Nechte nás sakra učit dobře: Příběh třicátý – Stýská se mi

sobota 10. dubna 2021 ·

Jsem učitelkou výchov a společenskovědních oborů na II. stupni ZŠ. Věk 37 let, praxe 5 let. Pátým rokem učím na základní škole umístěné na periferii města, tzn. žáci z naší školy pocházejí z vyloučených lokalit a patří mezi sociálně slabé.


Zdroj: Facebook 2. 2. 2021


Jsou to úžasné děti – opravdu, nekecám. Jsou plní emocí, které dávají okamžitě a za každých okolností najevo. V majoritní skupině se setkávám s názory, že jsou tyto děti nevzdělatelné, ale je to omyl. Ony jsou vzdělatelné, jen je to mnohem těžší. Člověk potřebuje notnou dávku trpělivosti, empatie, umět jednu věc vysvětlit tísícery způsoby. To, co člověk na této škole prožije, je velmi silný emotivní zážitek (ať už v pozitivním slova smyslu, tak i v tom negativním) Naši žáci jsou ti, kteří si vybírají své učitele – když jim padnete do oka, jste jejich a už na vás nedají dopustit – i když se s vámi hádají, tak jste prostě jejich. 


Tedy jak vypadala prezenční výuka na naší škole? Smích – pláč – křik – radost – zloba – pocity naprostého úspěchu – pocity naprostého selhání – dojetí – šok. To vše se mnohdy vystřídá v jednom sledu během jediné hodiny. Ale to určitě všichni dobře známe.


Jak to vypadá teď, během distanční výuky? Hrozně. Hrozivě. Naši žáci nemají technické vybavení potřebné pro on-line výuku. Pokud toto vybavení mají, tak nemají přístup k internetu. Pokud mají přístup k internetu, tak jich je v jedné domácnosti tolik, že prostě pro on-line výuku nemají prostor. Tato situace je zkrátka neřešitelná. Na škole máme 300 žáků a zhruba 80% z nich má jeden, druhý, třetí nebo všechny problémy. Takže jak učíme? 


Každý učitel dle úvazku vytváří pracovní listy a ty musí být tak udělané, aby odpovídaly úrovni každého žáka, aby zohledňovaly individuální přístup. Na druhém stupni nemají žáci učebnice, protože jsou pro naše žáky nepoužitelné. Takže všechny materiály si každý učitel dělá sám. Naše distanční výuka pak v reálu vypadá takto: vytvořit pracovní list – nadepsat žáky – rozdat žákům – vysbírat od žáků – opravit – vytvořit – nadepsat – rozdat – vybrat – opravit – vytvořit… je to ubíjející.


Vstávám od počítače, potřebuji se protáhnout, jdu na malou procházku po budově školy. Stojím v odborné učebně občanské výchovy a dějepisu, která je zároveň kmenovou učebnou 6. A třídy – to jsou mí miláčci, jsem jejich třídní a nedám na ně dopustit. Sednu si na parapet a vybaví se mi rozmluva: „Neseďte holky na tom parapetu.“ „Však co je vám? Proč ne?“ „Protože vás to neudrží, už jeden parapet je zničený.“ „Ale my nejsme tak těžké.“ „Opravdu? Tak schválně si spočítáme slovní úlohu na nosnost parapetu a váhu vás všech tří dohromady.“ „Jáj, zase matika.“ – Koukám na prasklý vedlejší parapet a slízám z okna. 


Podívám se na zem a vidím šedivá kolečka, jsou to zašlapané žvýkačky: „Žvýkačku vyhodit do koše.“ „Však k čemu vám to bude, když si za chvilku dám zase novou?“ „Kdybys měla roušku, nevidím, že žvýkáš!“ Do koše se pak málokdo trefí.


Koukám na strop. Je čistý. V létě se tato učebna malovala a moji miláčci ještě neměli čas tam nahodit nějaké vzpomínky. Za to mi se vybaví vzpomínka na mou střední školu. Hned v prváku v září jsme šikovně umístili na strop okurku – vydržela tam s námi až do maturit.


Zkontroluji, jestli je stažené topení, zavřená okna, srovnám židle, na kterých už se usadil prach, učebnu opět zamknu. Sedám si k počítači a přemýšlím nad tím, jak přes pracovní list vysvětlit, co je to pesar a technika navlékání kondomu… stýská se mi.


0 komentářů: