Neptejte se, co AI může udělat pro vás, ale co vy spolu s AI můžete udělat pro děti

Minulý týden jsem mluvil s jedním svým známým, který teď řediteluje na venkovské základce. Pochopitelně řeč přišla také na umělou inteligenci a na její místo ve školách. Rozhovor se hodně točil kolem toho, zda a jak může AI učitelům ulehčit práci. Něco se mi na té naší diskusi nezdálo. Jakoby mě tlačily o číslo menší boty a nemohl jsem si je sundat. Když jsem pak šel domů, došlo mi co.

Zdroj: Magazín Perpetuum.cz, Vzdělávání bez hranic 1. 12. 2023

 

Debata o AI ve školách se někdy omezuje na konstatování: „používejte AI, protože vám to usnadní práci.“ Ale přiznám se, že mně je vlastně jedno, jestli mi AI usnadní práci nebo ne. Pokud by smyslem jejího zavádění do škol mělo být pouze mé učitelské pohodlí, pak by to asi bylo málo. Všechny přípravy si již píšu v počítači, ale pokud si někdo dělá poznámky rukou nebo na stroji, pak nešť. Důležité je, že on či ona se v tom cítí dobře. A že to nemá negativní vliv na kvalitu výuky.

AI má ale ještě jiný rozměr. A chtěl jsem k tomu napsat blog, ale pak jsem zjistil, že by byl příliš dlouhý a kazatelský, tak jsem si řekl, že to zkusím jinak. Ještě delší povídkou a následnými otázkami. A předem se omlouvám za příliš školometskou formu.

 

Takže pokud máte dostatek času, zde je má neumětelská povídka, na jejímž konci budu mít pro vás několik otázek.

 

 

Rozsudek

 

Jan vstoupil do soudní síně s pocitem hrůzy a nejistoty. Před ním stál robotický soudce, vizuálně napůl člověk, napůl stroj. Vypadal absurdně. Na hlavě mu kralovala koruna vyrobená ze spleti drátů a část obličeje byla pokryta kovovými pláty. Soudcovo vzezření bylo dědictvím minulosti, kdy si lidé vytvořili určitou představu o tom, jak by měla umělá inteligence vypadat. Ačkoliv dnes mohl mít robotický soudce klidně podobu toastovače nebo hlavičky od špendlíku, stále si udržoval archaické vzezření, podobně jako kdysi soudci nosili paruky.

 

Jan byl nervózní a bál se. Věděl, že ho stihne trest, ale nevěděl jaký. Od té doby, co do umělých soudců integrovali plugin kreativního trestání, si nikdo nemohl být jistý tím, co ho čeká. V jakémsi institutu pro zkoumání lidí zjistili, že nejvíce odstrašující účinek má na člověka to, když žádný trest není stejný.

 

 

Ve virtuální soudní síni

 

byli připojeni také přísedící. Jak stroje, tak lidé. Nestrannost zajišťoval generátor náhodných čísel, který přísedící vybíral. Lidské zástupce dnes tvořil otylý bývalý profesor archeopromptologie, který s nostalgií vzpomínal na dobu příchodu AGI 0.3. Vedle něj seděla pečovatelka z domova pro poststaré.

Na nelidské straně se dnes do soudního procesu zapojila stará chytrá lednice a inteligentní rýžovar odkudsi z Asie.

 

Jan pozoroval těžké, nehybné postavy soudců, kteří si mezi sebou v tichu vyměňovali informace. K těmto datům jako obžalovaný neměl přístup.

 

Obhajoba u soudu chyběla zcela. Vždyť permanentní připojení mozkolinku a bayesiánská analýza pokaždé odhalí nejen činy, ale vysvětlí i ty nejniternější pohnutky, které k činům vedly. Obhajoba se tak stala přežitkem, zbytečnou komplikací, která jen protahovala řízení.

 

Oči robotického soudce se rozsvítily na znamení toho, že verdikt je připraven k přednesu. Soudcova tělesná konstrukce byla jednoduchá a impozantní zároveň. Kromě svých světelných očí měl totiž ještě jednu ruku. Obrovskou. Ocelovou. Tou dával znamení vždy, kdy měl obviněný před obrazovkou povstat a kdy si mohl zase sednout. Na její povel Jan vrávoravě povstal, nervózně si upravil svůj oděv a očekával, co přijde.

 

Soudce a robotičtí přísedící se chvíli připravovali. Poté, co se sesynchronizovali, zapěli sborově rozsudek na melodii písně „Červená se line záře“. Slova rozsudku byla jasná: Jan je odsouzen ke ztrátě 43 % svobody na dobu jednoho roku bez možnosti klarifikace.

 

„Co to má jako znamenat? 43 % svobody? Svobodu buď máte, nebo nemáte? A co je u všech obrů z Kandaháru ta klarifikace?“ zamumlal Jan pro sebe. Neuvědomil si, že má na sobě mozkolink se zapnutým povinným sdílením. Odpověď na jeho otázku tak přišla takřka okamžitě. Přísedící rýžovar hlubokým basovým hlasem promluvil: „Klarifikace je proces či postup, kterým se odstraňuje nejasnost, nedorozumění nebo zmatení v komunikaci, informacích nebo situaci.“

 

 

Jan však zíral stále zmateně

 

Chytrá lednice se proto vstřícně rozhodla podat mu vysvětlení trochu srozumitelnějším způsobem: „Budete chodit světem a ve 43 % situací nebudete moci dělat, co chcete. Jen dopředu nebudete vědět, které situace to jsou.“

 

„K čertu s tím kreativním soudnictvím,“ zavrčel Jan a s nepřítomným pohledem sledoval odpojujícího se robosoudce. Místo pocitu uspokojení, že unikl tradičnímu trestu, ho zaplavila hluboká nejistota. Očekával, že ho zavřou do holokriminálu, donutí zaplatit tučnou pokutu, možná mu zakážou přístup k některým službám. Ale toto? Žít jakoby svobodně, ale zároveň vědět, že skoro v každé druhé situaci svobodu mít nebudete?

 

 

Jan se odpojil ze soudní budovy

 

Mohl jít ven, zůstat doma nebo se někam připojit. Možná by bylo nejlepší dát si něco k jídlu. Pomyslel na pizzu a pokusil se ji objednat. Ale vizor mu jeho oblíbenou pizzu nezobrazil, nenaběhl odhad času doručení ani se nenačetly tipy, jak vyplnit volný čas před doručením. Bylo to, jako by ho systém zcela ignoroval.

 

Zkusil to bez vizoru, na lednici, a dokonce i v hodinkách. Nic. Žádná odpověď. Ticho.

„43 % svobody,“ pomyslel si Jan. „Tohle je začátek.“

 

 

S pocitem beznaděje

 

vyšel na ulici, aby zjistil, kde leží hranice jeho nově omezené svobody. Zmateně zíral na restaurace kolem sebe. Ani jedna mu nepovolila vstup. Uklízeč u dveří oblíbeného slow foodu mu jen ukázal na ceduli „Pouze s rezervací“, aniž by Janovi věnoval další pohled.

 

Návštěva restaurace bez objednání a rezervace už dávno nebyla možná. Díky tomu se ročně ušetřily miliardy tun cenných potravin. Vše, co bylo kolem, bylo nyní určeno pouze pro ty, kdo měli předem rezervované služby. Nebo si je rezervovat mohli.

 

Po chvíli bezcílného bloumání Jan dorazil na hlavní náměstí. Uprostřed stála impozantní holografická fontána, která pravidelně měnila své podoby. Voda, zdánlivě vystřikující vzhůru, se proměňovala ve zpívající ptáky nebo třpytící se hvězdné obrazy. Jan vždy obdivoval tuto technologickou krásu, ale teď, když se přiblížil, obraz začal blikat a následně zmizel. Pro ostatní kolemjdoucí se nic nezměnilo a fontána dále předváděla své kouzlo. On neviděl nic.

 

Přesunul se směrem k hudebnímu pavilonu na náměstí. V pavilonu hrály virtuální orchestry, které si návštěvníci mohli vyžádat podle svého vkusu. Zkusil si vybavit svou oblíbenou skladbu. Ale namísto očekávaných tónů se ve vizoru objevila hláška: „Tato funkce není k dispozici.“

 

Podobné zklamání zažil také v městském muzeu. Dříve se muzeum přizpůsobovalo návštěvníkovi a neustále se proměňovalo. Teď však na Jana z obrazovek koukaly jen vycpané lišky s komiksovou bublinou „Jen pro 100% svobodné.“

 

V tomto městě, kde strávil svůj dosavadní život, se najednou cítil ztracený. A hlad, který ho v břiše trápil stále více, byl ničím ve srovnání s tím, co ho trápilo v hlavě.

 

Jan zamířil do své oblíbené kavárny. Dnes zde probíhalo setkání milovníků storytellingu. Vyprávěli si všechno možné, smáli se i plakali. Sedl si ke stolku. Přisedla si k němu mladá žena a začala mu něco vyprávět s očima jiskřícíma nadšením. Jan jí ale nerozuměl. Pokoušel se aktivovat instatran, ale ten nereagoval. Líbila se mu. Chtěl jí porozumět. Ale bez instatranu byl jen jako němý mlok, který tupě zíral ze své osamělé tůňky do jejích krásných očí.

 

Objevováním své svobody umenšené o 43 % Jan strávil zbytek dne. Bylo to k uzoufání. Mohl zdánlivě všechno, ale ve skutečnosti skoro nic z toho, na co byl zvyklý.

 

 

Blížil se večer

 

Jan došel až na okraj města, kam běžně nechodí. Místo, kde se ocitl, bylo úplně jiné než všechno, co dosud znal. Roubenky stály vedle jurt a podivných polozemnic, na jejichž střechách rostly trsy trávy. Jejich obyvatelé si říkali unruleři a byli zvláštní. Na hlavách neměli vizory. Oblečeni byli do nechytrých hadrů. Připadali mu neupravení a suroví, ale něco ho na nich lákalo. Vstoupil před jedno stavení s drnem místo střechy.

 

Hlad, který mu kloval v břiše, šel zřejmě poznat na dálku, protože starší žena, které ten dům asi patřil, ho pozvala dovnitř. Pokynula rukou směrem ke stolu, kde stála ošatka s krajíci chleba a vedle ní byla sklenice se sádlem. Pohled na tu bílou mastnou hmotu v něm probudil vzpomínky. Jako by byl zase tím malým klukem, který kradmo snědl krajíc chleba se sádlem, jejž mu podstrčila matka.

 

Jeho matka se tehdy zapletla s jedním unrulerem. Přestala dodržovat pravidla Systému a nosila domů divné věci. Třeba sádlo. Musel ho jíst, ale potají, aby to neviděl otec. Byl z toho celý zmatený. Vlastně mu to chutnalo, ale vždy měl výčitky, že dělá něco, co se nesmí. Rodiče se tehdy rozešli a on zůstal s otcem. Dlouho si pak myslel, že to bylo kvůli tomu sádlu, které matka nosila od unrulerů. Kousl si a ochutnal. Zalil ho stejný pocit jako tehdy v dětství. Pocit viny. A snad právě pro ten pocit viny, a aby se ho co nejdřív zbavil, se pustil do krajíce s nebývalou rychlostí. Nacpal si ústa sádlem a chlebem tak, až se skoro dávil. Pak se svalil ženě do klína a propukl v dlouhý a pronikavý pláč. Žena ho začala utěšovat a hladit po vlasech. Trochu se uklidnil. Ale pak si všiml, že její ruka je ledově studená. Byla totiž ocelová. Byla to tatáž ruka, která mu při soudním přelíčení pokynula, aby povstal. Chytla ho pevně v zátylku a nepouštěla.

 

 

Jan začal křičet

 

Křik ho probudil. Otevřel oči a uklidnil se, protože ihned poznal, kde je: Cayo Boca Seca. Jeho oblíbený liduprázdný ostrůvek uprostřed azurových vod Karibiku. Místo, kam se často uchyloval, když potřeboval samotu a klid.

 

Něco tu ale nesedělo. Kromě přílivových vln bylo slyšet i kroky. Zvedl hlavu a uviděl postavu, která se vynořovala z vodního oparu. Ohlédl se, zda na pláži není ještě někdo další, ale byl tam jen on a ta postava pomalou chůzí mířila přímo k němu. Když byl neznámý příchozí na dva metry od něj, povšiml si Jan na jejích šatech velkého SI – znaku Systémové Integrace.

 

„Jsem Integrátor“ představil se neznámý velmi důrazně. „Byl jste shledán vinným z přestupků proti pravidlům Novosvěta a bylo vám uděleno 7 trestných bodů. Proto jste před okamžikem prodělal povinnou somniokorekci. Toto je varování. “

 

Janův dech se na chvíli zastavil. Integrátor pokračoval: „Pokud získáte dalších pět trestných bodů, přijdete o občanství Novosvěta na celý rok bezpodmínečně.

 

Od nyní jste opět svobodný ze 100 %, ale podmínečně. Opakuji – podmínečně.“

 

Pak Integrátor stejně pomalým krokem odkráčel do mořského oparu, ve kterém se rozplynul. Jan zůstal na pláži opět sám. Ale nevydržel tam. Dvojmrkem ukončil projekci a sundal si vizor. Byl zpět ve svém bytě.

 

 

Bylo ráno

 

Na stole ležela nedojedená pizza z předchozího dne. Zeď stále ještě hrála. Včerejší oblečení leželo na podlaze. Nikde ani stopy po unrulerech, robotických soudcích nebo Integrátorovi.

 

Jan vstal z postele a podíval se z okna. „Zase svoboda,“ vydechl s úlevou pro sebe a pozoroval, jak se plazmové advertyče natáčejí směrem k němu a spouštějí reklamu šitou jen jemu na míru.

 

 

 

Mé otázky

 

1. Co jste si mysleli o budoucnosti, když vám bylo 12 let?

2. Odpovídá tehdejší představa tomu, v čem žijete dnes ?

3. Jak si myslíte, že bude vypadat svět, až dnešním dvanáctiletým bude 50 let?

4. Jakou roli v té budoucnosti budou hrát technologie včetně AI?

5. Pokud připustíme, že děj povídky se odehrává v roce 2061 a onen Jan je vaším žákem, co myslíte, že by v budoucnu ocenil, kdybyste jej učili dnes, tj. v roce 2023?

6. A věnujete se tomu?

7. A pokud se vám má dystopická vize budoucnosti nelíbila, co můžeme jako učitelé udělat dnes, aby nenastala?

8. A otázka na závěr: proč si myslíte, že má smysl pracovat s tématem AI ve školách?

________________________

 

(Při psaní tohoto blogu nebylo zraněno žádné zvíře ani květina. Autorem námětu je Andrej Novik. Text spoluvytvářeli LLM Anthropic (Claude 2), GPT od Open AI (3.5 a 4.0) a Sciobot. Doprovodné ilustrace vygenerovala Midjourney a Dalle-3. Příspěvek vyšel na UcimsAI.cz.)