Hana Vaverková: Jak jsem se (zase) neposunula…

Tak trochu nečekaně jsem byla pozvána do akce. Kolegyně požádala o roční oddechový čas a při hledání náhrady padla volba na mě. Potěšilo mě to a zalichotilo. V posledních letech jsem učila jen vlastivědu na malý úvazek a byla hlavně hlídací babičkou. Letos vnuk oslavil třetí narozeniny a s brekem nastoupil do školky. A já, po pěti letech, jsem opět třídní a učitelkou češtiny k tomu.

 

Září

 

Ve škole probíhá už skoro půl roku rekonstrukce střechy a půdní vestavba. O tu jsem žádala za mého ředitelování před 25 lety. Letos se konečně našly peníze. Po škole a školní zahradě se pohybují desítky řemeslníků. Všude mraky stavebního materiálu a prachu.Při prázdninových lijácích zateklo do tříd, práce na stavbě se komplikuje a prodlužuje.

 

Učíme v náhradních prostorách – v bývalé veterinární ordinaci, v hasičské zbrojnici a Klubu seniorů. Každá v několika třídách, lítáme z budovy do budovy. Naštěstí máme asistenty, kteří jistí, aby žáci nezůstali nikdy sami. Není čas vůbec na nic, na kafe, na odpočinek, na pokec. Některé kolegyně zůstaly na nemocenské, ty odolnější učí i s teplotou.

 

V malých místnostech se téměř nehneme. Děti se mačkají, žduchají, kopou, blbnou. Jsme co nejvíc venku, naštěstí je krásně a teplo. O přestávkách obcházíme místní rybník, který je hned před naší hasičkou.

 

Doma vytvářím tematické plány dle upravených školních vzdělávacích programů. Studuji nové učebnice a metodiky. Já, mistr improvizace, která to nikdy s přípravami nepřeháněla a spíš se přizpůsobovala situaci ve třídě a naladění dětí, se denně i o víkendech několik hodin připravuju na vyučování.

 

V noci se budím a přemýšlím, co dělat s Jirkou, jehož rodiče se právě rozvádějí, a on je naštvaný na celý svět a dává to dost najevo. Hubnu. Ještě pár kilo a vlezu se do svatebních šatů.

 

Vyplňuji Plán osobního profesního rozvoje. Vloni jsem nakoukla do venkovní výuky a badatelství, budu pokračovat. Plavu ve formativním hodnocení, které při ověřování vzalo v posledních letech tolik sil mým kolegyním. Letos bych ráda pokračovala ve čtenářských a pisatelských dílnách, které děti znají ze 3. třídy. Zatím o nich skoro nic nevím, potřebuji se dovzdělat…

 

Hlásím se jako zájemce na dvoudenní školení na severní Moravě se zaměřením na čtenářskou gramotnost. Těším se. Pořád mám ještě chuť se něco nového naučit. Nechci být brzdou v našem sboru. Vidím, co všechno se kolegyně za těch pět let naučily a co s dětmi dělají.

 

 

Na školení

 

Je nás kolem čtyřiceti, skoro nikoho neznám. Dostáváme zásadní otázku – jaké jsou tvé dlouhodobé cíle? Pracujeme sami i ve skupinách, přemýšlíme, diskutujeme, sdílíme. Od sezení mě bolí zadek, začínám se potit. Venku je krásně, z okna koukám na blízkou rozhlednu, na kterou bych si ráda vyšlápla, ale není kdy.

 

Přemítám nad odpovědí na čtyři klíčové otázky pro studenty i pro nás učitele: Co se učíš? Kam tvé učení směřuje? Čeho chceš ve svém učení dosáhnout? Jak si v učení vedeš? Co se ti daří? Kde máš výzvy? Kam chceš své učení posunout? Jaký je tvůj další krok v učení?

 

A aby toho nebylo málo, jsou tu ještě další otázky: Kam směřujete s vlastním profesním učením? Jak budete zjišťovat, jak se vám daří uplatňovat učební a výukové strategie, které prozkoumáváte? Jak budete spolupracovat s vašimi kolegy, abyste od nich získali zpětnou vazbu a stanovili si další kroky ve svém učení?

 

Teskně hledím z okna. Na svahu vidím stádo oveček. Nad nimi vykukují Jeseníky. Bolí mě zadek a tepe mi v hlavě. Akademický slovník je mi poněkud vzdálený a do mých odpovědí se občas vloudí neslušné slovíčko.

 

V další části školení připravujeme lekci, kterou druhý den odučíme. V naší skupině je třídní učitelkou mladinká Klára, která učí teprve od září. O tom, že se lekce uskuteční v její třídě, se dozvěděla nedávno e-mailem. Je poněkud vyděšená. Sestavujeme ve skupině plán hodiny češtiny, děti budou procvičovat vyjmenovaná slova a slovní druhy. Jak na čtenářské a pisatelské dílny se tentokrát nic nedozvím.

 

Na konec školení zazní od lektora varování: „Pozor, abychom hodiny nezaplevelili aktivitami a zábavami, které nesměřují k dlouhodobému cíli“. Co? To jako vážně?

 

 

Cestou domů mám dvě hodiny čas na přemýšlení

 

Kam se sune dnešní školství? Papíry a papíry, šablony, výzvy, tabulky, termíny, hrozby…. Společně se vzděláváme a školíme, o víkendu sedíme nad přípravami, naše vlastní děti nás už skoro nevidí a když, tak u počítače. Opravdu se potřebujeme a musíme stále a stále posunovat a zlepšovat? A za jakou cenu?

 

Kdysi dávno, když jsme tvořili první verzi našeho ŠVP, jsme si dali jako motto školy větu: „Chceme, aby naši žáci chodili do školy stejně rádi jako my, jejich učitelé“. Platí to ještě? Chodíme pořád rádi do školy? My, učitelé, a naši žáci? Nevytrácí se obyčejná radost z učení?

 

Stejně se těším. Na svoje čtvrťáky, se kterými v pondělí vystoupám na Svatý Kopeček a třeba se o něm něco zajímavého dozvíme. Na novou sborovnu v podkroví školy, ve které si někdy odpoledne jen tak pokecáme. Na to, až budeme s dětmi konečně zase ve své třídě, kde jsou lavice a koberec, knihovna s knížkami, kytara a hry. Na Jirku, až se na mě usměje.