Tomáš Hruda: Budoucnost školy – zánik, nebo přizpůsobení novým podmínkám?

Svět a s ním i pracovní trh se mění stále dynamičtěji. Dnes musíme umět pracovat s technologiemi, které ještě před deseti lety neexistovaly. Jaká by měla být ideální škola, aby tyto trendy dokázala zachytit? A naopak, nepřinesly nové technologie i nové příležitosti? Příležitost změnit mnohé k lepšímu, vzdělávat efektivněji a přitom levněji?

Tento článek byl napsán před 7 lety. Tím je zajímavější.

Zdroj: Vesmír.cz 8. 6. 2016

 

Škola nemůže honit trendy a kličkovat za nimi jako zajíc. Naopak, potřebujeme školu, která je čitelná a ukotvená. Obsah se bude měnit, forma ještě více a rychleji, ten pevný bod ve vesmíru, od kterého se musí vše odvíjet a vůči kterému musíme vše vztahovat, tedy musí být jiný. Tím musí být cíl vzdělávání. A musíme se na něm všichni shodnout.

 

Nesmí to být jen text v úvodu nějakého zákona, ale všeobecně akceptovaná a sdílená věc. Jakmile jednou tento pevný bod budeme mít, můžeme skutečně začít něco se vzděláváním dělat. Zvolit nejefektivnější způsob, jak daného cíle dosáhnout, zvolit způsob, jak se adaptovat na nové podmínky. Už žádné ad-hoc zásahy a práce s dojmy jako východisko. Pak nastupuje odborná diskuse, zda to či ono opatření, ta či ona forma cíl naplňuje lépe nebo hůře.

 

Pojďme vyzkoušet tento cíl: vybavit děti takovými kompetencemi, aby byly schopné vést smysluplný život (1).

 

Pojďme zapomenout na to, že škola už tu nějakou dobu funguje a zkusme si ji definovat znovu. Právě proto, že vnější okolnosti se dramaticky změnily. Jak by vypadala, jaké funkce by měla mít, aby co nejefektivněji přispívala k naplnění tohoto cíle vzdělávání? Jak by měla vypadat přirozená evoluce školy? Pokud se nepřizpůsobí novému kontextu, také jí hrozí, že úplně zmizí?

Podnětné prostředí není jen ve škole

V mnoha zemích, kde se využívají k různým účelům testy IQ, docházelo v určitých periodách ke značným nárůstům. Tento jev je znám jako tzv. Flynnův efekt. Ve zkratce jde o to, že výsledky ve standardizovaných IQ testech se průběžně zlepšují. Naměřené tempo je přirozeně v různých zemích různé, ale je zjevné, že nemůže být výsledkem nějakého přirozeného růstu. Kdyby to platilo, naši předkové v roce 1900 by byli na úrovni svéprávnosti. Když si přečteme Shakespeara nebo podíváme na dílo Leonarda da Vinci, je jasné, že takové tempo růstu měřené inteligence může mít na svědomí pouze prostředí. Dnešní doba nás jednoduše nutí více analyzovat, více pracovat s abstrakcí. Mozek se prostě chová jako sval, a čím více jeho jednotlivé části cvičíme, tím více se i posouváme. Někdy dočasně, někdy dokonce trvale. Ano, predispozice jsou dány geneticky, ale úroveň, kterou v rámci možného intervalu dosáhneme, už záleží na vnějších okolnostech. A interval je zjevně relativně široký. Na prostředí tedy záleží a záleží na něm značně.

 

Naše prostředí je tedy nyní bohatší na podněty, které jsou relevantní pro schopnosti měřené IQ. A to se ve školách učíme vlastně stále totéž. Dříve byla škola velmi podnětným prostředím. Zejména pokud její alternativou byla monotónně se opakující práce v průmyslu nebo ještě dříve těžká dřina v zemědělství. V tomto kontextu bylo i učení latiny silným intelektuálním zážitkem. Dnešní svět je ale naprosto jiný a skýtá neporovnatelné množství jiných podnětů, a to na libovolné úrovni obtížnosti. V tomto ohledu už je čas strávený ve škole nutno porovnávat s ostatními příležitostmi. Ty se neustále rozrůstají a zlepšují ve všech aspektech. Hodnota času tedy roste. Možná, že vystavit studenty reálnému světu by bylo smysluplnější, než stále obtížněji vytvářet svět umělý, svět školy, jak ho všichni známe, kam jsme všichni chodili.

 

Propast mezi školní a skutečnou realitou se neustále zvětšuje a o to větší dopad má na motivaci. Dříve nebyl zásadní rozdíl mezi apatií ve škole a apatií v socialistické společnosti. Dnes už je ale rozdíl tak dramatický, že se pro mnohé stává nesnesitelný. Proč má nadaný student poslouchat podprůměrný výklad podprůměrného učitele, když už vše dávno ví, a pokud ho látka zajímá, tak si ji může v daleko lepší kvalitě poslechnout z daleko fundovanějšího zdroje?

Škola by neměla vytvářet závislost na sobě samé. Škola by měla učit ryby chytat

Je určitým paradoxem, že dobrá škola vlastně činí studenty nezávislé na vzdělávacím systému. Pokud naučí děti učit se a používat hlavu, tak už se dnes budou schopny naučit téměř cokoliv. Žádný paradox to ale není. Stejně jako dobrý rodič se pozná podle toho, že jeho děti se dokážou postarat samy o sebe, cílem školy by mělo být totéž. To je ve světě, který se mění doposud bezprecedentním tempem, také jedinou smysluplnou možností.

 

Jsou samozřejmě oblasti, které vyžadují sdílený zážitek, těch ale rozhodně není většina a není žádný důvod se domnívat, že by děti velmi rychle samy neodhalily, kdy je lepší spolupracovat. Škola už nemá monopol, škola už je všude kolem nás. Jen proto, že se něco dělalo vždycky, to nemusíme dělat také. Dokud nebyl internet a tzv. MOOC (massive open online course = hromadný otevřený online kurz), tak dávalo smysl chodit si pro informace do školy.

 

Dnes už můžeme větší část informací a znalostí načerpat mimo školu. To nám otevírá obrovský prostor. Je jasné, že u malých dětí se naše pozornost asi příliš nezmenší, jejich vnímání světa je do té míry omezené, že se bez pomoci dospělých neobejdou. Pokud ale bude škola dělat dobře svoji práci, jejich autonomie poroste a dříve či později dosáhne bodu, kdy se škola stane jen doplňkem jinak významně autonomního procesu vzdělávání každého individuálního studenta.

 

Primárním cílem školy tedy musí být naučit děti učit se, dát jim aparát, který pak mohou efektivně uplatňovat po celý život. Naučme děti chytat ryby. Čím dříve je to naučíme, tím dříve se mohou začít vzdělávat skutečně efektivně. Co kdyby si žáci ze školy odnášeli jen zadání a sami či společně s ostatními, kdykoliv, kdekoliv a s využitím jakýchkoliv zdrojů, by nosili řešení nebo otázky? Co kdyby se učili skutečně problémy řešit, místo přebírání hotových pravd? Chodit do školy má dnes smysl jen v situaci, kdy probíhá diskuse, reflexe, reálné zapojení. Všechno ostatní už se dá dělat jinde, efektivněji a většinou lépe. A zadarmo.

Informace už máme, naučme se s nimi pracovat a nenechme se manipulovat

 

Velké téma. Všechno se přece nedá vygooglit. Opravdu nedá. Neznám ale nikoho, kdo by tvrdil, že si vše vygooglí a že vzdělávání nemá smysl. Přesto je to poměrně rozšířená představa o tom, co vlastně chtějí ti, kteří zpochybňují stávající systém založený většinově právě na transmisivní výuce (2).

 

Základní neporozumění je v rozdílu mezi informacemi a znalostmi. Informace opravdu máme téměř volně a téměř okamžitě k dispozici. A to je skvělé. Znalost už je ale něco úplně jiného, to už je informace zařazená do kontextu, něco, co dokážeme reálně použít. To že mám v hlavě recept na guláš, který jsem nikdy v životě nevařil, neznamená vůbec nic. Naproti tomu znalosti jsou nepostradatelnou součástí skutečné kompetence, tedy reálné schopnosti danou věc dobře a efektivně dělat. Zároveň platí, že čím širší a komplexnější síť znalostí mám, tím lépe jsem schopen zpracovat podněty nové.

 

Znalosti jsou tedy opravdu základ. Pasivní biflování faktů, které po zkoušce opět zapomeneme, je ale trestuhodná ztráta času. Škola musí být místem, kde se informace přetavují ve znalosti, a to se pasivním přijímáním informací dosahuje dost obtížně. Kdybychom brali cíl vzdělávání vážně, vypadaly by školy úplně jinak.

 

Dnes máme větší výběr vzdělávacích zdrojů, než jaký jsme kdy měli. A velmi dobrých, protože nové technologie na rozdíl od knih, které tu už nějaký pátek máme, dokážou vytvořit úplně jinou úroveň interaktivity, často se studentovi přímo přizpůsobují. Například Khanova škola umožňuje každému naučit se spoustu věcí a dokonce vlastním tempem. To jsou možnosti, o kterých se nám dříve ani nesnilo.

 

Proč chodit do kina na černobílé němé filmy, když mám doma k dispozici velkou barevnou televizi s připojením na internet? A časem i virtuální 3D prostředí, kde si například na molekuly budu moci doslova sáhnout? Škola by tedy neměla být místem, kde se suše předávají informace, ale místem, kde si žáci mohou nové poznatky ve spolupráci s ostatními správně utřídit.

 

Pokud bychom dokázali do vzdělávání více zapojit klíčové prvky konstruktivismu (3), budeme efektivně přijímat nejen znalosti, ale ruku v ruce s tím budeme rozvíjet i ty nejdůležitější měkké dovednosti, například týmovou spolupráci nebo kritické myšlení. Naučit děti kriticky hodnotit informace je naprosto zásadní. Pro budoucnost společnosti je to daleko důležitější než vyjmenovaná slova nebo kroužek či čárka nad u. Pokud se nám podaří využít prostor vzniklý novými možnostmi k tomu, abychom posílili možnosti rozvoje měkkých dovedností, bude to obrovský posun k lepšímu hned na dvou frontách.

Společně se věnujme zejména rozvoji analytických schopností

 

Schopnost pochopit podstatu problému a popsat aktéry, jejich role a vztahy mezi nimi je rozhodně jedním z klíčů k úspěchu v životě i na pracovním trhu. Výuka matematiky je všeobecně akceptována jako nástroj rozvoje právě těchto schopností. Ale je to skutečně tak? Pokud se někdo naučí nazpaměť vzoreček či postup, který jen recykluje během testu a následně zapomene, opravdu si při tom něco rozvíjí? Ano, odpor k matematice.

 

Pokud ale matematiku vyučujeme způsobem, který děti učiní středobodem poznávání a dá jim dostatečnou autonomii a motivaci, aby k témuž výsledku mohly dojít samy, pak je to naprosto skvělý nástroj, který jim kromě rozvoje analytických schopností přináší i klíčový aspekt vnitřní motivace, tedy sebedůvěru ve vlastní schopnosti řešit problémy (4).

 

To, že z matematiky maturuje méně než 30 procent (5) studentů a že výsledky nejsou nijak oslňující, tedy může znamenat jen jediné: Neumíme ji učit. Jak jinak si vysvětlit, že jazyk přírody, něco, co je na pracovním trhu tak ceněno, láká tak málo lidí? Místo toho, abychom se zamysleli, co děláme při výuce špatně, raději zavedeme povinnou maturitu. Kdybychom brali cíl vzdělávání vážně, nikdy bychom takovou chybu nemohli udělat. Řešili bychom, co udělat proto, aby děti viděly v matematice smysl a skutečně ji uměly používat a neřešili bychom, kolik procent maturantů má nějaký papír.

 

Právě analytické schopnosti se nejlépe rozvíjejí v kolektivu ostatních. Tato role je jen těžko nahraditelná a mělo by se na ní stavět. Je velmi pravděpodobné, že v mnohým oblastech škola své postavení ztratí. U předmětů, kde je společný postup efektivnější, si však může zachovat výsadní postavení.

 

 

Je třeba bojovat se závistí, je třeba budovat základy zdravého sebevědomí

 

Úspěšné země se úspěšných nebojí. Naopak. Musíme naučit děti respektu ke všem, kdo něco ovládají a umí. Respekt ke skutečným elitám. Škola musí být schopna vysvětlit, proč je třeba tolerance a proč je závist střelbou do vlastního kolena. Je třeba ukázat, že prosperita země je podmíněná otevřeností. Obyvatelé zemí, které se nebojí konfrontovat s těmi nejlepšími na světě, to mají opravdu těžší. Jsou vystavení drsné konkurenci. Výsledek je ale pro všechny lepší. Někteří ztrácejí relativně, ale absolutně jsou na tom lépe všichni.

 

Spolu s rostoucím vlivem technologického pokroku poroste i význam přílivu mozků pro ekonomiku. Příliv mozků bude stále důležitější než příliv svalů. Existuje nějaká země na světě, která je tzv. „braingainová“ (tedy dokáže cíleně přilákat ty nejnadanější z celého světa) a přitom je chudá? Ne. Není. A také není shodou náhod, že jsou to země, které jsou na špičce světové vědy a které vévodí i aplikaci moderních technologií v průmyslu.

 

Tady není na co čekat. Ve společnosti postižené syndromem postsovětské apatie je potřeba boje se závistí akutní. Sebedůvěra a zodpovědnost se ale nedá naučit kontrolou a aplikací cukru nebo biče. Dá se ale vypěstovat postupně. Potřebujeme podnětné prostředí, které dokáže studentům důvěřovat a naučí je důvěřovat i sobě a které bude dostatečně motivující, aby vytvořilo skutečné pracovní návyky.

 

 

Škola má povinnost odstraňovat sociální bariéry a pomáhat při vyrovnávání příležitostí

Socioekonomické prostředí, ve kterém vyrůstáte, má dramatický dopad na to, jak budete v životě úspěšní. To asi nikoho nepřekvapí. To, že nejsmyslnějším vysvětlením Flynnova efektu je právě kvalita a množství relevantních podnětů, které prostředí skýtá, už víme. Jednou z klíčových rolí školy tedy musí být bariéry bořit. A to udělá právě tím, že bude dobrá, že všem bez rozdílu původu dokáže v maximálně možné míře poskytnout prostor pro rozvoj nejdůležitějších kompetencí.

 

Když bude dobrá, nebude potřeba, aby si elity budovaly vlastní alternativní systém, který rozdíly dále posiluje, protože snižuje tlak na zlepšení ve zbytku vzdělávacího systému. Jestliže ovšem škola očekávání neplní, je segregace nevyhnutná. Jakmile jednou začne, rozdíly se už jen prohlubují. Přesně v tomto bodu se nyní nacházíme.

 

Většina si ještě spokojeně užívá bezplatného, státem garantovaného školství, reálně už jde ale proces segregace těžko zastavit. Pokud někomu, kdo už má obrovskou startovní výhodu v podobě sociálního kapitálu úspěšných rodičů, přidáte ještě výrazně lepší vzdělání, posouváte zbytek společnosti na druhou kolej. To už je propast, která se snadno nepřekoná.

 

Pokud škola neumožní plně rozvinout i ty sebemenší vlohy, je to obrovská celospolečenská ztráta a zločin na konkrétních lidech. Přitom právě v zemích, kde segregace dosáhla tristních rozměrů, například v USA, vznikají přirozeně jako reakce iniciativy, které dokazují, že při dobře zvolené strategii je možné pomoci opravdu všem. Je absolutně neobhajitelné zlomit nad někým hůl, pokud existují funkční nástroje, jak mu pomoci.

Škola musí umět motivovat. Ne motivaci ubíjet 

Když někdo dostane z fyziky čtyřku nebo pětku, co to vlastně znamená? Že o dané látce nic neví. Nevadí, ve třídě jsou i jedničkáři, jdeme dál. Jak je tohle obhajitelné ve vztahu k cíli vzdělávání? Víme, že některé jsme nic nenaučili a pokračujeme dál. Jaký to má smysl? Buď je to důležité, a pak by to měli umět všichni, nebo to důležité není. Každý je jiný a má i jiné tempo, jakým se učí, jakým konkrétní schopnosti dokáže rozvíjet. 

Známkování funguje stejně jako každý jiný indikátor. Pokud na indikátor výkonu navážeme odměnu, uděláme z indikátoru cíl sám o sobě. Cílem tedy není věci chápat a umět použít, cílem je jednička. Získání jedničky je signál veškeré úsilí zastavit, nic dalšího už z toho nekouká. Dobrá škola musí být schopna vysvětlit smysl toho, co učí a přizpůsobit se tempu každého studenta. To, že je něco důležité ještě neznamená, že se to budou studenti rádi učit. Jestliže nedokážeme studentům vysvětlit, proč je to či ono důležité, stejně to brzy opět zapomenou. Stejně tak ale dokážou dělat i nezáživné věci, pokud pochopí, že je to nezbytná součást širší kompetence, kterou považují za užitečnou. 

Musím vidět, že cíl, ke kterému mé úsilí směřuje, je opravdový a vím, proč ho chci dosáhnout. Problém s vnější motivací spočívá v tom, že při nadužívání postupně likviduje tu vnitřní. Z dětí přirozeně toužících po vzdělávání vyrábíme stroje, které bez odměny nehnou ani prstem. Devět let základního brainwashingu a veškerá vnitřní motivace je pryč. Zapojme nové technologie, naplňme sen, který byl dříve jen utopie – individualizujme přístup k jednotlivým studentům a nemusíme vnější motivaci zneužívat tak často.

 

Co s tím vším? Dokážeme takovou školu udělat? Je to sice jen výběr témat, ale každému je jasné, že nároky na učitele, který by měl všechny tyto požadavky dobře zvládnout, jsou obrovské. Nároky se opravdu velmi zvýšily, už nestačí jen sdělovat informace, ale aktivně se žáky pracovat. To dokáže málokdo, jen opravdu ti nejšikovnější. Jaká je ale realita?

 

Prestiž učitelského povolání nemůžeme měřit průzkumem veřejného mínění. Musíme se podívat, jaké adepty v průměru přitahuje. To je skutečná realita. O to větší uznání zaslouží nadaní studenti, kteří učení vnímají jako poslání a nehledí na okolnosti. Bohužel jich ale není dost, aby dokázali průměr vytáhnout na potřebnou úroveň. Pokud něco neuděláme, situace se bude dále zhoršovat. Tohle není nic, co by se dalo řešit kosmetickou úpravou kariérního řádu. Tohle vyžaduje národní konsensus a dramatické navýšení prostředků na vzdělávání a ještě dramatičtější zvýšení nároků na učitele. Nejlépe je to opět vidět na matematice a přírodních vědách obecně. Pokud se mají vyučovat skutečně dobře, tak vyžaduje učitele, který má velmi ceněné kompetence – analytické a sociální. Právě tady je rozdíl mezi možnostmi uplatnění na pracovním trhu a českou školní realitou největší. Potřebujeme skutečně ty nejlepší a přitom jim nabízíme silně podprůměrné podmínky a minimální perspektivu. Vidíte někoho, kdo by měl odvahu zvýšit DPH o 3 procenta a výnos věnoval na školství?

 

Máme povinné očkování. Stát se rozhodl, že bude chránit naše zdraví. Zaveďme povinné vzdělávání rodičů. Všichni rodiče by měli povinně absolvovat některý z kvalitních on-line kurzů, aby viděli, kam se svět od dob jejich vlastního vzdělávání posunul a mohli tak své děti efektivně chránit před setrvačností. Setrvačností, která je nejen škodlivá, ale i zbytečně drahá.

 

 

Jak by měla vypadat ideální škola?

 

— má jasně definovaný a společně sdílený cíl

— je prestižním místem, kde mohou učit jen ti nejlepší

— je místem, kde se naučíme učit a kde se naučíme využívat všech relevantních možností formálního i neformálního vzdělávání

— je bezpečným místem, kde si můžeme nové poznatky společně s ostatními zpracovat a kde můžeme svobodně chybovat

— je bezpečným místem, kde si mohu vyzkoušet širokou škálu činností a najít si své silné stránky

— je místem, kde se naučíme řešit společně i samostatně velkou šíři každodenních úkolů

— místem, kde získáme základní sumu znalostí a dovedností a kde si můžeme přizpůsobit svému tempu

— místem, kam se chodí jen, když je to potřeba

Poznámky

 

1) Tento cíl se samozřejmě vztahuje k potřebám individua, nicméně vycházejme z předpokladu, že smysluplný život není možné vést bez respektu k okolí, bez fungujících vazeb na ostatní, na společnost jako celek.

2) Principy transmisivní výuky: Učitel předává hotové poznatky, rozhoduje o tom, co, kdy a jak se to bude učit a jakým tempem. Žák je pasivním příjemcem informací. Je to ta nejlevnější forma, která zároveň klade na učitele ty nejmenší nároky. Jejím pro minulé režimy velmi přínosnými vedlejšími produkty byly nedostatek sebevědomí a poslušnost absolventů. Nezáživnost přístupu a obsahu se dohání vnější motivací, známkami, které se dle hodnoty konvertují do cukru nebo do biče.

3) Klíčovým aspektem konstruktivismu je aktivní zapojení žáka do procesu poznávání, snaha o napodobení způsobu, jakým se učíme přirozeně. Více viz Konstruktivismus případně Kritické myšlení.

4) Na těchto principech staví metoda výuky matematiky pana profesora Hejného. Podrobněji ZDE. Více o srovnání výsledků: Hejného děti převyšují své vrstevníky.

5) V roce 2015 si matematiku zvolilo 29,6 procent maturantů (zdroj: Cermat)

 

 

 

 

__________________

 

Tomáš Hruda je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Pracoval mimo jiné také jako šéf CzechInvestu, Středoevropského technologického institutu CEITEC i jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Vzdělávání se věnuje i po rodičovské dovolené, je spoluzakladatelem projektu EDUCATION REPUBLIC, který si klade za cíl podporovat smysluplné vzdělávání jako nedílnou součást každodenního života.