Aneta Gáborová: Jak se efektivně učit? Zapomínání je normální a čtení pořád dokola nepomáhá, říká učitelka

„Proč se neučíš? Běž se učit!” Jako byste se slyšeli, že? Tohle magické zaklínadlo se poměrně často nese leckterými českými domácnostmi. Jenže hodně dlouho se učit ještě neznamená hodně se toho naučit. Co má dítě sedící nad vyjmenovanými slovy nebo příklady na čtvrtletku z matematiky konkrétně udělat, aby mu znalosti v hlavě zůstaly, ideálně co nejdéle?

Zdroj: Magazín Eduzín 25. 9. 2023

 

„Já se učím, mami.” Většina dnešních dospělých si představí dítě u stolu zabrané do učebnice nebo sešitu. Co ale v tu chvíli dělá? Čte si zápisky? Přepisuje je? Učí se je odříkat zpaměti slovo od slova? „Učení je dlouhodobý proces, který by v konečném výsledku měl vést k tomu, že nám znalosti v hlavě zůstanou. To se ale většinou nestane, pokud dítě informací slyší jednou ve škole,” vysvětluje Kateřina Švermová, která učí angličtinu děti na gymnáziu i dospělé ve firmách. Zároveň se zabývá tím, jak se efektivně učit, a na toto téma pořádá semináře.

 

Časté neporozumění procesu učení podle ní nastává v tom, jaké konkrétní činnosti vedou k trvalému zapamatování. „Pokud se někdo učí tím, že si něco čte stále dokola, trénuje se pouze v dovednosti čtení. Abychom si něco zapamatovali, tedy abychom byli schopni si to z paměti kdykoliv vybavit, potřebujeme se trénovat v dovednosti vybavování,“ popisuje.

 

Daniel Willingham, renomovaný neurovědec a autor knih Proč žáci nemají rádi školu a nejnověji „Outsmart Your Brain: Why Learning is Hard and How You Can Make It Easy” (Přelstěte svůj mozek: Proč je učení náročné a jak se učit efektivněji) upozorňuje, že schopnost samostatně se učit je výsledkem několika dovedností, které je potřeba si nejdříve osvojit. „Často se setkávám s představou dětí i dospělých, že učení je činnost, která má jít sama od sebe. Pokud to tak není, je asi s tím, kdo se chce něco naučit, něco špatně. Tak to ale není. Naučit se některé věci může být pěkná dřina,” popisuje Kateřina Švermová.

 

Vzpomíná přitom na vlastní zkušenost z gymnaziálních let: „Když jsem si jako studentka poznámky na některé předměty několikrát přepisovala tak, aby dávaly smysl a znázorňovaly vztahy mezi jednotlivými pojmy, připadalo mi, že trávím moc času těmito „zbytečnostmi”. Výzkumy z oblasti neurovědy ale ukazují, že právě hledání souvislostí a přemýšlení nad tím, co se učím, je jedna z velmi efektivních strategií dlouhodobého učení,” vysvětluje. Naráží tak na další častý nešvar, který popisuje i Daniel Willingham, a sice, že často ani sami učitelé ve školách (natož rodiče doma) nevědí, kdy k učení dochází a jak k tomu vést děti.

 

 

Hele, víš, jak funguje tvůj mozek?

 

Tak jako se děti od malička učí, že jíst mnoho sladkostí není dobré, že tělu prospívá pravidelný pohyb nebo že dívky v pubertě začínají menstruovat, bylo by skvělé, kdyby se ve škole dozvěděly víc o fungování svého mozku. „Nemusí jít o žádné neurovědecké přednášky. Na úvod by stačilo mluvit o tom, že zapomínání je zcela normální a přirozené nebo že se něco naučit může vyžadovat úsilí. Že to není o tom, zda je někdo ‚dobrý na matiku‘ nebo ‚mu jdou jazyky‘,” popisuje Kateřina Švermová. 

 

To, že zapomínáme, je naprosto přirozené. „Máme dva typy paměti. Pracovní a dlouhodobou. Tu pracovní si můžeme představit jako trhací blok, kam si zapisujeme věci, které si potřebujeme podržet jen na krátkou dobu. Třeba nákupní seznam. V momentě když domů neseme plné tašky, můžeme ho z bloku vytrhnout, vyhodit a zapomenout. Mozek se tak evolučně brání přehlcení,” vysvětluje Kateřina Švermová. 

