Zuzana Hronová: Ve Velkých Hamrech zvládají školu i děti z vyloučených lokalit. Chce to naslouchat, ne opovrhovat

pátek 16. dubna 2021 ·

Nerovnost ve vzdělávání se začala kvůli pandemii a lockdownu prohlubovat. Postihuje to především žáky z nefunkčních rodin, pro něž škola představovala často jediné místo, kde vládnou pravidla, cítí se bezpečně, mají klid na učení a nacházejí podporu. Existují však školy, které v nesnadné situaci dokážou do výuky zapojit i sociálně slabé žáky. Jedna z nich je ve Velkých Hamrech na Jablonecku.


Zdroj: Chytré Česko 31. 3. 2021


Terénní pracovnice Markéta Horneková z komunitního centra ve Velkých Hamrech dobře ví, jak složité je podporovat rodiny ve vyloučených lokalitách. A to nejen kvůli jejich malému zájmu o vzdělání, ale také vzhledem k reakcím většinové populace. „Podpora sociálně slabých není populární téma, zvlášť když se ve většině případů jedná o Romy,“ konstatuje žena, která v malém městě na Jablonecku přispívá k tomu, aby děti ze sociálně slabých rodin absolvovaly alespoň základní školu.


A to vyžaduje patřičné úsilí. Žádný z dospělých Romů, kteří ve Velkých Hamrech žijí a vychovávají děti, nevychodil běžnou základní školu a nikdo z nich se ani nevyučil řemeslu, vysvětluje komunitní pracovnice.


Fakt, že ve Velkých Hamrech existuje takzvaná vyloučená lokalita, souvisí se zdejší dlouhodobou hospodářskou situací. Jablonecký region býval spjatý s textilním průmyslem, což ovlivnilo jeho vývoj i složení obyvatelstva. Když se v 90. letech začala zavírat jedna textilka za druhou, přidala se vysoká nezaměstnanost.


V novém tisíciletí se zdejší sociální situace ještě zhoršila. Objevili se „obchodníci s chudobou“, kteří nabízeli předražené ubytování nepřizpůsobivým občanům. Do oblasti se z východního Slovenska přistěhovaly romské rodiny bez sociálních návyků. Poměry ve Velkých Hamrech se vyhrotily.


Město podpořené Agenturou pro sociální začleňování začalo jednat. „Na počátku bylo přesvědčení, že izolovaná snaha o vzdělávání dětí, zaměstnanost dospělých a pomoc s bydlením žádné výsledky nepřinese. Že jedinou smysluplnou cestou je práce s celými rodinami a společné mapování a řešení jejich problémů,“ vysvětluje Markéta Horneková.


A tak se spojili sociální pracovníci, městem zřízené komunitní centrum a zdejší základní i mateřská škola. Od té doby postupují koordinovaně. Systematicky pracují na tom, aby se situace sociálně slabých rodin zlepšila a především aby děti nezanedbávaly vzdělávání. To je v době distanční výuky komplikovanější.


Na aktuální složitou situaci žáků z nefunkčních rodin upozornila letos v únoru Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV) a svým apelem na vládu ČR ministry vyzvala, aby v rámci uvolňování po lockdownu právě takovým dětem přednostně umožnili postupný návrat do škol – alespoň po malých skupinách.


Podle předsedkyně ČOSIV Kláry Laurenčíkové jde zejména o děti, které se nepřipojují do on-line hodin, nespolupracují se školou a jejich chování se výrazně horší. Laurenčíková varuje, že česká společnost nemá představu o tom, co se v sociálně slabých rodinách děje a zda děti nejsou v prostředí svých domovů ohroženy.


A vrátit do školy by se přednostně měli také žáci, kteří mají psychické problémy nebo vyžadují náročnější individuální přístup a péči – takzvané speciální vzdělávací potřeby, kvůli nimž se do on-line výuky nemohou plnohodnotně zapojit.


„Dnes se psychicky nedaří také dětem, které před pandemií prospívaly dobře a jsou z bezproblémových rodin. Téměř roční zavření škol pak extrémně ovlivňuje životy dětí, které se ve stabilních rodinných podmínkách nenachází,“ varuje Klára Laurenčíková.



Uvnitř nefunkčních rodin to vře. Co když to vybublá?


Jak to vypadá uvnitř nefunkčních rodin, ví Jindra Šalátová, ředitelka SOS dětských vesniček. Tato nezisková organizace už padesát let pomáhá právě ohroženým dětem – její terénní pracovnice podporují pěstounské rodiny a docházejí také do sociálně slabých rodin, jimž hrozí odebrání dětí kvůli zanedbané péči.


Právě pro děti z takových rodin zajišťovala organizace při první covidové vlně loni na jaře techniku a připojení pro on-line vyučování. Jenže teď řeší další problém. S prodlužujícím se lockdownem klesá motivace dětí věnovat se výuce i snaha rodičů je v ní podporovat. 


„V domácnostech narůstá tlak a stres, dospělí přicházejí o nasmlouvanou práci. Stále hůře se jim spolu komunikuje, stoupá spotřeba alkoholu. Vře to tam pod pokličkou a bojíme se, co se stane, až to vybublá na povrch,“ líčí Jindra Šalátová.


Upozorňuje, že tito rodiče často sami vzdělání nemají, proto nerozumí tomu, proč je důležité. A tak zaměstnankyně SOS dětských vesniček v rodinách vysvětlují, že dítě získá ve škole správné návyky a řád, a pokud bude mít dobré vzdělání, lépe se uplatní v životě. Tato složitá práce donedávna přinášela úspěch, jenže s pandemií a distanční výukou přišlo úsilí vniveč.


„Máme sice povinnou školní docházku, ale jelikož se do školy nyní nechodí, je to pro rodiny pohodlné. Říkají si: nemusíme vstávat, nemusíme ráno vypravovat dítě. Pak se vymluví třeba na technické problémy a nechají ho lítat venku,“ líčí varovnou skutečnost Jindra Šalátová.


Tlak v sociálně slabých rodinách je podle ní potřeba snížit. Děti by se měly dostat z domova na chvíli pryč. Buď jít s malou skupinou spolužáků do školy, nebo do nízkoprahového centra. Upozorňuje, že nejde jen o vzdělávání, ale také o sociální návyky. Děti z nestabilních poměrů potřebují mít zažité, že ve všední dny odcházejí do školy a rodiče za prací, jenže tento „základní kámen“ nyní padl.


Pro děti jsou důležité i sociální kontakty – nejen s kamarády, ale rovněž s pedagogy, kteří ve škole mohou mnohem snáze pomoci, když vidí, že je žák zasmušilý či apatický, výrazně se mu zhorší chování nebo nenosí svačiny a pomůcky. „Když se necítí psychicky dobře, učitelka mu může být pomocnou rukou i vrbou,“ upozorňuje Jindra Šalátová.


Podobně nezbytné jsou pro žáky z ohrožených rodin volnočasové aktivity. „Děti se vymaní ze svého prostředí, nabírají sociální vazby, uvidí, že to někde může fungovat jinak. Obrovským vzorem bývají třeba trenéři.“



Neznáme záškoláctví a rodiče nám věří


Když není zrovna lockdown, chodí do základní školy ve Velkých Hamrech 272 žáků, zhruba osm procent z nich jsou Romové. Ze sociálně slabých rodin ale pochází také další děti. „Těch ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením je asi 20 procent,“ říká ředitelka školy Zdeňka Juklová.


Ačkoliv je to více než padesátka žáků, škola je dokáže motivovat. „Díky systematické práci a komunikaci se podařilo zamezit neomluvené absenci, děti chodí do školy rády a rodiče nám věří,“ shrnuje ředitelka. Pandemie a lockdown sice zasadily tomuto úsilí významný úder, ale Hamry se z něj oklepaly a v kontaktu se školou zůstává 99 procent žáků. Je to výsledek dlouhodobé práce.


Řešení z městečka pod Jizerskými horami doporučuje Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání jako vzor jiným obcím s vyloučenými lokalitami. ČOSIV, zaměřená na inkluzi, se zdejší devítiletkou rovněž konzultuje postupy, které se v podhůří osvědčily.


„Velké Hamry vybojovaly své úspěchy dlouhodobým úsilím a velkým pochopením situace rodin. Díky spolupráci a jednotnému přístupu školy, města a komunitního centra má jejich práce velký dopad a výsledky přicházejí poměrně rychle. Zde se také ukazuje, jak moc pomáhá, když všichni táhnou za jeden provaz,“ říká Anna Kubíčková, koordinátorka expertního týmu ČOSIV a pedagožka z katedry speciální pedagogiky na Karlově univerzitě. Oceňuje i skutečnost, že Hamry své kroky upravují podle aktuální situace rodin.


V hamerské škole pracuje tým poradenských pracovníků – speciální pedagožka, metodička prevence, výchovná poradkyně a koordinátoři inkluze, kteří začleňují do výuky jedince se speciálními vzdělávacími potřebami. Každému žákovi se od asistentů pedagoga a lektorů doučování dostává individuální podpory. Vedení školy klade důraz také na komunikaci s rodiči, s nimiž se před pandemií setkávalo pravidelně nejen na třídních schůzkách, ale také na akcích školy. „Otevřeně tu s nimi hovoříme o důležitosti vzdělávání, o možnostech školy, jak jejich dětem lze pomoci, ale také o tom, co potřebujeme my od rodičů,“ líčí ředitelka.


Její zástupkyně Kateřina Mannová dodává, že škola je v neustálém úzkém kontaktu s terénními pracovnicemi komunitního centra a sociálními pracovnicemi města. Díky tomu má přesný přehled o tom, jak si která rodina ekonomicky vede i jaké v ní panují poměry, a tomu uzpůsobuje své požadavky na žáky. Když děti nedocházejí do školy, její vedení okamžitě konzultuje s radnicí aktuální situaci domácnosti.


„Je to o hierarchii lidských potřeb. Když řeším, že nemám kde bydlet, nemám práci a ani jídlo pro děti, potřeba vzdělávání mizí někde v propadlišti. Až když jsou tyto potřeby uspokojeny, můžeme se pustit do vzdělávání,“ vysvětluje Kateřina Mannová.


V průběhu let se už řada sociálně slabých rodin přestěhovala z problémových ubytoven do sídlištních bytů. „Pro ně to znamená velkou výzvu. Bydlení si hlídají a dbají potom i na vzdělávání dětí,“ vysvětluje ředitelka školy a spokojeně dodává: „Díky tomuto systému nevíme, co je záškoláctví, neomluvené absence a komplikovaná spolupráce s rodinami.“


Terénní pracovnice komunitního centra Markéta Horneková považuje za největší mezník ve společné práci s ohroženými rodinami první přidělení městského bytu početné romské rodině. „I když u majority byly reakce odmítavé a bouřlivé, v prostředí romské komunity to vzbudilo jistotu, že kdo se snaží, může se mít lépe,“ vysvětluje.


Postupně tak město pomohlo čtyřem romským rodinám. Výsledky se brzy dostavily: dětem, které se přestěhovaly do městských bytů, se ve škole začalo dařit výrazně lépe než vrstevníkům ze sociálně vyloučených lokalit. Zároveň ale jiné rodiny ze systému vypadly, protože nesplnily přísné podmínky. Jak říká Markéta Horneková, město zkrátka musí balancovat mezi sociálními ohledy a veřejným míněním.



Důvěra se musí budovat od školky


Ve Velkých Hamrech funguje městský inkluzivní projekt, který se snaží už v předškolním věku najít a podchytit děti se speciálními vzdělávacími potřebami, sociálně znevýhodněné či pocházející z odlišného kulturního prostředí a umožnit jim co nejhladší start do společného vzdělávání.


V mateřské škole pracují dvě pedagogické asistentky, které se těmto dětem individuálně věnují. Speciálně proškolené jsou i zdejší učitelky. Už tady začíná inkluze a také pěstování tolerance a ohleduplnosti mezi dětmi z různých společenských vrstev.


Mateřinka pomáhá nejen s adaptací dětí na vzdělávání, ale také jejich rodičům. Spolupracuje na tom s předškolním klubem v komunitním centru, jež připravuje aktivity zaměřené na děti do šesti let a jejich matky. Ty si tu posilují rodičovské dovednosti a zjišťují, co vše musí s potomky dělat už nyní, aby děti později zvládly výuku. Chodí sem i vedení základní školy a učitelky prvňáčků, které seznamují rodiny se svými nároky.


Aby taková hluboká a dlouhodobá spolupráce s rodiči mohla fungovat, muselo vedení školy dokázat klíčovou věc: získat si jejich důvěru. „Tajemství spočívá v tom, že jimi neopovrhujeme, nasloucháme jim a mluvíme s nimi jako s rovnocennými partnery,“ říká ředitelka Zdeňka Juklová. „Rodiče nehoníme, netrestáme, snažíme se spíše najít důvod, proč se něco nedaří, a ten vyřešit. Jen tak se dá důvěra vybudovat.“


Nebyl to ale snadný proces. Jak líčí terénní pracovnice komunitního centra Markéta Horneková, předsudky byly na všech stranách a ne všechny se podařilo odbourat. Za zlomové považuje, když se podařilo přesvědčit rodiče, aby nepodlehli tlaku a zvyku, svoje děti nechali v místní devítiletce a nedávali je do speciální školy. „Tím se pro další generaci otevřela možnost žít jinak,“ podotýká.



Žáky jsme neztratili ani za lockdownu


Soukolí spolupráce a podpory ve Velkých Hamrech zdárně fungovalo několik let, pak ale loni na jaře přišla koronavirová pandemie a s ní distanční výuka. Přesto škola, město i komunitní centrum udržují se sociálně slabými rodinami kontakt a pomáhají jim situaci zvládnout. Základní škola zapůjčila rodinám notebooky, tablety, sluchátka s mikrofony či datové SIM karty a naučila žáky s technikou pracovat. Loni na jaře zhruba pro patnáct dětí, které se nemohly účastnit výuky on-line, tvořili učitelé tištěná zadání úkolů. Nyní zůstává bez připojení jen několik jednotlivců, ostatní už on-line pracují.


Na jaře také radnice vyčlenila prostor v městském komunitním centru, kde za zvýšených hygienických opatření mohli žáci pracovat v klidném zázemí. K dispozici jim byli asistent pedagoga i školní speciální pedagožka. Od loňského podzimu se tyto schůzky mohou odehrávat ve škole, ale jen za účasti jednoho žáka a jednoho pedagogického pracovníka.


Škola také připravila podrobný návod toho, co musí rodina udělat, aby distanční výuka zdárně probíhala. Kromě individuálních osobních konzultací pak poskytuje také doučování on-line – nikoliv skupinové, ale pro jednotlivé žáky. A učitelé rovněž individuálně hovoří s rodiči.



Domácí úkoly děti dělají už během vyučování


Přesto pozornost dětí při prodlužování distanční výuky začala opadávat, i když se do vyučování přihlásili téměř všichni žáci. Také napětí v rodinách narůstalo. A tak škola přišla s dalšími novinkami. Omezila samostudium, které kladlo velké nároky na rodiče, a do dopoledního bloku zařadila kromě výuky i samostatné vypracovávání úkolů za přítomnosti učitele.


Například češtinu vyučují v některých ročnících třikrát týdně pro celou třídu a čtvrtá a pátá hodina probíhá děleně, přičemž jedna skupina má vždy samostudium – ovšem i při něm je k dispozici učitel.


„Děti před tím měly neustálý seznam neodevzdaných úkolů, což je demotivovalo. Nyní úlohy zdolají v rámci dopoledního vyučování a mají rovnocennou šanci na jejich zvládnutí,“ pochvaluje si ředitelka. Také rodičům starost s domácími úkoly odpadla. A mělo to ještě jeden důležitý efekt: podařilo se oddělit pracovní čas od doby volna.


„Studium se nám předtím rozplizlo do pozdně odpoledních až večerních hodin, což považujeme za krajně nezdravé. Nový systém pomáhá i učitelům a jejich psychohygieně, protože také oni se dříve dostali do módu čtyřiadvacetihodinové práce, což vedlo k jejich přetížení a pocitu vyhoření,“ říká ředitelka.


S pokračujícím lockdownem a opadávající pozorností žáků zavedla škola v únoru další opatření – občasné používání kamer. A do pravidel očekávaného chování přibyly položky jako včas vstát, obléknout se a upravit se na vyučování. To pomohlo vrátit žáky k dennímu režimu a zlepšila se také jejich pozornost i aktivita v hodinách. Aby se ale zároveň nenarušilo bezpečí a soukromí dětí, naučili je nejprve pedagogové, jak si mohou při on-line výuce rozmazat pozadí či si naklíčovat jiné.


„Díky kamerám vyučování více připomíná prezenční výuku. Navíc není dobré, když dítě delší dobu nevidíte. A pohled tváří v tvář je základem přirozené komunikace, mimika jí dává jiný rozměr. Že se nám naši žáci občas ukážou on-line, je dobré i k tomu, že můžeme zkontrolovat, jak se chovají, jestli jsou v pohodě a jestli mají klid a prostor na práci,“ shrnuje výhody Kateřina Mannová. Kameru používají i pro relaxační a stmelovací aktivity, kdy děti mohou na sebe a na učitele bezprostředně reagovat.



Rodiče nevidí ve vzdělávání smysl. Ale už se mu nebrání


S přibývajícími měsíci provizorního režimu vedení hamerské školy pozoruje, že některé rodiny již situaci přestávají zvládat. „Limitem našeho systému je přístup rodin. Některé se nyní propadají do beznaděje a apatie. Naštěstí jich není mnoho a stále se ve spolupráci s městem snažíme hledat řešení,“ říká ředitelka Zdeňka Juklová.


Sociální pracovnice z komunitního centra školu upozorní, když se některá rodina ocitne ve složité situaci a vztahy v ní jsou napjaté. „My pak víme, že nemůžeme ve vzdělávání příliš tlačit na pilu, protože si rodina nejprve potřebuje vyřešit své existenční věci,“ vysvětluje zástupkyně Kateřina Mannová.


Jako tlumočník mezi školou a rodinami často slouží hamerské komunitní centrum – stává se místem setkávání na „neutrální půdě“, aby na ní pedagogové mohli zvrátit nezájem o vzdělávání a také aby tu vyřešili mnohdy drobné problémy, s nimiž se rodiče ostýchají svěřit ve škole. „Oni upřímně nechápou, k čemu by jejich dětem vzdělání bylo, ale už se aspoň nebrání představě, že by jejich dítě studovalo,“ líčí Markéta Horneková z komunitního centra.


Další trhlinu dostal ve Velkých Hamrech pečlivě budovaný školní systém vzdělávání tím, že obecní bydlení je podmíněné prací, jenže o tu teď rodiče žáků přicházejí. Zástupkyně školy se proto snaží vyjednat s městem výjimku z tohoto pravidla. „Občané chtějí pracovat, o zaměstnání nepřišli vlastní vinou, ale kvůli současnému zavírání podniků,“ vysvětluje.



Naslouchejte a buďte trpěliví


Recept Velkých Hamrů na vzdělávání ohrožených žáků se přes všechny potíže způsobené pandemií zdá být funkční. Školám, které by se jím chtěly inspirovat, ředitelka a její zástupkyně doporučují jediný způsob: komunikovat s rodinou, udržovat s ní dobrý vztah, snažit se pochopit důvody složité situace uvnitř domácností a nabízet řešení. „Je také důležité být trpělivý a nevzdávat se při prvních nezdarech. Místo toho opět hledat jejich příčiny,“ shodují se pedagožky.


Ředitelka se domnívá, že hamerský přístup je přenositelný i na jiné školy a obce. Za výhodu Velkých Hamrů ale považuje, že jsou malé – 650 adres a 2700 obyvatel, což učitelům umožňuje dobře znát zdejší prostředí a občany ohrožené neúspěchem.


Terénní pracovnice Markéta Horneková považuje za velký úspěch, že ve vnímání rodičů se škola už přesunula z kategorie „otravná nepřátelská instituce“ do kategorie „povinnost“. „V to jsem nedoufala, možná až u příští generace. Občas padnou i tvrdší slova, ale rodiče uznávají, že pro jejich děti nechceme nic špatného. Jen z jejich pohledu někdy nesmyslné a zbytečné věci, ale už to tolerují,“ popisuje s tím, že rodiče přesvědčily výsledky. „Jejich děti jsou ve škole spokojené a mají zakrátko víc znalostí než matka s otcem.“


To, že i sebelepší koncept je podmíněn aktivní spoluprací rodiny se školou a sociálními pracovníky, potvrzuje i Jindra Šalátová z SOS dětských vesniček. „Našim klientům můžeme ukázat, jaké jsou možnosti, ale nemůžeme to za ně dělat,“ říká. Její nezisková organizace se snaží, aby se klienti stali samostatnými a své záležitosti dokázali vyřešit bez cizí podpory.


„Můžeme pomoci vyhledat zaměstnání, ale už nezařídíme, aby člověka zaměstnali nebo aby v práci zůstal. Stejně tak můžeme pomoci vyhledat adekvátní bydlení, ale už nezaplatíme nájem nebo nezaručíme, že si nájemník bydlení udrží. Zrovna tak v péči o děti můžeme vysvětlit, jak vést rodinný rozpočet, správně se stravovat či jak je nutné chodit do školy, ale už nezabezpečíme, že rodiče budou o dítě dostatečně pečovat, aby u nich mohlo zůstat,“ vysvětluje Jindra Šalátová.

0 komentářů: