Procházíme právě dosti zásadní společenskou, kulturní a politickou změnou. Z těchto hledisek se společnost začala značně radikálně rozdělovat na tradice respektující konzervativce a výrazné permanentní změny prosazující a mnohé tradice opouštějící progresivisty. Tím je dokonce významně zastíněno tradiční moderní soupeření mezi levicí a pravicí.
Obě strany se značně
liší v pojetí svobody člověka. Jejich spor má historicky hluboké kořeny,
jež spočívají v pojetí modernity. V historii tomuto problému nebyla
nikdy věnována dostatečná pozornost, což trvá dodnes. Původně byl slovem
„modernus“ označen křesťan, svým myšlením ukotvený v eschatologickém mýtu
(Nový zákon; eschatos – poslední), který, na rozdíl od mytologie antické
(především řecké; mýtus etiologický vracející se k dokonalému počátku),
obrací pozornost lidí do budoucnosti, do věčnosti a nabízející člověku spásu.
Svět a život mají proto smysl, jejich části se vzájemně osvětlují, což je základní
znak vzdělání člověka. Tak člověk přichází na svět. Jeho další život se ale
potom odehrává v omezeném prostoru i času. Má tento rozpor nějaké řešení?
Řečtí antičtí
filosofové rozlišili dva světy: apeiron (beztvarý a bezmezný základ všeho
jsoucího) a peras (má tvar a vymezení, s ním se setkáváme v
konkrétní podobě všeho jsoucího (Anaximandros). Orientace na peras byla
příznačná pro antické (i současné) sofisty. Na vážné nedostatky jejich sice
velice rozsáhlého, ale poněkud povrchního vědění poukázal Sókratés (setkáváme
se s jeho názory v Platónových dialozích), a to prostřednictvím
otázek, které činily sofistické jistoty (sofismata) nedostatečně odůvodněnými.
Platón pak za
prazáklad všeho (bytí) pokládal ideje. Hovořil o dvou světech: světě idejí
(dokonalém, věčném a dobrém) a světě přirozeném (nedokonalém, pomíjivém a vedle
dobrého přinášejícím i zlo). Ideje se při vstupu do světa přirozeného tedy
mění, komplikují. Duše člověka se na ně však rozpomíná a po nich touží. Aristotelés
naopak nacházel ideje skryty uvnitř jsoucího a pomocí pravidel logického
myšlení i člověkem objevitelné. I on tedy věřil v existenci idejí, tou nejvyšší
je bůh, tvar bez látky.
Myšlenky Platóna a
Aristotela jsou pak východiskem pro další vývoj evropského myšlení a evropské
kultury. Jejich odkazem je však také jeden velký problém – chórismos – mez,
která proměňuje apeiron v peras, ideu v konkrétní jsoucno a boha
v člověka. Evropská kultura nabízí řešení jak dualistické (např.
Descartes), tak dialektické (např. Hérakleitos, Nový zákon, posléze např.
Hegel, Marx, Kosík, Hejdánek). Dualismus nespatřuje mezi oběma světy žádnou
souvislost, proto se o chórismos nezajímá. Dialektika však mezi nimi nachází
souvislost podstatnou, proto se se složitou problematikou chórismu musí nějak
vypořádat. Chórismos totiž pro život člověka ve světě přináší něco bytostně důležitého:
je zdrojem dialektiky, rozporné povahy všeho jsoucího, soužití dobra se zlem,
krásy s ošklivostí, radosti se strastí apod. Vzniká též rozpor mezi
rozumem a vírou a z hlediska jejich vyjádření mezi jazykem matematiky a
jazykem přirozeným. Ten první je exaktní a abstraktní, ten druhý vágní a
konkrétní.
Descartes v 1.
polovině 17. století dospěl k závěru, že lze najít jistou pravdu. Tu nabízí
matematika, o kterou se má lidský rozum výhradně opírat. Svět rozdělil na
rozprostraněný (hmota) a nerozprostraněný (duše). Jsou to podstaty, vzájemně
spolu nesouvisejí (dualismus). „Bůh je tedy nejvyšší představou, která nemůže
pocházet ze samotného rozumu ani z ničeho nižšího, ale sama ze sebe. Boží
přirozenost není závislá – což by byla nedokonalost – ani rozdělená
na duši a tělo – což by byla vzájemná závislost. Naopak, cokoli méně
dokonalého v tvorstvu je na Bohu zcela závislé“ (Rozprava o metodě).
Jan Patočka pokládal
Descartův důraz na matematickou indukci za jednostranný a dospěl k závěru,
že „deduktivismus Descartes razil ve všech vědních disciplínách, neméně
v metafyzice. Klíčem k poznání světa je jistota Boží. “Rozum
lidský se má zabývat pouze světem rozprostraněným. Descartův současník Komenský
nesouhlasil (byl triadistou), podle něho existují tři pansofické světy: svět
tvorby, svět morální a svět duchovní. Ten třetí se týká chórismu, rozum se zabývá
všemi třemi.
Moderní svět je
okouzlen Descartovým civilizačním patosem – možností člověka najít jistou
pravdu matematickou metodou, jíž ho obdařil Bůh. Posléze díky Comtovu
pozitivismu vzniká v 19. stol. moderní věda, předpoklad následného
prudkého rozvoje techniky. Comte chórismus (metafyziku vůbec) odmítá jako
zbytečnost, k matematické metodě přidává experiment. Ukazuje se však, že
věda a technika člověku nejen prospívají, ale mohou také škodit. Mají
dialektickou povahu, kterou však moderní vědci často pomíjejí. Jejich poznatky
slouží míru i válce, dobru i zlu. Jakou roli v tom sehrává školství?
Opravdu vychází z myšlenek Komenského?
Karel Kosík v Dialektice
konkrétního ukázal, že chórismos proměňuje ideu v konkrétní jsoucno, tuto
konkretizaci provází dialektika. Konkrétní jsoucno je dialektické. S touto
jeho podstatou se člověk musí pomocí svého rozumu vypořádat. To je i úkol
vědců, z nichž bohužel mnozí, na rozdíl od Descarta, udělali z matematické
a experimentální metody jakýsi nový katechismus. V něm úloha a důsledky
chórismu nemají místo. Výjimkami jsou, např. Einstein, kvantoví fyzici či
matematik Gödel, jehož dvě věty vedou k závěru, že žádný (dostatečně
silný) formální systém nemůže být zároveň bezesporný a úplný. Bezespornost
bezesporného systému nelze uvnitř tohoto systému dokázat. Z nekonsistentního
systému plyne úplně cokoli. Důsledky, nejen negativní, platí pro logiku,
matematiku, informatiku, filosofii, …
Moderní škola je
dualistická, obsah výuky činí jednostranným svým důrazem na jednostrannou metodu.
Matematika se vyučuje jako mechanicky, technicky využitelné počty a jistotou
nalezené pravdy se stala vzorem pro všechny ostatní
předměty a jejich hodnocení (známky). Tomuto modelu myšlení je pak nutně
podřízen pohled člověka na svět jako celek i na to, co je nespočitatelné.
Projevuje se to stále více v morálce, umění a bohužel v politice. Kdo
má onu jednou jistou pravdu?
Dnešní společnost je
rozdělena, jak u řečeno, na konzervativce a progresivisty, kteří mají výhodu
v tom, že nemusí brát ohled na svazující jistotu tradic. Konzervativci,
včetně těch, kteří se hlásí ke křesťanství, postupně přijali za své výše
popsané pojetí vzdělání a metafyziku, o kterou by se jejich argumenty měly též
nutně opírat, protože v praxi umožňuje nazírat svět šířeji a hlouběji,
ponechali odsunutou do role iracionality, bájesloví a směšně zaostalých
předsudků, společensky zcela nepotřebných, ba škodlivých. Bez respektu
k celku však světu nelze porozumět, utvořit si názor a vést dialog o
podstatných problémech, které se tak stále zvětšují.
Francis Bacon, autor
spisu Nové organon, řekl: „Lidské vědění a moc jsou totožné. Vědění je moc.“
Současná situace ve světě nám názorně předvádí, co se může stát, je-li naše
vědění omezené, jednostranně zaměřené a ve svém celku povrchní. Kdo se za
těchto okolností stává mocným? A jaké metody k uchopení moci používá?
Na závěr dva citáty:
„Moc přecházela častěji z rukou do rukou než z hlavy do hlavy.“
(Stanislaw JerzyLec)
"Píšu odlišně od toho, co mluvím, mluvím odlišně od toho, co si myslím, myslím odlišně od toho, jak bych myslet měl." (Franz Kafka)
0 komentářů:
Okomentovat