 

„Oproti tomu je dlouhodobá paměť taková truhla pokladů našeho mozku. Do ní si ukládáme důležité věci, které si chceme udržet dlouho. Například oblíbenou pohádku, jména členů rodiny nebo třeba jízdu na kole. Náš mozek tyto informace uloží do speciální truhly s pokladem, abychom je tam mohli najít, až je budeme v budoucnu znovu potřebovat,” vysvětluje učitelka. Problém je v tom, že většina informací se z pracovní paměti do té dlouhodobé nepřesune automaticky. Často to vyžaduje vědomé úsilí, opakování a zvolení takových cest, které ukládané informace dělají smysluplnější a zapamatovatelnější. Kardinální otázkou tedy je, jak látku ze školy přesunout z „poznámkového bloku” do truhly s pokladem?

 

 

Lovci v paměti 

 

„Klíčovým principem v mé výuce je vybavování z paměti. V nějaké formě to používáme v každé hodině,” popisuje Kateřina Švermová. Jde o činnost, při které si studenti – bez listování v sešitě nebo učebnici – snaží vybavit, tedy z paměti vytáhnout, nějakou informaci. V angličtině typicky slovíčka. „Svým studentům aktivně vysvětluji, že je potřeba látku často lovit z paměti, protože to přemýšlení a pátrání pomáhá přesunu do dlouhodobé paměti,” vysvětluje. „V hodinách používáme kartičky (tzv. „flash cards”, kdy je na jedné straně slovíčko v češtině a na druhé v angličtině), „vysypání mozku” (tzv. „brain dump”, kdy žáci sepisují všechno, co už o dané věci ví), neúplné myšlenkové mapy, mnemotechnické pomůcky, ideálně takové, které si žáci vytvoří sami, a nebo jen prosté zavření sešitu a vzpomínání, co v něm je. Funguje i „zkoušení” se navzájem v lavici. Samozřejmě ne na známky,” vyjmenovává Kateřina Švermová. 

 

Doma se pak dá s principem vybavování pracovat také. „Dobře zadané domácí úkoly nemají být otravou nebo zátěží pro rodiče. Neměly by sloužit ani jako doplnění toho, co se ve škole nestihlo probrat. Měly by vést k tomu, aby si dítě látku připomnělo v době mezi dvěma hodinami. Aby plnily svůj účel, měly by na nich děti pracovat samostatně, ideálně používat pouze to, co si pamatují. Zároveň je třeba dodat, že by takové úkoly učitel měl zadávat s mírou, a domácí příprava by měla zabrat pouze malou část volného času dětí,” vysvětluje Kateřina Švermová. 

 

Rodiče mohou učení podpořit tak, že se budou dětí ptát, co si ze školy pamatují. Už jen pátrání v paměti po tom, co se ve škole vlastně dělalo, pomáhá se zapamatováním. Pokud by rodiče děti chtěli nějak podpořit, můžou jim pomoci s organizací třeba toho, kdy a jak se dítě bude připravovat na písemku. Nebo pomoci s tvorbou pomůcek k učení. „Na některý druh látky skvěle fungují různé aplikace. K učení jazyků mohou mladší žáci využívat aplikace LangBee. Na tvorbu kartiček a procvičování pomocí rozložení v čase je podle mě nejlepší Quizzlet. Stojí za to využívat placenou verzi s módem Learn,” vysvětluje Kateřina Švermová. Rodiče by naopak rozhodně neměli vypracovávat domácí úkoly za děti nebo je podporovat v tom, aby učení nechávaly na poslední chvíli.

 

 

Proč mohou taháky pomáhat?

 

Dalším principem, který Kateřina Švermová ve výuce používá, by se dal shrnout do hesla „paměť je pozůstatkem přemýšlení”. „Při přípravách hodin zvažuji, nad čím budou moji žáci a studenti přemýšlet, když budou na konkrétním cvičení pracovat,” popisuje. Jako příklad uvádí v angličtině téma rodiny. „Pokud je mým cílem, aby se děti dobře naučily slovíčka popisující příbuzenské vztahy, můžeme použít různé aktivity. Když nechám děti v hodině zpracovávat rodokmen jejich rodiny, dost možná budou přemýšlet více nad tím, jak strom život hezky namalovat nebo jak se jmenuje jejich teta. Tím procvičují různé dovednosti, ale nevede to k cíli naučit se slovo teta v angličtině. Když vezmu rodokmen britské královské rodiny, můžeme se celá třída soustředit na jednu rodinu a dost možná děti budou více přemýšlet nad angličtinou,” vysvětluje.

 

Efekt přemýšlení, které vede k zapamatování, známe i z dob, kdy jsme si ve škole chystali taháky. Nezřídka se stalo, že jsme se přitom látku naučili. Osekat zápis ze sešitu dějepisu jen na významná data a události, vyžadovalo přemýšlení. Nezřídka se stalo, že kdo si tahák pečlivě připravil, nemusel ho pak během testu ani použít.

 

 

Nadrtit se všechno najednou… a hned to zapomenout

 

Třetí princip, se kterým Kateřina Švermová pracuje, je rozložení učení v čase. „Výzkumy ukazují, že si po dvaceti minutách pamatujeme šedesát procent toho, co jsme slyšeli. Po týdnu je to pouze dvacet procent. To jsou docela hrozivá čísla, když si vezmeme, že některé předměty mají děti jen jednou týdně,” vysvětluje učitelka. „Je velmi důležité si učení rozložit do delšího časového úseku. Pokud se učím těsně před testem, pravděpodobně mi v hlavě zůstane něco, co tam pak napíšu, ale rychle všechno zapomenu. Nevede to k dlouhodobému porozumění. Nestavíme pevné základy, na kterých můžeme vystavět další učení, nemáme kontext, do kterého si můžeme nové poznatky zasazovat, a každé další učení je těžší a těžší,” dodává.

 

Existuje navíc řada výzkumů o tom, že „drcení”, tedy „narvání” si látky do hlavy na jeden zátah, nevede k trvalému zapamatování. Ve školách často ale převládá systém velkých důležitých písemek nebo zkoušek (čtvrtletky, pololetní nebo ročníkové práce), které ke šprtání na výkon přímo vybízí. „Je velmi těžké děti vést k soustavnému učení, když vidí, že je v pořádku si dva měsíce nepamatovat nic, pak se toho hodně naučit a pak to zase zapomenout, protože už nebereme láčkovce, ale hlavonožce,” upozorňuje učitelka.

 

Další princip, který pomáhá k lepšímu pamatování, je prokládání témat v čase. „Dalo by se také říct skákání mezi tématy. Typický příklad je maturant, který perfektně umí prvních pět otázek, protože ty se učí stále dokola, každou další umí méně a méně a třicítku si nikdo vytáhnout nechce. Daleko efektivněji funguje učit se na přeskáčku. Sednou si k tomu a začít patnáctkou, pak si dát dvacet dvojku a tak podobně,” upřesňuje. Stejným způsobem se můžeme učit básničku. Nemá smysl začínat pořád od začátku, můžeme si říct nejprve třeba poslední sloku. „Ve větším měřítku to znamená, že se k probíraným tématům pořád vracím. V mém předmětu neproberu v září přítomný čas a pak na něj zbytek roku nenarazím. Nové učivo prokládám starým a znalosti studentů se tak nabalují. Ke všemu se vracíme, až už je to pro žáky úplně automatické,” vysvětluje Kateřina Švermová. 

 

Role učitelů by zkrátka neměla stát jen na předávání znalostí. Měla by zahrnovat i vedení dětí k tomu, aby se učily učit dobře a smysluplně. „V tom vidím velký prostor pro zlepšení. Pokud učím nějakou látku, je důležité o ní mít jasnou představu. Jak v rámci jednotlivých kapitol, tak i v rámci školního roku. Učitelé mají tendenci učit lineárně. Jdeme z A do B, do C, do D, ale že jednotlivá písmena tvoří abecedu, často nezdůrazníme. Zároveň, máme-li A hotové, jdeme k B a k A už se málo vracíme. A to ani nemluvím o tom, co se děje se začátkem abecedy, když jsem u R nebo Ž,” uzavírá Kateřina Švermová.