Jana Hrubá: Co zůstává po ministrech školství?

úterý 14. září 2010 ·

Bohužel pamatuji všechny ministry školství v polistopadové době. Bohužel proto, že mohu srovnávat, co proklamovali na svých prvních tiskových konferencích a co po sobě zanechali. Naplňuje mě to velkou skepsí.


Od prosince 1989 se vystřídalo na MŠMT dvanáct osobností nejrůznějších profesí: lékař, matematik, kněz, ekonom, básník, filosof, učitel, právnička, odbornice na vzdělávání dospělých, učitelka, politolog, psycholog. Polovina byli straníci – členové stran vládních i koaličních, polovina nestraníci. Někteří působili velmi krátce (ministři Adam, Gruša, Sokol, Kuchtová), jiní – členové vládnoucích stran – se udrželi po celé nebo téměř celé volební období (Buzková, Zeman, Pilip).

Někteří se v resortu rychle orientovali, jiní se teprve rozhlíželi (Kuchtová), samozřejmě za vydatné pomoci poradců. Někteří se soustřeďovali na filosofii vzdělávání (Sokol), jiní na určitý segment (Kopicová na vysoké školství a ESF), na dílčí projekt (Piťha na vzdělávací program Obecná škola), další na vlastní politickou kariéru (Buzková), mnozí stačili reagovat pouze na nezbytnou operativu. Někteří diskutovali se spolupracovníky i pedagogickými asociacemi, zapojovali odborníky i praktiky do pracovních skupin (Liška), jiní vládli kabinetně a nekomunikovali ani s podřízenými (Buzková).


Personálie (podle vzoru „bakchanálie“)

Co se ale opakovalo téměř vždy, byly personální změny na špičkových postech ministerstva. Náměstků se vystřídalo bezpočet – někteří byli z akademické sféry, jiní z regionální politiky, ze školských odborů, tu a tam i z praxe. Někdy bylo obsazení funkce ovlivněno koaličním ujednáním, ale obvykle si ministr přiváděl „svoje“ lidi. Většinou trvalo určitou dobu, než se s problematikou řízení resortu obeznámili.

Někteří ministři začali výměnou nábytku ve své kanceláři. Jiní proklamovali „zeštíhlení“ úřadu, rušili stávající skupiny a odbory, přeskupovali je, ale také zakládali nové podle svých momentálních priorit, nebo podle toho, zda chtěli zřídit post pro své kamarády. Dělali to většinou za kulisami fasády ministerstva. Fakt ale je, že za tu dobu přibylo mnoho desítek úředníků a odešli někteří dobří odborníci – buď sami, když poznali „duch Karmelitské“, nebo „byli odejiti“ velmi nevybíravým způsobem.

Nejstabilnější pozici si udržují někteří „nesmrtelní“ úředníci, kteří byli pro vedení obvyklé agendy ministerstva zřejmě nezbytní. Třeba i proto udržují po celých 20 let složitý mechanismus chodu úřadu a vnitřního připomínkování dokumentů všemi odbory, ve kterém se vyzná málokdo z nově příchozích. Chod ministerstva byl a je tím těžkopádný a charakter výstupů se téměř nemění. Pouze přibývá novel zákonů a novel těchto novel, vyhlášek, vládních nařízení, doporučení a metodických návodů, ve kterých se zřejmě už vyzná málokdo, možná, že už ani jejich tvůrci.

Poměrně stálé zůstávalo obsazení šéfů resortních ústavů a České školní inspekce. Ti většinou (až na CERMAT) přežívali i několik ministrů, ale bylo velmi rozdílné, jak je jednotliví ministři dovedli úkolovat a využívat služeb a výstupů jimi řízených institucí (výzkumy, studie, inspekční zprávy) pro svá rozhodnutí.

Trochu tajuplnými byly vždy sbory poradců, které na většinu ministrů měly nezanedbatelný vliv. Někteří odborníci tímto sborem jen procházeli, jiní se vraceli. Na ministerském webu byste však tato jména hledali marně. Přitom jistě složení takové skupiny není bez významu a je určitým signálem.

Otázkou tedy je, jak udržet v resortu, jako je školství, alespoň nějakou kontinuitu. Jsou dlouhodobé záležitosti (např. systém financování školství, kurikulární reforma, kariérní řád, podpora učitelů, státní maturita), které si ministři léta přehazují jako horký brambor, každý nějak zasáhne a původní záměry a podmínky se mezitím změní.


