Jana Hrubá: Cítí výzkumníci spoluzodpovědnost za vzdělávací politiku?

pondělí 1. října 2012 ·

Na konferenci České asociace pedagogického výzkumu „Kvalita ve vzdělávání“, o které jsme již informovali, proběhla 11. 9. 2012 velmi zajímavá panelová diskuse na téma „Mají výzkumníci spoluodpovědnost za vzdělávací politiku?“.

Informaci o konferenci ČAPV si můžete přečíst ZDE.

Panelovou diskusi moderovala RNDr. Jana Straková, Ph. D. Jako panelisté vystoupili: PhDr. Martin Chvál, Ph. D., doc. PhDr. Tomáš Janík, Ph. D., prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., doc. PhDr. Arnošt Veselý, Ph. D. Pokusíme se zachytit aspoň některé základní myšlenky účastníků debaty – nejde ale samozřejmě o doslovný přepis.

Moderátorka navázala na vystoupení profesora Průchy v plénu. Hovořil o tom, že cílem ČAPV bylo popularizovat výzkum a ovlivňovat decizní sféru. V prezentaci výzkumů na každoročních konferencích nastal sice velký posun, vznikla řada významných analýz, publikací a článků, ale stále chybí syntetizující práce. Konstatoval, že ovlivňování vzdělávací politiky se nepodařilo. Řada výzkumníků má možná pocit, že snažit se ovlivňovat politiku je marně vynaložená energie, a nemají chuť s politiky komunikovat. Na otázku, zda se na to má pedagogická obec zaměřit, nicméně odpověděl, že má primárně dělat kvalitní výzkum bez ohledu na (ne)zájem politiků.

J. Straková proto položila všem panelistům otázku, zda mají výzkumníci spoluzodpovědnost za vzdělávací politiku, zda se spolupráce daří, a pokud ne, proč.

„Otázka otvírá staré téma o angažovanosti vědce,“ reagoval S. Štech. Před válkou převládalo mínění, že vědec má dělat kvalitně vědu a „nezašpinit se“ politikou. Po válce došlo ke změně pohledu: vědci mají jít za hranici vědy, mají spoluodpovědnost za její užití. Věda má spolupracovat při určování politických témat. V posledních letech se zrodila nová postava – expert. Expert je připraven vyjadřovat se ke všemu a podávat novinářům jednoduché, srozumitelné a bombastické informace, po kterých touží. Skutečnost, že takovým lidem je nasloucháno, že tito lidé dodávají své argumenty politikům, má zjevná rizika. Mezi skutečnou vědou a politikou však chybí převodní páka, která by byla schopna předat relevantní poznatky v nezkreslené a přitom srozumitelné podobě.

T. Janík připomněl, že politikové nám splývají se vzdělávací administrativou, která má jiné funkce. Výzkumníci a teoretici možná spoluzodpovědnost necítí, dělají výzkum mikro-záběru, zatímco vzdělávací politika pracuje s makro-záběrem. Na to, abychom produkovali výzkumy využitelné pro vzdělávací politiku, bychom museli změnit práci celé této komunity.

„Problém je v realizaci této zodpovědnosti,“ zdůraznil M. Chvál. Souvisí se školskou administrativou (MŠMT, CERMAT, ČŠI…). Instituce sbírají data, ale nic se s nimi nedělá. Data by měla být k dispozici výzkumníkům. Instituce většinou nijak nepracují na odbornosti svých pracovníků. Je v nich spousta samouků – ti mají dobrou vůli, ale to nestačí. Je potřeba nastavit systematickou komunikaci s výzkumnou obcí a vést o datech diskusi.

A. Veselý označil vzdělávací politiku jako Politiku s velkým P (tvorba zákonů, strategií, financování). Rozhodnutí, co dělat, není otázka expertní, ale politikum. Ovlivňování ze strany výzkumníků by mohlo spočívat v nastavování cílů, stanovování priorit, přesvědčování, vysvětlování záměrů v médiích. Učitelé nerozuměli smyslu kurikulární reformy, nebyli přesvědčeni. Sociologie a politologie mohla udělat analýzu názorů, ale neudělalo se to. Měli bychom pamatovat na to, že dlouhé analýzy nikdo nečte, je zapotřebí hlavní sdělení zjednodušit. Chybí nám brokers = překladatelé poznatků do jazyka obyčejného světa. Může to být i kvalitní think tank.

Mechanismus rozhodování potvrdil i S. Štech: Kurikulární reforma je příkladem nespolupráce s výzkumem a nenaslouchání odborníkům. Kdo provedl nějaký výzkum? Nebyla to v podstatě ideologická politika OECD – klíčové kompetence? Někde byly provedeny výzkumy, v ČR nikoli. Rozhodlo se rovnou na doporučení „expertů“.

„Šlo kurikulární reformu ovlivnit? Udělali jsme dost pro to, abychom upozornili na možná nebezpečí?“ zeptala se J. Straková.

