Svatava Šimková: České děti a škola

čtvrtek 23. srpna 2012 ·

Prázdniny se nenápadně přehouply přes polovinu. Děti si sice ještě užívají táborů, dovolených u moře i pobytů u babiček a dědečků, ale výlohy obchodů se pomalu začínají plnit školními brašnami, sešity a penály. Škola klepe na dveře. Podívejme se na ni nikoliv přes mediálně propírané téma státních maturit, ale spíš pohledem těch, kterých se opravdu prvořadě týká, tedy žáků, studentů a pedagogů, doplněným výsledky některých výzkumů.


Zdroj: web RVP


Co říkají výzkumy?

V současné době je o našem vzdělávacím systému a speciálně o našem základním školství k dispozici značné množství dat, včetně dlouhodobých a těch, které nás srovnávají s ostatními zeměmi – jak evropskými, tak i v rámci OECD, a dokonce i řadou zemí exotických. Zájemci si všechny reprezentativní výzkumy najdou například na stránkách www.uiv.cz. Zde se omezíme na poskytnutí několika základních faktů, které doplníme několika zjištěními, jež jsou velmi důležitá a přitom unikla mediální pozornosti.

Česká republika se dlouhodobě zařazuje mezi země s nejnižším podílem veřejných investic vůči celkovému HDP investovaným do podpory vzdělání – před nástupem krize v roce 2008 to bylo 4,5%. Za námi zůstaly jen Čína a Indonésie. V období mezi školními roky 2003/2004 a 2011/2012 poklesl počet žáků u nás z 1 040 612 na 835 796; obdobně poklesl i počet učitelů, počet škol a počet tříd. Průměrný počet 20 žáků ve třídě nás řadí do evropského průměru, počet hodin absolvovaných našimi žáky stejně jako počet hodin odučených našimi učiteli je ve srovnání se zeměmi OECD lehce nadprůměrný.

Poměrně rozsáhle byly komentovány podprůměrné výsledky našich žáků v posledním srovnávacím výzkumu PISA 2009 (čtenářská gramotnost, matematika, přírodní vědy) a hlavně výrazné zhoršení v matematice (zvlášť masivní u chlapců). Bez většího zájmu ovšem prošlo zjištění jiného srovnávacího výzkumu (ICCS), že naši čtrnáctiletí žáci jsou sice nadprůměrní ve znalostech z občanské gramotnosti, ovšem značně podprůměrní v postojích, které by z nich měly vyplývat. Jasně se dále ukázalo, že víceletá gymnázia „vysávají“ naprostou většinu schopných žáků z běžných základních škol, což vede na jedné straně k vytváření úspěšné, ale velmi úzké elity, a na druhé straně k poklesu úrovně většiny žáků. Konečně se stále potvrzuje, že špatné sociální podmínky a nízká vzdělanost rodičů často znevýhodňují děti v mnoha ohledech, včetně vztahu ke škole.


Hlasy dětí

Ačkoli výzkum projektu Klíče pro život nazvaný Hodnotové orientace dětí ve věku 6–15 let zjistil, že děti školu vnímají víceméně jako nutnou povinnost, o důležitosti a smyslu školní docházky jsou přesvědčeny téměř všechny. Chápou, že smyslem a cílem vzdělávání není jen osvojit si látku jednotlivých předmětů, ale také získat takové znalosti a dovednosti, které jim v životě pomohou uplatnit jejich schopnosti, formulovat postoje, lépe se orientovat a především umět „být“ ve společnosti. Děti přitom ale nejsou příliš ochotné vyvíjet patřičné úsilí – podepisuje se na nich to, že příliš snadno a bez výraznějšího vlastního přičinění získávají nejrůznější požitky, zejména virtuálně zprostředkované.

Většina dětí pokládá své pedagogy za chytré, spravedlivé, ochotné jim pomoci a příliš se nerozčilující. V žádné z těchto vlastností ale nejsou učitelé v očích dětí lepší než jejich rodiče (nejsou podle nich například ani chytřejší). Na druhé straně se děti domnívají, že pedagogové na ně nemají příliš času, nenaslouchají jim, příliš jim nedůvěřují, občas zalžou a není s nimi zábava. Čím jsou starší, tím hůře pedagogy hodnotí a výrazněji vnímají učitele jako přísné. Zatímco ve věku 6–9 let označilo pedagogy jako hodné téměř 55 % dětí, ve věku 13–15 let je tomu tak již u pouhých 32 % respondentů. Pedagogové jsou pozitivněji vnímáni spíše dívkami než chlapci a dívky jsou vůbec ve škole spokojenější než chlapci. Děti jsou velice citlivé k celkovému nasazení a nadšení pedagogů. Následující výroky starších dětí ze skupinových rozhovorů jsou typické: „Paní učitelka má neprofesionální chování vůči žákům a někteří učitelé jsou zoufalí z toho, že musí učit. Paní učitelka špatně učí, ona nám shazuje sebevědomí. Občas je i rasistická. Já bych vyměnila některé učitele, jsou strašní.“