Koncepce a „antikoncepce“

Očekávali bychom, že ministr vždy přichází s nějakou koncepcí, s představou, jaké jsou hlavní problémy resortu a jak by je chtěl řešit. Vzhledem ke krátké průměrné době působení ministrů (1,6 roku, u některých to bylo jen několik měsíců) a k dlouhodobému charakteru transformace vzdělávání bychom předpokládali, že se nový ministr nejdříve seznámí se stavem resortu a ve svých činech a mediálních výrocích bude do té doby postupovat velmi uvážlivě. Koncepci však předložil jen málokdo z ministrů. Naopak, po některých zůstala jen opatření, „vystřelená od boku“, bez úvahy o dopadech – například po ministru Adamovi víceletá gymnázia, která vyprodukovala dnešní „zbytkové“ základní školy. Po jiných zůstaly okřídlené výroky – po ministru Vopěnkovi výrok z roku 1990, že by se měla propustit nejméně třetina učitelů (pro jejich konformitu s minulým režimem).

Současný ministr Dobeš zatím působí dojmem, že chce rychle a netradičně reagovat především na medializovaná témata. Jenže ty nedomyšlené souvislosti a dopady způsobily, že už některé výroky odvolal. Při svém nedávném vystoupení před školským výborem sněmovny uznal, že „vždycky něco vystřelí“ a přislíbil, že v říjnu předloží čtyřletou vizi a legislativní plán. Tož uvidíme…

Bohužel nám zřejmě chybí osobnost s nadhledem a odborným i mezinárodním renomé formátu profesora Kotáska. Takže dodnes se autoři článků a studií zaklínají Bílou knihou z roku 2000, která byla projektována na období pěti, v některých částech maximálně deseti let (a o které tehdejší předseda školského výboru Bartoš prohlašoval, že je „mrtvě narozeným dítětem“). Je nejvyšší čas začít pracovat na jejím pokračování, situace ve školství se od té doby velice změnila. Expertní tým ministra Lišky loni připravil analýzu Bílé knihy a soubor doporučení pro návazný dokument, které by neměly upadnout v zapomenutí. To ovšem předpokládá, že se odborná komunita, politici i zainteresovaná veřejnost shodnou alespoň rámcově na představě, jak má vypadat vzdělávání, které předjímá budoucnost (nikoli které se vrací do minulosti). Budoucnost, kterou lze předvídat tak obtížně.


Znovu k otázce v titulku

Dopustím-li se hrubého zobecnění, něco prokazatelného zbylo jen po ministrech, kteří byli členy vládní strany a úřadovali po dobu nejméně 3–4 let (tj. volebního období). Jistě to není náhoda. Po ministru Pilipovi zůstal koncepční dokument Kvalita a odpovědnost, jehož hlavní myšlenky jsou dodnes platné. Také ale (od jeho náměstkovských časů 1992–1994) zavádění normativního způsobu financování (peníze na žáka), který se jaksi zvrhl v boj o žáka a nese dnes velmi trpké ovoce – zvláště ve středních, ale i na vysokých školách. Dlužno dodat, že jméno ministra Pilipa je spojeno i s prvním pokusem o „optimalizaci“ sítě škol. Po ministru Zemanovi zůstala Bílá kniha. Po ministryni Buzkové školský zákon a rámcové vzdělávací programy. Tito ministři samozřejmě netvořili dokumenty sami, jejich příprava byla dlouhodobá, ale byli schopni je politicky prosadit.

To ovšem ještě neznamená, že dokumenty byly bez chyby, správně uvedené v život a přijaté pedagogickou i ostatní veřejností. Vytvořily ale nějaký rámec poplatný době. Vytváření podmínek je věcí politiků, naplňování je věcí managementu a pedagogů. A hlavně: všechno se musí dále vyvíjet a aktualizovat, protože se dále vyvíjí život lidí, svět i technologie.

Situace se bohužel v tomto směru příliš nehýbe z místa. V úvodníku Učitelských listů „Školství v kotli volebního guláše“ jsem v květnu 1996 napsala:

„Doufám, že nebude muset dojít ve školství ke kolapsu, aby se začaly dělat potřebné změny uvážlivě, systémově a na základě konsensu. Aby vznikla celou společností přijatá a realizovaná školská politika. Zřízení Národní rady pro vzdělání, složené z renomovaných a respektovaných odborníků, jejichž názor má ve veřejnosti kredit, je zcela jistě nezbytné. Veřejná diskuse o tom, jaké školství vlastně chceme a jaké je potřeba pro budoucnost, je nutná. Pokud argumenty pro změnu nepřijmou rodiče, zaměstnavatelé a většina učitelů, nic se doopravdy nepohne.

Jen mám obavy, aby pak ještě byl někdo, kdo bude chtít a umět tyto změny uskutečňovat – aby bylo dost kvalitních osobností na místech učitelů a ředitelů. Personální situace se nevyvíjí dobře, iniciativa řady jedinců byla přiškrcena a bagatelizování platových poměrů učitelů se nemusí vyplatit. Nejde přece o to, že učitelé chtějí lepší platy. Jde o to, nakolik si učitelů a vzdělání vůbec společnost a jí pověřená vláda cení. A také, jak je schopna zabezpečit jejich kvalitu.“

Je to docela smutné, že po 14 letech bych mohla napsat skoro totéž. Národní radu pro vzdělávání dodnes nemáme, ani státní program vzdělávání (národní kurikulum), neodehrála se zásadní diskuse o tom, co je to kvalitní vzdělávání. Současný ministr sice hodně mluví o podpoře učitelů, což je dobré, ale jistě si je vědom toho, že upadající kvalita je ovlivněna také tím, že systém dlouhodobě, po celá desetiletí žene do škol stále méně kvalitní lidi a řadu kvalitních pudí ven.

Bylo by neúplné nezmínit, že větší vliv než všichni ministři dohromady měly na školství a úroveň vzdělávání některé nadresortní politické zásahy, především správní reforma, která ustanovila vyšší územní správní celky (kraje) a školám následně přinesla chtěnou či nechtěnou autonomii a s ní i nebývalou odpovědnost. Ministerstvu bylo odebráno v důsledku zrušení školských úřadů přímé řízení školství, takže by mělo dnes především zpracovávat koncepce a vytvářet podmínky jejich realizace.


Co by snad pomohlo udržovat kontinuitu?

Možná by pomohl státní tajemník – špičkový úředník s odborným i manažerským renomé, který by setrvával na ministerstvu delší dobu a pomáhal tak překlenovat krátká ministerská období. Především by ale měl být koordinátorem a garantem strategického řízení resortu. Jak napsala Jana Straková, vedoucí analytického týmu, v komentáři k 7. dílu seriálu o analýze Bílé knihy na webu Učitelských listů:

„Strategické řízení ve školství by mělo být založené na tom, že všechna realizovaná opatření se vztahují k jasně vymezeným cílům a cíle jsou ve významné míře sdíleny těmi, kteří je mají realizovat. Formulace cílů by měla vycházet z empirických zjištění o aktuálním stavu a potřebách společnosti. Pro plnění cílů musejí být zároveň vytvořeny podmínky, které jejich realizaci umožňují. Jednotlivá opatření by měla být vzájemně koordinována a dosahování cílů průběžně sledováno a vyhodnocováno.“


Použité zdroje

Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání (2009), dostupné ZDE.

Hrubá, J.: Seriál Analýza Bílé knihy 7. Přechod od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování, dostupné ZDE.

Hrubá J.: Školství v kotli volebního guláše, Učitelské listy 1995/96, č. 9, str. 1






PŘÍLOHA: Ministři školství po roce 1989

1990–1992 Česká republika (součást ČSFR)

Milan Adam – lékař-revmatolog (5.12. 1989 – 27.6. 1990)
Petr Vopěnka – matematik a filosof (29.6. 1990 – 2.7. 1992)

1993–2009 Česká republika

Petr Piťha – kněz, bohemista a lingvista (3.7. 1992 – 27.4. 1994)
Ivan Pilip – ekonom (KDS, ODS), (2. 5. 1994 – 2. 6. 1997)
Jiří Gruša – básník a překladatel (3. 6. 1997 – 2. 1. 1998)
Jan Sokol – filosof a učitel VŠ (3. 1. 1998 – 17. 7. 1998)
Eduard Zeman (ČSSD) – učitel (22. 7. 1998 – 12. 7. 2002)
Petra Buzková (ČSSD) – právnička (15. 7. 2002 – 4. 9. 2006)
Miroslava Kopicová – odbornice na vzdělávání dospělých (4. 9. 2006 – 8. 1. 2007)
Dana Kuchtová (SZ) – učitelka a překladatelka (9. 1. 2007 – 3. 10. 2007)
Ondřej Liška (SZ) – politolog a religionista (4. 12. 2007 – 8. 5. 2009)
Miroslav Kopicová (8.5. 2009 – 13.7. 2010)
Josef Dobeš (VV) – psycholog (od 13.7. 2010…)

(Zdroje: www.msmt.cz, Wikipedie)


1 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
14. září 2010 v 8:58  

Takový malý personální audit :-)
Nevím, možná je to ptákovina, ale nemohla by mít ČŠI útvar pro odhalování zločinu na ministerstvu?
Myslím tím zločin proti dětským potřebám růstu a tím i na ochranu dětských práv ...

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger