Jana Straková: Jak by měla ČR reagovat na doporučení OECD ke spravedlivosti ve vzdělávání

středa 24. října 2012 ·

Článek Posilování spravedlivosti ve vzdělávání – doporučení OECD si kladl za cíl poskytnout české odborné veřejnosti přehlednou informaci o tom, jak země OECD přemýšlejí o spravedlivosti ve vzdělávání, jaké problémy řeší a jak k jejich řešení přistupují. Tento text hledá odpověď na otázku, jak by mohla či měla na uvedená zjištění reagovat Česká republika a co nám brání v tom se s nespravedlivostí českého vzdělávacího systému začít efektivně vyrovnávat.

Data z mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností, z mezinárodních statistik, z examinací OECD a jiných mezinárodních organizací v České republice nade vší pochybnost ukazují, že Česká republika patří k zemím, kde je spravedlivosti ve vzdělávání věnována malá pozornost a kde je situace z hlediska spravedlivosti v řadě ohledů horší, než je ve vyspělém světě běžné. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda to je pro nás významné zjištění, nebo zda tomuto aspektu fungování vzdělávacího systému a potažmo celé společnosti nadřazujeme aspekty jiné. Pokud to budeme považovat za důležité, měli bychom se v prví řadě lépe poučit o tom, jak situace v České republice z hlediska spravedlivosti skutečně vypadá.

Mezinárodní statistiky a pohledy zahraničních pozorovatelů jsou důležité, ale neposkytují dostatečně detailní informace k tomu, abychom mohli identifikovat příčiny a hledat efektivní řešení. Víme málo o tom, jaké děti navštěvují praktické školy a jak by se těmto dětem dařilo v běžných základních školách, jaké děti nenavštěvují mateřské školy a jak by se jejich školní výsledky zlepšily, kdyby mateřské školy navštěvovaly, jaké děti odcházejí na víceletá gymnázia a jak se stejně disponovaným dětem daří na základních školách, jak probíhá přijímání dětí do výběrových škol a tříd a kolik výběrových škol a tříd vlastně v povinném vzdělávání máme, jaký mají tyto výběrové třídy vzdělávací efekt. Nevíme vůbec nic o tom, jak se daří dětem nějakým způsobem znevýhodněným a zda se jim ve školách dostává odpovídající podpory. Systematicky nezkoumáme, jak velké jsou rozdíly mezi jednotlivými regiony a čím jsou tyto rozdíly způsobeny. Bez toho, abychom získali podrobné informace, budeme odkázáni k tomu, že naše argumentace bude stále založena na našich osobních přesvědčeních, místo aby vycházela z faktických skutečností. O tom, kam tato praxe vede, se přesvědčujeme při každé debatě k tomuto tématu.

Debaty o spravedlivosti ve vzdělávání jasně ukazují, že v České republice vůbec nejsme zvyklí a bohužel ani ochotní věcně argumentovat a domlouvat se spolu na identifikaci problémů a na cestách k jejich řešení. Každé důležité téma okamžitě pohřbíme tím, že se rozdělíme do vyhraněných zájmových skupin a pustíme se do boje. Dříve, než jsme si položili otázku, zda nám připadá současný stav uspokojivý, zda si ho umíme obhájit, než jsme se začali pídit po dalších informacích, které by nám umožnily mu lépe porozumět, už zde máme nepřátelské skupiny: obhájce víceletých gymnázií, odpůrce víceletých gymnázií, asociaci speciálních škol, příznivce inkluzívního vzdělávání, lobby odborných škol a zastánce všeobecného vzdělávání…

Diskuse mezi znepřátelenými skupinami je velmi nevěcná a emotivní a záhy se dostává do osobní roviny. Examinátoři OECD říkali, že málokde nabývají odborné spory tak osobní charakter jako v České republice. U nás zkrátka na domlouvání nevěříme. Stavíme na tom, že nad svými odpůrci musíme zvítězit a našim odpůrcům své vidění světa vnutit silou. A podle toho to také vypadá. Když nějaká strana „zvítězí“, druhá část komunity „se podřídí“ v nejlepším případě zcela formálně. Pak se změní vláda a začínáme bojovat zase od začátku.

Zahraniční zkušenosti ukazují, že při úsilí o zvyšování spravedlivosti nemají naději na úspěch dílčí opatření nebo kosmetické úpravy. Výsledku je možno dosáhnout pouze prostřednictvím komplexního systému vzájemně provázaných kroků. Takový přístup není možný bez zásadní změny v pohledu na úkoly veřejného školství. A ta bude v našem případě mimořádně obtížná. V České republice tradičně přemýšlíme o vzdělávacím systému jako o sítu, které má (velmi spravedlivě) nasměrovat děti do vzdělávacích větví odpovídajícím jejich schopnostem. Odpovídajícím způsobem přemýšlíme o hodnocení výsledků vzdělávání, o motivaci, o nastavení rolí jednotlivých aktérů: Hodnocení chápeme primárně jako prostředek výběru. Zodpovědnost za výsledky žáků velmi často přičítáme rodině a řídíme se heslem „když rodina nefunguje, škola nemůže nic dělat“. Motivaci stavíme velmi často na trestu nebo obavě z neúspěchu. Vzpomeňme si na všechny ty debaty o tom, že je třeba zpřísnit přijímací zkoušky na střední školy, aby se děti bály, že neuspějí, a z toho důvodu lépe pracovaly na základní škole.

Systém, který staví do centra svého konání úspěch každého dítěte, vychází ze zcela odlišných principů. S rodiči se snaží spolupracovat za každou cenu, i v situacích, kdy je to opravdu obtížné. Východiskem pro práci učitele je postoj, že zodpovědnost za úspěch dítěte vždy nese škola, protože ta musí být schopná pracovat s každým dítětem bez ohledu na jeho rodinné zázemí. Hodnocení není používáno jako prostředek k selekci, ale jako informace o pokroku dítěte, která slouží jako zpětná vazba učiteli a je poskytována i dítěti a jeho rodičům spolu s informací, jak se dále zlepšovat. Takový systém hodnocení s sebou nese zásadní změnu ve vztazích mezi učiteli a žáky, protože vyžaduje důvěru a staví všechny aktéry: žáka, rodiče a učitele do role spolupracovníků, nikoli protivníků.

Tyto principy působí v České republice jako science-fiction, ale v řadě systémů jsou v pedagogické komunitě opravdu sdíleny. Jejich naplňování v praxi je samozřejmě obtížné. A to přesto, že k němu mají učitelé ve většině vyspělých zemí podstatně lepší podmínky, než mají učitelé v našich školách.

S problémy nespravedlivosti vzdělávacího systému se potýkají všechny vyspělé země. Pedagogické komunity jsou zpravidla zajedno, že je třeba je řešit, i když si dobře uvědomují, že je to velice těžké. Jak se k tomuto problému postavíme my v České republice, záleží hodně na tom, zda budeme ochotni o něm spolu hovořit a hledat konsensuální řešení s tím, že využijeme zkušeností a vědomostí všech aktérů – ke spolupráci, nikoli k tomu, abychom se vzájemně utloukli.


Jana Straková, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání, PedF UK, jana.strakova@pedf.cuni.cz

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
26. října 2012 13:53  

Čtvrtý a pátý odstavec se mi velmi líbí. Bohužel hned v šestém popíráte sama sebe. Svým oponentům začnete vyčítat, že hodnocení používají jako prostředek výběru a hned jim předhodíte několik dalších špatných vlastností, abyste tím zcela shodila debaty o nutnxosti přijímacích zkoušek na střední školy. To nevypadá jako výzva k věcné diskusi, ale pokusím se o to.
Skutečnost, že někdo neudělá přijímací zkoušky na střední školu není nutné interpretovat jako trest nebo snahu o selekci. Vašimi slovy může i o informaci pro dítě o tom, že jeho pokrok není dostatečný k tomu, aby mohl pokračovat na vyšším stupni.
Fakta mluví jasně, už čtyři roky neexistují vyjma několika elitních škol přijímací zkoušky na střední školy. Bohužel tato doba nepřinesla rozvoj vzdělanosti, ani snižování nespravedlnosti ve vzdělávání. Naopak vzdělanost padá o desítky procent, tak že i na gymnázia se hlásí třetina dětí, která nezvládá přímou úměru nebo nechápe zlomky (pro Vaši informaci ten rozdíl na vstupu se během studia na SŠ bohužel nesnižuje, ale prohlubuje, protože těmto dětem nezbývá nic jiného než nejtupější biflování). Na osmiletá gymnázia se snaží procpat své děti i rodiče, kteří by je rádi nechali na ZŠ, protože (jak Vám studenti klidně řeknou) "nebyl důvod se snažit, když jsme všichni věděli, že se dostaneme".
Obávám se, že strach z neúspěchu (třeba hladu nebo zimy) hnal lidstvo v minulosti daleko častěji než vznešená touha po vzdělanosti. Skutečnost, že nějak udělat jde nějaká škola i bez námahy, vede k tomu, že snažit se se stává výsadou pouze těch dětí, které jsou silně tlačeny z rodin. Ačkoliv se podařilo odstranit selekci v přidělování titulů, selekce ve faktickém dosaženém vzdělání narostla. Není se pak co divit, že v naší zemi neseženete dobrého programátora za nástupní plat 50 000 Kč. Většina programátorů totiž "moudře" studovala na méně náročných školách.
Například neexistence náročných přijímacích zkoušek staví učitele (ty, kteří chtějí ještě někoho učit) a žáky do role protivníků. Při existenci zkoušek je jejich cíl stejný - žáka naučit tak, aby zkoušky udělal. V současnosti se cíle rozcházejí - učitel chce učit a žák potřebuje dobré známky s co nejmenší námahou - v takové situace je však náročnost učitele nepříjemnou komplikací.
Pokud máte pocit, že lenost není zcela základní lidská tendence, postavte se někdy k výtahu a počítejte kolik lidí pojede výtahem (neekologické a zdraví neprospívající) a kolik půjde pěšky (což je správnější, protože to udržuje člověka v kondici). Nebo zkuste změnit pracovní smlouvy svých podřízených tak, aby případné neplnění pracovních úkolů nemohlo být žádným způsobem sankcionováno a neovlivnilo jejich příjem. Já osobně známkování nemusím a snažím se psát slovní hodnocení (občas), bohužel tato zpětná vazba zajímá žáky daleko méně než přidělování známek.

Anonymní řekl(a)...
26. října 2012 13:54  

(dokončení předchozího)
Možná by stálo za úvahu i to, zda Váš požadavek spolupracovat s rodinou za každou cenu neznamená, že jsme povinni rodinám, které slyší na známky a na plnění jasně stanovených cílů (jako je splnění požadované úrovně u přijímacích zkoušek) právě tyto jasné limity.
Učil jsem na Buďánce ještě v době Tomáše Houšky, předsevzetí o výlučně slovním hodnocení a výuce bez známek skončilo velice rychle. Pak přišla procenta, povinné minimum a přesto mnozí studenti škole vyčítají, že bylo příliš jednoduché, se v ní flákat. Přitom všechny ty věci, po kterých voláte, se tam dělaly a s dětmi s IQ přes 130 a s kolektivem zapálených a pracovitých učitelů.
Plány o tom, že se všechno musí postupně změnit od základů, nejsou k ničemu, protože moc nevěřím, že to vůbec jde, a i kdyby to šlo, půjde o běh na strašně dlouhou trať, zatímco my jsme povinni snažit se poskytnout co nejlepší vzdělání už teď, co největšímu počtu dětí. Pokud na to jsou potřeba známky nebo přijímačky, tak se známkami a s přijímačkami. Můžeme se pokoušet jejich význam postupně snižovat, ale to, že se nám to nelíbí, nemůže být důvod se na ty děti (a je jich většina) vykašlat tak, jak to bohužel děláme nyní.
Pokud byste chtěla předchozí řádky shodit tím, že jsem zavilým odpůrcem změn ve školství a obdivovatelem rakousko-uherského školství, přečtěte si něco o tom, jak učím nebo co, si o školství myslím, na internetu. Nebo můžete přijet na nějakou hodinu. Můžete se pak studentů zeptat, o kolik je pro ně snazší celou hodinu (nebo i dvě) makat, když vyhlásím (a nedělám to rád) "výstup" (podle toho, kam se dostaneš, Ti na konci hodiny dám známku).
Martin Krynický