Simona Juřičková: Dětská kresba jako prostředek poznávání osobnosti dítěte

Dětská kresba představuje zcela přirozený způsob zobrazení reálného a fantazijního světa dítěte a je považována za jeden z nejvhodnějších způsobů poznání jeho osobnosti. Odkrývá vnitřní život dítěte – myšlení, vnímání, cítění a napovídá o rozvoji jedince v mnoha oblastech.

Děti kreslí na základě vlastního prožitku, motivovány tím, co právě prožívají. Do kresby promítají své nitro, svá vědomá i nevědomá přání. Kreslení, obdobně jako hra, je pro děti činnost zcela přirozená, zábavná, do které je nemusíme nutit. Tužku berou zcela spontánně tehdy, kdy jim to jejich myšlení, vnímání a jemná motorika dovolí.

Prvotním a také převažujícím námětem dětské kresby je lidská postava – člověk. Důvodem, proč právě člověk, je sociální orientace dětí. S kresbou lidské postavy se setkáváme již mezi třetím a čtvrtým rokem dítěte. Lidská postava, z pozice kresby dětí, je v popředí zájmu mnoha badatelů.

Mluvíme-li o využití dětské kresby v pedagogické rovině, pak slouží jako výchovný, poznávací (přináší informace o dítěti), vzdělávací (kresba je součástí výukových cílů, které jsou plněny prostřednictvím předmětu výtvarná výchova) a formativní (rozvíjí osobnost v mnoha směrech např. jemnou motoriku, vizuomotoriku, prostorové vnímání aj.) nástroj v práci učitele. Kresba je rovněž prostředkem komunikace a socializace.

Diagnosticky lze kresbu využít především v oblasti primárního vzdělávání, kdy pedagogové pracují s dětmi mladšího školního věku, protože děti velmi rády a často kreslí. Kresba poskytne učiteli určité představy o dítěti, především o jeho osobnostních charakteristikách a schopnostech. Vnímavý učitel s odpovídajícími znalostmi psychologických aspektů kresby může využít všech možností, které kresba nabízí.

Při interpretaci je třeba pamatovat, že jedna kresba nemůže odhalit vše a také není možné dělat závěry na podkladě výsledků získaných pouze z kresby. Vždy je třeba posuzovat osobnost dítěte v hlubších souvislostech a nezapomínat také na sociální a kulturní souvislosti. Kresba nabízí pedagogům především cenný pomocný prostředek pro poznávání osobnosti dítěte.


Oblasti diagnostického využití kresby

Jak již bylo napsáno výše, dětská kresba poskytuje rozsáhlé možnosti diagnostického využití v procesu výchovy a vzdělávání při práci s dětmi především prvního stupně. Analýza dětského kresebného projevu může být zaměřena na získání informací zejména v následujících oblastech, avšak výčet možností není zdaleka konečný.


Vývojová úroveň dítěte

V kresbě existují typické vývojové znaky, které jsou závislé na chronologickém věku normálně se vyvíjejícího dítěte. Jedná se o vývojová stadia kresby, kdy pro každé období jsou typické znaky a prvky, které se v kresbě vyskytují. Zdravé děti kreslí v témž věku podobným způsobem. Například v období „lineárního náčrtu“, které nastupuje kolem čtvrtého roku věku dítěte, je běžné, že děti kreslí základní, hrubou a schematicky naznačenou podobu zvoleného objektu s jeho hlavními znaky a předmětem zájmu kresby je nejčastěji člověk. Kresba poskytne informace o individuálních odlišnostech ve vývoji mezi dětmi, může odhalit nerovnoměrnosti a odchylky ve vývoji. Důležité informace přináší také v oblasti rozumového vývoje žáka (kreslí, to co zná).


Úroveň rozvoje jemné motoriky a grafomotoriky

Grafomotorika bývá popisována jako soubor psychických činností, které jedinec vykonává při psaní a kreslení. Jemná motorika je spjata s koordinací očí a rukou, uplatňuje se nejen při psaní a kreslení, ale i při různých činnostech (navlékání korálků, procházení bludištěm apod.). Grafomotorika a jemná motorika jsou spolu úzce spjaty a nelze je od sebe oddělit. Grafomotorika a jemná motorika jsou předpokladem úspěšného osvojení psaní. Při samotném kreslení si všímáme, zda děti zvládnou nakreslit a napodobit nejrůznější tvary, s jakou přesností a jistotou kreslí, jaké je vedení čar a návaznost.


Zrakové a prostorové vnímání

Schopnost zrakového vnímání se promítá do kvality nakresleného obrázku. Děti určitého věku by měly rozlišovat podstatné znaky předmětu a při kreslení využívat prostor. Je však třeba pamatovat, že zprvu je vnímání dítěte globální a dítě kreslí to, co ho zaujalo svým vzhledem.

Uspořádání kresby v prostoru vypovídá i o uspořádání života dítěte. Například v období, kdy dítě kreslí „hlavonožce“ si můžeme povšimnout, že v znázorněném prostoru neexistují vztahy mezi vzdáleností a velikostí, ale je zde patrný pouze vztah blízkosti. S věkem se vnímání prostoru zdokonaluje.


Kresba neurotických dětí

Neuróza je nejjednodušším způsobem definována jako trvalejší neschopnost přizpůsobení se prostředí. Typické prvky objevující se v kresbě postavy u dětí s neurózou jsou začervenání detailů nebo celé nakreslené postavy, asymetričnost v kresbě, transparentní obrázky (tj. průhledné, vidíme pod oblečením postav „prosvítající“ končetiny apod.). Z pozice prostoru tyto děti nejčastěji umístí postavu do dolního, zejména pravého, okraje. Postava je nápadně úzká a chybí důležité části těla. Celkově jsou kresby nejisté, stejně tak jako linie, které jsou nápadně předkreslované, obtahované a mnohokrát opravované.


Kresba dětí s ADHD

V kresbě lidské postavy u dětí s diagnózou ADHD se rovněž vyskytují nápadné znaky, které mohou učitele informovat o problémech dítěte. Nejčastěji se objevuje střídání tlaku na tužku a abnormální disproporcionální kresba, např. příliš dlouhé končetiny, nepřiměřeně velká hlava, dlouhý krk, a také asymetričnost v kresbě postavy, např. každá končetina jinak dlouhá nebo u jedné ruky chybí prsty nebo u nohy chodidlo. K dalším znakům patří narušená integrita lidského těla (např. nesprávné připojení rukou), šikmý sklon postavy, zdvojené, přerušované, roztřesené čáry a celkově kresba působí značně grafomotoricky nejistě.


Diagnostika školní zralosti

Kresba mužské postavy je jeden z úkolů, který musí budoucí školák plnit při zápisu do první třídy. Jedná se o důležitou část Jiráskova orientačního testu školní zralosti. Děti kreslí postavu pána, která je vyhodnocena podle přesně stanovených kritérií. Hodnocení kresby vychází z obsahového hlediska, kdy nakreslená postava by měla mít všechny stanovené znaky. Lze vypozorovat individuální rozdíly mezi dětmi v úrovni obecné inteligence, vývojové úrovni, představivosti, v oblasti jemné motoriky a vizuomotorické koordinaci.


Emocionalita dítěte

Když dítě prožívá trápení a strach, vše se promítne do kresby. Kresbou dítě vyjadřuje své vnitřní pocity – štěstí, radost, smutek, úzkost nebo prožité trauma. Dítě se zpravidla nepřetvařuje, ale někdy nedokáže najít cestu, jak své pocity sdělit. V tomto okamžiku nastupuje do popředí kresba jako spolehlivý komunikační prostředek mezi dospělým a dítětem. Časté problémy, které se vyskytují v rodinném kruhu dítěte a které jsou zdrojem smutku nebo strachu dítěte, lze odhalit pomocí kresby rodiny a „začarované rodiny“. Zde je potřebné odhalit hlubší souvislosti, údaje doplnit informacemi z rozhovoru nebo anamnézy (rodinné, osobní) a výrazné závěry ponechat psychologům.


Temperamentové zaměření dítěte

Inklinaci k introvertnímu nebo extrovertnímu typu lze vypozorovat při kresbě na volný námět. Rovněž i v kresbě lidské postavy lze vypozorovat určité znaky, které převažují u dětí určitého temperamentového založení. Introvertní typ ovlivňuje při kreslení emotivní zážitek, dítě kreslí obrázky s menším počtem detailů, proporce nejsou v kresbě rozhodující. Obrázky vykazují emocionální nádech. Naopak extrovertní typ klade důraz na přesné, objektivní zobrazení důležitých i méně důležitých znaků předmětu. Extrovert se snaží kreslit realisticky, tak, jak daný předmět má vypadat ve skutečnosti, včetně jeho umístění v prostoru a proporcí. Kresba je velmi podrobná, s mnoha detaily a má nádech „přesnosti“. Také barevnost kresby je u extrovertů a introvertů odlišná – introverti se omezují na jednu nebo dvě barvy, extroverti využívají při kreslení mnoho barev.

Objeví-li se v kresbě nějaké anomálie, je třeba je hodnotit velmi obezřetně, v kontextu vývojových zákonitostí a sociálního a kulturního zázemí dítěte. Kresebný projev poskytuje učiteli cenné a v první řadě orientační informace, které je třeba vždy doplnit dalšími údaji o dítěti.


Použitá literatura

Davido, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte: dětská kresba z pohledu psychologie. Praha: Portál, 2001. ISBN: 80-7178-449-4.
Dittrich, P.: Pedagogicko-psychologická diagnostika. Jinočany: H & H, 1993. ISBN 80-85467-06-2.
Mlčák, Z.: Diagnostické využití dětské kresby v práci učitele. Ostrava: Scholafoum, 1996. ISBN 80-86058-05-0.


Mgr. Simona Juřičková, učitelka 1. stupně ZŠ Haňovice