Stanislav Biler: Přijímací zkoušky na školy jsou přípravou na život v trestanecké kolonii

Za měsíc se desítky tisíc dětí začnou potit u jednotných přijímacích testů. Ty existují jen proto, že stát nechce zajistit dostupné všeobecné vzdělání pro všechny.

 

Zdroj: A2larm 18. 3. 2024

 

Zhruba deset let se pořádají jednotné přijímací zkoušky na střední školy i víceletá gymnázia. Otázkou je, proč vůbec potřebujeme přijímací zkoušky na něco tak samozřejmého, jako je středoškolské vzdělání. A proč nemají přijímací zkoušky nic společného s tím, co se děti na základní škole učily, a proč jejich výsledek nesouvisí s tím, jak se jim povede na střední škole.

 

Jednotné přijímací zkoušky se zavedly před deseti lety za působení ministra školství Marcela Chládka. Jelikož si teď lámeme hlavu s tím, k čemu to celé je, připomeňme si, k čemu to být mělo. Chládek v roce 2014 zavedení přijímaček zdůvodňoval třeba takto:

 

„Na střední školu se dostávají i žáci, kteří pak nejsou schopni udělat maturitu. (…) Očekáváme zvýšení motivace žáků ke studiu, a to již v základních školách.“ Postěžoval si také na to, že se na ně dostávají žáci s velmi rozdílnou úrovní vzdělání, čemuž by měl nový způsob přijímacího řízení zamezit.

 

 

Příště stát vymyslí jednotné přijímačky do mateřských škol

 

Jak se díky jednotným přijímačkám zlepšila schopnost udělat maturitu nejspíš neví nikdo. Maturity se neustále upravují a jednotlivé ročníky jsou mezi sebou obtížně porovnatelné. Loni se třeba psalo o tom, že úspěšnost u maturity z matematiky klesá třetí rok v řadě.

 

Pozoruhodná je rovněž teze, že je úroveň žáků ze základních škol rozdílná. Jedním z největších problémů českého základního školství totiž je, že základní školy mají extrémní množství zřizovatelů a zároveň nikdo v podstatě nehlídá jejich kvalitu. Takže ano, základní školy se skutečně liší. Řešení pak vyplývá z prostého popisu situace. Tedy pohlídat kvalitu základních škol, tu dorovnat, aby měly všechny děti k dispozici stejně kvalitní vzdělání. Z toho pak vyplyne, že možná nebude potřeba dělat jednotné přijímací zkoušky, protože k čemu by asi taky byly, když máte například vysvědčení ze základní školy, jejichž úroveň by někdo kontinuálně sledoval. To je ostatně základní předpoklad funkčního vzdělávacího systému. Ale ten my nemáme.

 

A tak český stát místo řešení obrátil problém na hlavu. Místo aby řešil kvalitu základních škol a jejich výstupů, vymyslel jednotné testy. A je na žácích a především jejich rodičích, aby to vyřešili. Samotná existence testu nedorovnává žádné vzdělání, s tím nemá test nic společného. Pouze nutí žáky naučit se odpovídat správně na jednotné zadání v „cermatím“ jazyku. Zvítězí děti, které mají nejambicióznější, vzdělané a také majetné rodiče, protože kvůli jednotnému testování vykvetl celý trh příprav na tyto testy. Můžete dětem koupit speciální učebnice, testy, přijímačky nanečisto a zaplatit kurzy, které je připraví na přijímací zkoušku na střední školu. Přičemž nikoli v ideálním, ale normálním světě by je na střední školu a teď, pozor, tohle bude šokující: měla připravit prostá docházka do základní školy.

 

Když se porozhlédneme po Evropě, jednotné přijímací zkoušky na střední školy v české podobě nenajdeme a povětšinou nenajdeme ani žádné přijímací zkoušky. Cílem vzdělání je totiž vzdělání a smyslem státu je vzdělávat děti a poskytnout jim proto co nejlepší zázemí. Ve většině zemí jdou tak děti na střední školu dle svého výběru, protože státy sledují podle demografie počty dětí a předem upravují kapacity středních škol. To Česko nezvládá ani u mateřských škol. Je s podivem, že do nich nemusí děti dělat jednotné přijímací zkoušky.

 

Pokud je cílem v původním smyslu moderního státu zajistit co největšímu počtu dětí co nejlepší vzdělání, pak upravíte celou politiku tak, abyste co nejdále posunuli co největší počet dětí. To znamená, že sledujete kvalitu základních škol, situaci dětí z rodin z horších sociokenomických podmínek, situaci ohrožených regionů a vše kontinuálně řešíte na různých úrovních celého systému.

 

 

Stát vymýšlí překážky, jak dětem zabránit ve vzdělání

 

V Česku máme malou kapacitu středních škol s maturitou se všeobecným vzděláním. Místo rozšíření kapacity se vytvořil systém jednotných přijímacích zkoušek, jehož skutečným smyslem je zabránit někomu dosáhnout lepšího vzdělání nebo vzdělání dle svého výběru. V ideálním systému bychom přijímačky nepotřebovali. Český problém vyplývá i ze statistik, kdy ve všeobecném vzdělání je v Česku jen 30 procent žáků středních škol, evropský průměr je přes 50 procent. Děti chtějí všeobecné vzdělání tak jako kdekoliv v Evropě. Náš stát jim místo toho nabídl testy a část dětí natlačí proti jejich vůli i schopnostem na nematuritní obory nebo technické školy, kam děti nechtějí.

 

To se nám spojuje s další českou specialitou a tou je mezigenerační transfer sociálních nerovností, kdy děti ze znevýhodněných podmínek končí často na stejné úrovni jako rodiče. Vzdělání je přitom v demokracii, která se zaklíná meritokracií, v podstatě jedinou cestou, jak se má tato nespravedlnost daná narozením vyrovnat. Že tedy i dítě s horším startovacím zázemím se může díky vzdělání posunout výše. Do toho ale hází vidle, kromě segregace a zmíněné roztříštěnosti kvality základních škol, jednotné přijímací zkoušky.

 

Pokud vygenerují systém, ve kterém jsou zvýhodnění ti, jejichž rodiče mají motivaci a současně peníze dětem zaplatit všechny dostupné přípravné kurzy, pak jsou tyto děti v přijímacím řízení zvýhodněny před dětmi s horším zázemím. Jednotné přijímací zkoušky s doprovodným systémem přípravného grilu dokážou zajistit také to, aby děti s „horšími“ schopnostmi přeskočily ty řekněme šikovnější, jejichž rodiče ale nemají kapacitu jim se systémem pomoct nebo je demotivují, aby to ani nezkoušely. V podstatě to vypadá jako vzdělávací systém v trestanecké kolonii nebo v nějaké mutaci feudalismu.

 

Situace se pak liší v rámci regionů. Jednotné přijímací zkoušky jsou sice všude stejné, ale rozdílná je kapacita středních škol. A tak děti v Praze nebo Jihomoravském kraji čeká něco úplně jiného než v krajích s větší nabídkou nebo nižším zájmem dětí, respektive jejich rodičů.

 

 

Body za VŠ vzdělání a daňové přiznání rodičů

 

Samostatnou kapitolou v tomto bizarním systému selekce je existence víceletých gymnázií. V ideálním systému by neexistovaly vůbec, protože není důvod děti oddělovat. V Česku – částečně vlivem neodůvodněné pověsti, strachem rodičů o vzdělání dětí, otázkou prestiže nebo kulhající kvality druhého stupně základních škol, existuje touha části motivovaných rodičů dostat děti na víceletá gymnázia.

 

Je to vlastně první selekce dětí, které pocházejí ze vzdělaných rodin patřících obvykle minimálně ke střední třídě. O školy pro mimořádně nadané děti nešlo možná nikdy, určitě ne v posledních dekádách, kdy jsou to především školy dětí mimořádně ambiciózních rodičů.

 

Ti v systému Cermatu projevují své ambice tím, že jsou schopní a ochotní obětovat čas a finanční prostředky za přípravu dětí na tato gymnázia. Bez této přípravy se prakticky žádné sebevíce talentované dítě nemůže přes přijímačky dostat.

 

Ve skutečnosti nemáme bariéru oddělující talenty, ale oddělující schopnosti, kapacity a vůli rodičů děti přes přijímačky protlačit. To korunují zvláštní bodové bonusy víceletých gymnázií, kdy třeba oceňují docházku dětí do kroužků. Vypadá to možná smysluplně, ale opět tak oceňují především sociální a ekonomické zázemí rodičů. Klidně mohou dětem dávat plusové body za vysokoškolské vzdělání rodičů nebo za předložené daňové přiznání.

 

Víceletá gymnázia přitom reálně nenabízejí elitní vzdělání. Z různých analýz vyplývá, že když se odfiltruje sociální zázemí rodiny, pak se děti na víceletých gymnáziích posunují stejně jako ti, kdo zůstali na základních školách. Celý benefit tak prakticky spočívá jen v tom, že jsou spolu žáci z rodin, kde je motivují ke vzdělání.

 

Systém výběru těchto dětí je náročný a selektivní. Výslednou skupinu by možná šlo označit za elitní. Co ale chybí, jsou elitní gymnázia, která by učila elitním způsobem. Protože ve skutečnosti se na většině těchto škol učí zastarale, neinvenčně a otrocky, protože motivované děti s dobrým zázemím to nějak vždycky zvládnou a kvanta náhodných informací se nadrtí. Tím ale gymnázia nepomáhají dětem a už vůbec ne mimořádně nadaným dětem, pro která měla být snad kdysi určena. Ty jsou ve vzdělávacím systému podobně bezprizorní jako děti v segregovaných školách.

 

Za uplynulou dekádu, kdy stát vymýšlí jednotné zkoušky, které mají řešit chybějící kapacity gymnázií, už tyto kapacity mohly být dávno navýšeny. Dávno jsme se mohli posunout v kvalitě základních škol. Celý ten systém jednotných přijímaček je úplně zbytečný, deformuje vzdělávací proces a o schopnostech dětí něco vystudovat nám neříká vůbec nic. Je to vlastně největší úspěch průmyslové lobby, která zde aktivně brojila proti všeobecnému vzdělání a tlačila děti na učňáky. Až zkrachuje, zbude nám jen hromada absolventů s bezcenným výučním listem a další frustrovaná generace, která se musela rok drtit na přijímačky na něco tak samozřejmého, jako je střední škola s všeobecným vzděláním a maturitou. Nejsme křižovatkou Evropy, ale její slepou cestou, polňačkou končící kdesi v křoví.