Kateřina Ebrlová: České školství? Slušná muzika za málo peněz, jenomže nehraje pro všechny stejně, říká odborník

Odbory vyhlásily na pondělí celodenní stávku škol. Půjde podle nich o největší takovou akci ve školství po roce 1990. Kritizují, že se ministru Mikuláši Bekovi (STAN) nepodařilo dojednat více peněz na financování vzdělávacího systému. Ten se proti požadavkům odborů vymezil, podle něj jsou nejasné. „Pro odbory je to úplně nová situace,“ vysvětluje v rozhovoru Karel Gargulák, výzkumník organizace PAQ Research a odborný poradce ministra školství.

 

Zdroj: www.irozhlas.cz 24. 11. 2023

 

Podle ministra Beka jsou požadavky odborů na pondělní stávku nejasné. Čím to je?

České odbory dlouhodobě bojují primárně za zvyšování platů svých členů, tedy i samotných učitelů a nepedagogických pracovníků ve školství. Současné požadavky jsou ale velmi rozdílné od těch, které obvykle požadují, proto je pro ně obtížné je artikulovat.

Najednou hovoří o věcech, o kterých nikdy předtím moc nemluvili, jako je kvalita vzdělávání, kvalita podmínek ve školách a podobně. Proto ten jejich popis požadavků vypadá hodně nejasně.

 

Naopak jasné požadavky mají jiní aktéři, typicky organizace, které sdružují učitele, třeba Učitelská platforma nebo Asociace ředitelů škol.

 

Jaké to jsou požadavky?

Jsou primárně tři. Prvním jsou limity hodin, které stát proplácí a jejich omezování a tím pádem omezování dlouhodobého závazku státu vůči školám, který usiluje o nějakou proměnu výuky a proměnu pedagogické práce ve školách.

 

Pak hovoří o záměru zamrazit počty asistentů pedagoga. To by mohlo vést k tomu, že na některých školách by žák nemusel dostat asistenta, přestože by měl diagnostikovanou nějakou speciální potřebu s nárokem na něj.

 

Třetí věc je proplácení nepedagogických pracovníků, tedy limity, které školám jdou na úhradu hospodářských, technických a jiných pracovníků ve školách.

 

A právě tam vzniká ta nejasná situace s odbory, o které jsem již hovořil. Takovéto požadavky jsou pro ně nové. Protestují za kvalitu škol, to vidím v českém kontextu poprvé.

 

Je tedy dobře, že odbory hrají ve stávce tak velkou roli, i když je to pro ně, jak říkáte, nová situace?

Přiznám se, že jsem vlastně rád, že jsou odbory donucené věnovat se i tématům, která šla dlouhodobě mimo ně. V zemích, ve kterých vzdělávací systém funguje trochu jinak a u kterých hledáme inspiraci (například v severských zemích), jsou odbory klíčový partner pro zavádění standardů kvality učitelské práce, kariérních systémů a podobných nástrojů. V České republice odbory zatím nositelem takové debaty nejsou.

Jedním z obecných požadavků odborů je „udržet kvalitu vzdělávání.“ Jak kvalitní české vzdělávání v současnosti vlastně je?

To je taková záludná otázka. Když se podíváme třeba na mezinárodní testy PISA, tak je české vzdělávání v průměru. To jsou, vzhledem k tomu, jaké finanční prostředky do školství dáváme, dobré výsledky.

 

Dá se tedy říci, že za podprůměrné peníze dostáváme poměrně slušnou muziku. Jenomže ta muzika nehraje stejně dobře pro všechny školy a skupiny žáků. A to je právě největší bolest českého vzdělávacího systému, že ten slušný průměr nedopadá úplně na všechny děti a školy.

 

Jednak máme problém podpořit školy a žáky, kteří jsou ze slabšího socioekonomického prostředí, a zároveň nezvládáme podporovat žáky, kteří mají nějaké mimořádné nadání nebo talenty, které by bylo dobré individuálně rozvíjet ve škole i mimo ni.

 

Co je příčinou těchto nerovností?

Náš systém je hodně fragmentovaný, dá se říci rozbitý. Podmínky jsou v různých městech a lokalitách opravdu hodně rozdílné. Může to být tím, že je tam větší sociální zátěž, ale je to dáno také tím, jak je kvalita školství v tom území neřízená.

 

Nikdo neřeší, aby všechny školy, dejme tomu v Mostě, v Aši nebo v Brně byly stejně kvalitní nebo aby činnost učitelů, vedení školy a podpůrných pracovníků byla v podobné kvalitě ve všech školách na tom daném území. Aby se podobně rozvíjel potenciál každého dítěte. A to je hrozně velký problém.

 

Je takový systém udržitelný?

Udržitelný samozřejmě není. Nůžky mezi školami ale i samotnými žáky a jejich životy se neustále rozvírají.

 

Vidíte nějaké možné řešení?

Je nutné naučit se společně vést a podporovat kvalitu ve všech školách. To znamená, že někdo na daném území bude mít reálnou odpovědnost za to, že bude pomáhat ředitelům. Bude jim dávat zpětnou vazbu na to, jak se jim daří plnit činnosti, které stát definuje třeba v rámci kritérií kvalitní školy od České školní inspekce.

 

Dále stát musí začít více podporovat potřebné aktéry, to znamená školy, které například mají velkou skupinu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Pomoc musí být cílená, primárně finanční, tak, aby si škola mohla zajistit třeba více podpůrných pozic, než je v systému běžně umožněno.

To momentálně systémově není možné téměř vůbec, snad kromě asistentů pedagoga. Podpůrní pracovníci jako psychologové, speciální či sociální pedagogové a další nejsou zapojeni do systému českého vzdělávání, je jich málo a bývají placeni z evropských nebo jiných peněz.

 

Pokud stát nesjednotí podmínky vzdělávání a nebude umět zacílit podporu na znevýhodněné školy a žáky, rozdíly ve vzdělávání se budou neustále prohlubovat.

 

Odbory a školští pracovníci v současné situaci požadují navýšení rozpočtu pro resort školství na příští rok přibližně o 4 až 8 miliard korun pro udržení současného stavu. Vy jste teď ale popsal mnohem větší změny, jež by stály mnohem více peněz. Jak tedy k financování přistupovat?

To má dvě základní roviny. Zaprvé, chceme udržet deklarované charakteristiky systému, který teď máme. To znamená udržet prostředky na PHmaxy (maximální týdenní počet hodin přímé pedagogické činnosti asistenta pedagoga financovaný ze státního rozpočtu, pozn. red.), na asistenty, a ještě je rozvinout, protože potřeby dětí se vyvíjí.

 

To je základní požadavek, který tak nějak odpovídá té skloňované částce. Je to takové dorovnávání systému.

 

Ta druhá rovina je spojená s tím, co jsem říkal, že je potřeba odpracovat. A samozřejmě, tam bude potřeba zainvestovat. A pro to je potřeba hledat nové zdroje.

 

Kde tyto nové zdroje najít?

Podle mě by šlo spíše o realokaci vnitřních zdrojů v samotném systému. Pracovat můžeme také na optimalizaci provozní části, to jsou třeba výdaje za účetnictví, úklidové služby a podobně, které si teď každá škola platí sama. Tak neušetříme, ale novou správu systému tím zaplatíme.

 

Momentálně pracujeme s Partnerstvím pro vzdělávání 2030+ na způsobech, jak přenastavit systém, aby v něm vznikla pozice někoho, kdo jasně ponese odpovědnost za pedagogické vedení na územní úrovni.

 

Také řešíme, jak nastavit nepedagogickou podporu tak, aby byla efektivnější, ale nezatěžovala vedení škol a ředitele. Ti by měli být pedagogickými lídry a řešit zejména výsledky žáků, ne správu budovy.

 

Kde pro takové změny hledáte inspiraci?

Máme například takovou zahraniční studii pro Partnerství, koukáme se na Estonsko, Finsko, Nizozemsko a kanadské Ontario. Tam sledujeme, jak se vyvíjí správa systému, ale samozřejmě ne všechny cesty jsou pro nás vhodné.