Petr Švihel: Pandemie jako urychlovač problémů. Doplatily na to děti

Část dětí má vzpomínky na pandemii covidu spojené s rodinnou soudržností a vtipnými momenty. Některé rodiny ale zátěž neunesly, a mladiství si tak mohli prohloubit celou řadu problémů od psychických až po vztah k pohybu a sportu.

 

Zdroj: Seznam Zprávy 10. 3. 2025

 

Jako „hodně zajímavé“ označuje dnes třináctiletá Sofie vzpomínky na pandemii covidu, od jejíhož začátku uběhlo pět let.

 

„Zavolali si naši učitelku a my jsme oslavovali, že máme volnou hodinu. Když se vrátila, říkala, že nám na chvilku zavřou školu. To taky pro nás znělo super. Nechtěli jsme chodit do školy,“ líčí. Dodává, že tehdy samozřejmě netušili, že to bude fakticky skoro na dva roky.

 

Přiznává, že na pandemii vzpomíná vlastně v dobrém. „Nebylo to jako teď. Měla jsem hrozně volna. Vyráběla jsem si třeba věci. Teď nemám čas. Tehdy jsem hodně času strávila s rodinou,“ konstatuje. Zároveň zmiňuje, že na školu se tolik nesoustředila a třeba z výuky čtvrté třídy si myslí, že ji ledacos chybí.

 

Dnes šestnáctiletý Lukáš zase během pandemie nastoupil na primu do jazykového gymnázia. „Všichni byli na sebe takoví hodnější,“ vybavuje si dění před pěti lety. „Kolektiv ve třídě to nerozbilo, naopak dodnes na to rádi vzpomínáme a vyprávíme si historky, jaký měl kdo třeba problém s kamerou, s mikrofonem nebo s připojením.“

 

Na online výuku vzpomíná jako na zábavu. „Dokonce i tělocvik byl online, museli jsme cvičit podle nějakého trenéra na internetu, natočit se při tom a poslat to paní učitelce,“ popisuje Lukáš.

 

Jeho mladší sestra Natálka chodila během pandemie do třetí třídy na základní škole – první lockdown ještě neprobíhala výuka online, ale učitelka posílala úkoly mailem. „Naše třída neměla moc dobrý kolektiv ani před covidem, tím, jak jsme se neviděli ani online, se to ještě zhoršilo. Ale i tak to docela šlo, jeli jsme pak na školu v přírodě a zase jsme se dali víc dohromady,“ vybavuje si. Na období pandemie vzpomíná v hezkém, opět zvláště na čas strávený s rodinou a jak s bráchou vymýšleli, co podniknou na zahradě.

 

 

Pro některé hezké chvíle, pro další past

 

Redakcí Seznam Zpráv oslovení odborníci popisují, že ani pět let od propuknutí pandemie covidu a následného zhruba dvouletého období lockdownů a online výuky stále nelze dát s dostatečnou jistotou do souvislosti trendy, jež se poslední roky rozvíjejí, jako jsou psychické potíže dětí a dospívajících, mediálně častější případy agresivního chování (i s tragickými důsledky) nebo s alarmující obezitou. Jednoduše ještě neexistují směrodatná data, která by to potvrzovala.

Obecně ovšem mluví o tom, že nedostatek kontaktu s vrstevníky mohl urychlit řadu negativních jevů.

 

„Z průzkumů vychází, že děti trpí více úzkostmi, depresemi. Je tam dlouhodobý trend. Těžko ale říct, že za to může covid. Faktorů může být více. Je to velmi komplikovaná otázka,“ říká například Václav Šašinka, vícepředseda Asociace školních psychologů. Je dle něj stále třeba být obezřetný v dávání současných trendů do souvislosti s obdobím pandemie.

 

Dle ředitelky Dětského krizového centra Zory Duškové je ale zcela jasné, že se pandemické období na dětech a mladých podepsalo. „U části dětí to zesílilo, akcelerovalo jejich nepohodu, ale část dětí má poměrně těžké psychické problémy i v důsledku nastavených opatření. Lockdowny byly strašně dlouhé a izolace dětí obrovská. Velmi významně to jde proti vývojovým potřebám některých věkových skupin,“ konstatuje.

 

Konkrétně pak popisuje zejména období, kdy děti vstupují do pubescence, a roste v rámci jejich vývoje vliv vrstevníků na úkor rodičů. „Podstatný je trénink unést interakci s vrstevníky. Děti se musí naučit unést kritiku, nesouhlas, odmítnutí bez toho, aby je to psychicky rozbouralo. A ony se staly vnitřně strašně křehkými,“ říká ředitelka Dětského krizového centra.

 

Dětské zkušenosti v úvodu mají společné to, že si chválí čas strávený s rodinou. Dle Duškové to ale nemělo ve všech rodinách idylický průběh. „Některé rodiny to uměly velmi dobře uchopit a využily to jako čas, kdy sdílely a posílily vztahy. Modelovaly, pletly, vyšívaly, hrály karetní hry, ale mnohé rodiny ten tlak neunesly. A děti to schytávaly jako hromosvody: nevole rodičů, naštvání, zvýšená konzumace alkoholu, hádky rodičů, rozpadlo se velké množství rodin,“ zmiňuje, že v některých případech se z uzavřených domácností stala vztahová a emoční past.

 

 

Rodiče pili, děti padaly do digitální závislosti

 

Jindřich Vobořil, bývalý národní protidrogový koordinátor a předseda správní rady Společnosti Podané ruce zmiňuje, že se z pohledu závislostí výrazně zvedl problém pití rodičů. „To nám děti v našich nízkoprahových klubech sdělovaly při skupinových sezeních. Je to hodně častý report,“ říká. I data dle něj následně ukázala, že skupina dospělých osob, která pila rizikově, se během covidu ještě víc rozpila.

 

Pandemie pak znamenala u dětí a mladistvých dle Vobořila nižší užívání tradičních drog jako jsou cigarety a alkohol, ale i konopí. „Ale koreluje to s nárůstem digitálních závislostí,“ konstatuje Jindřich Vobořil.

 

Dobře to vystihují podrobná data sbíraná v rámci mezinárodní studie Health Behaviour in School-Aged Children v čtyřletých cyklech: naposledy v roce 2022 a předtím v roce 2018, tedy v závěru pandemie a před pandemií. V Česku se studie účastnilo v roce 2022 14 588 mladistvých ve věku od 11 do 15 let.

Autoři studie ovšem upozorňují, že z metodologických důvodů je opět složité dávat přímou souvislost s vývojem právě pandemii – mimo jiné i proto, že každé čtyři roky se ptají jiných dětí, jež se zrovna nacházejí v daném věkovém rozmezí.

 

Počet dětí, které jsou hodnocené jako rizikoví uživatelé sociálních sítí, mezi roky 2018 a 2022 ovšem v Česku vzrostl z pěti procent na 8,2 procenta. Jde o dospívající, kteří se neúspěšně pokoušejí omezit čas strávený na sítích, zanedbávají své koníčky, lžou o množství času stráveném na sítích nebo se kvůli němu dostávají do konfliktu s rodiči.

 

Dle dat studie jde ale o plošný trend, který se objevuje téměř ve všech sledovaných zemích. Naopak jen ve třech zemích – Španělsku, Finsku a Norsku – se počet rizikových uživatelů mezi danými roky snížil, ovšem všechny vykazují vyšší podíl než Česká republika.

 

Zajímavé přitom je, že z průzkumu mezi samotnými dospívajícími, který zveřejňuje Česká rada dětí a mládeže, vyplývá, že reálně čas strávený na sociálních sítích zásadněji nerostl.

 

Vícepředseda Asociace školních psychologů Václav Šašinka mluví o tom, že je potřeba mladistvé učit se sociálními sítěmi pracovat, ne jenom je omezovat.

 

Podobně to vnímá i Anastasia Slovanská, školní psycholožka působící na ZŠ U Školské zahrady v Praze 8.

 

„Například dítě, které doma nemá povoleno používat sociální sítě, se může ve škole cítit vyloučené, protože nemá přehled o tématech, která jeho spolužáci probírají online. Současně však mohou děti vnímat telefon jako únikový mechanismus – pokud se ve třídě necítí dobře, mají tendenci vyhledávat bezpečný kontakt v digitálním prostředí, ať už se spolužáky nebo s rodiči,“ říká psycholožka. Pro děti už jsou sociální sítě i běžným způsobem komunikace mezi sebou.

 

Sama zmiňuje, že pandemie mohla mít vliv na vytváření sociálních fobií. „Období pandemie mohlo negativně ovlivnit duševní zdraví žáků. Žáci neměli možnost navazovat kontakt s okolím, zejména mezi vrstevníky a spolužáky, a to mohlo přispět k nárůstu sociální fobie u dětí,“ říká. Zasáhnout mohla především děti na přelomu základní a střední školy.

 

Současně data ze stejné mezinárodní výzkumné studie ukazují, že klesá podíl mladistvých, kterým se ve škole líbí. Ovšem opět jde o trend, jenž se začal lámat kolem roku 2010, a poslední data z roku 2022 ho jen potvrzují:

 

 

Prvenství, které nás připraví o aktivní lidi

 

Dle dostupných, i když už poněkud zastaralých dat o dětské obezitě za rok 2021 jsou české děti dle spolku Trenéři ve škole v Evropě na prvním místě v nadváze.

 

„To prvenství si upevňujeme,“ říká Ondřej Lípa, manažer rozvoje spolku, lektor a mimo jiné i sportovní komentátor. Popisuje, že jde o dlouhodobý trend, obává se ale, že období pandemie tomu v Česku hodně přitížilo.

 

„Je to trend, který vychází ze systémových změn v České republice. Historicky, po revoluci, se začalo rušit systémové sportování dětí a zároveň s tím souvisí i dost velká změna ve společnosti. Měnily se priority v rodinách, nastupovaly technologie. Je to celý řetězec věcí. Dětem to začalo čím dál víc ubírat spontánní pohyb ve volném čase. A ten musíme nějak saturovat,“ konstatuje.

 

Vypichuje, že dvě hodiny tělesné výchovy na základních školách není dostatečný čas. Stejně tak je především na prvním stupni jen nízké procento pedagogů specializovaných na tělesnou výchovu.

 

„Když to nevybudujeme v dětech mezi třetím a devátým rokem, tak to v nich už nikdo nedokáže zrekonstruovat. Nebudeme mít zdravé a aktivní lidi. Nebudete mít vojáky, hasiče, policisty, záchranáře, nebudete mít produktivní lidi, v budoucnu to budou velmi pasivní senioři,“ nastiňuje Ondřej Lípa.

 

Spolek Trenéři ve škole proto sází na proškolené trenéry – od vývojové psychologie přes zdravovědu až po psychomotorické aktivity. „Postavili jsme to na tom, že nechceme, aby se trenéři přetahovali o pět nejšikovnějších dětí, ale aby naopak zaujali a rozhýbali všechny děti,“ říká manažer rozvoje.

 

 

Bouřlivé mládí

 

Data policejního prezidia ukazují, že celkový počet objasněných kriminálních skutků spáchaných osobami ve věku jednoho až sedmnácti let vykázal během pandemie propad a následně vzrostl.

 

Dle Vojtěcha Betky, který se zabývá psychodynamickou psychoterapií a vede v rámci projektu Stop násilí Diakonie ČCE tým zaměřený na práci s náctiletými – jde o takzvané teen terapie – je ovšem hněv spojený s mladím a opět nelze jednoznačně spojovat možnou zvýšenou agresivitu s pandemií.

 

„Ta energie do mládí strašně patří. Mládí je bouřlivé,“ říká Betka, dle něhož je možné, že agresivní chování mladých je v současnosti jen více viditelné, více medializované. Důležité dle něj je, aby se dospívající naučili rozlišovat hněv od agrese.

 

„Snažíme se jasně pojmenovat věci. To, že v životě cítím hněv, je úplně legitimní, je to emoce, kterou máme, je to velmi lidské. Má to významnou funkci, to, že se zlobím, je ukazatel, že se se mnou něco děje. Je to důležité rozpoznávat. Hněv je emoce, za kterou nemůžeme, tu máme. Za co můžeme, je chování, za to jsme zodpovědní, za to neseme důsledky,“ vysvětluje.

 

Agrese je pak dle Vojtěcha Betky už chováním, za něž jsou lidé zodpovědní a lze s ní pracovat.

 

Základem terapie je vytvoření bezpečného prostředí, kde mladí lidé mohou o svých pocitech hovořit, už to samotné pro ně dle psychoterapeuta představuje značnou úlevu a uvolnění.

 

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.