Jitka Gobyová: Rozdělujeme u nás děti příliš brzy?

středa 17. dubna 2013 ·

Výstup z únorového kulatého stolu SKAV a EDUin na téma Je pravdivé tvrzení, že na našich školách příliš brzy rozdělujeme děti na „schopné“ a „méně schopné“?

Cílem kulatého stolu, který se uskutečnil 28. 2. 2013, bylo hledat odpovědi na následující otázky:
– Co získáváme a co ztrácíme tím, pokud děti vzděláváme odděleně?
– Jak si představujeme, že funguje inkluzívní školství?
– Co konkrétně je třeba udělat pro to, aby v úplně každé české škole mělo každé dítě rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání?
– Jak těžké je v české škole přistupovat k žákovi individuálně? Co vyžaduje individuální přístup od učitele?

Pozvání přijali tito panelisté:
Mgr. Gordon Brei, ředitel ZŠ Lidická, Brno
Mgr. Vladimír Foist, ředitel ZŠ Poběžovice
RNDr. Peter Krupka, Ph.D., ředitel Gymnázia Brno – Řečkovice
Mgr. Dana Moree, Dr., Fakulta humanitních studií UK
Moderoval Tomáš Feřtek, EDUin, o.p.s.

Druhý kulatý stůl, uskutečněný v rámci kampaně „Česko mluví o vzdělávání“, měl obdobný scénář jako ten předchozí – po debatě panelistů a otázkách z publika v druhé části proběhly diskuse ve skupinách nad jednotlivými podtématy. K nim účastníci formulovali teze a následně z nich vybrali ty, s nimiž se nejvíce ztotožnili.

Úvodem moderátor požádal přítomné, aby problematiku inkluzivního vzdělávání vnímali jako obecnou otázku a ve svých úvahách se nezabývali zachováním či rušením základních škol praktických a víceletých gymnázií…

Názory panelistů na problém byly rozdílné. Přítomné velmi zaujalo vystoupení Vladimíra Foista.

„V. Foist je ředitelem školy s 250 žáky na západní hranici ČR, v bývalé oblasti Sudet, v regionu, který je velmi rozporuplný. Tato lokalita určuje velkou rozmanitost ve složení žáků – do školy chodí děti z různých etnik, různých sociálních vrstev i různých národností.

Pan ředitel považuje vztahové pojetí, tedy vlastně inkluzivní pojetí školy, za strategii, která je pro daný region nezbytná. Je to naprosto normální, přirozené pojetí vzdělávání, které nevychází z hlubokých akademických analýz, ale z reálné konkrétní analýzy potřeb regionu. Každý ředitel by měl mít dostatek prostředků a dostatek svobody pro to, aby se mohl rozhodnout, jakým způsobem školu povede v závislosti na potřebách, které vyvstávají odlišně v různých regionech země.

K otázce, zda rozdělujeme děti příliš brzy, jednoznačně říká, že ano. Sám se ve své praxi snaží vyhnout označení schopné a neschopné dítě a hledat děti úspěšné a ty neúspěšné přivést postupně k úspěchu, aby všechny nalezly uplatnění. Jedině tak je možno zabránit stále většímu rozevírání nůžek mezi různými sociálními vrstvami, stále se zvyšující netoleranci. Škola by měla pracovat na tom, aby generace vyrůstaly spolu, aby se nepodporovalo elitářství, aby se již od dětského věku nepodporovala segregace, která vyloučené děti pak provází celý život.

K naplňování těchto myšlenek je třeba velikého úsilí učitelů, protože nejsou v souladu se zavedeným systémem. Uplatňování těchto principů vyžaduje čerpání finančních prostředků z ESF i jiných, často zvláštních zdrojů, někdy i balacování na hraně zákona.

Řečník formuloval čtyři základní pilíře práce školy:
1) Cílená práce zaměřená na osobnost učitelů je základem (ředitel musí být „vysílač“ pozitivních a pokrokových myšlenek).
2) Týmová práce (je třeba naučit učitele se semknout, pracovat na společných cílech).
3) Spolupráce s rodiči a komunitou, se zřizovateli (vtažení veřejnosti do dění ve škole).
4) Vytvoření školního prostředí, v němž jsou zohledňovány potřeby dětí, které do školy chodí (poradenské pracoviště, psycholog, terapetické centrum apod).

Individualizace je často mylně chápána jako práce jednoho učitele s jedním žákem. Je ale třeba na ni nahlížet jako proces, při němž musí být stanoveny společné cíle, zásady komunikace, musí docházet k vzájemné podpoře, hodnocení. Je třeba navazovat vztahy, ideálem je, aby se společně se školou dokázaly radovat i jednotlivé rodiny se svými dětmi.

Všichni občané nemohou být excelentně vzdělaní, kromě lékařů, učitelů, inženýrů a manažerů potřebujeme také kvalitní řemeslníky, lidi, kteří dokáží v kraji žít. Nejvyšším cílem je, aby dítě, které vyjde ze školy, se dokázalo v budoucnosti uplatnit ve společnosti, aby vidělo možnosti, které má.

Mottem tohoto úsilí je věta „Mistrovství školy je dáno schopností vzdělávat každé dítě.“ Motivem pro vytvoření vztahové inkluzivní školy je nejen dlouhodobý cíl, kterým je stabilizace společnosti, ale i konkrétní jednoznačné cíle, jako je např. vytvoření pohodového prostředí pro děti i učitele.

T. Feřtek: Jak vznikla vaše motivace k vytvoření školy pro všechny děti?

V. Foist: Vycházel jsem ze zkušeností z předchozího působiště. Na začátku stála snaha bojovat s patologickými jevy mezi mládeží (vandalismus, závislosti, patologické party dětí). Prvotní cíle byly skromné, chtěli jsme zkulturnit prostředí školy, tak aby vzdělávání odpovídalo současné úrovni vývoje. Motivací bylo vrátit děti z ulice do školy, napravit nepříznivé prostředí s nízkým vzdělanostním potenciálem (a to nejen dětí, ale často i jejich rodičů), snaha zajistit, aby se škola otevřela, aby se do ní děti těšily, zkrátka nabízet kvalitní vzdělávání.

T. Feřtek: Když se vytvoří škola pro všechny, často se stává, že z ní odejdou nadaní žáci. Stává se to i ve vaší škole?

V. Foist: Konkurenční prostředí je nejen ve městech, ale i v regionech, školy od sebe nejsou tak vzdáleny, aby převoz dětí byl neřešitelným problémem. Je záležitostí komunikace a vzájemných vztahů, aby ředitel lidem trpělivě vysvětloval smysl takového počínání. Je dobré přivést rodiče do výuky, aby se podívali a ztratili obavy, protože drtivá většina takových reakcí pochází z obav, ze strachu, že něco bude špatně. Když dáte rodičům příležitost, aby se přesvědčili, jak to ve škole funguje, dáte jim možnost, aby se do systému zapojili, tak do značné míry tuto hrozbu eliminujete.

T. Feřtek: Kolik rodičů přeřadilo své děti do jiné školy na základě toho, že se změnila koncepce školy?

V. Foist: Škola je v oblasti, která je charakteristická obrovskou migrací, protože tam žije nestabilní obyvatelstvo, takže počty žáků během roku výrazně kolísají i v řádu desítek. V průběhu roku probíhají dvě „migrační vlny“. Často rodiny odcházejí, protože hledají jiné místo k životu. Za poslední čtyři roky jsem se nesetkal s tím, že by rodiče své děti přesunuli do jiné školy z důvodů změněné koncepce školy. Naopak se stává, že díky individuální podpoře žáků se speciálními vzdělávacími potřebami přicházejí do školy další děti z okolí. To může být z hlediska omezené kapacity školy kontraproduktivní, ideálním řešením je proto spolupráce škol. Pokoušíme se vytvářet regionální sítě škol. Jediná možnost, jak to udělat, je využití projektů OPVK, kdy se do nich snažíme zapojit několik dalších škol. Je třeba být s těmito školami v kontaktu, hovořit o problémech a tak jim předcházet. Pro školy je také velmi důležitá spolupráce s neziskovkami, díky nim často spolupráce mezi školami vznikala…“

Celý text zápisu si můžete přečíst ZDE.

Na www.skav.cz najdete i zvukový záznam kulatého stolu, souhrnnou prezentaci všech panelistů a zajímavé výstupy z diskuse ve skupinách.

0 komentářů: