Markéta Hronová: Víc psychiatrů nebude. Péče o duši má fungovat spíš na principu anonymních alkoholiků

Celá Evropa se snaží dále neizolovat duševně nemocné v ústavech na okrajích měst, ale zařadit je do společnosti. A také masivně zlepšit dostupnost služeb pro kohokoliv, nejen diagnostikovaným pacientům. Všechny státy přitom bojují s nedostatkem psychiatrů. Podle prezidenta organizace bojující za modernizaci evropské péče o duševní zdraví Mental Health Europe Andreje Vršanského ale není cesta jen v navyšování jejich počtu. Změnit se musí celý systém.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 2. 1. 2025

 

„Jeden americký psychiatr dal takový příklad: Máte nemocnou rybičku v akváriu, a co dělá náš systém? Dá rybičce náplast, dá jí injekci, ale přitom stačí jenom vyměnit vodu. Je to trochu zjednodušující, ale pěkná ukázka toho, jak můžeme přemýšlet o zdraví duše,“ říká v rozhovoru pro HN slovenský právník, který se dlouhodobě zabývá politikou v oblasti duševního zdraví.

 

Jak je na tom Česko v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě?

 

Zahájili jste reformu, která stojí na principu deinstitucionalizace, tedy že velké nemocnice mají být v zásadě rozpuštěny do center duševního zdraví a že se lidé mají léčit doma, a ne v ústavech. Velmi moudře jste využili eurofondy k tomu, abyste proces nastartovali, a do značné míry se ho také podařilo zrealizovat. To v řadě zemí nevyšlo.

To zní překvapivě. V Česku se mluví o tom, že stále máme velký nedostatek psychiatrů a dalších odborníků. To je v jiných zemích stejné?

 

Počet odborníků ale v žádné zemi neroste, spíš klesá. Na Slovensku máme 50 dětských psychiatrů na celou zemi, vy máte dvakrát více obyvatel a dětských psychiatrů 150. Takže jste na tom o něco lépe, i když ani u vás to není jako například ve Švédsku. Z toho ale vyplývá jedna věc, kterou se snažíme vysvětlit v celé Evropě. Ten problém se nedá vyřešit trojnásobným počtem psychiatrů, je to nereálný cíl.

 

Jak to?

 

Lidé nejsou. A i kdybychom je našli, museli by se vyškolit, motivovat. Právě proto se specializované služby nazývají specializované, protože vlastně musí být ze své podstaty méně dostupné. Jenže pak přichází realita – subjektivně pociťuji psychický problém a měl bych čekat čtvrt anebo půl roku, než si budu moct s někým promluvit? To není dobré. Takže vtip je v rozvrstvení služeb na méně specializované odborníky, kteří by měli být dostupní v podstatě okamžitě.

 

Jak si to představit v praxi?

 

Například telefonní linka, kam můžu zavolat, když mám nějaký psychický problém, online služba, školy zotavení, svépomocné skupiny či vyškolení lidé, kteří třeba mají za sebou zažitou osobní zkušenost s duševním onemocněním v širším smyslu slova.

 

Funguje už něco podobného?

 

Třeba anonymní alkoholici. Skupinu většinou vede někdo s osobní zkušeností se závislostí na alkoholu, který prošel příslušnými kurzy. Vzdělat, získat a zaplatit takového člověka je dramaticky jednodušší než získat hotového adiktologa. V celé Evropě je nedostatek pracovních sil, nedostatek odborníků, ale lidí, kteří mají osobní zkušenost s duševními problémy a chtějí pomáhat druhým, je v podstatě neomezené množství.

 

Pořád ale potřebujeme i ty specialisty, ne?

 

Samozřejmě. Záleží na tom, v jaké fázi člověk je, jak subjektivně hodnotí svůj stav. Pořád je důležité motivovat mediky, aby si psychiatrii vybírali jako specializaci. Oni umí řešit ty nejzávažnější problémy. Čím víc jich bude, tím lépe. O tom není pochyb. Ale jen se snažíme říct, že celý problém duševního zdraví nemůže být založen jenom na práci s těmito specialisty.

 

Vnímají to tak i psychiatři?

 

Člověk se z problémů nemůže dostat tak, že si jednou za čas promluví s odborníkem. Musí být v kolektivu, kde je normální o těchto věcech mluvit, ne se izolovat. Psychosociální aspekt je klíčový pro celkové zotavení v duševním zdraví. Mnoho psychiatrů chápe, že člověku, který prožívá krizi, nemůžou zajistit návrat do života jen oni. Musí mít kde žít, dostat zaměstnání, podporu, aby neskončil na okraji společnosti. Vědí, že tradiční systém péče o duševní zdraví je přežitý, že je špatný, ale nejde ho zrušit ze dne na den. Musí dojít k nějaké postupné transformaci.

 

To je ale celkem velká změna…

 

Ano, hlavně v tom, jak nad péčí o duševní zdraví budeme přemýšlet. Když jeden významný český lékař sestavoval nový multidisciplinární tým, tak si zjišťoval, kdo mluví s pacienty nejvíc, a přišel na to, že uklízečka. Tak ji do svého týmu vzal, protože na to měla schopnosti. Samozřejmě, že pořád budou potřeba specialisté, ale vtip je v těch nižších službách. Čím lépe jsou postavené a lépe organizované, tím je lidem dostupnější nějaká podpora. A mnohdy i velmi jednoduchá podpora může zabránit tomu, aby problém rostl.

 

Kolik peněz bychom měli investovat do těchto nižších služeb?

 

Polovina peněz do duševního zdraví by rozhodně měla být investována do těchto typů aktivit. Teď se do nich investuje jen zlomek, velká většina peněz jde na zdravotnickou část. Jenže starost o duši se nedá omezit jen na placení zdravotního pojištění. Velká část spadá do oblasti sociálních i komunitních služeb. Česko je na tom v tomto ohledu daleko lépe než Slovensko. Centra duševního zdraví mají multidisciplinární týmy a jsou financovány nejen ze zdravotního pojištění, ale taky ze sociálních služeb. Například německá Centra duševního zdraví měla letos v létě 12 zdrojů financování.

 

Říkáte, že lidem s duševními obtížemi mají pomáhat laici. Zároveň jsou ale běžné stížnosti, že například někteří terapeuti nemají kompetence k tomu, aby lidem s duševními chorobami dokázali pomoct…

 

To je častá debata, která souvisí s regulací psychoterapie. Kdo vlastně může takové služby poskytovat. Je to problém, který není snadno řešitelný. Lidé provádějí psychoterapeutickou intervenci, ale nemají k tomu licenci. Udělají si byznys a pojmenují ho jako koučování nebo nějaké poradenství. Je nejasné, kdo poskytuje kvalitní službu a kdo ne. Kromě zpřehlednění psychoterapie je však nutné víc vyzdvihovat práci lidí se zažitou osobní zkušeností a jejich expertizu zrovnoprávnit s expertizou tradičních odborníků. Problémy nastávají, když se někdo tváří, že je něco, na co nemá vzdělání. Dobrý systém má takovým excesům zabránit.

 

Téma duševního zdraví teď hodně rezonuje také ve školách, psychických problémů u dětí přibývá. Chystá se Evropská unie zaměřit i na to?

 

Ano, třeba na Slovensku jsme si z Anglie z Centra Anny Freudové pro děti a rodiny vypůjčili program, který říká, že abychom zlepšili duševní zdraví žáků ve školách, tak musíme změnit školní prostředí. Zkoumali, jaký dopad mají klasické programy zaměřené na odstranění šikany, takové ty aktivity v hodinách nebo v divadle. Výsledkem bylo, že skoro žádný z nich dlouhodobě nefunguje. Naopak funguje mít ve škole prostředí, kde nikoho ani nenapadne někoho šikanovat, a pokud ano, většina okamžitě zasáhne. Jeden školní psycholog to nemůže vyřešit. Situaci změníte jen tak, že do řešení zapojíte všechny členy komunity – žáky, učitele i rodiče. Ano, je to složité, ale nemůžeme si myslet, že problém se vyřeší, když nějaký specialista udělá něco odborného.

 

Když se řekne vytvořit prostředí, kde šikana nikoho ani nenapadne, co je to za prostředí?

 

Šikana určitě někoho napadne. Jde o to, aby ten, kdo by ji chtěl vyzkoušet, byl v prostředí, kde by jemu samotnému přišla nevhodná, divná, hned by ho napadlo, že by druhému ublížila. K tomu je třeba udělat několik věcí. Škola si vytvoří plán, jak zlepšovat duševní zdraví. Podporu musí mít učitelé, žáci se duševním zdravím musí zabývat nejen v samostatném předmětu, ale nejlépe v každém. Musí mít k dispozici bezpečné místo, kde mohou o duševním zdraví otevřeně hovořit. Děti i učitelé musí mít jasnou navigaci, na koho se v případě potřeby obrátit. A do všech těchto aktivit musí být zapojeni i rodiče.

 

Děláme dost pro prevenci, aby se psychické problémy u dětí vůbec nerozjížděly, nebo alespoň méně?

 

Základ je, aby děti měly prostor o problémech s někým mluvit. Nemusí to být jen psychiatr, psycholog, vychovatel nebo učitel. Může to být kamarád, může to být rodina, mohou to být samozřejmě rodiče. Ale nesmí dělat tradiční chyby.

 

To jsou jaké?

 

Když dítě řekne, že nic nemá smysl a že se asi zabije, rodiče často odpoví: Proboha, jak tohle můžeš říct? Vždyť máš před sebou tolik krásných věcí, které tu ještě můžeš udělat. Nevážíš si toho, co máš, podívej se, tady je to fantastické. Tohle nepomáhá. Pomůže, když mu rodič řekne, že občas každého napadá, že je život nanic, a i rodič sám zažívá někdy velice těžké chvíle. Rodič by měl říct: Pověz mi o tom víc. Protože co skutečně pomáhá, je naslouchání. Naslouchání je základní intervence, kterou může dělat každý. Určitě má v tomto smysl vzdělávat nejenom učitele, ale i rodiče a samozřejmě i děti. 

 

 

 

 

___________________________

 

Andrej Vršanský (46): prezident organizace Mental Health Europe, která se snaží ovlivnit politiky Evropské unie.

Cílem je, aby státy budovaly moderní systém péče o duševní zdraví založený na psychosociálním modelu, na respektování lidských práv, principu zotavení a využití osobní zkušenosti.

Loni i díky jejich advokačním činnostem vyšel první sjednocující dokument na úrovni Evropské unie, který ukazuje, kam by péče o duševní zdraví měla směřovat.

Vršanský je zároveň ředitelem Ligy za duševní zdraví na Slovensku. Ta zastřešuje zhruba čtyřicítku poskytovatelů a uživatelů služeb duševního zdraví na Slovensku.