Jan Sláma: Nahlédnutí do turecké školy

středa 21. srpna 2013 ·

Ne každému se podaří tak exotická návštěva. Snad jen poslancům na jejich studijních cestách. Několik dní jsem při svých toulkách Alanií nakukoval do dvora jedné základní školy ve městě, kde jsme spolu s manželkou trávili dovolenou.

Vídal jsem tam kluky hrát fotbal, košíkovou nebo se jen tak prohánět. Dvůr byl velký, vybavený příslušnými sportovními nezbytnostmi a zůstával otevřený i po vyučování i v sobotu a neděli. Sportování umožňovala i v nevelkých odstupech rozmístěné cvičící stroje podél pobřežní cesty. Ty ale spíše využívali domorodci a rekreanti všech věkových kategorií. Všude bylo plno zeleně, příjemných posezení u vodotrysků a jezírek.

Do školy samotné jsem se vydal jednoho dopoledne a beze všech problémů jsem vstoupil. Ve vstupní hale, kde se to hemžilo dětmi ve stejnokroji, jsem vyhledal dospělou osobu a anglicky ji požádal, zda by mne dovedla k řediteli, u kterého jsem se chtěl, dle pravidel slušnosti, ohlásit. K řediteli mne dovedli, byl jsem posazen do křesla, nabídnuty mi cukrovinky, a když jsem požádal, zda bych se mohl po škole rozhlédnut, byl zavolán učitel angličtiny a od toho okamžiku jsem si s osazenstvem začal rozumět.

Po chvíli seznamování se mne pan učitel optal, zda chci vidět jeho třídu. Nadšeně jsem souhlasil a ve chvíli jsem se ocitnul mezi malými Turky, chlapci a dívkami ve věku asi deseti let. Třída se učila anglicky a k mé velké radosti mi odpověděla sborově na mé zdvořilostní fráze. Netrvalo dlouho a zasypali mne otázkami k mé osobě. Trochu se zděsili mého věku, ale když jsem jim řekl, že jsem z ČR, reagovali okamžitě. „Baroš“ vykřikl jeden, „Koller“, trumfoval druhý, „Čech“ přebíjel další. Chvíli jsem se pokoušel udat i další velké Čechy včetně nositelů Nobelových cen, ale na fotbalisty to nestačilo.

Jedna holčička mi ukázala naši maličkou zemi na mapě v atlasu a pak, když jsem projevil zájem o jejich sešity, mi je jeden přes druhého s velkou radostí podávali, Nešetřil jsem chválou a vyčerpal všechny mně známé výrazy obdivu. A byl nepředstíraný. Sešity byly velmi úpravné a děti byly více než roztomilé.

Rozloučil jsem se s dětmi a protože jsem nechtěl příliš narušovat vyučování, chtěl jsem se rozloučit i s panem učitelem. Nakonec jsem ale nemohl odmítnout pozvání na čaj a při krátkém popovídání se dozvěděl, že i v Turecku je ve školství feminizace – na škole byly jen tři muži včetně ředitele a ještě, že mzda učitele po dvaceti letech je asi 2000 tureckých lir. Při poměrné drahotě to není mnoho.

Škola sama byla moderní, s pěknými světlými učebnami a kvalitním nábytkem. Zda vybočovala z tureckého průměru, nevím, ale zejména se mi líbilo chování dětí. Spontánní, radostné a přece disciplinované.

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger