Zuzana Keményová: Vyměnit těžbu za diplomy. Regiony dusí nízké vzdělání

Ústecko a Karlovarsko pokulhávají, Moravskoslezský kraj naopak dotahuje rozvinuté části republiky. Co pomůže? Nechat lidi vymotat se z dluhových pastí a investovat do učitelů, říká sociolog Tomáš Kostelecký.

Zdroj: Hospodářské noviny 19. 7. 2023, magazín Proměny Česka 07/2023

 

Učitelům, kteří se rozhodnou působit v takzvaných uhelných regionech, tedy na Ústecku, na Karlovarsku nebo v některých částech Moravskoslezského kraje, a budou to dělat dobře, by mohl stát nabídnout zvláštní příplatek. Podobně jako mají za svoji náročnou práci příplatek horníci v dolech. Protože právě vzdělaní a kvalifikovaní lidé by mohli slabší regiony vymanit z ekonomického okraje země, míní sociolog Tomáš Kostelecký.

 

Dá se říct, že takzvané uhelné regiony, tedy Moravskoslezský, Karlovarský a Ústecký kraj, už dohánějí ostatní části republiky?

 

U zmíněných tří regionů to není stejné. Liší se, a to výrazně. Ano, ve všech třech se těžilo uhlí a historicky to byla podstatná část jejich ekonomiky. To ale neznamená, že dopady těžby měly všude stejnou váhu. Rozdílná je struktura obyvatel a průmysl navázaný na těžbu v jednotlivých oblastech, co je ale nejdůležitější, dráha rozvoje po utlumování těžby uhlí se vyvíjela jinak. Vyzvedl bych Moravskoslezský kraj, u něhož se dá říct, že se jeho postavení v rámci České republiky zlepšuje. Dohání průměr jiných českých regionů. Ústecký kraj je nedohání, ale ani se nijak zásadně nepropadá, kdežto Karlovarský kraj na první pohled zaostává, takže ostatní kraje mu spíše utíkají.

 

Podle jakých ukazatelů můžeme takto soudit?

 

Ekonomové by pravděpodobně pracovali s ukazateli typu regionálního HDP na obyvatele, ty se používají v tomto kontextu nejčastěji. Dá se ale vzít v úvahu třeba i vývoj průměrných mezd, mediánu mezd (medián mezd je vždy nižší než průměrná mzda a na rozdíl od ní je to střední hodnota mezd, která dělí zaměstnance na dvě stejně početné části s nižší a vyšší mzdou – pozn. red.), vývoj struktury zaměstnanosti nebo rozvoj vzdělanostní struktury. Vzdělanost obecně se v Česku zvyšuje, ovšem někde rychle, na jiných místech pomaleji. Z většiny ukazatelů ale vychází, že Moravskoslezskému kraji se daří lépe než těm dvěma dalším a Karlovarskému se daří ještě hůře než Ústeckému.

 

Nabízí se tedy otázka, proč jeden výrazně zaostává, zatímco jiný jde dopředu, když přitom podléhají stejné vládě nebo například mají stejný přístup k dotacím?

 

Český statistický úřad nedávno vydal zajímavou aplikaci, v níž se dají porovnávat různá data a zobrazit je v mapách. Když porovnáte tyto tři kraje, zjistíte, že se hodně liší v míře nezaměstnanosti. V uhelných regionech je vyšší než v ostatních krajích.

 

Co má ale ještě větší váhu, jsou rozdíly ve struktuře vzdělání. V Moravskoslezském kraji se úroveň vzdělání rychle zvyšovala a podíl vysokoškoláků je v něm stále z této trojice nejvyšší. V podstatě už se v tomto ohledu nijak zvlášť neliší třeba od kraje Jihočeského nebo Královéhradeckého či Olomouckého. Oproti tomu Karlovarsko a Ústecko mají parametry vzdělávání podstatně horší. Žije zde vysoké procento lidí, kteří mají jen základní, nebo dokonce nedokončené základní vzdělání. Nemají střední školu, ani nejsou vyučení. Jejich uplatnitelnost na trhu práce je tedy výrazně horší. V Karlovarském nebo v Ústeckém kraji je mezi lidmi nad 25 let vyšší podíl populace pouze se základní školou oproti vysokoškolákům. Přitom jsou to lidé ve věku, kdy by již nějaké další vzdělání mít měli, jinak je někde problém. Ovšem v Moravskoslezském kraji je situace zcela odlišná, žije tam mnohem méně lidí pouze se základním vzděláním, naopak podstatně více vysokoškoláků. Právě nízké vzdělání obyvatel na Karlovarsku a Ústecku je jeden z hlavních činitelů, který brzdí rozvoj těchto dvou krajů.

 

A proč tomu tak je?

 

Protože tito lidé mají malou nebo žádnou kvalifikaci a dělají pak hůře placenou práci. Ovšem HDP se do značné míry tvoří ve výrobách a službách s vyšší přidanou hodnotou. K tomu nemohou tolik přispět ti, kteří mají nízké vzdělání.

 

Jak moc s tím souvisí fakt, že Karlovarský kraj je jediným regionem v republice, který nemá žádnou veřejnou vysokou školu?

 

Je to samozřejmě handicap. Například Moravskoslezský kraj má dokonce několik vysokých škol. Navíc má vysoké školy dost silné, jejich součástí jsou i specializovaná výzkumná pracoviště, fungují zde i neuniverzitní výzkumné ústavy, do nichž plynou investice. Takové instituce zvyšují know‑how a lidé, kteří v nich pracují, mohou pomáhat budování high‑tech výrob a služeb.

 

Je ovšem třeba dodat, že Karlovarský kraj nemá vysokou školu i proto, že je malý. Přece jen vysoká škola potřebuje nějaké zázemí, dostatek kvalifikovaných vyučujících a dostatečný počet zájemců o studium. Lidé, kteří mají na starosti krajskou politiku, by se měli také snažit přitáhnout do svého kraje nějakou sofistikovanější výrobu. Nemít vysokou školu je velká nevýhoda. Má to za následek odcházení lidí, kteří chtějí získat vysokoškolské vzdělání. A část z nich Karlovarský kraj ztratí úplně.

 

Když odjedou studovat třeba do Plzně nebo do Prahy, často si najdou v tomto místě i partnera či zajímavou práci a zpět se už nevrátí. Není to ale nezměnitelné, jak je vidět v případě Moravskoslezského kraje. Také na tom ještě po revoluci nebyl moc dobře, ale dlouhodobá a systematická podpora investic do vzdělávání jeho pozici zlepšuje. Pravda ale je, že Moravskoslezský kraj mohl do vzdělávání investovat více, protože je velký.

 

Mnoho firem v Česku i jinde v Evropě řeší, že nemají pracovní sílu do výroby. Proč tedy nepostavit výrobní závody v Karlovarském kraji, kde je spousta lidí bez práce?

 

Za prvé není úplně jasné, že by tyto lidi mohly zaměstnat. To, že je člověk nezaměstnaný, automaticky neznamená, že bude schopný dělat práci, která by tímto způsobem do daného regionu přišla. Pro firmy je strategicky výhodnější řešit nedostatek pracovní síly spíše investicemi do robotizace výroby. Také se spíše snaží nahradit nekvalifikovanou pracovní sílu tou kvalifikovanější. Je pro ně výhodnější mít místo deseti manuálně pracujících zaměstnanců jednoho schopného obsluhovat a programovat stroj, který tu práci udělá také.

 

Jít za nekvalifikovanou pracovní silou rozhodně nemusí být dobrá strategie. Kdybychom to vzali globálně, pak by spousta firem mohla jít třeba do Súdánu, kde je velký počet lidí, kteří nemají práci a nejsou kvalifikovaní. To se ale neděje. Podniky budou raději investovat do moderních strojů a technologií.

 

V zaostalých regionech mají také potíže s nepřizpůsobivými lidmi, kteří pracovat nechtějí, navíc je tam vysoká míra kriminality a další problémy. Jak z toho ven?

 

Nemyslím si, že by právě tyto uhelné regiony nějak speciálně vynikaly v míře kriminality. A také rozhodně nejde jen o problém takzvané nepřizpůsobivé populace. Lidí, kteří jsou demotivovaní k práci, je mnoho i mezi většinovou populací. Jsou to například jedinci, kteří spadli do exekucí, což bývá také často spojeno s ne úplně dobrým vzděláním. Lidé s nízkým vzděláním si nemusí umět spočítat ani odhadnout, že když si vezmou nějakou půjčku, nedokážou ji se svými příjmy splácet, lepí ji další půjčkou a pak se do toho zamotají a nemohou ven.

 

Jedna z nejhorších věcí je současný systém exekucí, který se zaběhl v naší zemi. Udržuje lidi mimo legální pracovní trh a brutálně je trestá za chyby. Často si lidé exekuci způsobí sami, neplatí to ale pro sto procent případů. Když jste rodina s napjatým rozpočtem a najednou se zvýší cena elektřiny na dvojnásobek, přijde vám vyúčtování a nemáte na zaplacení, tak si v nouzi půjčíte. Pak splácíte úroky, sklouznete do dalších půjček a jste v pasti. Nicméně ať si za exekuci můžete sami svými chybnými rozhodnutími nebo nikoliv, důležitá věc je, že systém exekucí tak, jak funguje v našem státě, doslova vytlačuje lidi z legálního pracovního trhu. A právě procentem obyvatel, kteří jsou v exekuci, vynikají i tyto tři uhelné regiony. Především pak severočeský, kde je v exekuci velmi mnoho lidí. Velká část z nich celou dobu pracuje, snaží se, ale jsou chyceni do pasti dluhů. Úroky a půjčky u všelijakých pochybných společností je dokážou vysávat.

 

Co byste tedy doporučil? Například podporu finanční gramotnosti?

 

Určitě, investovat do vzdělávání, do dobrých učitelů. Klidně bych byl pro, aby učitelé, kteří učí v těchto lokalitách a prokáže se u nich, že to dělají dobře, dostávali zvláštní příplatky. Podobně jako dříve dostávali příplatky horníci za svou náročnou práci. Uvědomme si, že každý, komu školský systém pomůže a do dluhové pasti vůbec nespadne, se státu několikanásobně vyplatí. Místo toho, aby se mu platily dávky, bude chodit do práce a přispívat do systému.

 

Dále by tu měl být rozumný systém, který by lidem pomohl dostat se z dluhových pastí. Jde o to, aby člověk, který dluží pět tisíc, nezaplatil nakonec sto padesát tisíc. Pokuta za to, že se člověk dostane do dluhů, by tak měla být úměrná dlužné částce.

 

Obecně je nutné také motivovat občany k tomu, aby se jim vyplatilo pracovat. Například formou úlev na daních nebo povinných pojištěních. Lidé s nízkou mzdou sice platí nízké daně, ale přispívají poměrně hodně na sociální a zdravotní pojištění. To je v zásadě paušální sazba a u těchto nízkopříjmových skupin současný systém není příliš solidární. Vzhledem ke svým příjmům platí relativně hodně.

 

Do čeho konkrétně by tedy regiony měly investovat?

 

Do infrastruktury. Mám tím na mysli internet, dálnice, železnice. Například Amazon postavil v Dobrovízi u Prahy distribuční centrum. Nenabízeli nijak extra vysoké platy a měli problémy sehnat zaměstnance. Zavedli své vlastní firemní linky, které zadarmo svážely lidi z okolních měst, kde byla vysoká nezaměstnanost, jako Chomutov, Most nebo Teplice. Sice museli investovat do dopravy, ale získali díky tomu dost zaměstnanců. Je to dobrý příklad významu infrastruktury v regionu.

 

Jak velkou roli hrají v rozvoji regionů dotace z Evropské unie a je systém dotací – tedy posílat veřejné peníze na rozvoj státních i soukromých projektů – prospěšný?

 

Když se ty peníze dají do něčeho, co přinese další peníze, tedy dojde k multiplikačnímu efektu, tak je to v pořádku. Pokud například firma investuje dotace do něčeho, co jí usnadní přístup k zaměstnancům nebo nějak vylepší pozici na trhu, je to dobře. Postavit ale v jedné oblasti páté golfové hřiště už zas tak moc smysl nedává. Sice někdo vydělá na tom, že se hřiště postaví, ale zvláštní užitek pro kraj to mít nebude.

 

Naopak když zadotujete službu, díky které si lidé budou nacházet práci, je to nesmírně užitečné. Nebo když dotacemi zaplatíte projekt, který pomůže dětem překonat problémy se zvládnutím učiva na základní škole, protože budou mít za ty peníze k dispozici asistenta, jde o výborně investované peníze. Takové dítě pak dostuduje, najde si práci a investice se vrátí. Samozřejmě, někdy se věc nepovede, ale dotace se dají měřit, dá se sledovat efektivita jednotlivých projektů a dají se podporovat jen ty typy akcí, které přinášejí dlouhodobý užitek.

 

Máte ještě nějaký příklad nesmyslné dotace?

 

Podporovat z veřejných peněz podniky, které by jinak na trhu neuspěly, protože jsou neefektivní. To už je lepší nechat firmu zkrachovat a tyto peníze použít na něco jiného, co dává větší smysl.

 

Naopak příklad dobře určené dotace je vznik veřejné vysoké školy, která v daném regionu vzdělává lidi a díky ní kvalifikovaní občané v regionu zůstanou. Nebo třeba když dotace pomohou firmě s infrastrukturou a daný podnik díky tomu v kraji zůstane a bude zaměstnávat lidi třeba dvacet let. Bude to tak mít v celé oblasti jasně pozitivní efekt. Vždy je ale třeba mít cíl, aby šlo spíše o investici než jen o výdaj.

 

Zjistili jste ve vašich výzkumech ohledně regionálního vývoje něco překvapivého?

 

Lidé mají obecně představu, že na periferii je automaticky všechno špatně, že se tam žije zle a místní jsou tam nešťastní. Tak to není, jak jsme zjistili v našich výzkumech. Život v takzvaných chudších regionech má i své výhody – například je tam levnější bydlení, a to i relativně v poměru ke mzdám. Řada obyvatel regionů, které jsou daleko od center ekonomického rozvoje, se má docela dobře, ti lidé žijí spokojeným životem.

 

Dobrým příkladem je třeba Kraj Vysočina. Ten sice nemá žádné extra velké město, ale jak vyplývá z našich průzkumů, spokojenost lidí v něm je relativně vysoká. Lidé mají pocit, že je to tam fajn. Stručně řečeno, není to tak, že aby člověk byl šťastný, potřebuje bydlet v Praze 6. Někdy naopak, lidé v ekonomicky úspěšných regionech, kteří mají průměrně placenou práci a drahé bydlení, se mohou paradoxně cítit méně spokojeni než lidé z chudších krajů. I v uhelných regionech je řada míst, kde se lidem žije dobře a jsou spokojeni.

 

Co se stane s uhelnými regiony, až skončí těžba uhlí, což by mělo přijít po roce 2030? Ovlivní je to nějak?

 

V Moravskoslezském kraji je už těžba uhlí velmi marginální. I v Karlovarském a Ústeckém je nyní mnohem méně podstatná, než byla dříve. Tam, kde se těžilo, jsou dnes například chemičky nebo jiné výroby, související s uhlím. Tedy sice se nebude těžit, ale budou se zde zpracovávat nějaké suroviny, které se třeba do Česka dovezou.

 

Jak se bude život v těchto třech regionech dále vyvíjet?

 

To je právě velmi otevřená věc. Není nikde psáno, že za dvacet let nebude situace na Ústecku třeba úplně opačná než dnes. Například Manchester byl dříve jedním z nejbohatších regionů ve Velké Británii, protože měl uhlí, železnice a přístup k moři, díky kterým profitoval a stal se jedním z center průmyslové revoluce i centrem textilního průmyslu. Pak se změnily faktory, které rozhodovaly o tom, jaké město bude prosperovat, textilní průmysl upadal a Manchester zažil ekonomický pád.

 

Stejně tak i budoucnost českých uhelných regionů je nyní zcela otevřená. Přijde jiná doba a ta přinese nové potřeby. Záleží na tom, jak se budou chovat tamější politici a jakých příležitostí se daný region chopí.

 

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny Česka.

 

 

 

________________________

 

doc. RNDr. Tomáš Kostelecký, CSc., sociolog, Sociologický ústav Akademie věd ČR: vystudoval ekonomickou a sociální geografii na Karlově univerzitě. Po ukončení doktorského studia pracoval v Sociologickém ústavu Akademie věd jako vědecký pracovník a následně vedoucí oddělení. Od roku 2012 byl ředitelem ústavu, nyní působí jako první zástupce ředitele.

Ve svém výzkumu se nejvíce zajímá o prostorové a sociálněprostorové nerovnosti, lokální a komparativní politiku. Zabývá se také vzorci volebního chování nebo důvody vytváření problémových oblastí ve velkých městech.