Hana Vaverková: Jak šel čas jedné učitelky, ředitelky a učitelky v důchodu

Jste typická trojkařka, říkala mi často němčinářka na gymplu. Pravdou je, že jsem to s učením nepřeháněla a když jsem svatý týden probrečela nad nešťastnou láskou, bylo rozhodnuto. Místo na medicínu, jak chtěl táta doktor, šla jsem na pajdák a stala se učitelkou.

Rok 1977. Úvazek 23 hodin, plat 1 800 Kč.

 

První umístěnka byla do málotřídky v malé obci půl hodiny motoráčkem. Soudruh ředitel se s náma holkama moc nebavil, jen občas nám ve sborovně zanechal vzkaz. Ten pro mě byl – postavte sněhuláka. Jestli objevil naši tajnou flašku skrytou za knihami, jsem se nedozvěděla, neb jsem záhy otěhotněla a v březnu porodila prvního syna. Na rozloučenou mi přišel soudruh ředitel na hospitaci do tělocviku a já svým třeťáčkům i jemu předvedla ukázkový kotrmelec.

 

Do roka a do dne přibyl k prvnímu synovi i ten druhý. Taky chtěný. Naivně jsem si myslela, že si kluci pohrajou. Rvali se jak koně až do dospělosti. Byla jsem zoufalá. Manžel po medicíně na vojně někde na Šumavě a táta umíral na rakovinu. Vařit jsem neuměla. Denně jsem prala a žehlila stovku plínek, vyvařovala lahve na mlíko a ještě k večeru jsem pobíhala v noční košili.

 

Pak táta umřel, manžel nastoupil na chirurgické oddělení v okresním městě a já šupla kluky do jeslí. To byla úleva! Konečně žiju!

 

Rok 1980. Další umístěnka byla do družiny v blízkosti bydliště. Děcka běhala po zahradě a my s kolegyní probíraly život. V pracovní soboty jsme s dalšími pedagogy a s žáky chodívali uklízet okolí naší školy. Soudružka ředitelka přísně kontrolovala a evidovala docházku. Na prvního máje jsem se ukázala v povinném průvodu a rychle zdrhla, stejně jako většina sboru.

 

Že jsem se osvědčila, stala jsem se po roce učitelkou. Ve druhé třídě jsem měla 38 dětí a v matice množiny. Malovali jsme Auroru a učili se Rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři. Se skromností mně vlastní jsem se nepřihlásila k odběru Rudého práva a k účasti ve Svazu československo – sovětského přátelství. Prošlo mi to.

 

Další rok přibyl jeden a následující rok ještě jeden žák. To už jich bylo ve třídě čtyřicet. Nějak jsme to dali. I ty blbý množiny. A učit mě bavilo.

 

Rok 1984.Úvazek 26 hodin, plat 2 650 Kč.

 

Synové povyrostli a chodí do školky. Stěhujeme se do rodinného domu v nedaleké vesnici. Učím na málotřídce, druhou a čtvrtou třídu dohromady.V tělocviku vyrážíme na blízký Svatý Kopeček a obíháme kostel. Mám dobrou kondičku a moje lýtkové svaly mi kdekdo závidí. Ředitelka je blízká kamarádka, o velké si občas přiťukneme. Ze sborovny monitorujeme obě třídy, aby se děcka nezabila. Na konci roku ji ukecám, abychom se nefotili v pionýrském s rudými šátky na krku.

 

Rok 1986. Naše první zahraniční dovolená do Jugoslávie. Před odjezdem sepisuju Prohlášení, že jsem byla poučena o povinnosti dodržovat zásady bdělosti a ostražitosti a budu vystupovat tak, abych nepoškozovala zájmy a dobré jméno ČSSR. Po návratu pak prohlašuji, že jsem nenavázala žádné kontakty s cizími státními příslušníky. Že jsme do Jugošky provezli tenkrát tak žádané povlečení a ručníky a tam si koupili zlatý řetízek a měděnou vázu (dodnes nám hyzdí obývák) se orgánům nesvěřím.

 

Učení mě baví, jedeme podle jednotných osnov a učebnic, dnes vím, co budu učit zítra, není nutné se dlouho připravovat. A že to zvládám levou zadní včetně domácnosti, ukecám manžela a rodím třetího syna, naštěstí klidného a hodného. A aby si měl s kým hrát, tak o dva roky později ještě holčičku.

 

Rok 1989. Konečně!!! V suterénu našeho domu zakládáme místní Občanské fórum. Na olomouckém náměstí je plno. Jsem těhotná dobou a dcerou, co se narodí na první letní den roku 1990.

 

Rok 1995. Konkurz na ředitele málotřídky ve vedlejší obci. Nikdo jiný se nepřihlásil. Tak vám to tedy dáváme, řekl s minimálním nadšením ředitel školského úřadu, kterému už delší dobu ležím v žaludku. Načichla jsem alternativním školstvím a netajím se s tím. Píšu do novin a časopisů, jsem členkou a později i lektorkou PAU (Přátelé angažovaného učení).

 

Jsem ředitelkou a hrabu se v hromadě papírů. Netuším, že za 30 let jich bude 3x tolik. Učím třetí a čtvrtou třídu, dohromady 18 dětí, z toho 7 s papírem z poradny. Nad ředitelský úvazek dávám zdarma 4 hodiny „na oltář vlasti“, jak říká s úsměvem zástupkyně ředitele školského úřadu. Můj ředitelský plat činí 7 810 Kč.

 

Začíná se o nás psát, jezdí k nám návštěvy, novináři, rozhlas i televize. Spousta rodičů z města a okolí hlásí své děti k nám. Někteří místní volí raději tradiční jistotu jinde. Jako první na střední Moravě zavádíme slovní hodnocení v nižších třídách. Začátkem a koncem roku jezdíme na školy v přírodě, během roku na výlety a exkurze. V Praze, Brně a Chrudimi spíme v tělocvičnách na matračkách a karimatkách. Pořádáme slavnosti pro rodiče, projektové dny pro děti.

 

O pár let později naroste počet žáků z původních 47 na 90. Z málotřídky můžeme udělat pětitřídní školu s 1. stupněm se samostatnými třídami.

 

2003. Optimalizace sítě škol. Hrozí rušení málotřídek. Spojují se s velkými školami, stejně jako mateřské školky. My po náročném boji o přežití zůstáváme.

 

Osmnáct let ve funkci mi dává zabrat. S narůstající hromadou výkazů a papírů mě přestává práce těšit. Jako ve Vratných lahvích. Tak dlouho jsem hořela, až jsem vyhořela. Vyhlížím důchod.

 

2013. Konečně.Jsem šťastný a tlustý důchodce. Za půl roku přiberu 10 kilo. Místo o školu se starám o malou vnučku.

 

2015. Nabídka, která se neodmítá. Kolegyně odchází na mateřskou a já se vracím do školy. Když už jsem „jenom“ učitelka a do ředitelny nemusím, mám znovu radost z práce. Do rodiny přibudou další dvě holčičky a já je často hlídám.

 

Rok 2020. Dva roky s kovidem. Učím online na malý úvazek pouze ve středu dopoledne. Hlavní náplní mého života je péče o rodinu. S čerstvě narozeným vnukem Viktorem a jeho starší sestrou Laurou najezdím a nachodím s kočárkem stovky kilometrů. Doma je to k nevydržení. Kombinace uřvaného mimina a Laury druhačky s online výukou a každodenním vařením pro početnou rodinu je na hranici mých sil.

 

2022. Konečně. Život se vrací do normálu. Péče o vnuka je sice záslužná, ale zas tak moc mě nebaví. Na malý úvazek učím vlastivědu. Zajímám se o badatelskou výuku. Každý měsíc vyrážíme s páťáky ven – do okolí školy, blízkého města, do přírody a koncem roku na dvoudenní exkurzi do Prahy.

 

2023. Končí moje tříletá mise, chlapeček nastupuje do školky a já? Kolegyně si vyžádala roční oddech a já se opět stávám třídní. S patnácti žáky a asistentem se zas tak moc nenadřu.

 

Každý den se do školy těším – na děti a kolegyně. Na učení. S důchodem a slušným platem si můžu vyskakovat. Jen to první pivo si dávám až ve čtyři. Trošku se stydím, ale!: Jistý Harold Schlumber řekl: "Často se mě lidé ptají, 'Co vy staří lidé děláte, když odejdete do důchodu?' Například já mám to štěstí, že jsem byl chemickým inženýrem a jedna z činností, kterou dělám nejraději, je přeměna piva, vína a skotské na moč. Dělám to každý den a skutečně mě tato činnost těší."

 

2024. Učím už 45 let. Není na čase odejít? Mám na to? Jsem ještě k něčemu?

 

Zprávy z médií: TV Nova: Paní Knedlová učí i ve svých 89 letech. Děti si ji chválí. — Novinky: Plzeňské kantorce je úctyhodných 98. A stále učí. — TV Praha: Nejstarší letenská učitelka oslavila 105. narozeniny.

 

Tak ještě chvilku?