Textů reflektujících uplynulý pandemický rok vyjde jistě mnoho – texty vzletné, texty kritické, texty plné naděje a inspirace. Tento si ovšem neklade takové cíle. Jeho cílem je vlastně být přízemní, pobavit a odlehčeně zhodnotit zvláštní rok, rok distanční výuky. Při jeho psaní vycházím z rozhovorů s různými kolegy a kolegyněmi z celé republiky, ať už nováčky, kteří začali učit „s rouškou na puse“ a záhy se ocitli místo před katedrou za kamerou, ale také s těmi služebně staršími, kteří pamatují kdejakou revoluci (ve výuce).
Zdroj: Řízení školy 24. 4. 2021
Jak to začalo
Lidé, kteří zažijí nějakou dějinnou událost, zpravidla říkají, že si přesně pamatují moment, kdy se „to“ dozvěděli. Ať už se jedná o teroristický útok na Světové obchodní centrum, pád Východořímské říše, zvolení Donalda Trumpa prezidentem, o výměnu ministra zdravotnictví (počkejte, kterého?) nebo březnové oznámení o uzavření škol.
Naše příběhy jsou nápadně podobné. Děti to na mnoha místech zjistily dříve než samotní učitelé a s přestávkou následující po oznámení se rozléhal po chodbách bouřlivý ryk, jásot a napjaté hemžení v očekávání netypických čtrnácti dnů. Ale netýkalo se to jenom dětí. Jedna lektorka popisovala situaci, kdy se hlavy ředitelů, kteří se zrovna někde školili, bořily stále více do displejů mobilních telefonů, a najednou, uprostřed školení, se učebna proměnila na callcentrum, odkud byly vydávány první distanční pokyny pro sbory kdesi v dáli.
Bude to jenom na chvíli. Společně to zvládneme
Zatímco ještě v únoru 2020 byl učitel ICT se svými návrhy na školení v Classroom/Teams tak trochu ignorovaný, teď mu žádosti o radu přibývaly v mailové schránce rychleji než nabídky pevného… no však víte. Všichni šijeme roušky, pečeme z domácího kvásku, vykupujeme těstoviny a… tvoříme únikové hry, samozřejmě. Kdo nevytvořil v lockdownu únikovou hru, ať hodí Kahootem.
Na co jsme přišli
Těžko říct, jestli byla větší nabídka webinářů, nebo větší ochota se učit. I přes to, že je český učitel zvyklý na sobě pracovat, absolvovat (více či méně kvalitní) vzdělávací kurzy a inovovat svoje hodiny, na jaře zabral ještě víc. Naučili jsme se spoustu nových věcí.
Především sdílet mezi sebou – zjistili jsme, že je možné jít na náslech přes celou republiku a po přestávce učit u sebe ve škole. Zjistili jsme, ne poprvé a pravděpodobně ani naposledy, že nemusíme odučit všechno, co je v učebnici, a že naši žáci potřebují možná více nás jako lidi a méně encyklopedických faktů. Přišli jsme na to, že školní nástěnka je sice svatá, ale mail, padlet či různá online rozhraní mohou posloužit lépe a ještě jsou třeba přístupná ze stejného okresu, jako je chata, kam jsme se uchýlili. Virtuální kafíčka (či vína) se stala výbavou virtuálních sboroven.
Nejsme stroje. A ani naši žáci nejsou. Zjistili jsme, že příprava dobré distanční hodiny stojí ještě víc času než příprava té normální. A tím pádem nemůže být vždycky vše na 100 % dokonalé a takové, jak jsme zvyklí, ani kdybychom se stavěli na hlavu (taky jste se v karanténě naučili stojku?). Zjistili jsme, že péče o duševní zdraví žáků i nás samotných je stejně (nebo i více) důležitá než vzorně vyplněná třídnice.
Školy se svým uzavřením paradoxně více otevřely. Rodiče mohli vidět, jak učíme, a naopak my jsme mohli vidět, v jakých podmínkách se učí naši žáci. To někdy vedlo k pochopení na obou stranách.
Co z toho plyne
Zůstává řada výzev. Když jsme v květnu a červnu 2020 natáčeli v Otevřenu videorozhovory s pedagogickými pracovníky z celé republiky, ptali jsme se jich, co si vezmou z distanční výuky do „normálu“. Při zpětném pohledu zní ta otázka až naivně. A i když uplynulý rok přinesl mnoho nových zkušeností, kompetencí a znalostí (na straně učitelů a snad i na straně žáků), některé výzvy zůstávají.
Jak zapojit opravdu všechny žáky? Jak poskytnout cílenou podporu těm, kteří ji nejvíce potřebují? Jak pečovat o svoje duševní zdraví a zároveň připravit výuku tak, abychom s ní byli spokojení my, žáci i rodiče?
Je pravděpodobné, že ať už bude „nový normál“ vypadat jakkoliv, určité hybridní prvky (tedy online i offline) v něm zůstanou – a bude to určitě dobře. Bude skvělé, když najdeme odpovědi na tyto a další otázky, které nás provázejí.
Text v úvodu sliboval odlehčenou formu, a tak by neměl končit vážně. Proto mi dovolte inovovat slavné Murphyho zákony – pro potřeby nás, učitelů v distanční výuce. A ať už nás bude v následujících týdnech a měsících čekat cokoliv, nezapomeňme si ve správnou chvíli vypnout/zapnout mikrofon.
Murphyho zákony distanční výuky
– Pokud zablokujete podezřelé přihlášení do hodiny, jednalo se zpravidla o vedení školy / inspekci / studenta na náslechu.
– Když to může spadnout, nejspíš to spadne, ale když by to mělo spadnout a zachránit důstojnost učitele, rozhodně to nespadne.
– Vážnost situace je přímo úměrná pravděpodobnosti, že zasáhne domácí mazlíček / vlastní dítě.
– Opravář/poslíček/pošťák/exekutor přichází přesně tehdy, kdy nemá.
– Když v hromadném chatu vyzvete žáky ve stylu „nic sem nepište“, napíšou všichni.
– Nejdůležitější část hodiny strávíte s vypnutým mikrofonem.
– Když zdůrazníte, že žáci nemusí žádat o odchod na toaletu, budou žádat vždy.
– Když se nikdo nepřipojí na online hodinu, ujistěte se, že „nesedíte“ v jiném Meetu.
– Při vypínání mikrofonu si zkontrolujte, zda nezapínáte kameru.
– Pokud mají všichni zapnout kameru, všem přestane fungovat.
– Pokud žákovi chybí pomůcky, dozvíte se to zpravidla na konci hodiny.
– Pokud žákovi funguje mikrofon, nefunguje mu kamera. Opačně to platí též.
– Žák se připojí přesně vteřinu poté, co zapíšete (v půlce hodiny) jeho absenci do systému.
– Žáci vždy odhalí přesně tu jednu věc v pozadí vašeho vysílání, kterou jste zapomněli schovat.
– Pokud si potřebujete ulevit, pravděpodobně zapomenete vypnout mikrofon.
– Když má pouze jeden člověk problémy s připojením, je to učitel.
– Jakmile přepnete z Netflixu na Meet/Teams/Zoom, sníží se rychlost internetu.
– Váš systém se začne aktualizovat přesně před začátkem hodiny.
– Před realizací vaší skvěle připravené série online aktivit přichází otevření škol. A naopak.
0 komentářů:
Okomentovat