední čtvrtstoletí nezměnily. Změny posledních let jsou ale obrovské a je smutné, že je mnohým zamlžují nostalgické vzpomínky na direktivní přístup jednotné školy.

Co se dá zvládnout za tři roky?

V probíhající revizi rámcových vzdělávacích programů pro ZŠ jsou očekávané výstupy základního vzdělávání definovány v modelu 5 + 4, tedy pět let na prvním stupni a čtyři roky na druhém. Nechceme-li ale pro druhý stupeň zásadním způsobem snižovat nároky, není možné vést debatu o jeho zkrácení na tři ročníky. Ministr Mikuláš Bek (STAN) však operuje s představou, že část znalostí a dovedností, které má mladý člověk na druhém stupni ZŠ získat, se přesune do úvodních, všeobecně zaměřených ročníků středních škol. Ty ale na takový zásah absolutně nejsou připraveny.

 

Když se na rušení 9. tříd díváme optikou tzv. klíčových předmětů, tedy matematiky a češtiny, snadno podlehneme klamu. Především češtináři v polovině 90. let skutečně dumali nad tím, co mají v 9. třídě učit, když to doposud zvládali během osmi let. Rušení devítky se na základě této vzpomínky dnes jeví jako „logické“.

 

Úplně jiná situace je ale u tzv. naukových předmětů (fyzika, chemie, přírodopis, zeměpis, dějepis), které do vzdělávacího systému vstupují až na druhém stupni ZŠ. Přírodovědné ani společenskovědní předměty přidáním deváté třídy nezískaly nic navíc. Pouze nově nezačínaly v páté, ale až v šesté třídě (chemie v osmé). Naopak na „primárce” se do vlastivědy a přírodovědy v absurdně vykleštěné podobě dostala faktografie, s níž se děti znovu potkávají na druhém stupni. Proč vlastně?

 

V diskuzi o revizi rámcových vzdělávacích programů pro ZŠ panuje shoda, že naukové předměty se nemají zaměřovat na memorování faktografie, ale na propojování znalostí a dovedností. Jádrem hodin má být zkoumání a vyhodnocování informačních zdrojů s důrazem na tvůrčí, aktivizační způsoby výuky a spolupráci v týmu.

 

K tomu je ale třeba na základní škole vytvořit – nebo alespoň ponechat – dostatečný prostor. Aktivizační, badatelsky zaměřená výuka totiž i při podstatně menším množství závazné faktografie zabere přinejmenším stejné množství času jako doposud. Žádáme-li po učitelích takový způsob práce, nestačí je jako odborníky jen slušně zaplatit. Je třeba umožnit jim učit jinak. Jenže za pouhé tři roky se cíle revidovaného rámcového vzdělávacího programu naplnit nedají. Zkrácení druhého stupně ZŠ o jeden rok jde tedy zcela proti očekávané proměně výuky.

Ministerský gejzír nápadů versus učitelé

Je potěšitelné, že v čele resortu školství dnes stojí člověk, který má vizi i vůli prosazovat změnu. Zároveň je ale třeba zopakovat, že tato změna nezávisí na vůli ministra, ale na učitelích. Hlavním úkolem ministra školství tedy není vypouštět po nástupu do funkce gejzír nápadů na změny, ale vytvořit v terénu podmínky k tomu, aby se alespoň část oněch vizí skutečně mohla projevit v praxi. Tedy nabídnout učitelům prostor a podmínky k tomu, aby mohli léta chystanou proměnu metod a cílů vzdělávání uskutečnit.

 

Je proto třeba o věcech dostatečně dobře komunikovat – nejprve na úrovni základních škol a posléze i na úrovni středoškolské, kde zásadní reformu vyžadují učební obory. Toho se však nedá dosáhnout ve chvíli, kdy se většina ředitelů základních škol podle výzkumů staví k rušení devátých tříd negativně. Je načase začít komunikovat lépe – třeba právě debatou o tom, že jádro pudla netkví v deváté, ale v páté třídě základní školy. Možná že by pak konečně mnohým došlo, že dělit děti na konci prvního stupně (tedy ve čtvrté třídě) na „studijní“ a „nestudijní“ (jak se to děje v proklínaných přijímacích zkouškách na víceletá gymnázia) je očividný lapsus.

 

Diskuze o možném rušení páté třídy a zkrácení primárního vzdělávání na čtyři roky by odhalila i absurditu přijímacích zkoušek. A dost možná by také odradila množství rodičů, aby pro své děti žádali odklad nástupu do školy v naději, že jim to v páté třídě u přijímaček pomůže, neboť budou vývojově „o rok napřed“. Vzdělávání k demokracii v současném světě totiž nemá být závodem hrstky vyvolených o stupně vítězů, ale návodem, jak spolupracovat v pelotonu tak, aby ve zdraví a se slušným časem dojelo co možná nejvíc účastníků. A k tomu jsou v týmu potřeba jak ti tahouni, tak především pořadateli dobře vytyčená trať.

 

Takže znovu, pane ministře – opravdu se veřejná debata vede o rušení devátých tříd?

 

 

 

________________________

 

Milan Ducháček je historik, VŠ a SŠ učitel, připravuje budoucí dějepisáře na Technické univerzitě v Liberci. Je předsedou Asociace pro didaktiku dějepisu. Podílí se na revizi RVP ZV pro oblast Člověk a společnost.