Jan Sláma: Maturitní zamyšlení

pátek 16. listopadu 2012 ·

Před nedávnou dobou, na celé čáře, došlo k překvalifikování maturitních zkoušek. Kriteria, která byla nastavena, byla shledána jako neúnosně přísná z toho jednoduchého důvodu, že velké množství maturantů neuspělo.

Nepovažoval jsem nikdy tuto zkoušku ukončující středoškolské studium za tak důležitou a závažnou, jak se mnohdy prezentuje. Často funguje jako jakýsi strašák na nevycválané studenty, kdy se jim pohrozí, „proboha učte se, maturita se blíží“ a jak se opravdu blíží, nervóznější bývá spíše pedagog než maturant, jak nám to vtipně ukazoval Jaroslav Žák.

Neměl jsem možnost pročítat literární projevy z mateřského jazyka od studentů, kteří se po absolvování příslušného počtu let na některé střední škole k maturitě dobrali. Příslušní hodnotitelé ano. Proč ale posuzovali předložené práce tak přísně? Kdo byli ti hodnotitelé? Nevymykali se svým vzděláním a nároky příliš ze současného národního průměru? Ale vždyť i učitelé těch neúspěšných žáků tvrdili, že podle nich by měli být propadlíci hodnoceni daleko lépe.

Vnucuje se nepříjemná myšlenka: co když ty práce byly opravdu tak špatné a požadavky učitelů v průběhu studia tak nízké, že vybraní hodnotitelé nemohli jinak!

Ale protože procento těch neúspěšných bylo tak vysoké a v množství je síla, pak nutně musíme hledat vinu někde jinde – v nepřiměřené náročnosti!

Než budu pokračovat v těchto nepříjemných úvahách, dovolím si připomenout nedávno zveřejněný záběr jedné televizní stanice v souvislosti s nápadem jisté školy osvobodit žáky od domácích úkolů. Proběhl pohled na třídu, ve které paní učitelka kontroluje dětem domácí úkoly a to tak, že prochází mezi lavicemi, nakoukne do sešitu, zda je tam cosi napsané, oparafuje to dílko a jde dál. Na jeden sešit asi tak dvě sekundy, možná tři. Posoudit obsah samozřejmě nestačila. Děti cosi napsaly, ona to zkontrolovala a svět se točí dál.

Tak se to běžně dělá. Nebyla to žádná výjimka. „A jak by se to tedy mělo dělat?“ zní otázka. Nu, musela by sešity sebrat, mimo vyučování si k nim sednout, pročíst všechny práce, napsat k nim své hodnocení, eventuálně je oznámkovat. Kdy to ale má dělat? V některé volné hodině, aby je děti ještě ten den dostaly zpět a mohly s nimi pracovat? Nebo si je odnést domů? Nebo nad nimi zůstat sedět ve škole po vyučování? Není to jednoduché! Když uvážíme ještě nízké společenské a finanční ohodnocení učitelů, pak buď zachovejme stávající systém s vědomím jeho nedokonalosti, nebo opravdu ty domácí úkoly zrušme (nebo chození do školy vůbec?).

Nedávno jsem v jednom článku spočítal, že proti mojí generaci chodí děti, při absolvování sedmnáctiletého studia, do školy více jak o dva roky méně. Díky zkrácenému pracovnímu týdnu. Ty dva roky se nejspíš někde projeví – nebo ne?

Další „dobrý“ nápad přinesl nabídku psát zjednodušeným písmem. Kdysi se vyučoval krasopis, písmo, které bylo jednak esteticky pěkné a jednak zaručovalo čitelnost. Ustoupilo se k běžnému písmu, kde písmena jsou svázána k sobě. Nyní by to mělo být cosi jako písmo hůlkové. Přiznám se, sám tak také píši. Na střední odborné škole, kam jsem chodil, bylo toto písmo povinné asi proto, že se podobalo písmu technickému. Ovšem to, co jsem se naučil ve škole základní, dosud ovládám a nepovažuji to za škodu. Dále různé tlaky na zjednodušení pravopisu atd. Kdysi vyučovaná velká násobilka se omezila na násobilku malou. Pamětní počítání se vytratilo. Děti spoléhají na kalkulačky, ale stanovení řádů jim pro absenci pamětního počítání dělá potíže.

Celkem vzato, směřuje vyučovací proces ke zjednodušování. To by nebylo škodlivé, ale zjednodušuje-li se obsah a nácvik dovedností, pak to škodlivé je a to velmi!

Závěr k maturitní zkoušce a jejím tristním výsledkům: Kolaps nevznikl ani vinou žáků ani posuzovatelů. Na vině je to, že tyto dvě skupiny se od sebe odtrhly a nevědí o sobě. Posuzovatelé jsou zřejmě velmi vzdělaní lidé generace, která prošla školou někdy před mnoha lety. Jejich požadavky jsou v souladu s jejich vzděláním. A žáci – maturanti jsou ti, kteří prošli vzdělávacím procesem v současnosti, kdy se nečte, nepíše, vše se zjednodušuje do jakéhosi esemeskového dialektu. Učitelé se pak zvolna přizpůsobili stavu, ve kterém se sami denně pohybují.

A vzdělávací soustava, jak se zdá, se přiklání k tomu, že současný stav bere jako fakt a k němu přizpůsobí své požadavky. Tomu bude též v budoucnosti odpovídat úroveň našeho školství.

 

0 komentářů: