V roce 1997 vyšla další publikace z dílny NEMES. Cílem bylo podnítit (nejen) učitele k přemýšlení a hledání nových podob vyučování a humánnější školy pro děti.
V anotaci se píše:
„Východiskem k úvahám o novém pojetí vyučování je kritická analýza současné tradiční školy, jejíž těžiště spočívá v předávání poznatků a ukázňování žáků.
Snahou je ukázat na pozadí historického vývoje naší školy a zahraničních trendů, že tradiční pojetí je překonáno jak historicky (je synonymem pro školu, která v sobě nese principy školy 19. století), tak také teoreticky – moderním pedagogicko-psychologickým poznáním. Přesto toto pojetí vyučování ve většině škol přežívá. Snad i proto celý text ústí do ucelené představy o tom, jaké pojetí vyučování potřebuje moderní demokratická společnost na konci století.
Cenným přínosem publikace je první stručná analýza současného stavu transformačního procesu v našich základních školách i podchycení dosud rozptýlené literatury.“
Obsah
Úvod
I. Od kritiky problémů k transformaci
1. Základní problémy současné školy
2. Vnitřní a vnější reforma
3. Školu je potřeba humanizovat
II. Zaostává, či nezaostává vývoj naší školy?
III. V čem spočívá humanistické pojetí vyučování?
IV. Co se vlastně v naších školách odehrálo v letech 1990–1995?
Literatura
Vybrali jsme pro vás dvě ukázky.
Vnitřní a vnější reforma
Aniž by problémy a nedostatky byly zveličovány a vše minulé bylo paušálně kritizováno jako špatné a zavrženíhodné, existuje základní shoda v nutnosti zásadní transformace vzdělávacího systému jako celku. Na potřebě globálního záběru školské reformy se shodují všechny reformní návrhy i významné studie k této otázce z posledních let (Kalous a kol., 1994; OECD Review of Education in the Czech Republic, 1995, 1996).
Šíře i hloubka projektovaných změn je mimořádná, měla by obsáhnout v podstatě všechny prvky vzdělávacího systému, jeho strukturu, řízení a hodnocení, financování, změny legislativy, cílů, obsahu, metod výuky i celkového vzdělávacího klimatu, přípravného i dalšího vzdělávání učitelů apod. To znamená řešit současně otázky vnější a vnitřní reformy.
Vnější reforma se týká strukturálních změn školského systému (délka povinné školní docházky, členění a délka vzdělávacích cyklů, návaznost a prostupnost uvnitř školského systému), otázek řízení školství, financování apod. Jádrem vnější reformy je legislativní zakotvení jednotlivých složek vzdělávací soustavy v právních normách.
Vnitřní reforma se týká ostatních prvků vzdělávacího systému, které jsou za jeho legislativním rámcem. Jde o změny v pojetí vzdělání a školy, jejich smyslu, cílů a funkcí, změny v obsahu učiva, a zejména o změny v pojetí vyučovacího procesu (pojetí žáka a přístup k němu, kvalita komunikace mezi učitelem a žáky, učitelem a rodiči, učiteli navzájem, mezi učiteli a vedením školy, vztah k širšímu sociálnímu prostředí, metody a formy práce apod.)
Vnější a vnitřní reforma tvoří jeden funkční celek. Proto je kladen značný důraz na citlivé koncipování transformace s ohledem na tuto dvojjedinost jejího mechanismu (Havlínová, 1991). To znamená především hledání vhodné proporce mezi vnější a vnitřní reformou a vyřešení časového horizontu jednotlivých kroků, v nichž by se měly obě dimenze reformy realizovat. Je považováno za důležité, aby vnější reforma vytvářela podmínky a otevírala prostor pro vnitřní reformu. V této optice je vývoj našeho školství v posledních 40 letech s rychlým sledem vnějších celoplošných reforem, které prostor pro vnitřní reformu spíše omezovaly, velmi problematický.
Všechny dosavadní polistopadové reformní návrhy a projekty změn se přes rozdílná řešení v otázce východisek vzdělávací politiky (liberální versus etatistické přístupy), pojetí školy a výchovy, v otázce obsahu vzdělávání a dalších konkrétních bodech shodují v jedné zásadní věci. Transformace českého školství jako zásadní systémová změna představuje proměnu postupnou, dlouhodobou – uvažuje se o časovém horizontu 1–2 generací. Vzhledem k naší specifické situaci v oblasti vzdělávacích reforem posledních let (školám a učitelům shora vnucené direktivní, jednorázové reformy) se klade velký důraz na moment vnitřního přijetí změn učiteli a ostatními aktéry vzdělávacího procesu, tedy na vnitřní reformu školy.
Klíčovými principy, na nichž má být budováno české školství, jsou principy humanizace, demokratizace a určitá míra liberalizace… (str. 8–9).
