Julie Hrstková: Jazyky ve škole potřebujeme, biflování gramatických tvarů ne

Babička pocházela z malé horské vesnice na území Rakouska – Uherska a měla jen základní vzdělání. Ale mluvila plynně šesti jazyky. Stejně jako všichni ostatní v onom bohem polozapomenutém kraji. Na její osud si vzpomenu vždy, když dojde na přetřes výuka jazyků v Česku. Babičce evidentně nikdo neřekl, že si druhým a každým dalším jazykem „zabordelí“ mozek a nebude vlastně umět žádný. Ačkoliv po ní nikdo nechtěl, aby poznala příčestí trpné, minulé či větu vztažnou vedlejší, uměla se v oněch cizích řečech domluvit, uměla v nich číst a psát.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 24. 7. 2024

 

Ministr školství Mikuláš Bek nyní připustil, že by se do výuky vrátil povinný druhý cizí jazyk poté, co jej před dvěma lety slavnostně, na žádost některých expertů a mnoha učitelů, navrhlo jeho ministerstvo zrušit. Argumentovalo tehdy tím, že děti pořádně nezvládají ani češtinu, mají problém s angličtinou a není důvod je mást ještě nějakou další řečí.

 

Z tehdejšího průzkumu také vyplynulo, že se zrušením povinného druhého jazyka souhlasilo 78 procent ředitelů základních škol. Naopak ředitelé víceletých gymnázií se nechali slyšet, že rozhodně nebudou rušit druhý jazyk na „své“ škole, ale že je jim v zásadě jedno, co dělají ostatní.

 

Odpovědi jsou vcelku očekávatelné – víceletá gymnázia dlouhodobě „slízávají“ smetanu z každého ročníku a moc dobře vědí, že jejich děti minimálně dva cizí jazyky umět budou. Stejně jako umí řadu dalších věcí, protože přijímací zkoušky jsou náročné a vyžadují podstatně víc znalostí, než nabízí běžná základní škola – městská i venkovská.

 

Názor učitelů a mnoha dalších dospělých je přesto do jisté míry pochopitelný. Výuka jazyků v Česku byla a je otřesná. Povinnou ruštinu, jazyk nenáviděných okupantů, zhusta vyučovali ti, kteří měli pocit, že je to vlastně čeština s divným přízvukem. Hlavní nebyl jazyk Puškina či Kandinského, ale výuka životopisu Vladimira Iljiče Lenina a pokroků socialistické práce, třeba znovuobjevení žárovky. A následný přestup učitelů ruštiny na výuku angličtiny, v jejíž znalosti byli většinou asi tak o jednu kapitolu před žáky, kvalitu výuky jazyků nezlepšil.

 

Je ale naprosto nepochopitelné, že tento stav v mnoha školách trvá dodnes, třicet pět let po změně, díky níž lidé mohou volně studovat a studenti trávit čas na zahraničních studiích a stážích. Navíc s finanční podporou programů Evropské unie. Tedy nejde jen o program pro bohaté, což školky a školy, kde se učí alespoň část předmětů v cizí řeči, aktuálně jsou. To, že se dá najít bezplatné (či alespoň jinou zemí EU dobře dotované) veřejné gymnázium, je dobře, nicméně právě kvůli mizernému přístupu nejen k výuce jazyků rozhodně tyto školy nejsou otevřené všem. Stále jde o víceletá gymnázia se všemi nároky, které na uchazeče přijímací zkoušky kladou.

 

Problém s výukou jazyků je ale řešitelný. A to i s omezeným rozpočtem, kterému školství kvůli fiskálním škrtům čelí. Druhý jazyk má být součástí celkové změny rámcových vzdělávacích plánů a je skutečně na zvážení, zda se žáci musí nutně učit o lidu popelnicových polí či kdo vyhrál druhou punskou válku. Obojí je jistě vzrušující součást historie, ale pokud si člověk může přečíst popisku k obrazu ve francouzštině, třeba si pak na vlastním telefonu dohledá potřebné údaje. Nebo také ne.

Nikdo netvrdí, že každý bude číst Vergilia v originále, neexistuje ovšem důvod, proč by člověk nemohl vyjet za výdělkem do zahraničí. A německy mluvící bagrista si prostě vyjedná lepší podmínky než „němý“ krajan.

 

Což navazuje na druhý problém naší výuky jazyků. V tuzemských školách dodnes nikoho nezajímá, jestli se člověk domluví v zahraničí, zda si přečte knihu, jídelní lístek nebo pochopí návod na montáž skříně. K tomu opravdu nikdo nepotřebuje znát všechny časy a další gramatické vychytávky, za které tak rádi učitelé děti šikanují. Kdyby učitelé byli konfrontováni s tím, že jim do řeči neustále někdo skáče a tvrdí, že mají špatný čas, slovesný tvar či zvratné zájmeno, také by se ohradili. Přitom jim vůbec nevadí, když to samé dělají dětem.

 

Povinný druhý, třetí a další jazyk v co nejmenším věku by měl být na českých školách samozřejmostí. Už proto, že čeština nevládne světu a je dobré být vždy připraven na budoucnost. Včetně jazykového vybavení.