Moje dítě je rozbité. Neposlouchá, odmlouvá, nerespektuje pravidla a je úplně jiné, než bychom si přáli, stěžují si mnozí rodiče. Ke vzájemnému respektu a pochopení by přitom stačilo znát vlastní typ osobnosti a pak se zaměřit na typ osobnosti dítěte. „Rodičům to pomůže chápat rozdíly, zefektivnit výchovu, ale také se cítit lépe skrze naplňování vlastních potřeb a předcházet chronickému stresu,“ vysvětluje v rozhovoru psycholožka Šárka Miková.
Zdroj: Deník.cz
31. 7. 2024
Rodiče velmi často do výchovy svých
dětí přenášejí utkvělou představu, že by dítě mělo být stejné jako oni. Proč to
dělají?
Protože si neuvědomují, že „nejsme stejní“. I když
víme, že každý je jedinečný, stejně podvědomě předpokládáme, že to, co vyhovuje
nám, potřebují také druzí. Na své dítě se díváme optikou své osobnosti a děláme
to, co by vyhovovalo nám. Většina lidí také neví, že rozdíly mezi lidmi
nezpůsobuje jen výchova, ale především vrozená složka naší osobnosti. Rodičům
to dochází, jakmile mají více dětí. Vychovávají je stejně, ale ony se projevují
jinak. Rozdíly mezi kluky a holčičkami nebo prvorozeným a benjamínkem jim
přitom nedávají uspokojivé odpovědi na otázku, proč se děti v jedné rodině
od sebe tolik liší.
Mnohdy skrze ně
naplňují i vlastní nesplněné cíle a touhy a určují jim jejich směr, čímž
potlačují jejich vlastní touhy.
A většinou si také neuvědomují, že prostřednictvím dítěte
léčí svou vlastní narušenou sebehodnotu. Myslí si, že dělají pro své dítě to
nejlepší, ale vůbec nevědí, jaké dítě mají a co skutečně potřebuje. Jaké jsou
jeho vrozené potřeby, pro co má přirozené vlohy a jaké silné stránky je
u něj důležité podporovat.
A
naruší mu tak jeho vrozenou složku osobnosti.
Přesně tak. Narušená sebehodnota pak mívá dva póly. Buď se
dítě ve výchově podvolilo očekávání rodičů, potlačilo své potřeby a je si tedy
samo sebou nejisté. Neví, o jaké silné stránky se může opřít, protože ty
jeho přirozené mu rodiče neumožnili rozvinout. Podceňuje se, nevěří si, říká
o sobě, že je hloupé apod. Může být taky příliš závislé na autoritě a
mínění druhých.
A ten druhý pól?
Některé děti pak projevují narušenou sebehodnotu spíš
opozicí a vzdorem, projevují překompenzované sebevědomí, dokazují sobě
i okolí, že jsou dost dobří v riskantních aktivitách nebo se snažit
mít nad ostatními moc, ovládat je, protože ti pak nemohou odhalit jeho slabost
a vnitřní nejistotu. Možná vás napadá, že to má blízko k šikaně – ano, jak
oběť, tak agresor šikany může být dítě s narušenou sebehodnotou.
Týká
se některý z popsaných pólů i vašeho dětství?
Rodiče mě rozhodně milovali, ale vůbec mi nerozuměli.
Dělali to nejlepší, co uměli, ale narodilo se jim dítě naprosto jiného typu
osobnosti. Moji rodiče byli hodně v realitě ukotvení, zaměření na
praktický život, zatímco já jsem typ, který ve všem hledá hlubší smysl a
jde za nějakým ideálem. Táta mě trestal za dvojky v písance a máma nutila
udržovat dokonalý pořádek ve skříni. Já snila o tom, že budu herečka, máma
mi říkala, ať přestanu fantazírovat a dělám něco pořádného. Třeba jdu vyplít
záhon a obrat rybíz. Stal se ze mě člověk závislý na autoritě, což pak mělo
negativní dopad na partnerský vztah. Skutečně přijatá a pochopená jsem se
cítila až manželovou maminkou, která je stejný typ jako já.
Takže
láska rodičů nestačí.
Ne, protože i milované
dítě může vyrůstat s narušenou sebehodnotou. Jako rodiče bychom se měli
snažit dítě nejen milovat, ale také vytvářet prostředí, ve kterém může rozvíjet
svou vrozenou osobnost. Neznamená to ale, že dítě musí vždycky dostat, co chce.
Naopak. Dítě musí zažívat hranice, aby si uvědomovalo, co jeho chování
způsobuje druhým, a zažívat frustraci, že se věci nedějí podle něj nebo jeho
představy nejdou realizovat. I přitom se ale dítě může cítit přijaté a
pochopené – když vyjádříme s respektem a laskavostí pochopení pro jeho
pocity a záměry.
Co
si pod tím máme představit?
„Ty bys teď moc chtěl zkusit vyjít ty schody sám a já vím,
že bys to zvládl, akorát dneska moc spěcháme, takže tě vynesu. Odpoledne mi
ukážeš doma, jak to sám zvládáš.“ Milovat nestačí také znamená, že bychom
neměli dítě příliš ochraňovat. V dnešní době se mnozí rodiče o děti
zbytečně bojí a ve jménu lásky zabraňují tomu, aby rozvíjelo svou fyzickou a
psychickou odolnost. Dítě musí spadnout a rozbít si koleno či říznout se při
krájení zeleniny. Stejně jako musí zažívat frustrace, když mu nastavujeme
hranice nebo zažívá důsledky svých rozhodnutí. Při tom všem přicházejí
nepříjemné pocity a dítě se postupně učí s nimi vyrovnávat, uklidnit se, a
tím trénuje svou odolnost vůči stresu. U dětí, které se ještě samy
uklidnit neumějí, musíme tuto regulační funkci plnit my rodiče. Což je ale
nesmírně těžké, když vidíte dítě se vztekat, a podle vás kvůli úplné hlouposti.
Ta
regulace by měla vypadat jak?
Především bychom si měli uvědomit, že silnou emoční reakcí
si dítě podvědomě říká o pomoc. Nejde o to, abychom mu dovolili
prosadit to, kvůli čemu se vzteká, nebo mu pomohli s tím, co se mu
nedařilo. Jde o pomoc s uklidněním jeho stresové reakce, neboť tím se
jeho systém reakce na stres posiluje.
Co
tedy máme dělat?
Záleží na tom, v jakém stavu aktivace stresové reakce
se dítě nachází. Je-li dítě v emocích, nebude na něj fungovat tzv.
regulace rozumem, tj. vysvětlováním, protože ta míří na mozkovou kůru, kterou
má dítě v emocích odpojenou. Naše slova mohou mít opačný efekt, stres
dítěte ještě prohloubí. Na většinu dětských emocí funguje tzv. regulace
vztahem, která oslovuje jeho emoční centrum. Klidný člověk, s nímž se dítě
cítí v bezpečí, může dítě uklidnit. Klíčová je přitom naše neverbální
komunikace – mimika obličeje, gesta, postavení těla. Dítě nevnímá, co mu
říkáme, ale jak to říkáme a jak se u toho tváříme. Přátelský, vstřícný
výraz zmírňuje stres, odtažitý nebo jen soustředěný či vážný výraz stres dítěte
prohlubuje. Chceme-li dítěti pomoci se uklidnit, měli bychom se především
nejdřív sami zklidnit, např. pomocí dlouhých výdechů doprovázených pohledem
z okna. Měli bychom si k dítěti přidřepnout na úroveň jeho očí a
dělat pomalé pohyby. Můžeme nabídnout fyzický dotek či náruč, ale nenutit, když
ji dítě odmítá. A hlavně, nic nevysvětlujeme a už vůbec nevyčítáme dítěti,
co udělalo špatně ani jeho silné emoce. Teprve až se dítě uklidní si s ním
můžeme o proběhlé situaci popovídat. Ujistit ho o naší lásce, stručně
popsat, o co šlo, a už se k situaci nevracet.
A
když ani to nefunguje a dítě má doslova emoční amok?
Odpověď
na tuto i další otázky si přečtěte na webu
Deníku.
0 komentářů:
Okomentovat