Školu je potřeba humanizovat
Jak je idea humanizace chápána v situaci současné transformace našeho školství? V obecné poloze je nejčastěji interpretována s důrazem na renesanci kultivační funkce školy v pojetí Komenského, školy jako »dílny lidskosti«, která v duchu humanistických idejí usiluje především o tělesný, duševní a mravní vývoj dítěte s důrazem na sebeutváření, sebezdokonalování. Tendence k humanizaci školy bývá dále konkretizována jako úsilí o pojetí školy jako služby dítěti, pomoci v jeho vývoji, jako místa, které vytváří situace k celistvé a všestranné kultivaci dětské osobnosti a příležitosti k co nejširšímu otevření a rozvíjení potencí, které v každém dítěti jsou.
Rozvíjení dětské osobnosti ve škole je založeno na jeho vzdělávání v nejširším významu tohoto slova, je chápáno jako uvádění do poznání, zprostředkovávání společenských hodnot a kultivace sociálních vztahů, emocionálních, mravních, estetických i tělesných kvalit dítěte apod. Humanistická orientace znamená jiné dominanty v hierarchii cílů vzdělávání – důraz je kladen na postoje, hodnoty, dovednosti, osobnostní vlastnosti. Vědomosti jsou chápány jako důležitý nástroj k orientaci v různých situacích, k řešení problémů a dalšímu poznávání.
Těžištěm humanizačního programu školské reformy je výrazné zesílení antropologické orientace, zvýšený zřetel k dítěti, k jeho potřebám, zájmům a možnostem rozvoje. Důraz je kladen na úctu k dítěti, respekt a důvěru, orientaci na jeho vnitřní aktivitu, tvořivé síly a vlastní prožitky a zkušenosti. Humanistická orientace svou vírou ve schopnosti dítěte a možnosti jeho zdokonalování a sebezdokonalování představuje optimistickou výchovnou pozici. Namísto školy direktivní, manipulativní a autoritativní, založené na drilu, vnější kontrole a donucování prosazuje model školy osobnostně rozvíjející, založené na komunikativním přístupu, partnerství a spolupráci.
Respektovat dítě neznamená se mu podřizovat a přizpůsobovat, ale poznávat ho, vstupovat s ním do dialogu, stavět mosty k propojování světa dětí a dospělých, ovlivňovat. Dítě dostává prostor k přirozenému, autentickému projevu, možnost svobodně prožívat, pociťovat, odlišovat se, samostatně hledat, zkoušet, chybovat, samozřejmě v určitých mezích.
Otevření prostoru pro přirozený a svobodný projev žáka neznamená rezignaci na cílevědomé působení, na vytyčování cílů, k nimž se chci se žáky přibližovat, a na kladení nároků, které je třeba splnit. Jde spíše o posun v akcentech – od vnějšího řízení k autoregulaci, od odpovědnosti učitele za žáka k přebírání odpovědnosti žáka za vlastní rozvoj apod.
Přestože základem humanizačních snah je změna v přístupu k dítěti, zkvalitnění komunikace mezi všemi partnery vzdělávacího procesu i celkového klimatu ve škole a třídě, bylo by velkým zjednodušením redukovat humanizaci školy pouze na otázku přístupu k dítěti (laskavého, ohleduplného,chápajícího, pozitivního apod.) a na záležitosti interpersonálních vztahů a komunikace (Štech, 1995; Skalková, 1995). Za neméně důležité jsou považovány také proměny obsahu vzdělávání a humanizace vyučovacího procesu –metody zprostředkovávání poznání a uvádění do kulturních tradic a společenských hodnot, organizační formy založené na individualizaci i kooperativních formách práce, způsoby motivování a hodnocení žákovy činnosti apod.(Spilková, 1994).
Z hlediska způsobu zprostředkovávání vzdělávacích obsahů je namísto sdělování poznatků v hotové podobě zdůrazňován význam společného hledání, experimentování, objevování a konstruování poznání na základě vlastní činnosti, zkušenosti, prožitku (Štech, 1992; Kasíková, 1994; Kantorková,1994). Vzdělávací proces je v tomto pojetí koncipován jako řada situací, v nichž dítě vynakládá vlastní úsilí při zvládání problémů a poznávání nového a současně jsou vytvářeny podmínky (odstupňovaná pomoc apod.) pro dosažení úspěchu a prožití radosti z něj. Pocit uspokojení z toho, že umím, dokážu, zvládám, většinou posiluje žákův zájem o další vzdělávací aktivity a přispívá ke snaze vyznat se ve věcech, pochopit smysl a souvislosti, porozumět.
Respekt k individualitě dětské osobnosti znamená odlišnosti a různost neignorovat, ale také je nezveličovat. Vede ke snaze (na základě důkladného poznání) o dosažení maxima v rozvoji každého žáka, o »dotažení« ke stropu jeho individuálních možností. Tomu odpovídá také způsob hodnocení žáků – ne na základě (nebo jen na základě) sociální vztahové normy ve vztahu k výkonům ostatních žáků, ale na pozadí individuální vztahové normy s přihlédnutím k předpokladům a možnostem žáka. Aktuální výkon konkrétního žáka je vztahován a srovnáván s jeho výkony předchozími. Tato hodnotící strategie má značný význam zejména u slabých žáků, protože umožňuje pozitivně ocenit každé dílčí zlepšení i malý pokrok žáků, kteří by jinak při neustálém srovnávání s nejlepšími prakticky neměli žádnou naději na úspěch. Nabízí jim tak perspektivu úspěchu a motivaci ke zlepšení.
Humanizace školy ve výše uvedeném pojetí neznamená návrat k některým překonaným názorům a teoriím (např. raný a v některých projevech až extrémní pedocentrismus, některé vyhraněné pedagogické směry – např. antipedagogika, antiautoritativní výchova, volná škola apod.), jak se někteří obávají. Příčinou deformací a nepochopení humanizačních tendencí v současném úsilí o transformaci české školy bývá často absolutizování a jednostranné interpretování některých prvků a přístupů – např. idealizace dítěte, přeceňování jeho svobody, spontaneity, tvořivosti apod. V naší situaci jde spíše o nalezení rovnováhy, hledání optimální míry a správných proporcí, o vyvážení vztahů mezi jednotlivými prvky. Vzhledem ke značné setrvačnosti školské kultury se v logice kyvadlovitého pohybu předpokládá, že k dosažení budoucí rovnováhy je nutné navodit pohyb nějakým výrazným impulsem, přechodně vychýlit aktuální stav z jednoho pólu k pólu opačnému (byť často jen proklamativně).
Pro ilustraci současného hledání žádoucí rovnováhy lze uvést několik příkladů. Zvýšený zřetel k dítěti a volání po radikální změně vztahů mezi učitelem a žáky neznamená sentimentální a romantickou idealizaci dítěte, podřizování se dětským potřebám a logice přirozeného a spontánního vývoje. Neznamená naprostou rovnost obou partnerů, rezignaci na vedoucí roli učitele, cílevědomé projektování výchovných zásahů a vzdělávacích aktivit apod. Určitá nerovnováha a distance ve vztahu mezi učitelem a žákem, napětí pedagogické interakce je jádrem pedagogického procesu a nelze je úplně zrušit (Kučera, 1994; Viktorová, 1995; Štech, 1995).
Vedoucí úloha učitele v roli starší generace je potřebná, ale je důležité, aby učitel dokázal postupně své vedení oslabit, zbavovat se svého vlivu a »moci nad dítětem« (která je zvláště u malých dětí velká), předávat část svých pravomocí a vést dítě k přebírání odpovědnosti za svou činnost a osobnostní vývoj. Při hledání optimálních vztahů učitel – žák je diskutován také problém autority ve výchově (Viktorová, 1995; Slavík, 1995; Vališová, 1995). Nejde o odstranění autority, ale o eliminaci příliš autoritativních přístupů k dítěti. Jde o autoritu založenou ne na mocenském postavení, ale autoritu opřenou o dobrovolné uznání druhého a dobrovolné podřízení se.
Důraz na svobodu, svébytnost a individuální rozvoj nevylučuje nutnost klást nároky, vytyčovat požadavky na dítě, artikulovat jasná pravidla života ve škole a dbát na jejich respektování, zajišťovat určitý řád, který poskytuje dítěti pocit jistoty, stability a bezpečnosti, usnadňuje mu orientaci ve složité a proměnlivé skutečnosti. Opět jde o hledání vyvážené rovnováhy mezi svobodou dítěte a vedením, mezi spontaneitou a kontrolou, mezi dobrovolností a přinucováním a určitým tlakem, mezi samostatnosti a nutnou mírou pomoci.
Je zřejmé, že nelze stavět tyto kategorie do protikladu, ukazují se spíše jako komplementární. Potom svoboda s sebou nese zvýšenou odpovědnost za sebe, své volby a svá rozhodnutí. Svoboda individua a individuální aktivita a iniciativa předpokládá její vyvažování vedením k lidské participaci, solidaritě, toleranci, porozumění druhým apod. Důraz na individualizaci učebních procesů je spojen s významem dialogického učení a skupinových kooperativních forem učení. (str. 9–11.)
Zdá se, že pohled na tyto otázky je stále velice, velice rozdílný…
Celý text publikace si můžete stáhnout ZDE.
Další díly seriálu najdete ZDE.
Vladimíra Spilková: DOKUMENTY 121. Jakou školu potřebujeme?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (640)
- pedagogické asociace (104)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (170)
- školství v regionech (97)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (541)
- vzdělávací politika (782)
- zajímavé tipy (659)
- zaujalo nás (831)
Archiv
- ► 2024 (298)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ► 2019 (311)
0 komentářů:
Okomentovat