Peter Gray: Sebeřízené vzdělávání – unschooling a demokratické školy (2. část)

pátek 8. září 2017 ·

Nejčastější cesta k dnešnímu sebeřízenému vzdělávání, jako náhrada za standardní vzdělávání K-12, je obecně nazývána „unschooling“. Z právního hlediska je unschooling druhem domácího vyučování, ale odlišuje se od konvenčních domácích škol, neboť neexistují žádné učební osnovy.

Zdroj: www.svobodauceni.cz
26. 7. 2017. Překlad: Veronika Daňhová


Unschooling: Domácí sebeřízené učení

Tady je definice unschoolingu pro účely výzkumné studie v unschoolingových rodinách ve Spojených státech (Gray & Riley, 2013):

„Unschooleři“ neposílají své děti do školy a ani nedělají doma věci, které se běžně dělají ve škole. Konkrétně: neurčují učební osnovy pro své děti, nevyžadují, aby jejich děti prováděly zvláštní úkoly, a netestují své děti, aby měřili učební pokrok. Místo toho dávají svým dětem svobodu následovat své vlastní zájmy a učit se svým vlastním způsobem cokoli, co potřebují vědět, aby se mohly svým zájmům věnovat. Rovněž různými způsoby poskytují kontext a podporu pro učení dítěte. Život a učení se nevyskytují ve vakuu; objevují se v kontextu kulturního prostředí a rodiče „neškoláků“ pomáhají dítěti být v kontaktu s tímto prostředím.

Jak jsem uvedl, termín unschooling poprvé použil v sedmdesátých letech 20. století kritik školství a spisovatel John Holt, jehož díla jsou stále uváděna mnoha rodinami unschoolerů jako klíčová pro rozhodnutí jít touto vzdělávací cestou (Gray & Riley, 2013). Holt poskytoval vedení a povzbuzení pro první takové rodiny prostřednictvím svého časopisu Vyrůstáme bez školy (Growing without Schooling). Po jeho smrti v roce 1985 byl časopis nadále vydáván až do roku 2001, editorem byl Patrick Farenga. Dnes existuje řada on-line časopisů a informačních bulletinů věnovaných unschoolingu, jeden z nejvýznamnějších je Life Learning Magazine, vedený Wendy Priesnitz.

Někteří lidé v hnutí unschoolingu, včetně Priesnitz (2016), upřednostňují termín učení se životem (life learning) před unschoolingem, protože zdůrazňuje, co studenti spíše dělají než to, co nedělají. Obecně platí, že lidé, kteří touto vzdělávací cestou jdou, nevidí vzdělávání jako něco odděleného od zbytku života. Celý život zahrnuje učení a jasný, trvalý a kumulativní efekt takového učení je vzdělávání. Přestože není neobvyklé, že se „absolventi“ unschoolingu účastní kurzů jako součásti svého vzdělávání – například on-line kurzy nebo kurzy v místní knihovně, v komunitním středisku nebo v komunitní škole – dělají to ale jen ze své vlastní svobodné vůle a nepovažují tyto kurzy za primární cestu ke vzdělání.

Protože neexistuje žádný oficiální registr unschoolerů, neexistuje způsob, jak zjistit, kolik jich je. Hrubý odhad lidí, kteří organizují konference o domácím vzdělávání ve Spojených státech říká, že přibližně 10% dětí registrovaných jako domácí školáci jsou ve skutečnosti unschooleři (Gray & Riley, 2013). Je-li tento odhad správný, pak dosahuje počet unschoolingových dětí ve Spojených státech v současné době přibližně 180 000, což je přibližně 0,34% všech dětí ve školním věku ve Spojených státech, neboť podle nejnovějších vládních statistik je celkový počet dětí v domácím vzdělávání kolem 1 800 000 neboli 3,4% dětí ve školním věku (Národní centrum pro statistiku školství v USA, 2015). Pokud bychom definici unschoolerů rozšířili tak, aby zahrnovala svobodné domácí vzdělávání, které má volné učební osnovy s velkou flexibilitou pro volbu a malou pro povinnost, počet by byl mnohem větší. Přestože hnutí unschoolingu se zrodilo ve Spojených státech, jeho vyznavače lze nalézt po celém světě, ačkoli v mnoha zemích musí být praxe prováděna skrytě, protože to není legální náhrada školního vzdělání založeného na učebních osnovách. Zastánkyně unschoolingu a spisovatelka Sandra Dodd uvádí na svých webových stránkách sítě unschoolingu v 19 zemích (Dodd, 2016).


Unschoolingové rodiny a „absolventi“ unschoolingu

V oblasti unschoolingových rodin a „absolventů“ unschoolingu bylo provedeno jen málo formálních výzkumů. Následuje stručný přehled všech takových výzkumů z nedávného systematického vyhledávání.

Kirschner (2008) provedla etnografickou studii, v níž navštívila 22 unschoolingových rodin blízko jistého města na severovýchodě Spojených států a opakovaně navštěvovala skupinu těchto rodin po dobu pěti let. Prostřednictvím kvalitativních analýz jejích rozhovorů a domácích pozorování popsala unschooling nejen jako výchovnou volbu, ale jako volbu životní. Neškoláci, jak je viděla, se snažili „dosáhnout alternativního způsobu, jak být člověkem, alternativním morálním a společenským pořádkem.“ Jako skupina se usilovně snažili žít v harmonii mezi sebou navzájem i s přírodou. Vedle unschoolingu se jejich životní styl obvykle vyznačoval výchovou k rodičovství, zájmem o životní prostředí a přírodní potraviny, upřednostňováním domácích materiálů a životem beze spěchu.

Pomocí metody nyní známé jako netnografie (Kozinets, 2015) Grunzke (2010) analyzovali obsah on-line mateřských chatovacích skupin a webových nástěnek, doplněný online průzkumem, aby porovnali názory a životní styl unschoolingových matek s matkami z domácího vzdělávání a běžných matek. Dospěli k závěru, že unschooleři v jejich vzorku jsou kulturní podskupinou, která se zcela liší od konvenčních domácích školáků. Unschoolingové matky se v průměru angažovaly mnohem více v „alternativních oblastech rodičovství“, jako jsou přirozený porod, odmítání obřízky, rodinné lůžko (společný spánek s kojenci a malými dětmi), podpora kojení, nošení dětí a příprava zdravého a organického jídla, než běžné matky z domácího vzdělávání. Naopak nenalezla žádný statisticky významný rozdíl mezi matkami z domácího vzdělávání a matkami dětí v běžné školní docházce. Dospěla k závěru, že přinejmenším pokud jde o rodičovské praktiky, matky z domácího vzdělávání se podobají spíše matkám dětí v běžné školní docházce než těm unschoolingovým.

V menší studii English (2014) vyzpovídala 30 unschoolingových rodin v Austrálii, přičemž závěry byly v podstatě shodné s výsledky Kirschner a Grunzke ve Spojených státech. Mnoho z jejích unschoolingových rodin si vybralo tuto cestu vzdělání, protože byla v souladu s jejich filozofii rodičovství.

Gray a Riley (2013) provedli průzkum mezi 232 rodiči, většinou matkami, ve Spojených státech, aby se dozvěděli něco o jejich důvodech k vzdělávání formou unschoolingu a vnímání jeho výhod a nevýhod. Účastníci byli osloveni prostřednictvím oznámení na webových stránkách, které navštěvují unschooleři. Průzkum ukázal, že pouze 28% těchto rodin začalo unschooling s prvním dítětem. Všechny ostatní začaly buď s konvenční školní docházkou, nebo s vyučováním doma na základě osnov, nebo obojím, než přešli na unschooling. Ti, kteří žili unschooling od počátku, se zdáli velice podobní rodičům, které popsali Kirschner, Grunzke a English. Pro ně unschooling typicky vyplynul přirozeně ze životního stylu, který zahrnoval přírodní bydlení a vědomé rodičovství. To bylo méně pravda pro ostatní skupiny, které si častěji zvolily unschooling kvůli tomu, že jejich děti jsou v klasické škole nešťastné nebo nedokáží dobře prospívat v domácí škole či v učebních osnovách a/nebo kvůli jejich vnímání toho, jak rády se jejich děti učí z vlastní iniciativy mimo školní či domácí vzdělávání. Proč, ptali se, by měli bojovat se svými dětmi, aby se učily podle učebních osnov, když se učily tak dobře bez nich?

Mezi nejčastější přínosy unschoolingu v celém vzorku patřilo zlepšení učení, lepší postoje k učení a zlepšení psychické a sociální pohody dětí; zvýšená blízkost, harmonie a svoboda pro celou rodinu, která vycházela z toho, že nemusí plnit školní plán. Nejčastější výzvou bylo mezi rodiči překonání špatných pocitů z kritiky nebo sociálního tlaku ze strany sousedů, příbuzných, společnosti obecně a jejich vlastního „zajetého“ myšlení, které je založeno na klasických školách, což vyplynulo z toho, že zvolili cestu tak odlišnou od společenské normy. Zjistili, že je užitečné komunikovat s jinými unschoolingovými rodinami, on-line a na konferencích, aby bylo možné vytvořit a udržovat nový soubor norem.

Ve druhé studii Gray a Riley (2015) zkoumali 75 dospělých starších 18 let, kteří byli unschooleři alespoň v posledních dvou letech střední školy. Tito účastníci byli také osloveni prostřednictvím online oznámení na stránkách, které navštěvují unschooleři. Dvacet čtyři účastníků bylo v unschooling celou školní docházku. Dalších 27 chodilo do klasické školy nebo mělo domácí vzdělávání podle učebních osnov, ale žádné po 6. třídě. Zbývajících 24 mělo po 6. ročníku nějaké školní vzdělání nebo se učilo podle osnov, ale ne v tom, co odpovídá 11. a 12. ročníku. Byli ve věku od 18 do 49 let s mediánem 24 let. Odpovídali písemně na otevřené otázky ohledně jejich zkušeností s unschoolingem (včetně toho, jakým způsobem byli poté přijati na školy a jak se v nich adaptovali), jejich současného zaměstnání, společenského života v dětství a dospělosti, výhod a nevýhod, které zakusili s unschoolingem, a jejich odhad, jestli budou nebo nebudou využívat unschooling pro své děti.

Kvalitativní analýzy odpovědí vedly k následujícím závěrům: Velká většina respondentů uvedla, že jsou velmi spokojeni s unschoolingem, a že by s největší pravděpodobností vedli k unschoolingu své děti, které by mohli mít nebo již mají. Téměř všichni oceňovali svobodu, kterou jim unschooling dal, aby dělali věci, které je baví, a to po svém. Mnozí zdůrazňovali svobodu v dětství jako důvod své vysoké motivace, schopnosti sebeřízení, osobní odpovědnosti a zájmu o učení. Většina z nich uvedla, že mají uspokojivé společenské životy jako unschooleři a mnozí si obzvlášť cenili, že mají přátele z celé řady věkových kategorií, které by neměli, kdyby byli zapsáni do školy. Pouze tři uvedli, že jsou obecně vzato nešťastní z unschoolingu a naznačili, že byli sociálně izolovaní v dysfunkčních rodinách a že unschooling nebyl jejich vlastní volbou.

62 ze 75 respondentů absolvovalo nějakou formu vysokoškolského vzdělávání a 33 z nich ji dokončilo nebo bylo v současné době zapsáno do bakalářského studijního programu. Celkově se ukázalo, že pro respondenty nebylo obtížné dostat se na vysokou školu a univerzitu podle jejich výběru a přizpůsobit se tam akademickým požadavkům, i když neměli obvyklé vstupní znalosti. Neočekávaným zjištěním bylo, že ti, kteří byli ve školním věku unschooleři, chtěli s větší pravděpodobností navštěvovat bakalářský program, spíše než ti, kteří měli během těchto let nějaké školní vzdělávání nebo se vzdělávali doma podle učebních osnov. Jednou běžnou cestou ke vstupu do bakalářskému programu bylo absolvování jednoho nebo více komunitních vysokoškolských kurzů, často ještě ve středoškolském věku, a poté použití znalostí z kurzu v rámci jejich žádosti o studium. Mnozí uvedli, že jejich portfolia a rozhovory jim pomohly dostat se do studijního programu.

Pokud jde o kariéru, navzdory jejich mladému mediánnímu věku a hospodářské recesi v té době většina uvedla, že jsou výdělečně činní a finančně nezávislí. Velká část z nich (ve srovnání s obecnou populací) si vybrala kariéru v oblasti výtvarného umění (včetně psaní, výtvarných umění i vizuálního umění). Vysoký podíl byl podnikatelů samostatně výdělečně činných a poměrně vysoký podíl, zejména mužů, byl v technických oborech. Většina respondentů měla pocit, že těží se svého unchoolingu a mají vyšší vzdělání a kariéru proto, že unschooling podporoval jejich schopnost mít své vlastní životy a učení ve vlastních rukou. Mnoho také popsalo přirozený přechod od dětské hry k zaměstnání pro dospělé. Našli zaměstnání, která přímo využívala vášně a dovednosti, které se u nich vyvinuly při hře.

Tato studie nám pomáhá porozumět tomu, jak funguje unschooling, když funguje dobře. Ale protože vzorek byl vybrán samovýběrem, nemůžeme vědět, jak je reprezentativní pro unschooling obecně. V současné době není možné identifikovat a studovat náhodný nebo normativní vzorek dospělých unschoolerů, protože neexistuje žádný komplexní registr ani seznam těchto lidí v USA ani jinde, z něhož by se dalo čerpat. Přinejmenším však studie ukazuje, že alespoň pro některé z nich je unschooling slučitelný s úspěšným dospělým životem v dnešní společnosti.

Celý
text si můžete přečíst ZDE
.

0 komentářů: