Pokud chce člověk zlepšit svůj život, musí myslet analyticky a strategicky. To znamená, že se musí poctivě podívat do své minulosti, najít tam věci a úseky, které byly povzbuzující a užitečné, ale i ty, které se nepovedly. Pak musí vybrat to, co chce změnit a na co má sílu a kapacity. Nakonec by měl mít nějaký záměr či plán, alespoň v hlavě, aby vzhledem k okolnostem mohl vybrané zlepšení uskutečnit v praxi. Bývá také praktické a snad i moudré čerpat při tom zkušenosti tam, kde se už něco takového povedlo, mít své poradce a vzory. Tomu se může říkat projektové myšlení a je k němu potřeba řada dovedností, které spadají do balíčku tzv. meta-kognitivních projevů inteligence.
Pokud chce školství zlepšit svůj profesní život a
tím i učební život svých žáků a učitelů, mělo by také myslet analyticky,
strategicky i tvořivě. Musí se podívat do své minulosti, najít tam věci a
úseky, které byly podařené, ale i ty které nepřinesly žádný nebo téměř žádný
užitek. I když má někdo velkou představivost, měl by myslet realisticky a
zvážit to, na co má organizační a realizační kapacity.
Nakonec by mělo mít školství svůj plán a v něm
různá opatření, aby vzhledem k okolnostem, mohlo implementovat růstovou změnu
do praxe. Změnu, která přinese nejen nové znalosti, dovednosti a postoje, ale
zejména takovou změnu, která přinese větší smysl, pokrok, dobro a užitek. Při
tom je třeba mít na paměti, že jiná opatření jsou potřeba při zavádění či
šíření nových postupů, když růstovou změnu implementujeme, a jiná opatření,
když už užíváme postupy nebo metodiky v praxi. Podobně jako to můžeme vidět při
výrobě knihy a pak u jejího užívání. Potřebujeme tedy projekt implementace a
projekt kmenový.
Předchozí odstavce zní poněkud technologicky či
mechanicky a můžou svádět ke zdání, že plán je spásou všech růstových změn.
Jistě, že tomu tak není, neboť člověk není stroj a užívá něco podstatného
navíc, čemu říkáme smysl, city a vůle. Ty sice nebývají součástí plánů, ale jen
zdánlivě, na první pohled. Smysl potřebujeme když chceme aby naše bytí a konání
bylo součástí funkčního celku i součástí života, podobně jako naše poznatky a
dovednosti. Smysl, city a vůle jsou součástí člověka, kterému má být projekt
nástrojem, pokrokem i užitkem. To, co může dát všem těmto částem smysl jsou
životní hodnoty. Tedy to, co je příznačné pro kvalitní život a ověřeno
zkušeností. Nejen v našem životě, ale i v životě ostatních.
Chcete-li pěstovat zdravé borůvky, potřebujete
nejen správný keř, kyselou půdu, slunné místo, závlahu a možná i síť proti
nenechavým ptákům. Chcete-li vzdělávat žáky, potřebujete vědět, nejen co mají
znát na konci hodiny nebo školního roku umět, ale také znát jejich dispozice.
Navíc potřebujete dobře odhadnout, jakou množinu aktivit a informací k tomu
použít, neboť školní hodina je krátká a současní učitelé unavení. Dětský mozek
se rychle vyvíjí a bylo by škoda promrhat tento cenný čas na zbytečnosti. Snad
proto vnikl záměr upravit RVP, učit se podstatné či potřebné a jít při tom do
hloubky. Učit se o něco méně znalostí a o to více dovedností. Učit se tedy to,
co bude užitečné pro život a využít školu i k tomu, čemu se říká rozvoj
osobnosti.
Chcete-li však vzdělávat žáky v této pohnuté době,
musíte vědět, že každý jsme nadán k něčemu jinému a také to, že znalosti nejsou
kompetence, neboť ty potřebují ke svému probuzení a uplatnění jinou školní půdu
a možná i jiné ingredience, než jsme byly dosud zvyklí. Tato pohnutá doba je
charakteristická mj. nízkou motivací žáků, která se promítá do výdrže při učení
a do malé vůle překonávat překážky. Po příslibu resortu chce mnoho žáků i
rodičů individuální vzdělávací přístup, učení hrou a při nesnázích navíc osobní
well-being. To proto, abychom mohli očekávat lepší výsledky.
Nejen jako elixír podpory a pomoci je už také v
českém školství vnímáno tzv. formativní hodnocení, která má zatím
koexistovat vedle klasifikace. Tedy takové metody, které pomáhá žákům
regulativně se učit, dosahovat vzdělávacích cílů a nakonec i lepších známek.
Jde o požadovanou dovednost v rukách učitelů, z nichž někteří ji už občasně a
částečně zasazují do svých hodin. O formativním hodnocení před časem řekli lidé
z české školní inspekce, že jde o hodnotící metodu vedoucí k větší motivaci.
Učitel zvyklý na znalostní model však bude pravděpodobně užívat hodnotící slova
k podpoře a regulaci znalostí. Vždyť je 30 let rozvíjel a hýčkal. Vrcholový
management i světový trend však žádá kompetence, tedy dovednosti, které mají
činnostní, zkušenostní a hodnotový aspekt. A formativní hodnocení by si mělo
průběžně všímat nejen znalostí, které tvoří podklad a výplň, ale i kompetencí,
které vlastně vyjadřují určité pokročilé dovednosti a také přirozené, osobité
vyjádření žáka.
Rozvoj a uplatnění kompetencí si tedy žádá konstruktivistickou
nebo činností výuku, neboť českým ekvivalentem slova kompetence je
pochopitelnější slovíčko – zkušenost. Zkušenost je opravdu pokročilá dovednost,
která byla vědomě a prakticky zlepšována a tím i reflektována a slibuje svůj
přenos do jiných učebních i životních kontextů. Pro její životnost a účinnost
však potřebujeme důležitou funkční podmínku, kterou je rozvinutá meta-kognice.
Bez jejího uplatnění kompetence nevznikají, nedají se prokazovat a nedá se
změřit ani jejich rozvíjení, což se týká jak žáků, tak učitelů. Kompetence si
tedy žádají jinak vidoucí učitele, kteří budou žákům nabízet jak poznatky, tak
i zlepšovací cyklus, který jim pomůže získat pořádné zkušenosti. Součástí
zlepšovacího cyklu, tak jak ho známe, je hodnotící reflexe, které se mnohdy
říká zpětná vazba. O zlepšovacím účinku jakékoliv práce by vám mohl více říci
cyklus PDCA Edwardse Deminga, který býval pedagogem a je mezi těmi, kdo může za
projektovou výuku.
K takové pedagogice budou učitelé potřebovat nejen
metody a formy práce, ale i vypěstovanou pozornost k tomu, co bychom mohli
nazvat "rozvíjející se zkušenost žáka". Určitě mohou sáhnout po řadě
publikací, které slibují rozmanité didaktické recepty, aby udělali výuku
zajímavou a produktivní. Zejména různé "kuchařky" konstruktivismu
nebo činnostní, badatelské a zážitkové výuky. Vše co se bude podobat
cílo-tvorné tvořivosti nebo řešení různých problémů, kde už potřebujete skoro
projektové myšlení. Pokud mají učitelé dostatek zkušeností, budou schopni
jednotlivé učební scénáře nahodile i pokusně modifikovat a přenášet mezi
třídami a snad i mezi předměty.
Přesto v kompetenčním světě existují fundamentální
zákonitosti organizování, myšlení a učení, na kterých jsou kompetence vlastně
založeny a budovány. Jejich didaktické vlastnictví mohou učitelé nabývat až s
vlastní postupně rozvinutou zkušeností, jak kompetence vlastně vypadají, jak se
trénují a jak se prokazují. Pokud je formativní hodnocení užíváno správně, pak
by mělo z úst učitele podněcovat a ujišťovat žáka, že jde po správné cestě za
určitým cílem a používá správně rozvíjející se dovednosti. Tam, kde jsou viděna
místa pro zlepšení (což je nakonec téměř všude), by měli učitelé používat
vhodné postupy, aby docházelo ke kultivaci kompetencí, neboť jsou úzce spojeny
s osobností žáka. Zlepšování podněcované reflexí je pak nedílnou součástí
konstruktivismu. Pokud je tedy reflexe použita tímto způsobem, můžeme mluvit o
školní formativní kultuře, která zlepšuje výsledky práce a umožňuje člověku
osobnostně růst.
Snad proto vychází nová kniha, Cíle,cesty a nástroje formativního učitele, která ukazuje čtenářům zákonitou
skladbu prvků, ze kterých jsou kompetence složeny, a z mentálních operací,
které je prakticky využívají a budují z nich "vědomou zkušenost" v
osobním vlastnictví. Pokud jsou kompetence postaveny na meta-kognitivních
dovednostech, bude potřebné meta-kognitivní potenciál žáků rozvíjet a prakticky
ho uplatňovat ve prospěch žádaných dovedností a rozumných cílů. Těmi cíli jsou
samozřejmě cíle znalostní či poznávací, dovednostní nebo činností, a také cíle
hodnotové, tedy postoje a chování. Ano, formativní pedagogika může pracovat
nejen se znalostí, ale i s chováním.
Kniha uvádí čtenáře do rozmanitosti formativního
působení učitele na žáky, které překračuje slovní hodnocení a přináší podrobnou
facilitační metodu, nazvanou Formativní intervence, která u žáků
prohlubuje myšlení a učí strategičnosti, aktivizuje jejich vnitřní motivaci,
trénuje dovednosti řešit problémy a učit se. Zlepšuje také čtenářskou a
verbální gramotnost, neboť učí projektové smysluplnosti. Uvedená metoda
současně podporuje také tzv. růstové myšlení, tedy jak práci s chybou, tak i
sebedůvěru v překonávání překážek. Její užití dává učitelům možnost lépe
nahlédnout do učebních procesů žáků, zjistit, kde žáci právě mentálně jsou,
tedy uvidět jejich smysl a vůli. Smysl je nutný k chápání vztahů mezi věcmi,
vůle je potřebná k překonávání překážek a dosahování cílů. Metoda tedy umožňuje
poznat motivační založení žáků a uzpůsobit tomu cíle a cesty výuky.
Kniha také přináší důležité spojitosti tzv.
hodnotového vzdělávání s potřebou udržovat demokratické společenství a pochopit
význam hodnot v našich životech, tedy i v učení a vzdělávání. Kompetence jsou
totiž aglomerované dovednosti, které mají hodnotový aspekt a praktický užitek
mezi lidmi. Jádrem tématu je podrobný rozbor procesu, kterému říkáme reflexe,
jež se stává nástrojem a vlastně i pedagogickou metodou učení. Nemalou roli v
procesu poznání hrají prožitky či emoce, jichž se téma dotýká v místech
motivace, rozhodování a řešení problémů. Účinným nástrojem učitele jsou
otevřené otázky ve speciálním sledu, které vedou k meta-kognitivnímu myšlení a
vnitřnímu učení. Pokud učitel používá otevřené otázky, stává se vůči žákům
empatičtějším. Žáci jsou pak více ochotni pracovat a růst.
Publikace je doplněna množstvím schémat, které
osvěžují čtenářovu pozornost u složitějších vazeb a procesů. Formativní tedy
nemusí být jen hodnocení, ale doslova celá pedagogika, neboť chce pracovat se
žákem jako osobností a aktivním řešitelem problémů. Kniha tak poskytuje nejen
analýzu a zdůvodnění souvislostí, ale i kořenovou strategii k rozvoji hlubšího
a konstruktivního myšlení a tím i kompetencí. Jádrové poznání a metodika je
zajímavá tím, že ukazuje konstruktivnost myšlenkového přístupu, který stojí na
stejných zákonitostech jako projektová implementace a podobných zákonitostech,
které následně potřebujeme k šíření dobré praxe. Každá práce s člověkem je
formativní, když citlivě pracuje s hodnotami a vytváří společenství vzájemné
podpory.
Pokud tedy patříte k hledačům lepších přístupů a
cest učení, dejte žákům poznat, že mohou mít vliv na svůj život. Můžou sami
reflektovat a zlepšit zkušenost i cestu poznání. Pomůžete tak k uplatnění
důležité Jungovy pravdy, že potenciál a individuace potřebuje pochopení, příležitosti
a podmínky. Pak se potenciál stane kvalitou a užitkem a formace může být
nástroj učitelů či služba školy v objevování a využití vnitřních darů každého
žáka. Může se nám to v budoucnu bohatě vyplatit.
Autor článku je autorem knihy. Ukázky z knihy a možnost objednání ZDE.
0 komentářů:
Okomentovat