Kristýna Matějková: Děti na sebe berou trable rodičů a následky si mohou nést do dospělosti. Jak na ně nepřenášet stres?

Chybějící peníze, nepovedený den v práci nebo partnerské hádky. Když mají rodiče starosti, potomek to nejen vycítí, ale může to na něj mít vliv i v pozdějším věku. Studie ukazují, že zásadní jsou první roky života, kdy ještě není dítě schopné samo pochopit stres svých rodičů a může si ho dávat za vinu. Jak tomu předcházet?

Zdroj: Hospodářské noviny 5. 8. 2024

 

„Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde jsou dospělí dlouhodobě nebo intenzivně ve stresu a nezvládají ho, což se projevuje například jako agrese, nemůže tomu rozumět,“ říká rodinný psychoterapeut Michael Chytrý. Dítě má podle něj přirozenou tendenci si nervozitu svého rodiče obrátit proti sobě a chovat se jako „záchranář“. „Žije s pocitem, že za to může,“ vysvětluje Chytrý.

 

Následky takových pocitů si pak mohou děti nést do pozdějšího života v podobě psychických obtíží. Vlivem stresu rodičů na děti se zabývala v minulosti řada studií. Aktuální norská práce z dubna letošního roku pak konkrétně zkoumala, které konkrétní události z dětství mohou v budoucnu přispět k sebepoškozování. Výzkumníci se přitom věnovali celkem 759 dětem, které vyzpovídali ve věku šesti let a následně, když jim bylo 12 a 16 let.

 

Spojili se i s jejich rodiči, u nichž zhodnotili úroveň stresu, v níž zhruba žijí – v potaz brali náročnost výchovy samotného dítěte, vrozené charakteristiky rodiče i faktory jako finanční situace nebo hádky.

Celkem 81 z těchto norských dětí, tedy necelých 11 procent, se pak ve věku mezi 12. a 16. rokem sebepoškozovalo. Všechny přitom byly kolem 6. roku věku doma vystavované stresu nebo nepřátelské atmosféře. Pro vznik psychických problémů v pozdějším věku šlo přitom o důležitější faktory než to, jestli se těmto dětem stala nešťastná událost, například že jim zemřel někdo z blízkých, byly obětí autonehody nebo se popálily.

 

U dětí, které žily ve stresu svých rodičů, je pak podle výzkumníků zároveň častější výskyt problémů s chováním a také mají horší sociální schopnosti.

 

Podle oslovených odborníků je proto lepší s dětmi otevřeně mluvit o tom, co je zdrojem starostí či naštvání rodiče. A že s ním to nesouvisí. Díky tomu mohou rodiče podobným následkům v pozdějším věku předejít. „Je důležité mu to sdělit ve verzi, která je přijatelná pro jeho věk. Nemělo by to ale samozřejmě být tak, že každý den přijdu z práce, posadím se s ním ke stolu a budu mu hodinu povídat, co vše je špatně,“ doplňuje dětský psycholog Václav Mertin.

 

Rodiče by proto měli podle Chytrého jít příkladem a umět svůj stres přijmout a nebojovat s ním: „Je důležité, aby se rodič naučil svým dětem říct: Hele, mám teď nějaké těžké období. V práci je toho hodně a tlačí na mě. Je možné, že teď budu občas naštvaný a podrážděný nebo nebudu tolik mluvit. To znáš sám ze školy. Prostě se to děje, není to příjemné, ale nezničí nás to.“ Dítě se tím podle něj zároveň učí, jak se stresovými situacemi pracovat a že za ně automaticky nemůže jejich okolí.

 

Reakce každého dítěte je nicméně individuální a nelze automaticky říct, že jej v budoucnu stres rodičů ovlivní. „Každý má jinou odolnost. Není to tak, že když se mi stane něco špatného ve dvou letech, třeba se mi ošklivě rozvedou rodiče, tak si to s sebou ponesu do svých 80 let. To se stává jen výjimečně,“ dodává Mertin.