Jana Hrubá: Aréna názorů na konferenci SKAV 2012

středa 29. srpna 2012 ·

Závěry z diskuse skupin, která probíhala v odpoledních hodinách na konferenci SKAV 28. 5. 2012 v Senátu PSP ČR. Téma konference bylo „Rozdílné koncepce vzdělávání a jejich důsledky s podtitulem Kterou cestou se chceme vydat?“


Diskuse probíhala za vedení moderátorů v šesti diskusních skupinách ke třem předem stanoveným otázkám. Velmi se osvědčilo rozdělení účastníků tak, aby v každé skupině byly zastoupeny různé skupiny účastníků: učitelé a ředitelé škol, vysokoškolští pedagogové, pracovníci resortních ústavů, zřizovatelé škol, zaměstnavatelé a podnikatelé, zástupci asociací, vzdělávacích programů a neziskových organizací zabývajících se vzděláváním. Přispělo to k pestrosti názorů a umožnilo vzájemné naslouchání a sbližování názorů. Některé z nich si ve zkratce představíme. (Zajímavé je, že na sebe navazují téměř tak, jako by diskutovala skupina jedna.)


1. Jak se má do vzdělávání v ČR promítat požadavek konkurenceschopnosti?

Ve všech skupinách začala diskuse nejprve vyjasňováním, jak účastníci chápou pojem konkurenceschopnosti. Některé pojmy se totiž stávají floskulemi a jenom lidi zbytečně dráždí. Je potřeba přemýšlet o tom, co s tím. Hodně záleží na diskurzu – něco jiného daný pojem znamená v pedagogice, něco jiného v politické debatě. Důkladná diskuse ovšem potřebuje čas.

– Konkurenceschopnost je uplatnění nejen ve společnosti, ale i v životě. Práci a soukromí nelze oddělovat, je nutné rozvíjet odbornost i osobnost.
– Je nutný prostor pro osobnostní i profesní přípravu. SŠ 30% všeobecné přípravy (osobnostní rozvoj), zbytek profesní příprava, na ZŠ poměr opačný s tím, že profesní příprava je široká, ne příliš specifikovaná. Součástí konkurenceschopnosti je i všeobecné vzdělání ve všech oborech, aby člověk mohl reagovat na nabídky z různých oborů. Vychovávat žáky tak, aby se uměli rozhodnout, aby se nebáli dále vzdělávat i po ukončení školy v pracovním procesu (školou nic nekončí, neučí se pro rodiče, ale pro sebe), ukázat klady odborného vzdělávání, ukazovat pracovní podmínky v jednotlivých profesích.
– Domnívám se, že se požadavek konkurenceschopnosti má do vzdělávání promítat. Možnost pracovat otevírá člověku možnosti ke spokojenému životu. Lidé, kteří nepracují, většinou spokojený život nemají, často svou (ne)činností neprospívají ani společnosti a ještě je to finančně nákladné, a to jenom proto, že v počátcích své výchovy a vzdělávání nedostali potřebnou podporu.
– Vzdělávání pro konkurenceschopnost má být součástí vzdělávání, ale existují omezení daná například rodinou, která učitel v praxi nemůže překonat.
– Vyjděme od konce, tj. od žáka: jaký má být? Musí především umět bojovat, aby přežil ve světě, kde platí Darwinova teorie přirozeného výběru. Aby přežil, musí být absolvent flexibilní, schopný analýzy problémů, schopný si uvědomit sebe sama a své přednosti a nedostatky. Ale jak takového člověka vytvořit? Vyjdu ze zkušeností naší školy – máme sice profil absolventa, ale nenaplňujeme ho. Jen 10–15% žáků SŠ má vnitřní motivaci, dalších 20% je za jistých okolností ochotno spolupracovat, zbytek musíme nutit.
– Pojetí konkurenceschopnosti se v moderním světě mění: do popředí se dostává spolupráce, nikoliv soutěž, odvolávat se na Darwina tedy není na místě. Některé země ostatně místo hrubého národního produktu měří „hrubé národní štěstí“ – jak bychom dopadli? Všeobecně se dnes ví, že významnějších úspěchů dosahují týmy, jejichž účastníci neztrácejí síly vzájemným bojem, nýbrž spolupracují (vytvářejí tzv. win-win situace).
– Žáci se často více dozvídají „výsledky soutěže“ (kdo je lepší a kdo horší, kdo má jedničku a kdo čtyřku), než to, co jim konkrétně jde nebo v čem se mají zlepšit a co pro to mohou konkrétně udělat.
– Žáci se obvykle zřídka dostávají do situací, kdy by měli možnost výběru při výuce, aby mohli volit způsoby, cíle, postupy apod. Vše je předem nadefinováno, dostávají jen úkoly, nikoliv však důvěru (autonomii) v jejich plnění, to je také jeden z důvodů, proč je složka osobnostní tolik potlačována.
– Každé dítě by se mělo dostat do svého maxima. Je potřeba silná podpora učitelů, aby uměli v praxi pomoci dítěti stanovit si toto maximum.
– Kromě inkluzivního vzdělávání je potřeba vyhledávání talentů a práce s talenty – vést ke kreativitě a podnikavosti. Škola by měla vidět každé dítě a věnovat se jak silným, tak slabým stránkám. Každé dítě musí zažít úspěch.
– Rozvíjet talenty neznamená další nerozvíjet. Rozvíjet děti tam, kde je náznak talentu. U každého by se měla hledat „struna, která má hrát“. Musí se ale pro to vytvořit podmínky. Disponibilní hodinová dotace se velmi málo dává k dispozici samotným žákům, co by chtěli. Děti o tom musí přemýšlet, když před nimi stojí výzva.
– Musíme si uvědomit, že je to učitel, kdo rozhoduje o konkurenceschopnosti dětí – má moc dítě ubít nebo rozvíjet. My často vidíme, že ne všichni učitelé to dovedou.
– Souvisí s tím i přístup učitelů – Umí to, co mají předávat (sebehodnocení, sebereflexe), mají osobnostní kompetence? Je nutné zlepšit vzdělávání nových pedagogů a rozvíjet další vzdělávání učitelů.
– Mělo by být uděláno nějaké systémové opatření vzhledem k učitelům. Současné cíle RVP mají vést ke konkurenceschopnosti, avšak podmínky pro jejich naplnění nejsou nejlepší. Měla by se tedy zavést systémová opatření, např. pedagogičtí asistenti, další vzdělávání apod. Zkrátka vytvořit kompetentního učitele, aby mohl být kompetentní žák.
– Byla jsem překvapená, že ze strany některých panelistů je neochota vyslechnout názory odborné veřejnosti. Ukazuje se jako problém možnost předat zkušenosti odborné veřejnosti politickým decission makerům. Základem by byla společná diskuze. Dosud to však nepadá na úrodnou půdu…


2. Má být jedním z hlavních cílů vzdělávání podpora sociální soudržnosti?

– Ano, ale neshodli jsme se na tom, zda to má být cíl hlavní. Shodli jsme se, že je to cíl důležitý a nový. Považujeme tento cíl za poměrně široký a obecný pro celou společnost, ne jen pro školní vzdělávání, které ale k jeho naplnění může přispět. Jedná se o kultivaci osobnosti.
– Ve společnosti mohou být sociální rozdíly, ale důležité jsou vztahy. Máme zodpovědnost i za děti, které nemají dobré zázemí.
– Sociální soudržnost se dotýká několika oblastí: osmiletá gymnázia, multikulturalita, zdravotní znevýhodnění, praktické školy,…
– Všichni jsou pro sociální soudržnost až do doby, než jejich dítě má jít na osmileté gymnázium.
– Sociální soudržnost je důležitá, není nám ale jasné, jestli je to cíl, princip nebo prostředek. Metod, jak k ní dospět, bude víc, nelze to redukovat na rušení víceletých gymnázií. Co citelně chybí, je celospolečenský konsenzus.
– Jsou-li děti vedeny tak, aby se necítily jako něco „víc“ či méně, pak je to OK. Je to o postoji, že je dobře, že jsme každý jiný a nepředpokládáme, že to bude kdy jinak. Proto nám může jít něco lépe či hůře, v tom není problém, potřebujeme se navzájem, každý inklinuje k něčemu jinému.
– Jde o základ šťastného fungování celé společnosti. Všichni by se měli mít dobře, a tím nemyslím, že by měli mít stejně peněz. Silnější by zkrátka měli pomáhat slabším, protože všichni mají právo na důstojné zacházení a takovým přístupem se důstojnými stávají. Na druhou stranu, asi úplně nejsme jako učitelé plně vybaveni to dělat. Prvopočátek by měl být už ve výchově.
– Vzdělavatelem je rodina a škola, a pokud mezi nimi spolupráce nefunguje, je to špatně. Rodina je na jednu stranu upozaděna a zároveň má v některých případech až příliš velké slovo – v některých případech může do vzdělávacího procesu silně zasáhnout. Když jsou problémy, s rodinou se nepracuje, pokud s nějakým problémem přijde rodič, musí mu škola někdy až příliš vyhovět.
– Škola jednoznačně musí podporovat sociální soudržnost, protože v dnešní době do jisté míry supluje rodinu: péči o nemocné a slabé už dnes děti v rodinách nevidí. Život není boj. V křesťanské Evropě se lidé neodkládají. To všechno dnes může zprostředkovávat škola.
– Škola může udělat mnohé z toho, co už nedělají rodiny, pro podporu sociální soudržnosti. Souhlasila jsem s prof. Helusem, že nastává doba ne negativní, ale pozitivní pedagogiky a psychologie. Hledejme příklady dobré praxe! Příklad: děti z jedné SŠ chodí 1x měsíčně do dětského domova v Pyšelích. To je cenné, šiřme tyto příklady. Proč je nikdo nešíří? Proč se o tom nemluví? Proč se třeba v médiích píše třeba jen o PORGu?
– Jedna pozitivní zpráva o naší společnosti z prostředí PORGu: od sestry vím, že už i rodiče žáků PORGu začíná zneklidňovat otázka, jestli je pro jejich děti dobré pohybovat se výhradně ve společnosti dětí z bohatých rodin…
– Je potřeba začínat už v MŠ a dále pokračovat na ZŠ a SŠ. Pedagogický tým může posloužit jako vzor při naplňování tohoto cíle, zvláště když rodina a jiné vzory příliš nefungují. Důležité je i celkové klima školy
– Člověk potřebuje sociální dovednosti, pokud jsou všichni v jedné třídě, tak je příležitost je rozvíjet. Odděleně tuto šanci nemají.
– Získávání sociálních dovedností probíhá ve skupině. Sociální soudržnost je postavená na kompetencích, nezíská se jen z informací.
– Dá se získat lépe ve škole než doma, protože ve škole nastávají různé situace, které mohou tyto kompetence formovat. Je potřeba vytvořit situaci, aby rodiče neměli tendenci dávat děti do jiné školy. Když budou všechny školy kvalitní, nebude to vyvolávat segregaci.


3. Chceme opravdu vychovávat žáky k zodpovědnému rozhodování a jednání?

– Odpovědnost byl požadavek, na němž se shodli všichni panelisté. Sporný bod to není, ale cesty k dosažení jsou různé. Míra zodpovědnosti je přímo úměrná míře svobody, kterou děti dostávají.
– Zodpovědnost žáků – ano, ale jak. Restrikce nefungují a demotivují. Velký význam má příklad nejbližších (včetně učitelů) a vzorů ve společnosti. Důležitá je vnitřní motivace, která může být vyvolána tím, že to, co budou žáci dělat, jim bude dávat smysl.
– Kdokoliv se vzdělává, vytváří si cestu sám a s pomocí lidí kolem sebe a za tu volbu té cesty do značné míry je odpovědný. Myslím, že by tedy ta cesta neměla být dána zvenčí, nějakým diktátem. Žák by měl mít volbu té cesty a mít podporu svého okolí, aby si dokázal volit dobře.
– Ano, ale odpovědnost se pohybuje v určitém rámci. Ten by společnost měla nastavovat dětem odmalička. Překročení rámce má nějaké důsledky a s těmi by se mělo vždy počítat.
– Schopnost rozhodnout se souvisí s rizikem, které na sebe bereme: s rizikem chyby. Nesmíme trestat/známkovat chyby, chceme-li děti povzbudit k samostatnému rozhodování.
– Dáme-li dětem možnost se rozhodnout, musíme trvat na tom, aby za své rozhodnutí nesly zodpovědnost.
– Dítě by mělo nést důsledky za své rozhodnutí, v případě neúspěchu sebereflexí a sebehodnocením dojít k posunu.
– Schopnost rozhodnout se je možné a potřebné pěstovat od nejmladšího věku, vždy lze navodit situace, kdy se dítě musí rozhodnout. Nabízené volby budou v každém věku dítěte jiné.
– Pomocí modelových situací a reflexí těchto situací lze trénovat zodpovědné rozhodování a jednání.
– Navozovat situace, kde lze dopředu načrtnout více možností řešení a popsat následky jednotlivých řešení.
– V běžných školách je rozhodování potlačováno, ne podporováno.
– Je potřeba si vymezit, co kdo vidí pod pojmem „zodpovědné rozhodování a jednání“. V některých školách se tento pojem překládá jako poslušnost žáků.
– Velmi tady mohou opět zafungovat vzory z pedagogického sboru. Bohužel učitelé mají často malou sebedůvěru, nejistotu, nejsou vybaveni přirozeně dovednostmi, aby mohli v tomto duchu děti rozvíjet. Chybí i vzory ve veřejném životě.
– Důležité rozvíjet budoucí učitele v těchto dovednostech již na Pedagogických fakultách.
– „Stejná pravidla pro zodpovědnost jako pro svobodu“.


Na závěr jeden z výstupů diskusní skupiny:
Kdy začíná změna ve vzdělávání? Tehdy, když učitelé začnou přemýšlet o tom, ne co děti naučit, ale co v nich rozvinout.

Jiná skupina se shodla:
Naše školství je na křižovatce, kde máme na výběr. Buď se vracet ke starým zvykům a upravovat a opravovat je, nebo jít cestou do neznáma a i v případě částečných chyb a neúspěchů pokračovat dále. Všichni se shodli na tom, že by společnost měla jít novou cestou.


Ze zápisů diskuse ve skupinách zpracovala Jana Hrubá


Více o konferenci najdete ZDE nebo ZDE.

0 komentářů: