„Vzdělání není nikdy hotové. Množství informací, které dnes člověk přijme za jeden týden, odpovídá objemu informací, s nimiž se člověk ve středověku setkal za celý život. Pro fungování v takovém světě jsme se ještě neměli možnost evolučně a biologicky přizpůsobit. Proto je naprosto klíčové připravit žáky pro život v takovém světě jinou cestou,“ míní finalista Global Teacher Prize CZ 2025 Pavel Daněk, který vyhrál i cenu Akademie Libchavy.
Zdroj: EDUin 11. 6. 2025
Ačkoliv roky lektoroval vědecko-popularizační programy pro veřejnost i školní skupiny, během lockdownu na jaře 2020, kdy se staral o děti zdravotníků a dalších pracovníků nezbytných profesí, mu došlo, že chce jít cestou pedagoga. „Fascinovalo mě, že za sebou můžu opravdu vidět výsledky své práce a pomáhat dětem v jejich rozvoji,“ říká Daněk. Šanci dostal na brněnské škole Labyrinth, kde působí dodnes.
V době, kdy spolu mluvíme, jste se žáky v zahraničí,
a to v Paříži. Při jaké je to příležitosti?
V Paříži máme partnerskou školu, která má podobný
styl výuky i přístup ke vzdělávání. Už několik let s nimi
spolupracujeme. Každý rok tam jezdíme s žáky šestého ročníku a francouzští
žáci pak přijíždějí k nám. Dnes už je to hlavně o budování vztahů, děti
spolu zůstávají v kontaktu i v dalších letech. Pomáhá jim to
v rozvíjení jazykových dovedností a odbourávání bariér, protože
komunikace v cizím jazyce není jednoduchá. Zvlášť když jde
o Francouze, kteří s angličtinou přicházejí do kontaktu podobně málo
jako Češi a také to pro ně není základní jazyk.
O to je ale ten kontakt zajímavější a je skvělé
sledovat pokrok žáků. Letos měli zpočátku obavy, ale už druhý den si vytvořili
party a navázali kontakty. To je asi ten hlavní smysl, nebát se, otevřít
se, propojit se.
Snažíme se, aby každý ročník měl nějaký takový
mezinárodní kontakt. Letos poprvé zkoušíme výměnu i se sedmáky, ti jedou
do Španělska. U osmáků máme projekt zaměřený na kariérní vzdělávání, kdy
jezdíme do německého Bielefeldu. Žáci jsou ubytováni v rodinách, takže je
to víc vtáhne do cizího prostředí. Celý týden se věnujeme profesím, možnostem
práce v Německu. Když pak Němci přijedou sem, porovnáváme to s českým
prostředím. Vznikají z toho i různé výstupy, srovnávání
příležitostí…
Deváťáci mají jiný, extrémnější typ výzvy, a to
výjezd do Banátu. Ti, co chtějí, tam zažijí situace, kdy jsou víc odkázáni sami
na sebe a na přežití v přírodě. Už to není úplně globální, ale
o to silnější zkušenost. Snažíme se zkrátka ty projekty odstupňovat – jak
náročností, tak tím, co v dané chvíli žáky zajímá.
Zmínil jste přežití v přírodě. Vy sám učíte přírodní
vědy a informatiku, takže by mě zajímalo, jak to propojujete třeba právě
tam?
Jako informatik technologie do přírody tahám často.
Snažím se ukazovat, co všechno se s nimi v přírodě dá dělat. Že
i přes telefon se dají objevovat různé záhady, zjišťovat, co žije kolem
nás, jak se to dá vysvětlit a podobně. A děti už tím jsou ode mě docela
nakažené. Zrovna dneska mi přišla fotka od dětí, že měly tělocvik a na
jedné žákyni přistál martináč, obří motýl. Pomocí aplikace, kterou ode mě
znají, ho dokázaly určit. Vyfotily si detaily, porovnávaly různé prvky na
křídlech a přesně určily druh. To mě hrozně potěšilo – že i když
u toho nejsem, tak to chtějí sami od sebe sdílet.
Na cenu vás nominovala nejen celá vaše třída,
Prvním pocitem bylo překvapení. Měl jsem vždy za
to, že sem patří jen ti „top učitelé“ s pětadvaceti a více lety
praxe. Vůbec mě nenapadlo, že bych se někdy do něčeho takového dostal. Ale pak
mi to začalo dávat smysl. Se žáky se hodně bavím o přístupu k výuce,
sbírám zpětnou vazbu – co je baví, nebaví – a snažím se podle toho stavět
hodin. Nemám dvě identické hodiny, i když učím stejný předmět ve stejném
ročníku. V jedné třídě to vypadá úplně jinak než ve druhé, protože vím, co
na dané žáky funguje a co naopak nefunguje vůbec.
Mám třeba třídu žáků, kteří jdou po datech
a potřebují hodně informací, a pak třídu, která je hravější
a radši dlouho bádá nad jednou věcí, aniž by potřebovali znát víc
a víc. Hodiny se snažím upravovat podle toho. A žáci to, myslím,
docela oceňují. Když mám ve třídě někoho, kdo chce jít víc do hloubky, snažím
se mu tu možnost dát, aniž bych tím zatěžoval všechny ostatní.
Tuto zpětnou vazbu mám i od žáků, kteří přestoupili
z jiných škol. U těch, co jsou u nás od první třídy, je to už
taková samozřejmost, jsou na ten přístup zvyklí. Ale ti, co přišli
z jiných škol, mají srovnání a často za mnou přijdou s tím, že
si váží toho, že zohledňuji jejich potřeby a momentální situaci. Každý
může mít špatný den a já nevidím důvod, proč si ho ještě víc kazit. Spíš
hledáme cesty, jak nám v hodině může být dobře.
Přišel jste do školství z vědeckého zázemí. Co si
z něj přinášíte do výuky? Jsou nějaké postupy nebo myšlenkové návyky,
které se dají přímo převést z výzkumu na práci s dětmi?
Myslím si, že nějakou formou vědecké činnosti by si
měl projít každý budoucí učitel, zvlášť v dnešní době. Potřebujeme totiž
přemýšlet jako vědci, tedy kriticky zpracovávat informace, které získáváme.
A právě vědecká kariéra mi v tomhle strašně pomohla. I když mi
výsledky vycházely dobře, jak jsem chtěl, vždycky jsem potřeboval zjistit proč.
Nestačilo mi, že to vyšlo, musel jsem si být jistý, že nedělám chybu
v analýze. Zpochybňoval jsem sám sebe a svoje závěry, abych věděl, že
data jsou relevantní a výsledek dává smysl.
A tohle se snažím předat i žákům. Když něco až moc
hezky sedí s tím, co si myslím, měl bych zbystřit. Kdyby se tímhle řídil
každý, možná by svět vypadal jinak. Jsme dnes zahlcení informacemi, už je
nemusíme hledat – sypou se na nás odevšad. A my se je musíme naučit
filtrovat a přemýšlet nad tím, co vlastně přijímáme.
Často se říká, že máme ověřovat každou informaci. Ale to
je v reálu nemožné, ověřit jednu informaci pořádně je práce na několik
hodin, nemohli bychom dělat nic jiného. Ale měli bychom si vybírat, co je
důležité ověřit, co reálně ovlivňuje náš život. Třeba: chci nechat očkovat
svoje dítě, nebo ne? To je moment, kdy se vyplatí se zastavit a zkoumat.
Hodiny proto stavím tak, že se dětem snažím informace
nepředávat hotové. Vedu je k tomu, aby si na ně přišly samy
a objevily souvislosti. Protože když je budu učit jen přijímat, co jim
říkám já, budou pak celý život přijímat nekriticky všechno, co k nim
přijde. A to byl podle mě velký problém školy, kterou jsem prošel já. Seď,
mlč, piš si. To do moderního vzdělávání nepatří. Jinak budou lidi scrollovat
sítěmi a říkat si: „Tohle jsem slyšel dvacetkrát, tak to bude asi pravda.“
A to je špatně. Když děti vychováme v tom, že tohle je normální, tak
to nikdy nebude fungovat správně.
Občas jim proto do výuky dám zákeřnosti. Třeba když jsem
učil zeměpis, zpřeházel jsem na mapě poloostrovy. Čekal jsem, jak zareagují.
A devadesát procent dětí se nachytat nenechalo a začalo to
zpochybňovat. A to je přesně to, co chci. Nejde mi o to, jestli
správně označí Pyrenejský poloostrov. Jde mi o to, že si všimnou, že něco
nehraje.
Učíte také v terénu, v přírodě a berete
děti do vědeckých laboratoří. Co všechno je potřeba zařídit, aby se to
podařilo? Jak je náročná příprava výuky v terénu?
V terénu to tak náročné není. Stačí, když vezmeme
sítě, lupy, mobily a jdeme fotit. To se vlastně nedá ani připravit,
nevíme, co potkáme. Maximálně si můžu vytipovat lokality, kde co žije. Co pak
potřebujeme, jsou metody určování – a tady krásně využíváme technologie.
Ukazuji dětem, že mobil není jen na TikTok, ale může být
výborným nástrojem pro poznávání světa. Třeba aplikace iNaturalist. S její
pomocí mapuji výskyt různých živočichů, a tím vlastně zároveň přispívám
vědcům. Aplikace mi navíc pomáhá určit, co jsem vyfotil. Když si nejsem jistý,
AI to porovná s jinými fotkami a navrhne pravděpodobný výsledek. Ten
pak ještě prochází ověřením odborníků. Takže mám jistotu, že jsem to určil
správně, anebo naopak, že jsem udělal chybu a dostanu zpětnou vazbu, na co
se mám příště zaměřit.
S dětmi pak ještě porovnáváme výsledky aplikace
a Google Lens a hledáme detaily, například chloupky na nožičkách
motýla, podle kterých poznáme, o jaký druh opravdu jde. Děti pak umí
vyjmenovat 22 druhů motýlů podle fotek, jít do přírody a dobrat se
k tomu, co to nejpravděpodobněji je. A tím, že v tom jsou
i ty technologie, je to baví.
Náročnější je laboratoř, tam je potřeba koordinovat víc
lidí a institucí. Vlastní školní laboratoř nám teprve vzniká, ale
i tak chci žáky brát do profesionálních pracovišť. Když se někdo rozhodne
jít vědeckou cestou, měl by vědět, co ho čeká, zažít ten prostor, vybavení,
atmosféru. To se ale musí plánovat měsíce dopředu. Není to jako říct si: dneska
jdeme ven. Je potřeba připravit to tak, aby to co nejméně zasáhlo do rozvrhů
kolegů, a ideálně jim to nějak kompenzovat. Ten zážitek z reálné
laboratoře je ale pro mě naprosto nezbytný. Děti si to musí vyzkoušet, musí je
to nadchnout. To potřebujeme, protože přírodní vědy pro peníze nikdo dělat
nikdy nebude. A pokud tuhle možnost nezažijí, třeba je ani nenapadne, že
by se tomu mohly jednou věnovat, to by byla strašná škoda.
Letos jsem například navázal spolupráci s Vysokým
učením technickým (VUT) v Brně, díky níž mohou žáci využívat studentské
kreativní dílny s 3D tiskárnami, plotry a dalším profesionálním
vybavením. Skupina mých žáků napříč různými ročníky díky tomu navázala
spolupráci s týmem studentů VUT a společně chystají rekonstrukci
skutečné vlakové soupravy, která bude brzy stát před Fakultou strojního
inženýrství VUT.
Zmiňoval jste, že u vás vzniká vlastní laboratoř. Je
to i díky vaší iniciativě?
Už celých pět let, co tady učím, tlačím na to, aby
laboratoř vznikla. Měl jsem sice nějakou vyhrazenou místnost, ale nikdy to
úplně neodpovídalo laboratorním podmínkám. Teď to konečně dáváme dohromady
a od září by už mohla fungovat naplno. Strašně se na to těším, protože
díky tomu bude moct probíhat víc laboratorních cvičení a v mnohem
lepší kvalitě než doposud.
Jste velmi aktivní
i v různých projektech. Váš popularizační projekt Science Reveal sledují
tisíce lidí. Co podle vás dnes chybí popularizaci vědy pro veřejnost?
Věda se strašně těžko komunikuje navenek. Mezi
vědci existují špičkoví popularizátoři, ale problém je, že po nich většinou
chceme, aby byli experty na velmi úzkou oblast. A tak zkoumají například
jediný konkrétní protein, o kterém ví úplně vše. To vede k tomu, že
pak žijí v úplně jiném světě než většina lidí. To, co je pro běžné lidi
složité téma, je pro ně naprostý základ. A kvůli tomu vznikají komunikační
bariéry.
Právě proto potřebujeme popularizátory, kteří budou vědu
tlumočit široké veřejnosti, což je strašně důležité, protože potřebujeme
ukazovat, že věda má reálné dopady. Pokud to dělat nebudeme, může se stát to,
co teď sledujeme v USA – že se špičková věda kvůli veřejnému nezájmu
hroutí, vědci přicházejí o práci, výzkumy se zastavují. A to tam
přitom byla věda na špičkové světové úrovni.
Popularizace je přitom často doménou nadšenců. Jsou to
lidé, kteří to dělají ve volném čase, za pár korun nebo úplně zadarmo.
A to mi přijde trochu smutné. Já sám do svého projektu Science Reveal
investuji hodiny denně, ale dává mi to smysl. Například během pandemie covid-19
jsem jako vystudovaný imunolog cítil velkou potřebu vysvětlovat, jak fungují
vakcíny. Tolik dezinformací, co se tehdy šířilo, to bylo šílené. Byl jsem rád,
že už jsem v té době měl nějaký dosah, protože se můžeme snažit, jak
chceme, ale když nás algoritmus sociálních sítí nepustí, tak je to zbytečné. Je
důležité v tom vytrvat kontinuálně, nikdy nevíme, kdy přijde chvíle, kdy
bude třeba předat opravdu zásadní informaci. Ale i tady narážíme na
problém algoritmů. Internet je dneska zahlcený negativismem a algoritmy to
ještě zesilují, protože negativní emoce vyvolávají víc reakcí.
A právě proto si myslím, že potřebujeme tento toxický
obsah něčím naředit, ideálně právě vědecko-popularizačními tématy. A ta by
měla být co nejvíc propojená s formálním vzděláváním. Když se podaří
dostat do škol materiály vytvořené popularizátory v jazyce srozumitelném
dětem, může to mít obrovský dopad. Ale je třeba si uvědomit, že
i desetiminutové video, které „jen“ vysvětluje nějaké složité téma, je
často výsledkem měsíce práce. Hledají se ta správná slova, aby tomu porozuměl
každý, má to promyšlenou strukturu, cíl, výkladovou logiku… A učitelé na
tohle zkrátka čas nemají. My každou hodinu přecházíme z jednoho tématu do
druhého, není prostor měsíc připravovat patnáct minut výuky.
Proto se teď snažím tyhle dva světy propojovat –
například i v novém projektu Naturalium. Chci učitelům nabídnout
přehled toho, co se dá využít a kde se dá čerpat. Aby na to nebyli sami
a nemuseli všechno tvořit od nuly.
V čem tento projekt spočívá?
Původně to měl být malý projekt, ale postupně se to
docela rozrostlo. Chtěl jsem vytvořit něco, co by učitelům přiblížilo, jak učím,
a hlavně jim nabídlo kompletní přípravy hodin, které si můžou vzít
a rovnou použít ve výuce. Hodiny jsou postavené badatelsky
a propojené s Vysvědčením JINAK, kde už nehodnotíme jen znalosti, ale
i další důležité dovednosti: schopnost vyhledávat informace, ať už pomocí
různých zdrojů nebo experimentů.
Když jsem začínal učit, trávil jsem přípravami klidně
i 100 hodin týdně, což může odradit spoustu lidí. Tento projekt jim tak
umožní, aby se mohli více soustředit na samotnou práci s dětmi. Součástí
budou i nástroje, jak sledovat aktivitu žáků a podpořit nadanější
děti nebo ty, které mají větší zájem o dané téma.
Součástí projektu má být však i nástroj pro
automatizaci slovního hodnocení, kde si učitel může předvyplnit různé věty nebo
formulace, které pak jen klikáním přizpůsobí konkrétnímu žákovi, doplní
specifika a vygeneruje hotové hodnocení, což znovu výrazně ušetří čas.
Vedle části pro učitele bude i část pro veřejnost,
kde si kdokoliv, kdo chce badatelským způsobem porozumět světu kolem sebe, bude
moct projít různá témata, otázky, úkoly a s jejich pomocí krok za
krokem přijít na to, jak určité jevy fungují. Chci projekt propojit také
s popularizátory vědy, protože spousta kvalitních materiálů už existuje,
jen je těžké je najít. Pohybuji se v prostředí popularizace vědy od roku
2015, takže vím, kdo co dělá, kde hledat a co doporučit. Zároveň bych
chtěl, aby do toho mohli zasahovat i učitelé zvenčí, dávali zpětnou vazbu,
co se osvědčilo a co ne, abychom mohli projekt dál upravovat. Cílem je
vytvořit něco jako živou učebnici – ne tištěnou, protože ve chvíli, kdy se něco
vytiskne, je to ve vědě prakticky zastaralé.
Původně jsem tento projekt zamýšlel jen pro přírodní
vědy, proto ten název, ale ukázalo se, že má mnohem širší potenciál. Takže bych
to rád rozšířil na platformu pokrývající všechny předměty na ZŠ
a gymnáziích. Postupně sháním tým spolupracovníků, aby se projekt mohl
opravdu rozjet. A doufám, že třeba díky Global Teacher Prize navážu
kontakty s lidmi, kteří se budou chtít zapojit a tvořit kolem toho
komunitu.
Jak žákům
tedy ukazujete, že věda má smysl? Co jim pomáhá zažít ten opravdový „aha
efekt“?
Hlavní je děti pro něco nadchnout. Vyberu si
konkrétní téma a příklad a místo vyjmenovávání milionu informací nebo
dat radši řeknu: „Teď máme brát nervovou soustavu, tak se podívejme na něco, co
se aktuálně řeší ve vědě.“ Například Neuralink, propojení mikročipu
s nervovou soustavou. Porovnáme si, jak fungují počítače – spousta dětí to
zná – a jak funguje nervová soustava. Jak to můžeme propojit? Jaké to má
přínosy? A už jsme v diskuzi, která je pro děti zajímavá, protože je
to nové, aktuální a zároveň v tom vidí i určitá rizika.
Tím, že
nad tématem přemýšlíme v kontextu, se dostáváme k tomu, že musíme
pochopit, jak ta nervová soustava funguje, abychom se mohli bavit o tom,
jestli je dobrý nápad si dát mikročip do mozku – a pokud ano, tak za
jakých podmínek. Tak si toho podle mě odnesou mnohem víc, než kdybychom jen
„projeli“ celou učebnici. Učebnici samozřejmě občas používám, ale spíš jako
jeden ze zdrojů, stejně jako článek z internetu nebo vědeckou studii.
Zároveň ale všechny materiály digitalizuji a dávám do Google Classroom,
takže tím procesem, kterým procházíme ve škole, může žák projít i doma.
Mluvíte
hodně také o důležitosti respektu ve třídě nebo o vzájemné důvěře. Je
pro vás důležité vědět, co se dětem i vám děje i v osobních
životech. Proč na to kladete takový důraz?
Když to srovnám se svou vlastní zkušeností ze
školy, tak standard tehdy byl: učitel přišel, odučil hodinu, odešel.
O jeho soukromém životě jsme nevěděli vůbec nic, pomalu ani jeho křestní
jméno. Ten vztah byl prostě nulový. A to je škoda, protože když učitel
nemá se žáky vztah, nemůže výuku individualizovat. Ty děti musíme poznat. Když
je nepoznáme, nemůžeme výuku přizpůsobit jejich potřebám. Snažím se proto být
s dětmi i o přestávkách, bavit se s nimi, a to ne
o učivu, ale o tom, co prožívají. Ptám se jich, co dělali
o víkendu, co nového objevili, jestli se chtějí o něco podělit. A často
se svěří i s těžkými věcmi, které se jim třeba dějí doma. Někdy mi
samy řeknou, že to ještě nikomu neřekly, protože nevěděly, na koho se obrátit.
Pak je
můžu nasměrovat, třeba na školního psychologa a pomoci jim situaci lépe
zvládnout. Když jde o něco vážnějšího, řešíme i s vedením školy
a psychologem, jak to citlivě komunikovat s rodiči. Protože rodiče si
někdy neuvědomují, že problémy v partnerství nebo rodinné napětí mohou mít
velký dopad na dítě. Ze své zkušenosti vím, že když jsem měl problémy, mí
kamarádi to řešit neuměli – byli děti jako já. Rodičům jsem se svěřit nechtěl,
protože tam byla příčina mého problému. A potom se dítě nemá na koho
obrátit. Proto je klíčové, aby si mohlo s učitelem vybudovat důvěru
a nebálo se mu svěřit.
Kdybych
s nimi takto nemluvil, nikdy bych nezjistil, co je zajímá, a ony by
se nikdy nedostaly k projektům, které děláme. A to je vlastně
i cesta, jak se ty projekty vůbec dostaly ke mně – tím, že dělám
popularizaci a sdílím svou práci, mě začali sledovat studenti třeba
z VUT a sami mě oslovili. Ty světy se tak propojují. Je skvělé mít
možnost být prostředníkem, který žákům ukazuje cestu. Protože to je podle mě
úloha učitele, a zvlášť na základní škole. Tam nejde o to, aby děti
odcházely s hlavou plnou dat. Mají především poznávat svět a sebe v něm,
poznávat své možnosti a kam mohou směřovat.
________________
Pavel Daněk vyučuje přírodní vědy a informatiku na základní škole a gymnáziu Labyrinth v Brně. Vystudoval experimentální biologii živočichů a imunologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde si později doplnil i pedagogické vzdělání. Během studií se věnoval výzkumu v oblasti genomiky, proteomiky, neurobiologie a nádorových onemocnění.
V roce
2015 začal popularizovat vědu v brněnském science centru VIDA!,
o několik let později založil vlastní projekt Science Reveal, jehož cílem
je srozumitelně přibližovat technologie a přírodní vědy široké veřejnosti.
Podílel se také na iniciativě Vysvědčení JINAK, v současnosti rozvíjí
vzdělávací projekt Naturalium.
0 komentářů:
Okomentovat