Jana Hrubá: DOKUMENTY 25. Stavební kameny programu IDEA pro české školství

pondělí 7. dubna 2014 ·

V tomto dílu uveřejňujeme plný text návrhu transformace vzdělávání od Skupiny pro vzdělávací alternativu IDEA z roku 1991. V úvodu se píše: „Podoba vzdělávací soustavy je výrazem minulých představ společnosti o vlastní budoucnosti. Zájem o rozvoj školství odpovídá v každé době tomu, do jaké míry si občané i politici uvědomují souvislost mezi vzdělaností a dalšími předpoklady úspěšného rozvoje státu. Ani dnes tomu není jinak. Chceme proto dát podnět k utváření nového obrazu českého školství.“

Skupinu IDEA (Independent and Diverse Educational Alternatives) vytvořili RNDr. Oldřich Botlík, ing. Jan Koucký a RNDr. David Souček.


Stavební kameny programu IDEA pro české školství

„Podoba vzdělávací soustavy je výrazem minulých představ společnosti o vlastní budoucnosti. Zájem o rozvoj školství odpovídá v každé době tomu, do jaké míry si občané i politici uvědomují souvislost mezi vzdělaností a dalšími předpoklady úspěšného rozvoje státu.

Ani dnes tomu není jinak. Chceme proto dát podnět k utváření nového obrazu českého školství. Vychází z představy o budoucí české společnosti a o jejím důstojném místě v Evropě i ve světě. Tedy z představy plnohodnotného života ve svobodné demokratické společnosti, v níž každý jednotlivec ponese osobní odpovědnost za vlastní osud.


Vzdělávací potřeby

Vzdělávací soustava moderní demokratické společnosti musí co nejlépe uspokojovat vzdělávací potřeby těch, jimž má sloužit. Zvláště dětí a mládeže, ale i dospělé populace. Potřebu dále se vzdělávat, zvýšit si kvalifikaci či získat novou totiž pociťuje také stále větší část dospělých občanů. Rovněž životní styl mnoha důchodců je aktivnější, než bývalo zvykem.

Děti už nesmějí být vtlačovány do schematizujících šablon a jednotných osnov a učebních plánů. Úkolem škol není plnit dětské hlavy znalostmi, které kdosi prohlásil za důležité. Vědění, tvůrčí schopnosti, osobní předpoklady, nadání, aktivita a odpovědnost se efektivně rozvíjejí jen tehdy, když škola může respektovat osobnost dítěte. Musíme našim dětem konečně přiznat právo na rozvoj vlastních jedinečných schopností a nadání. Dorůstající generaci se musí dostat vzdělání ve školách, jejichž různorodá nabídka bude odpovídat odlišnosti a rozmanitosti lidí, bohatství jejich schopností, sklonů a cílů, a také přirozené touze svobodně je rozvíjet a naplňovat.

Jednotné osnovy se během posledních čtyřiceti let vyvinuly v nástroj řízení školství, jehož uplatňování poznamenalo úroveň výsledků práce škol tíživěji a zhoubněji než mnohé jiné zásahy. Z úvah o obsahu osnov se již dávno vytratili žáci. Zůstaly pseudovědecké snahy o miniaturizaci vědních oborů, jejichž výsledek odvádí pozornost učitelů od podstatných problémů rozvoje dítěte. Pokládáme nadále za nepřípustné, aby k rozhodnutím, která mají pro výchovu a vzdělávání dětí zásadní význam, docházelo v úzkém kruhu pracovníků výzkumných ústavů a několika úředníků ministerstva školství.

Stále více učitelů a rodičů chápe, že skutečné hodnoty vzdělání jsou mnohem blíže trvalému rozvinutí duševních a tělesných dovedností než dočasnému předání jistého objemu znalostí. Rozsah povinného společného základu může představovat menší část obsahu dnešních osnov několika vybraných předmětů. Obrovská setrvačnost školství přitom zaručuje, že i úplné zrušení osnov by se v nejbližších letech projevilo ve školství jen zanedbatelně. Stmelující vliv jednotných osnov, které stejně mají jen málo společného se znalostmi, s nimiž žáci školy opouštějí, našemu školství rozhodně nechybí. Základním východiskem našeho pojetí proměny české školy je naopak poznání, že vzdělávací potřeby lidí jsou velmi rozmanité, ať jde o cíle a obsah vzdělání, o formy a metody výuky nebo způsoby učení. Navíc se mění stejně rychle jako svět kolem nás.

Podoba školské soustavy a každá škola musí tuto rozmanitost a pohyb uznat a vycházet svým žákům vstříc. Nesmějí je jako dosud nutit, aby se smířili s nepříliš nápaditou a zastaralou nabídkou.

Pestrá nabídka vzdělávacích příležitostí však nevznikne jako výsledek práce úředníků. Předpisy nemohou detailně určovat ani rozsah a skladbu nabídky vzdělání. Bude do značné míry výsledkem spontánní aktivity, iniciativy a zájmů učitelů a rodičů, škol a obcí, sdružení občanů, profesních organizací, komor a cechů, nadací, podnikatelů, církví a dalších součástí moderní občanské společnosti. Ti všichni, státní školy nevyjímaje, budou svobodně a za stejných právních a ekonomických podmínek nabízet vzdělávací služby. Státní správa je bude smět omezovat jen v tom rozsahu a takovým způsobem, který stanoví zákon.

V takovém legislativním rámci se naše školství ocitne vůbec poprvé a rozvoj nejrůznějších forem vzdělávání proto teprve proběhne. Vzdělávací instituce na všech úrovních ožijí. Jejich síť se stane aktivním, mnohotvárným organismem, schopným samovolného vývoje bez poručníkování aparátu státní správy. Strukturou, která se dokáže pružně a sama přizpůsobovat poptávce v celé její šíři a rozmanitosti. Školství tak postupně dospěje do stavu, který každému jednotlivci umožní svobodnou volbu mezi rozmanitými vzdělávacími drahami v souladu s jeho osobními cíli, potřebami i schopnostmi. Co nejdříve musí vedle sebe svobodně existovat rozdílné školské kultury, nesené různými přístupy učitelů a bohatstvím vzdělávacích potřeb žáků. Budoucností školství je smíšený les, nikoli monokultura.


Úloha státu

Dosažení plurality ve školství však vyžaduje nové pojetí státní školské správy a školského dozoru a vytvoření právní a finanční rovnoprávnosti škol. I jinde ve světě je důsledkem dnešního pojetí státní správy ve školství omezená schopnost státního školství pružně a pohotově reagovat na přirozený vývoj vzdělávacích potřeb a cílů občanů. Dalším, neméně znepokojujícím důsledkem, je větší či menší jednotnost státem řízených škol – u nás až skličující uniformita vzdělávací soustavy jako celku. Tradiční úloha státní správy ve školství se přežívá, protože už nepřináší uspokojivé výsledky. Sílící nespokojenost se státním školstvím je celosvětovým jevem.

Cest, na nichž každá škola může časem získat vlastní tvář, je nepřeberně, ale jedno mají společné. Dosavadní metody řízení škol státem jsou na nich nepoužitelné, a je proto třeba hledat jiné. Proměna našeho školství může být úspěšná jedině tehdy, když ji začnou postupně a spontánně uskutečňovat sami učitelé na základě měnících se celkových i místních podmínek. Neskončí ve slepé uličce jedině tehdy, když její právní rámec ponechá každé škole co největší prostor pro její iniciativu a tvořivost. Hlavní příčiny dnešní úrovně školství nejsou na školách, ale v systému, který je řídí.

Stát především musí – stejně jako v každé jiné sféře společnosti – stanovit jasná, dlouhodobě a všeobecně platná obecná pravidla, upravující právní i ekonomické podmínky pro poskytování a získávání vzdělání, která současně ochrání přirozený zájem na rozvíjení vzdělanosti obyvatelstva. Tato pravidla budou respektovat právo svobodné nabídky vzdělání, jeho různých forem, obsahů i metod a právo svobodného výběru vzdělávací cesty. Stát musí dbát na dodržování obou principů a vytvářet pro jejich naplňování co nejlepší podmínky. Ochrana konkurenčního prostředí, tedy především dohled nad dodržováním pravidel hry a zamezení vzniku územně či jinak podmíněných monopolů, zůstane velmi významnou funkcí státu.

Školský zákon, který by měl všechna zmíněná pravidla obsahovat, nesmí konzervovat vzdělávací strukturu omezujícím výčtem typů škol. Dnešní úprava již nevyhovuje pro svou malou rozmanitost a nepružnost. Úsilí vkládané do úvah o nových celostátně zaváděných typech škol a do vypracování schémat prostupnosti a návaznosti dnešní nebo i obohacené, ale pevně dané struktury škol, nepokládáme za významné. Neřeší podstatu dnešních problémů. Podmínky pro přirozený rozvoj školské soustavy je možné vymezit tak, že zákon určí, co škola a učitel nesmějí. Přirozený vývoj školství může začít již dnes, bez další zbytečné a nákladné strukturální "přestavby".

Stát musí podporovat všechny iniciativy jednotlivých škol či skupin učitelů nebo jiných osob, zaměřené na lepší uspokojení vzdělávacích potřeb v místě jejich působení. Sama podpora může mít řadu forem. Půjde například o finanční dotace prací spojených s přípravou nových vzdělávacích programů a různých experimentů, o zprostředkování zahraničních stáží pro učitele a ředitele škol, o podporu vzniku horizontálních odborných sítí učitelů, o pomoc při vyhodnocení úspěšnosti realizovaného projektu apod.

Dále bude stát aktivně podporovat ty místní změny ve struktuře a podobě škol a ostatních vzdělávacích institucí, jejichž cílem bude lepší uspokojování potřeb nejrůznějších objektivně znevýhodněných skupin – národnostních menšin, dětí podprůměrně či nadprůměrně nadaných, zdravotně postižených, dětí z řídce obydlených oblastí, rekvalifikujících se občanů, důchodců apod. I když už nebude jediným investorem do vzdělanosti obyvatelstva, zůstane stát zárukou toho, že nebude docházet k nežádoucí diskriminaci v přístupu ke vzdělání…“

Celý text studie IDEA si můžete stáhnout ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů: