Jak má vypadat funkční a srozumitelné kurikulum? Jednou z těch nejdůležitějších věcí je jasné vyjádření, čeho se snaží dosáhnout, říká Mark Priestley, který vystoupil na nedávné konferenci Kurikulum 2023 v Praze.
Zdroj: EDUin 6. 6. 2023
Probíhající revize českého kurikula – Rámcového vzdělávacího programu – obrátila pozornost zainteresované veřejnosti k otázce, jak se vlastně takové kurikulum tvoří a realizuje ve školách a co dělat, když projekt narazí na překážku. Mark Priestley je profesorem na univerzitě ve skotském Stirlingu a kurikulum je hlavní oblastí jeho zájmu. Skotské CfE (Curriculum for Excellence) je navíc svým zaměřením na kompetence podobné tomu českému a jeho zavádění se potýká s podobnými problémy jako Česká republika při své první reformě před téměř dvaceti lety. V tomto rozhovoru profesor Priestley vysvětluje, jak mohou pozitivní i negativní zkušenosti ze Skotska posloužit při tvorbě nového kurikula v České republice.
Co dělá dobré kurikulum, co jsou to ty správné ingredience?
Vlastně celá řada věcí. Jednou z těch nejdůležitějších je pro mě jasné vyjádření, čeho se snaží dosáhnout. Snaží se být vodítkem pro vzdělávací proces, na jehož konci jsou kritičtí a přemýšliví dospělí s dobrými znalostmi a chutí se aktivně projevit? Myslím, že tyto věci by měly být v kurikulu jasně vyjádřeny. Za druhé si myslím, že by kurikulum mělo být postaveno jako konstruktivní a podpůrné, nikoliv omezující nebo svazující. Příliš mnoho rámcových vzdělávacích programů je jako svěrací kazajka.
Dobré kurikulum je také doprovázeno podpůrným procesem, který umožňuje učitelům rozvíjet jeho linie ve vlastním prostředí. A nakonec, dobré kurikulum je něco, co usnadňuje takové postupy ve školách, které jsou pro mladé lidi smysluplné, a v každé fázi jejich školní kariéry je směřují k vyššímu cíli, kterým je stát se skutečně vzdělaným dospělým.
Najít rovnováhu
Jak moc má být
kurikulum konkrétní? To české je poměrně obecné. Někteří učitelé jsou
s tím spokojeni, protože rozhodně není tou svěrací kazajkou. Jiní si
stěžují, protože jim neposkytuje dostatečný návod na to, co učit. Anglické
kurikulum pro srovnání obsahuje poměrně hodně specifikací.
Je třeba najít
rovnováhu. Podle mého názoru je anglické kurikulum konkrétní příliš. Podrobně
specifikuje, co se lidé budou učit. Ale na druhou stranu, pokud je kurikulum
konkrétní příliš málo, každý si je vyloží po svém a opravdu hrozí, že
směr, kam se ubírat a jak, bude nejasný.
České kurikulum
právě prochází velkou revizí. Někteří lidé říkají, že by měla být ambiciózní
a vizionářská, protože musí být relevantní pro příštích dvacet let
v rychle se měnícím světě; jiní říkají, že by se nové kurikulum nemělo
příliš vzdálit tomu dosavadnímu, jinak hrozí chaos a rozpad systému. Co si
myslíte vy, měli bychom být vizionářští, nebo spíše realističtí?
To je velmi
zajímavá otázka, která skutečně trápí všechny systémy, které podstupují tento
druh změny. Já mezi realistickým a vizionářským přístupem nevidím rozpor.
Myslím, že můžete být vizionářští a realističtí zároveň. „Mysli ve velkém,
jednej v malém,“ řekl v této souvislosti jeden můj nizozemský kolega.
To je ta cesta. Jde o to mít správnou vizi, pracovat na cílech v dlouhodobém horizontu, a pak si stanovit krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority. Pokud budete dělat věci příliš rychle, dojde k přetížení, učitelé nebudou dělat věci správně, budou změně klást odpor a reforma selže. Ve světě kurikulárních studií existuje spousta důkazů o takovém nepříznivém vývoji.
Při poslechu
vaší přednášky na konferenci Kurikulum 2023 jsem nabyla dojmu, že jste
zastáncem kompetenčně orientovaných studijních programů – ten český k nim
patří. Pochopila jsem to správně?
Nejsem nutně
zastáncem kompetenčně orientovaných přístupů. Myslím, že je možné mít vůči nim
velké výhrady. Jsem spíše pro kurikulum zaměřené na cíle, dobře definovaný
účel. Myšlenka obecných kompetencí jako cílů vzdělávání se mi líbí. Pokud se
s nimi ale zachází jako s kritérii hodnocení, nedělá to dobrotu.
Myslím, že bychom měli začít vnímat kompetence jako vstupy, nikoliv výstupy, jako myšlenky rámující to, co děláme. Měli bychom uvažovat takto: pokud chceme u mladých lidí rozvíjet tuto kompetenci, musíme udělat toto. To je kurikulum vedené cíli. Pokud budeme chtít místo toho zjistit, kolik žáků ze 100 dosáhne určité úrovně nějaké kompetence, zcela to změní celou dynamiku. Učitelé budou učit pro testy.
Samotná data učení nezlepší
Anglosaská
kultura je na hodnocení orientovaná. My tolik ne. Stanovujeme si velkolepé
cíle, ale moc nezjišťujeme, zda je plníme.
Jistě, máme,
jak jste řekla, kulturu vysokých nároků orientovanou na výsledek. Při hodnocení
škol a učitelů je vždy mnoho v sázce. Když lidem stanovíte cíle,
snaží se jich dosáhnout. Ale jak se ve Skotsku často říká, prase neztloustne
tím, že ho budete každý den vážit. Pouhým měřením se věci nezlepší. Pod tlakem
si lidé najdou různé způsoby, jak vykazovat výsledky, někdy i trochu
podvádějí při jejich prezentaci nebo hrají hry. Dnes ráno jsem ve své přednášce
použil výraz gaming the system, který
se týká manipulace se statistikami, aby vypadaly lépe, než ve skutečnosti jsou.
Toto výuce a učení nepomáhá.
Jeden příklad:
významné zkoušky se u nás skládají ve dvanáctém roce školní docházky, asi
ve věku šestnácti let žáka. Způsob, jakým jsou zkoušky hodnoceny, vede
k tomu, že se žáci učí, jak odpovědět na testové otázky. Do prvního
ročníku na univerzitě pak přicházejí mladí lidé s výbornými výsledky
v těchto testech, kteří ale nejsou příliš gramotní, neumějí se dobře
písemně vyjadřovat.
Všimla jsem si,
že pojem kompetence bývá někdy nahrazen pojmem „gramotnost“, a to ve snaze
překlenout protiklad „kompetence versus znalosti“. Mohl byste se k tomu
vyjádřit?
Je to další
falešná dichotomie. Nelze učit dovednosti bez předávání znalostí a stejně
tak nelze předávat znalosti bez rozvoje některých dovedností. Ve skutečnosti
jdou obě věci, znalosti a dovednosti, ruku v ruce. Vědět jak, vědět
co.
Dobré vzdělání
zahrnuje určitý soubor znalostí a dovedností. Školní osnovy by se měly
zaměřit na to, aby určily, jaké znalosti a dovednosti jsou důležité pro
současný život, a ty vyučovat. A to je samozřejmě složitá záležitost.
Je velmi snadné říkat věci jako: už se nemusíme starat o znalosti, protože
každý má v kapse počítač a může si je vygooglovat. Ale to je
směšování znalostí a informací. Cestou k získání znalostí jsou
pojmové rámce.
Jsem pro kurikulum, které rozvíjí dovednosti, ale myslím si, že musí také rozvíjet hluboké konceptuální porozumění světu. A to je obzvlášť důležité v oblastech jako IT gramotnost. Je důležité, aby mladí lidé dokázali rozlišit, co je fake news a co je propaganda. Musí mít nástroje, aby si uměli ověřit platnost informací.
Zaměřme se na cíle
Současná věda o učení přichází
s tím, že abychom mohli jasně myslet, musíme na to mít dost znalostí.
Myšlení není takříkajíc odděleno od předmětů myšlení.
S tím naprosto souhlasím. Z tohoto
pohledu oceňuji velšské kurikulum, protože hovoří o znalostech,
dovednostech a zkušenostech. Existuje tedy souvislost mezi tím, co lidé
vědí a co umí, a tím, co zažijí ve třídě, jak se učiteli daří
pedagogicky rozvíjet dovednosti, znalosti a postoje žáků.
Pedagogika musí být vhodná pro daný
účel. Pro některé věci je transmisivní, frontální přístup užitečný. Pokud
chcete zavést nový pojmový rámec, například biologický koncept nebo historický
koncept, nejprve ho vyučujete a teprve poté zapojíte skupinovou práci
a další otevřenější verze pedagogiky, badatelské učení. Porozumění
nemůžete prohloubit, aniž byste nejprve měli dostatek základních znalostí.
Kooperativní skupinová výuka je účinná
pro rozvoj sociálních dovedností a pro prohloubení porozumění, ale je méně
efektivní pro uvedení do tématu. Proto bych se opět přimlouval za učební plán
zaměřený na cíle, který jasně stanoví, čeho chcete vzděláváním dosáhnout,
jakých znalosti, jakých dovednosti.
Znalosti upadly
v nemilost také proto, že tradiční, akademicky orientované vzdělávání
založené na předávání znalostí bylo vnímáno jako elitářské a diskriminační
vůči studentům s nízkým sociálním a ekonomickým statusem.
Existuje koncept mocných znalostí (powerful knowledge), který zavedl
sociolog Michael Young. Ten v 70. letech 20. století tvrdil, že
kanonické vědění ve školách je vědění mocných. Jsou to znalosti kulturně
vyšších vrstev. A je irelevantní pro studenty z dělnického prostředí,
z prostředí etnických menšin.
A pak svůj postoj obrátil. Nyní je pro
znalosti jako zdroj osobního zmocnění. Tvrdí, že pokud mladí lidé nemají
přístup k těmto znalostem, které mohou získat pouze ve škole, jsou pak ve
společnosti znevýhodněni. A více to postihne ty se znevýhodněným
socioekonomickým zázemím, protože mají méně příležitostí získat tento druh
vědomostí v rodině.
Někdy se však tento argument používá
k obnovení velmi konzervativních, tradičních osnov a způsobu
vzdělávání, a v tom s ním nesouhlasím. V Anglii existuje
myšlenková škola, která říká, že kurikulum by mělo být tradiční, zaměřené
například na klasiky anglické literatury. Ale pro mnoho mladých lidí je takové
učivo cizí. Musíme přisoudit hodnotu různým druhům znalostí. A část těchto
znalostí se týká kultur původních obyvatel, etnických menšin, dělnické třídy.
Rozhodně to není jen „vysoká kultura“, co by mělo být předáváno prostřednictvím
učebních osnov.
Pedagogickým východiskem pro zapojení
silných znalostí jsou často každodenní znalosti, které si mladí lidé přinášejí
do školy. Je dobré začít u zájmů a věcí, které jsou pro mladé
důležité. A pak je seznámíte i s „mocnými” akademickými
znalostmi.
V Anglii je poměrně hodně škol, kde se hodně sedí, mlčí a poslouchá se učitel. S tím nesouhlasím. Myslím, že učení by mělo být velmi aktivní. A mělo by začínat tam, kde jsou žáci. Ale zároveň bychom se měli vyvarovat opaku, tedy pouhému uspokojování zájmů studentů.
Chybí střední úroveň
Když se setkávám s komentáři
učitelů k našemu kurikulu, jsou v zásadě dvojí. Aktivní učitelé nebo
učitelé, kteří rádi pracují samostatně, obvykle říkají: „Umožňují mi dělat si,
co chci“. Jiní učitelé vyjadřují – ze stejného důvodu – nostalgii po
konkrétnějším vedení. Co by pomohlo, aby kurikulum bylo vnímáno jako užitečná
pomůcka?
Mám za to, že české kurikulum je velmi
slušně udělaný dokument, ale nikdy nebylo řádně zavedeno do škol, protože
neexistovaly mechanismy a podpora. Některé školy ho převzaly, jiné ne.
A to se do jisté míry stalo i ve Skotsku.
Na konferenci jsem hovořil
o významu střední úrovně, která je při tvorbě kurikula důležitou oporou.
Může se realizovat prostřednictvím sítí učitelů.
Na univerzitě ve Stirlingu používáme
model, který je podle mě velmi užitečný. Vytváříme bezpečné prostředí pro
učitele, podpůrnou strukturu, ve které mohou kurikulum dotvářet
v badatelsky orientovaných, kritických debatách.
Jedná se o formu participativního
výzkumu, kdy učitelé posuzují svou praxi ve vztahu ke vzdělávacím účelům
a poté vyvíjejí a hodnotí nové postupy, které jsou vhodné pro daný
účel. Empiricky máme poměrně velké úspěchy s učiteli ve Skotsku
a Walesu pracujícími tímto způsobem.
Například ve Skotsku jsme po dobu čtyř
let pracovali se skupinou škol v jedné místní samosprávě a dvě
z těchto škol získaly národní ocenění za rozvoj učebních osnov
a profesní rozvoj učitelů.
Všechno to vyžaduje čas
a prostředky, ale je to cenná zkušenost. Kromě jiného to zplošťuje
hierarchii ve školách, takže máme ředitele, kteří pracují s učiteli na
začátku kariéry, a hlas každého je ceněn.
Síťový přístup používaný ve Walesu byl
také poměrně účinný. Vytvořila se celá kohorta vedoucích učitelů, kteří
pracovali napříč shluky škol a podporovali své kolegy. To všechno jsou
podle mě opravdu důležité věci. A pokud tomu dobře rozumím, právě toto
v Česku chybělo.
Pokud kurikulum popisuje standard toho,
čemu by měl být každý žák v základním vzdělávání vystaven, aby si osvojil
to a to, jak tedy zjistíme, zda je tento cíl splněn? Pokud jsou „osnovy”
obecné, může si každý učitel stanovit vlastní standardy. Některé děti mohou být
vystaveny náročnému a kvalitnímu vzdělávání, zatímco jiné mohou odcházet
ze školy pologramotné.
Myslím, že úkolem kurikula je poskytnout
lidem intelektuální zdroje pro rozvoj vzdělávací praxe. Akontabilita neboli
zajištění potřebné úrovně výuky přichází prostřednictvím profesionalizace
a odbornosti. Pokud budete s lidmi jednat jako s profesionály
a poskytnete jim zdroje, aby mohli být profesionály, pak podle mě získáte
profesionální odpovědnost. Pracuji s mnoha učiteli ve Skotsku a jen
velmi zřídka se setkávám s takovými, kteří nejsou pracovití nebo
svědomití. Záleží jim na žácích.
Přesto je systém založen na myšlence,
že učitelům nelze věřit, že budou dělat věci správně. A lidé, kteří jim
nedůvěřují, nejsou často ani odborníky na vzdělávání. Jsou to politici
a úředníci, kteří toho sami o vzdělávání moc nevědí.
Co se týče hodnocení toho, jak si žáci
vedou, to je myslím jiná otázka. Ve Skotsku je nyní snaha upustit od
všeobecného testování ve prospěch ověřování výsledků na vzorku žákovské
populace. Takový přístup přináší údaje o stavu systému, ale tyto údaje
nejsou spojeny s výsledky jednotlivých škol. Jinými slovy, testování nepředstavuje
pro školy hrozbu, která by je pak mohla podněcovat k tomu, aby se snažily
systém obehrát.
Hodnocení ve školách by mělo být
formativní. Jakmile ho začneme používat pro akontabilitu, tento proces
narušujeme.
Co vás přivedlo k vědeckému zájmu
o vzdělávací kurikula?
V 90. letech jsem učil historii na
střední škole a plánoval jsem, že si dodělám magisterské studium
v tomto oboru, ale moje žena mě přesvědčila, abych šel studovat
pedagogiku. První předmět se věnoval právě kurikulu a já jsem si to téma
velmi oblíbil. To bylo v roce 1995.
Později jsem odjel pracovat na Nový
Zéland a to mi v různých směrech otevřelo oči. Myslím, že každý
učitel by měl mít možnost na čas pracovat v jiném školském systému. Když
jsem se vrátil, začal jsem působit na univerzitě ve Stirlingu, dělal jsem tam
doktorát a soustředil jsem se na kurikulární studia.
Zrovna v té době Skotsko vytvářelo
své nové kompetenčně pojaté kurikulum. Součástí mé doktorské práce bylo
pracovat se skupinami učitelů a zjišťovat, jak novému kurikulu rozumí
v oblasti společenských věd. Šlo o projekt skotské vlády.
V letech 2011–2012, kdy kurikulum vstoupilo v platnost, jsme dělali
poměrně rozsáhlý průzkum o tom, jak bylo implementováno. V té době
jsem byl, myslím, skotské vládě trochu trnem v oku. Později ale uviděli
v mé práci nějakou hodnotu, a tak sedím v pár státních výborech.
Ale vnímám svou pozici jako nezávislou a kritickou. Můžu něco pochválit,
ale něco taky zkritizovat. To je ostatně má role.
_____________
Profesor Mark Priestley se zaměřuje na vzdělávání a je ředitelem Stirling Network for Curriculum Studies. Je také vedoucím redaktorem Curriculum Journal. Své myšlenky týkající se kurikula obecně a konkrétně skotského CfE píše ve svém blogu.
0 komentářů:
Okomentovat