T. Janík upozornil, že reformy jsou velmi komplexní záležitosti – je zapotřebí výzkum implementace. Sám dělal výzkum zavádění kurikulární reformy na gymnáziích, ale ten už probíhal v jiném politickém nastavení. Problémem výzkumů je pomalé tempo, zatímco změny politické mají tempo rychlé. Za ministra Dobeše šly výsledky do ztracena – nastupovalo testování.

Doporučil se státní správou spolupracovat. Při takové spolupráci se dát odvést kus poctivé akademické práce a zároveň vzdělat spolupracovníky ve státní správě. Administrativa má ale někdy pocit, že akademici věci komplikují. Pak je roli kritického přítele obtížné udržet. Je čím dál tím obtížnější být kritický a stále ještě zůstat přítelem.

R. Šíp v diskusi hovořil o tom, že se nepodařilo přesvědčit učitele, a proto se nám nedaří ovlivňovat politiku. Přitom učitelé jsou nejbližší partneři akademiků. „Mlčeli jsme, když si CERMAT uzurpoval moc a s vlastními experty zavedl nástroje hodnocení bez diskuse,“ připomněl.

M. Chvál jako bývalý ředitel CERMAT v letech 2006–2007 hovořil o odborné uzavřenosti státních institucí. „Měli bychom nabídnout vzdělávání, které zaměstnanci potřebují – např. doktorské studium,“ řekl.

„Není rozvinuta ani teorie vzdělávací politiky (jen v 90. letech doc. Kalous),“ připomněl J. Průcha. Podtrhl obrovskou roli médií. Současné noviny ale nejsou výzkumníkům nakloněny. Mohly by udělat přesvědčovací kampaň představením výsledků výzkumů. Problém je ale v jazyce, ve vzájemné komunikaci.

D. Dvořák doplnil, že ČAPV měla ideu mluvčích. „Protože nejsme odborníci na PR, měl by být výstupem panelu vznik pracovní skupiny, která by vytvořila strategii komunikace s médii (založené i na osobních vztazích),“ navrhl.

A. Veselý souhlasil, že teorie je zanedbaná. Schází reflexe posledních 20 let – to by měl být výzkumný úkol.

D. Greger připomněl vliv prof. Kotáska na vzdělávací politiku. Spolupráce by měla být nastavena systémově. „Hledáme jen skulinky na základě osobních kontaktů,“ řekl. Např. ve Velké Británii se každá reforma pilotně ověřuje.

M. Rabušicová vysvětlovala, že pes je zakopán ve financování vědy skrze Grantovou agenturu ČR, která bazíruje na základním výzkumu. Aktuální výzkumy musí probíhat rychleji – resortní výzkum chybí!

P. Novotný namítl: „Je rozdíl, co chceme a co můžeme ovlivnit. Jsou věci, které neovlivníme, např. společenská atmosféra. Je obtížné vydávat jednoduchá doporučení.“

Moderátorka pak položila závěrečnou otázku: „Vzdělávací politika je ve velmi bídném stavu. Co s tím uděláme? Kde můžeme začít?“

A. Veselý odpověděl: „Máme odpovědnost především za výzkum. Měli bychom udržet laťku kvality, nezahlcovat prostor bezvýznamnými výzkumy. Volit relevantní témata v grantech a podílet se na osvětě úředníků, krajů ap.“ K tomu přičinil M. Chvál, že to záleží na otevřenosti administrativy vůči výzkumu. T. Janík přidal, že poznatky pro vzdělávací politiku by administrativa měla zadat a zaplatit. Výzkumníci by se neměli bát vstupovat do projektů státní správy se ctí, využít je jako příležitost. „Mělo by se začít zastavením dehonestace státní správy a deprofesionalizace ministerstev. Konečně schválit zákon o státní službě“, připojil S. Štech. Zdůraznil také, že výzkumníci dělají chybu, že když se setkají u svých protějšků s nepochopením nebo s neznalostí, odcházejí, místo aby setrvali a trpělivě vysvětlovali a přesvědčovali.

Je velkým posunem, že se tato debata odehrála. Vzhledem k tomu, že pedagogický výzkum a debaty o něm sleduji více než dvacet let, vím, že kdysi opravdu převládal postoj, že rolí výzkumníků je zaznamenávat stav, nikoli předávat výsledky jako argumenty do školské praxe a do rozhodovací sféry. Za důležitou považuji rovněž debatu o nutnosti používat přitom srozumitelný jazyk, „jazyk obyčejného světa“, na které se všichni shodli. Když si na to jiné obory dokázaly vygenerovat své popularizátory, proč by to nedokázali pedagogičtí výzkumníci?

Možná by mohl být pobídkou názor vyslovený Českou školní inspekcí v dokumentu Tematická zpráva – Analýza ŠVP pro základní vzdělávání za období 2007–2011 na straně 26: „Na velmi nízké úrovni je pedagogický výzkum, pokud se realizoval, je velmi obtížný přístup k výstupům výzkumných týmů a nízká možnost aplikování výsledků v praxi .“

0 komentářů: