Markéta Hronová: Osm let s inkluzí: neefektivní a pro třídu málo přínosná, myslí si většina učitelů. Kde je problém?

Dvě třetiny učitelů v nové studii uvedly, že nejsou přesvědčeni o prospěšnosti inkluze pro všechny žáky. Po osmi letech, kdy se díky změně zákona do škol ve velké míře dostali asistenti pedagoga, aby se i děti s různým znevýhodněním mohly vzdělávat ve svých spádových školách, stále veřejnost nevnímá společné vzdělávání všech žáků pozitivně. Podle odborníků je to pozůstatek socialistického „schovávání“ handicapovaných lidí mimo běžnou společnost a bude trvat ještě několik generací, než se postoje lidí změní. Učitelé ale upozorňují na reálné problémy.

 

Zdroj: Hospodářské noviny, 27. 9. 2024

 

„Inkluze je pro učitele náročná. Mají sice asistenty, ale ti někdy nejsou stoprocentně funkční. Navíc když máte ve skupině 28 dětí čtyři žáky s vážnějším postižením, další děti s poruchami chování a ještě cizince, tak je problém to navzájem skloubit,“ popisuje předseda Asociace ředitelů základních škol Luboš Zajíc, v čem vidí problém. Zvláště žáci s vážnými poruchami chování podle něj dovedou narušit atmosféru ve třídě tak, že je těžké v ní vyučovat.

 

V nové studii Jakuba Pivarče z Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem 65 procent učitelů uvedlo, že nejsou přesvědčeni o efektivitě začleňování žáků s různými potřebami do běžných tříd, a vyjádřili negativní hodnocení přínosu inkluze pro samotné žáky i pro vlastní práci s nimi. Necelá třetina učitelů pak deklarovala i jednoznačně negativní pocity spojené s inkluzí. Výzkumu se zúčastnilo 1434 učitelů z celkem 138 veřejných základních škol ze všech čtrnácti krajů.

 

Vyučovat ve třídě plné různorodých dětí je objektivně těžší a většina učitelů na to nebyla připravena, nikdo je neučil, jak s takovým kolektivem pracovat, asistenti se do škol dostávali postupně. „Inkluzi lépe hodnotí mladší učitelé, kteří na pedagogické fakultě prošli vzděláváním, které s inkluzí počítalo,“ upřesňuje Pivarč.

 

Podle odborníků to ale nelze vnímat jen jako problém vzdělávací politiky, svou roli hraje i komunistická minulost Česka. „Léta jsme žili v systému, který lidi s handicapy odděloval od běžné populace. Nelze si myslet, že během deseti let se postoj veřejnosti změní. To bude trvat ještě mnoho let,“ vysvětluje Pivarč. Podle ministerstva školství rezervovaný postoj části učitelů běžných škol vůči inkluzivnímu vzdělávání není specifický pouze pro Česko. Jak zmiňuje autor studie, k podobným výsledkům dospěl také výzkum provedený v roce 2020 na vzorku učitelů běžných škol ve Finsku. „Zavádění principů inkluzivního vzdělávání je v českém kontextu stále v relativně rané fázi,“ uvedla tisková mluvčí ministerstva Tereza Fojtová.

 

Kontroverzně vnímá inkluzi i široká veřejnost, což opakovaně vychází z různých průzkumů veřejného mínění. Podle posledního šetření CVVM z roku 2023 se zařazením dětí s mentálním postižením do běžných školních tříd nesouhlasily téměř čtyři pětiny oslovených. Rodiče často vnímají fakt, že zvláště děti s psychickými poruchami narušují výuku a zhoršují atmosféru ve třídě.

 

Odmítání společného vzdělávání může souviset i s kulturním nastavením, společnost klade důraz na výkon a někteří mohou mít pocit, že pomalejší děti mohou brzdit ty zdatnější. Společné vzdělávání všech dětí je však podle Pivarče normální stav, na který si společnost musí zvyknout. „Není to žádný trend, který zase pomine a vystřídá ho jiný,“ upozorňuje. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která také stála u zrodu proinkluzivního zákona z roku 2015 (v účinnost vešel od 1. září 2016), považuje za neetické se vůbec někoho ptát, zda chce, aby měly všechny děti férové podmínky ve vzdělávání.

 

„Společnost není homogenní a tak jako se neptáme zaměstnavatelů, jestli lidé s nejrůznějším znevýhodněním mají dostat šanci na běžném pracovním trhu, tak se nemáme ptát na to, které děti si zaslouží dostat šanci v hlavním vzdělávacím proudu a chodit do spádové školy a které ne,“ míní. 

 

Společné vzdělávání je podle ní jediná správná cesta pro to, aby společnost fungovala soudržně a děti si odmalička osvojovaly spolupráci a podporu slabších. Učitelé v průzkumu uvedli, že navzdory svému negativnímu přesvědčení jsou ochotni inkluzivní prvky ve školách zavádět a také že mají v tomto směru důvěru ve své schopnosti. 

 

Jenže pokud o prospěšnosti společného vzdělávání nejsou učitelé nebo vedení školy přesvědčeni, pak podle studie nemusí vytvářet dostatečně podporující prostředí pro rozvoj inkluzivního myšlení a chování učitelů. Například méně využívají systémová opatření, třeba zapojení do různých programů či financování dalších specialistů na školách, jako je třeba speciální či sociální pedagog.

 

Podle škol zapojených do podpůrného programu Národního pedagogického institutu pomoc zvenčí učitelům pomáhá. „Máme hodně dětí s podpůrnými opatřeními čtvrtého stupně, tedy s těžkými handicapy. Ale díky podpoře, které se nám dostalo, myslím, že to učitelé vnímají pozitivně,“ říká ředitelka Základní školy Mníšek pod Brdy Michaela Pažoutová. K dispozici měli speciální pedagogy i psychology. Díky grantům, o které zažádali, učitelé absolvovali také různá školení, která jim pomohla různorodé kolektivy lépe zvládat.

 

Právě od škol, kde společné vzdělávání v praxi velmi dobře funguje, by se podle Laurenčíkové měli ostatní učit. „Pokud se to daří v malém vzorku škol, tak se to časem může dařit všude,“ míní zmocněnkyně pro lidská práva.

 

Že si učitelé podporu chválí, vycházelo i ze starších Pivarčových průzkumů. V aktuální studii se ale ukázalo, že co si učitel myslí o prospěšnosti inkluze, hraje větší roli, než jestli škola dostane podporu, nebo ne. 

 

Z tvrzení učitelů vyplývá, že mají největší problém s dětmi s poruchami chování. Jak učitelům pomoci pracovat s dětmi s duševními obtížemi či potížemi s chováním, má příští týden řešit pracovní skupina na ministerstvu školství.

 

Připravuje se systematické vzdělávání učitelů v těchto tématech, věnuje se mu také reforma přípravy učitelů. Národní pedagogický institut vydal množství materiálů ke vzdělávání heterogenních kolektivů. Dlouhodobě také pořádá kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti inkluzivního vzdělávání.