Děti se často shodovaly v odpovědích na otázku, co je ve škole opravdu baví či netěší. Pokud šlo o kladné hodnocení, pak nejčastěji zmiňovaly kamarády a přestávky, někdy i konkrétní školní předmět: „Mě nejvíc baví, že tu mám ty kámoše a tělák. Mě nejvíc baví hudebka, jelikož si tam můžeme říkat, co posloucháme za hudbu, a ještě paní učitelka třídní. Mě přestávky a předměty, u kterých nemusím moc přemýšlet.“

Záporné hodnocení občas patřilo prakticky veškeré výuce, častěji i matematice, češtině a přírodním vědám. Pokud byl v pedagogickém sboru učitel, který s dětmi nedokázal navázat přátelský vztah či profesionálně předat učivo, projevilo se to negativně na vztahu dítě – předmět. Vztah žáků ke škole i k vykládané látce je velmi silně určován schopnostmi pedagoga zaujmout a nadchnout děti pro probírané téma, ale také jeho povahovými rysy. Důležitým faktorem vzájemného vztahu je pak schopnost pedagoga pozitivně stimulovat vztah, naslouchat, ponechat prostor pro vlastní vyjádření dítěte a respektovat jeho věkové odlišnosti a potřeby. Vztah ke škole ovlivňuje také úspěšnost žáka, možnost osobního projevu, úroveň komunikace a interakce. Vzájemná důvěra, nasazení a opravdovost učitele, jeho schopnost provázat teorii s praxí a zkušeností dítěte hraje však zásadní roli.

Výzkum dále ukázal, že pro většinu dětí je škola především místem, kde potkávají své kamarády a navazují nová přátelství, právě kamarádi bývají nejoblíbenější součástí školy. Přestože téměř všechny děti mají ve škole dobré kamarády, setkávají se někdy ve školním kolektivu i s ošklivým chováním. Čím jsou děti starší, tím více ve školním prostředí pociťují stres – u nejstarších žáků se to týká už 16 % z nich. Vzájemná důvěra, pocit jistoty a bezpečí ve škole s věkem u dětí klesá.


Možnosti dnešních učitelů

Český učitel to nemá lehké. Jeho práce je jednou z těch, které rozumí téměř každý, učitelům je často více či méně dobrácky podsouváno, že vlastně nic nedělají, že pracují jen pár hodin denně a mají dlouhé prázdniny. Jistě každý pedagog se setkal o prázdninách s okřídlenou větou: Chtěl bych se mít jako učitel! Je s podivem, že se u nás i za těchto podmínek učitelské povolání drží v tabulce prestižních profesí stále na třetím či čtvrtém místě. Platem to přitom nebude – ten je u českého učitele 2. stupně ZŠ dlouhodobě horší než plat jeho portugalského, korejského, slovinského či mexického kolegy, jak vyplývá z údajů posledního výzkumu OECD „Education at a Glance 2011“. Ze 34 porovnávaných států se Česká republika nachází až na 28. místě. Český učitel, spíše však česká učitelka, mívají často pocit, že si jich dnes už skoro nikdo neváží. Přitom musí čelit mnoha tlakům: během vyučování jsou dlouhodobě vystavováni stresu, který může přejít v syndrom vyhoření, musí se též vyrovnávat s meziosobními konflikty, které vznikají ve vztazích k žákům, rodičům i kolegům, přičemž nejčastější konflikty vznikají ve snaze udržet při výuce kázeň.

Do škol totiž z rodin přicházejí čím dál častěji žáci, kterým chybí schopnost respektovat ostatní, vnímat je jako partnery, dosahovat svých potřeb nekonfliktně a vcítit se do druhých. Současně je čím dál obtížnější udržet pozornost většiny žáků. Neboť přicházejí z vnějšího prostředí do třídy přesyceni nejrůznějšími podněty klipovitého charakteru, kdy navíc nejsou schopni rozlišit podstatné od nepodstatného. Dojde-li ke konfliktu mezi učitelem a žákem, na rozdíl od dřívějších dob musí učitel počítat s tím, že rodiče budou hájit své dítě i v případě, kdy nebude v právu, přičemž se mnohdy odhodlají k agresivnímu výpadu vůči pedagogovi (a to i před vlastním dítětem). Pedagog přitom často nemá podporu ani vlastního ředitele, který ve snaze udržet společensko-politickou i ekonomickou podporu školy se ocitá mezi několika mlýnskými kameny.

Nakonec tedy zůstává vše podstatné na osobnosti pedagoga – na jeho schopnosti žáky správně diagnostikovat a být aktivním učitelem, mít vyučování ve svých rukou, nečekat na to, co udělají a co si dovolí děti. Stejně jako při výchově obecně platí i pro učitele, aby byl laskavý, důsledný a pravdivý nejen ve škole, ale v celém svém životě.


Celý text s grafy ZDE.

0 komentářů: