Tomáš Bouda: Jak české školství spravovaly školské úřady a co z toho plyne pro Strategii 2030+

sobota 1. června 2024 ·

Společnost Wolters Kluwer vydala publikaci „Jak české školství spravovaly školské úřady a co z toho plyne pro Strategii 2030+“.


Zdroj: Řízení školy 5/2024

 

Když rokem 2000 končilo odvětvové řízení školství, bylo to opravdu líto snad jen těm nejdotčenějším z jeho aktérů – pracovníkům školských úřadů a souvisejícím strukturám na ministerstvu školství. Jisté obavy pociťovali ředitelé škol i starostové menších obcí. Všechny předchozí snahy školských úřadů zachránit alespoň část přímého vlivu státu na obecní školy byly smeteny neprůstřelným argumentem – kapři si svůj rybník sami nevypustí. Mnoho otázek a okolností provázejících reformu veřejné správy zůstalo nejasných, nezodpovězených. Věděl jsem, že se k odvětvovému řízení bude jednou nutno vrátit, hledat odpovědi na otázky, a utvrzovalo mě v tom i občasné, ale vytrvalé vzpomínání pamětníků, které připomněli i tvůrci Strategie vzdělávací politiky ČR 2030+: „V průběhu přípravy Hlavních směrů vzdělávací politiky jsme mnohokrát a opakovaně narazili na požadavek opětovného zřízení školských úřadů.“

 

Nicméně poměrně dlouho nejdůležitější aktéři vzdělávací politiky – politici, nové struktury školské administrativy, expertní pracoviště, ale i asociace pedagogů – jako by vytvářeli nové téma pro agnotologická zkoumání, jak utajovat a ztrácet vědomosti. Na materiály různé provenience, které jsem stačil shromáždit při hektickém stěhování ze školského úřadu na úřad krajský, usedaly na půdě vrstvy prachu. Nutkání vrátit téma odvětvového řízení školství s využitím osobního archivu a paměti, dokud je k dispozici, do veřejné diskuse, napravit dluh, který jsem cítil k zapomínanému desetiletí dynamických změn ve školství, pozoruhodných snah i obětavého nadšení tisíců profesionálů i fandů vzdělávání, bylo upozaďováno mými stále protahovanými profesními aktivitami a především již zmíněným oficiálním nezájmem vycházejícím z povědomí o školských úřadech jako o přechodném experimentu, který je nenávratně uzavřen.

 

Situace se změnila s prací na školské strategii pro nové plánovací období EU do roku 2030. Z důkladných analýz jasně vyplývalo, že uprázdněný prostor po školských úřadech nová struktura veřejné správy za dvacet let nedokázala zaplnit, což především znesnadňovalo implementaci systémových změn odstraňujících nerovnosti v přístupu ke vzdělání a v jeho kvalitě. Ve Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+ se tedy logicky téma nového středního článku naléhavě objevilo. Že se zároveň objevily snahy ujasnit si, jak střední články fungovaly v době odvětvového řízení, jak byly konstruovány, jaké měly pravomoci, v jakém kontextu fungovaly, jaké poučení a poselství mohou současnosti přinést, to je zásluhou Partnerství pro vzdělávání 2030+ (dále jen „Partnerství“), pozoruhodné zastřešující platformy mnoha různých organizací působících v rolích aktérů vzdělávací politiky.

 

Když mě Partnerství oslovilo jako pamětníka a přímého účastníka odvětvové správy školství v devadesátých letech, abych co nejkonkrétněji odpověděl na otázky osvětlující působení školských úřadů, byl jsem poctěn a potěšen. Brzy však také zaskočen a znejistěn. Na vysvětlení, proč školské úřady vznikly, jak se proměňovaly a jak zanikly, co a jak reálně ovlivňovaly, na to paměť ani krátký exkurz do dostupných materiálů nestačily.

 

Musel jsem se v nějaké podobě pokusit o rekonstrukci období působení školských úřadů, tzn. především prostudovat relevantní literaturu a zejména doložit své odpovědi dostupnými dokumenty. Nezbylo než vyhledat dobovou legislativu a ponořit se do svého neuspořádaného archivu, pročítat výroční zprávy Školského úřadu Nový Jičín, články uveřejňované v regionálním tisku, v Informátorech zasílaných měsíčně školské veřejnosti, také v Učitelských novinách aj., vyhledávat příkazy, pokyny a návody ministerstva školství, zápisy z různých porad i další dokumenty vzniklé při každodenním výkonu správních činností (113 zdrojů). Postupně vznikající souhrny dat anekdotické evidence o problematice školských úřadů jsem konzultoval s bývalými spolupracovníky.

 

 

Jak je publikace koncipována

 

Z nastíněné rekonstrukce vznikal postupně v diskusi s Partnerstvím, zejména s vedoucím pracovní skupiny Střední článek Vladimírem Srbem, a s pomocí korektorky Blanky Kamenské text publikace Jak české školství spravovaly školské úřady a co z toho plyne pro Strategii 2030+.

 

Struktura vyplynula z použitého heuristického přístupu. Údaje se svými komentáři jsem řadil nejdříve periodicky do pasáží obecných, zachycujících dle mého názoru nejvýznamnější dobové akty legislativní, koncepční i obsahové, na ně pak navazují mnou komentované pasáže dokumentující v uvedeném kontextu konkrétní činnosti jednoho školského úřadu. Už tento koncept jasně vyjadřuje, že nejde o snahu komplexně analyticko-synteticky zpracovat působení školských úřadů a jejich možný vliv na podobu plánovaného středního článku řízení. To by vyžadovalo erudovanou vědeckou práci.

 

Doufám, že k jejímu vzniku, třeba po sérii diplomových prací, brzy dojde a můj příspěvek bude také využitelný. Také proto, že Školský úřad Nový Jičín může vykazovat jisté typizační znaky: střední velikost, personálně kontinuální vývoj, zapojování do nadokresních aktivit. Rekonstrukce mi umožnila odpovědět na většinu otázek položených Partnerstvím. Shrnul jsem je v kapitole Doporučení pro tvůrce nového středního článku. Neodolal jsem možnosti zareagovat v Závěru na Návrhy na posílení systému vedení a podpory mateřských a základních škol v ČR, které Partnerství předložilo k veřejné diskusi v r. 2023 po obdivuhodné analytické a organizátorské činnosti. Zveřejněné hodnocení a návrhy jsou místy radikální, ale mé zkušenosti mě vedou k přesvědčení, že opět nezvládaná implementace strategických cílů si radikální změny v jistý čas vynutí, a já doufám, že k nim dojde i ve veřejné správě a zatím nepředstavitelný upgrade školských úřadů se zreální.

 

 

Jak může být publikace využita

 

Strategie 2030+ se se zmíněnou poptávkou po obnovování ŠÚ vypořádává lakonicky: „…Dle našeho názoru by opětovné zřízení školských úřadů a zavedení odvětvového centralizovaného řízení bylo spíše krokem zpět.“ Bez nějakého zdůvodnění, argumentace. Prof. Veselý uvažuje při třídění existujících modelů středního článku (SČ) například: „…o postupné změně a kombinaci dobudování středního článku státní správy, postupném vzniku školského obvodu s několika klíčovými institucemi a postupném rozšiřování záběru a významu SČ až k široce sdílené odpovědnosti řady aktérů v rámci daného území.“ Myslím si, že v devadesátých letech jsme byli na této cestě, ukončené tlakem „samosprávného třeštění“ (má autorská nadsázka). To určitě stojí za prozkoumání. Že bychom se k nějaké etapě této cesty vrátili? Zkušenosti z řady zemí s delší kontinuálně rozvíjenou veřejnou správou ukazují, že ani decentralizační (devoluční) proces nemusí být jednosměrný.

 

Ale i bez úvah o obnovování odvětvového řízení by jeho zkoumání mělo zajímat všechny, kteří o středním článku – podpory, vedení, řízení – ve školství přemýšlejí, zabývají se jeho modelací, usilují o jeho prosazení. Aktuálně také proto, že pokud se nepodaří ani druhá kurikulární reforma, tj. revize RVP, české vzdělávání čeká krize, nejen latentní. Školské úřady jako střední články řízení školství kdysi, není to zase tak dávno, vzdělávání významně ovlivňovaly, implementaci mnoha změn v devadesátých letech pomáhaly.

 

V literatuře se objevují požadavky na potřebné činnosti středního článku:

1. poskytovat cílenou podporu školám;

2. umožnit komunikaci a tlumit konflikty mezi školami a centrem;

3. podporovat spolupráci mezi školami;

4. monitorovat dosažené změny;

5. sdílet a integrovat změny mezi různými školami;

6. mírnit odpor dané komunity ke změně.

 

To vše školské úřady mohly dělat a v různé úrovni, dané vývojem kompetencí, úrovní monitoringu a evaluace, dostupnými zdroji i kapacitami, také dělaly. Avšak také vykonávaly roli, která je pro jakýkoliv funkční střední článek klíčová a o které se dle mého názoru příliš málo diskutuje – vyvažovaly autonomii a akontabilitu škol. Lucie Crehanová to ve své vynikající publikaci Chytrozemě(viz např. můj článek K „chytrozemím“ můžeme směřovat poklusem nebo s berličkami, Řízení školy 2/2023) vyjádřila výstižně: „Ve všech zemích, které jsem na téhle cestě navštívila, se akontabilita škol chápe jako zodpovědnost, tedy každá ředitelka nebo ředitel odpovídá za chod své školy a musí umět sami za sebe zodpovědět svému školskému úřadu, proč co dělají.“

 

Kdyby jen z této role školských úřadů vznikla pro současnost inspirace, bylo by to užitečné. Nový střední článek by sice převzal některé kompetence samosprávám, ale bylo by to přece v zájmu dětí. A je ve školství vyšší zájem?


0 komentářů: