Petr Holub: Prestižní gymnázia stát vytvářet nemá. Klíčové jsou jiné školy

Kvalitní vzdělání pro naše děti je jeden z mála požadavků, které tuzemské rodiny po sociálním státu opravdu chtějí. Frustrace a stres z období přijímaček dnes opět připomínají, že stát úkol nezvládá. Není to jenom jeho chyba.

 

Zdroj: Seznam.Zprávy.cz 28. 2. 2024

 

Elitářské školství anglosaských zemí by si v tuzemsku zřejmě přál málokdo. To by totiž znamenalo zaplatit nadaným ratolestem prestižní soukromou školu, v českých podmínkách tedy školné ve výši čtvrt milionu korun, ale to je ještě skromný odhad. Pro většinu rodin by to v každém případě znamenalo, že se musí zadlužit na léta dopředu.

 

Proto je rozumnější žádat, aby i to nejlepší vzdělání zajišťující úspěšnou kariéru, případně příslušnost k vyšším vrstvám, uhradil ze svých daňových příjmů stát.

 

S úzkými hrdly takového systému se nutně seznámí každý z rodičů, který chce, aby to jeho potomci „někam dotáhli“. Nestačí dohlížet, aby dítě chodilo devět let poctivě do základní školy. Ještě je třeba zaplatit desítky tisíc korun za speciální přípravku k přijímacím zkouškám na střední školu, pak absolvovat přijímačky s šancí na úspěch 1:10. Pokud to nevyjde v jedné škole, tak je nutné zkusit další adresu. Stojí za to trpět, protože maturita ze známého gymnázia už dává jistotu přijetí na kvalitní univerzitu a později výnosné zaměstnání.

Stát nenabízí dostatek studijních možností, zní logická stížnost těch rodičů, když mají očistec se středoškolskými přijímačkami za sebou. Ve skutečnosti však žádají něco, co jim ani ten nejsociálnější stát nemůže splnit.

 

Jenom některá gymnázia si mohou stanovit tak přísná přijímací kritéria, aby se na ně dostaly jen ty nejnadanější děti těch nejvzdělanějších rodičů. Jenom do takových škol pak zamíří ti nejkvalitnější učitelé, kteří mohou s nejnadanějšími dětmi dosáhnout unikátních výkonů.

 

Nikdy proto nemůže být dost takových gymnázií, jaká by si všichni ambiciózní rodiče přáli. Ve velkých městech se najdou dvě nebo tři, v Praze jich může být až deset. Neexistuje ale žádný recept sociálního inženýrství, který by v dané lokalitě zařídil ještě pár škol stejné kategorie.

 

Sociální stát má ostatně jedno důležitější zadání, konkrétně nabídnout stejné vzdělávací možnosti všem příslušníkům mladších generací, včetně těch, kteří pocházejí z méně vzdělaných rodin nebo znevýhodněných regionů.

Jinými slovy, jde o to nějak zařídit, ať se vylepší úroveň škol, které dnes zůstávají ve stínu a před kterými se dnes příliš mnoho dětí snaží uniknout právě při zkouškách na vyhlášená gymnázia. To se tedy týká odborných učilišť, odborných škol, některých odlehlých gymnázií a především druhých stupňů základních škol, kterým dnes pouští žilou exodus nadaných na víceletá gymnázia.

 

Každoroční krize přijímacích zkoušek znovu osvítila sektor gymnázií, tedy jediný sektor školství, který nemá vážné problémy, pokud nepočítáme samotné přijímačky.

 

Řečeno ve zkratce, s návaly zájemců jim odpovědné úřady pomohou nejlépe tím, když na střední škole elektrotechnické v chudém Mostě zaručí pokud možno stejnou kvalitu výuky jako na gymnáziu v blahobytném sedmém pražském obvodě, a když o své upřímné snaze přesvědčí veřejnost.