Ministr školství Petr Gazdík vyčíslil potřebné navýšení rozpočtu školství v příštích čtyřech letech až na třicet miliard. Kromě jiného proto, aby se udrželo tempo růstu učitelských platů. Teď? Copak se školství za poslední léta natolik zlepšilo, aby si učitelé zasloužili zase přidat? Možná někdo z nich, ale plošné zvýšení platů je jen vyhazováním peněz, mohli by mnozí namítnout.
Jakkoli jsou tyto otázky a pochybnosti logické, fakticky se míjejí s podstatou problému. Najímáme si instalatéra či zedníka, kterému – když to hezky udělá a ještě po sobě uklidí – přidáme jako spokojení zákazníci „litr“ bokem k faktuře. V učitelské profesi a podobně třeba i ve státní správě funguje opačný mechanismus. Úrovní platů nastavujeme podmínky, za nichž jsou ti dobří ochotni nastoupit.
Poslední dvě vlády si zaslouží pochvalu, že snad poprvé v moderních českých dějinách posunuly učitelské platy natolik významně, že odměny začaly být přinejmenším v regionech konkurenceschopné. Tedy blíží se platům těch, kteří také vystudovali na vysoké škole a pracují v nějakém jiném oboru než učitelství. Díky tomu se někteří z těch dobrých učitelů a učitelek, kteří v posledních třiceti letech po jednoleté až dvouleté kariéře obvykle odcházeli, rozhodli zůstat. A přitahují další vrstevníky, kteří po ukončení pedagogické fakulty o téhle profesi ani neuvažovali. Nastartoval se proces obnovy. To je velká změna oproti letům, kdy zůstávali buď přepracovaní nadšenci, kteří na plat nehledí, nebo naopak ti, „co jsou ochotní pracovat do výše platu“. Podoba a kvalita našeho školství tomu odpovídají.
Ministr Gazdík nezešílel, ale naopak dobře udělal, pokud konkrétní částkou pojmenovává, kolik peněz každoročně potřebujeme, abychom dosavadní pozitivní trend udrželi.
Pokud tvrdíme, že se výsledky škol nejdřív musejí zlepšit, a teprve pak zvážíme, jestli nepřidat, opět si pleteme učitele s již zmíněným zedníkem: pokud mu dáme dvojnásobnou hodinovou sazbu a hezky poprosíme, udělá nám tu omítku rovnější. Ve školství ale jakákoli pozitivní změna trvá léta, proměna a pedagogická modernizace běžné základky je práce minimálně na sedm až deset let. A nelze to udělat bez poučených ředitelek a ředitelů, již mají k dispozici kvalitní lidi, kteří tu práci dělají rádi a s nasazením. Ale ty získají jen tehdy, když jim mají co nabídnout. Pokud se tedy jako společnost rozhodneme zaplatit „až pak“, uzavřeli jsme opět kruh beznaděje, v němž se pohybujeme přinejmenším od začátku devadesátých let.
Pochybnosti o tom, jestli si učitelé příplatek zaslouží, jsou navíc absurdní v době, kdy školství v zásadě se ctí zvládlo dvouletý koronavirový očistec, aby bylo opět ze dne na den postaveno před úkol, jak začlenit do škol až sto padesát tisíc nezletilých válečných uprchlíků.
Veřejné školy jsou fakticky poslední víceméně funkční a dostupný nástroj společenské koheze, který v nejistých časech máme k dispozici. Šetřit právě na něm je nepřípadné a neuvážené. Z tohoto hlediska je těch požadovaných třicet miliard opravdu zanedbatelná částka.
Autor je odborný konzultant EDUin
0 komentářů:
Okomentovat