Tak trochu nečekaně jsem byla pozvána do akce. Kolegyně požádala o roční oddechový čas a při hledání náhrady padla volba na mě. Potěšilo mě to a zalichotilo. V posledních letech jsem učila jen vlastivědu na malý úvazek a byla hlavně hlídací babičkou. Letos vnuk oslavil třetí narozeniny a s brekem nastoupil do školky. A já, po pěti letech, jsem opět třídní a učitelkou češtiny k tomu.
Září
Ve škole probíhá už
skoro půl roku rekonstrukce střechy a půdní vestavba. O tu jsem žádala za mého
ředitelování před 25 lety. Letos se konečně našly peníze. Po škole a školní
zahradě se pohybují desítky řemeslníků. Všude mraky stavebního materiálu a
prachu.Při prázdninových lijácích zateklo do tříd, práce na stavbě se komplikuje
a prodlužuje.
Učíme
v náhradních prostorách – v bývalé veterinární ordinaci,
v hasičské zbrojnici a Klubu seniorů. Každá v několika třídách,
lítáme z budovy do budovy. Naštěstí máme asistenty, kteří jistí, aby žáci
nezůstali nikdy sami. Není čas vůbec na nic, na kafe, na odpočinek, na pokec.
Některé kolegyně zůstaly na nemocenské, ty odolnější učí i s teplotou.
V malých
místnostech se téměř nehneme. Děti se mačkají, žduchají, kopou, blbnou. Jsme co
nejvíc venku, naštěstí je krásně a teplo. O přestávkách obcházíme místní
rybník, který je hned před naší hasičkou.
Doma vytvářím
tematické plány dle upravených školních vzdělávacích programů. Studuji nové
učebnice a metodiky. Já, mistr improvizace, která to nikdy s přípravami
nepřeháněla a spíš se přizpůsobovala situaci ve třídě a naladění dětí, se denně
i o víkendech několik hodin připravuju na vyučování.
V noci se budím a
přemýšlím, co dělat s Jirkou, jehož rodiče se právě rozvádějí, a on je
naštvaný na celý svět a dává to dost najevo. Hubnu. Ještě pár kilo a vlezu se
do svatebních šatů.
Vyplňuji Plán osobního
profesního rozvoje. Vloni jsem nakoukla do venkovní výuky a badatelství, budu
pokračovat. Plavu ve formativním hodnocení, které při ověřování vzalo
v posledních letech tolik sil mým kolegyním. Letos bych ráda pokračovala
ve čtenářských a pisatelských dílnách, které děti znají ze 3. třídy. Zatím o
nich skoro nic nevím, potřebuji se dovzdělat…
Hlásím se jako zájemce
na dvoudenní školení na severní Moravě se zaměřením na čtenářskou gramotnost. Těším
se. Pořád mám ještě chuť se něco nového naučit. Nechci být brzdou v našem
sboru. Vidím, co všechno se kolegyně za těch pět let naučily a co s dětmi
dělají.
Na školení
Je nás kolem
čtyřiceti, skoro nikoho neznám. Dostáváme zásadní otázku – jaké jsou tvé
dlouhodobé cíle? Pracujeme sami i ve skupinách, přemýšlíme, diskutujeme,
sdílíme. Od sezení mě bolí zadek, začínám se potit. Venku je krásně,
z okna koukám na blízkou rozhlednu, na kterou bych si ráda vyšlápla, ale
není kdy.
Přemítám nad odpovědí
na čtyři klíčové otázky pro studenty i pro nás učitele: Co se učíš? Kam tvé
učení směřuje? Čeho chceš ve svém učení dosáhnout? Jak si v učení vedeš?
Co se ti daří? Kde máš výzvy? Kam chceš své učení posunout? Jaký je tvůj další
krok v učení?
A aby toho nebylo
málo, jsou tu ještě další otázky: Kam směřujete s vlastním profesním
učením? Jak budete zjišťovat, jak se vám daří uplatňovat učební a výukové
strategie, které prozkoumáváte? Jak budete spolupracovat s vašimi kolegy,
abyste od nich získali zpětnou vazbu a stanovili si další kroky ve svém učení?
Teskně hledím
z okna. Na svahu vidím stádo oveček. Nad nimi vykukují Jeseníky. Bolí mě
zadek a tepe mi v hlavě. Akademický slovník je mi poněkud vzdálený a do
mých odpovědí se občas vloudí neslušné slovíčko.
V další části
školení připravujeme lekci, kterou druhý den odučíme. V naší skupině je
třídní učitelkou mladinká Klára, která učí teprve od září. O tom, že se lekce
uskuteční v její třídě, se dozvěděla nedávno e-mailem. Je poněkud
vyděšená. Sestavujeme ve skupině plán hodiny češtiny, děti budou procvičovat
vyjmenovaná slova a slovní druhy. Jak na čtenářské a pisatelské dílny se
tentokrát nic nedozvím.
Na konec školení zazní
od lektora varování: „Pozor, abychom hodiny nezaplevelili aktivitami a
zábavami, které nesměřují k dlouhodobému cíli“. Co? To jako vážně?
Cestou domů mám dvě
hodiny čas na přemýšlení
Kam se sune dnešní
školství? Papíry a papíry, šablony, výzvy, tabulky, termíny, hrozby…. Společně
se vzděláváme a školíme, o víkendu sedíme nad přípravami, naše vlastní děti nás
už skoro nevidí a když, tak u počítače. Opravdu se potřebujeme a musíme stále a
stále posunovat a zlepšovat? A za jakou cenu?
Kdysi dávno, když jsme
tvořili první verzi našeho ŠVP, jsme si dali jako motto školy větu: „Chceme, aby
naši žáci chodili do školy stejně rádi jako my, jejich učitelé“. Platí to
ještě? Chodíme pořád rádi do školy? My, učitelé, a naši žáci? Nevytrácí se
obyčejná radost z učení?
Stejně se těším. Na
svoje čtvrťáky, se kterými v pondělí vystoupám na Svatý Kopeček a třeba se
o něm něco zajímavého dozvíme. Na novou sborovnu v podkroví školy, ve
které si někdy odpoledne jen tak pokecáme. Na to, až budeme s dětmi
konečně zase ve své třídě, kde jsou lavice a koberec, knihovna s knížkami,
kytara a hry. Na Jirku, až se na mě usměje.
2 komentářů:
Milá Hanko, tos krásně napsala! Docela jako Ty. Nevím kdo a kde ta školeni vede, ale mám podezření, ze Vás 40 tam někdo poslal. Ne že byste jely samy. Škoda. Vypadalo a dopadalo by to asi jinak, napŕiklad mnohé by asi nejely.
Školení..hahaha....za dobré jsem po X letech považovala to nedávné v srpnu, jedno asi z 20..30? Děs...
Okomentovat