Jitka Polanská: Všichni nadaní do jedné třídy! Hledání bodu rovnováhy pro českou inkluzi

Ve Spojených státech amerických se ve školách rozšířila forma péče o nadané děti s názvem Schoolwide Cluster Grouping Model – neboli školní klastrování nadaných. Název je složitý, ale metoda je relativně jednoduchá a finančně nenáročná. A je i v souladu se základními principy, na kterých stojí i české vzdělávání. Americká zkušenost navíc říká, že tato organizace výuky vyhovuje učitelům, rodičům nadaných i nadaným žákům samotným, a není to na úkor dalších dětí ve škole. Mohlo by „klastrování“ zásadně přispět k pozitivní změně ve vzdělávání dětí s nadáním v České republice?

 

Zdroj: EDUin 12. 6. 2025

 

Vlastně nevím, co mě loni na konci srpna přivedlo do jedné z mnoha tříd komplexu elitní školy Anatolia College v řecké Soluni, kde se konal druhý den velké mezinárodní konference o nadání. Paralelně běželo mnoho přednášek a v této místnosti se mělo hovořit o Cluster Grouping of Gifted (volně přeloženo jako shlukování či klastrování nadaných), což není kdovíjak atraktivní název. Asi šlo jen o šťastnou náhodu.

 

Dorazila jsem chvíli před začátkem, sedla si do lavice a těšila se na oběd. Když si ale dáma v krátkých barevných šatech, která předtím stála zamyšleně uprostřed místnosti a čekala, až všichni zaujmou místo, vzala slovo, stačily dvě tři minuty na to, abych se probrala z letargie. Do konce přednášky jsem pak nespustila oči z tabule, na kterou Dina Brulles, koordinátorka programu vzdělávání nadaných pro budoucí učitele studující na Arizonské státní univerzitě, promítala slajdy. Prezentace se mi líbila tím, jak konkrétní byla: co, jak, kdy. Ale zároveň na mě působila až magneticky inspirativně. „Tohle by se mohlo dělat i u nás!“ běželo mi hlavou.

 

„Cluster grouping je moje oblíbené téma,“ řekla mi Brulles později, když jsme měly call přes oceán. O nadání se, jak to tak bývá, zajímá i díky své osobní zkušenosti. „Když byly moje děti malé,“ řekla mi, „všímala jsem si u nich různých odlišností a začala jsem se zajímat o to, co mohou znamenat. Objevila jsem tak problematiku nadání, kterou jsem od té doby začala studovat.“

 

 

Bod rovnováhy

 

Hlavním kouzlem Schoolwide Cluster Grouping Model (SCGM) je pro mě poctivé hledání bodu rovnováhy, ve kterém je v jedné škole a v jednom ročníku ještě možné naplnit vzdělávací potřeby jednotlivých dětí: od mimořádně nadaných po mimořádně slabé, a to s ohledem na výhody a étos společného vzdělávání. A to skutečně, nejen deklarativně na papíře.

 

V čem tedy metoda spočívá? Cluster v angličtině znamená shluk, skupina podobných věcí nebo lidí, kteří jsou shromážděni na jednom místě. Každý žák je jiný, ale i tak je pro učitele praktické vnímat ve třídě větší celky, pro které diferencují výuku.

 

V popisovaném modelu se děti ve třídě (nebo přesněji v ročníku) rozdělí na pět skupin, a to s ohledem na jejich studijní potenciál: na děti nadané, nadprůměrné – šikovné, průměrné, podprůměrné a silně podprůměrné.

 

Těchto pět skupin dětí se rozdělí do tříd tak, aby třídy stále zůstaly heterogenní, ale o něco méně. Hlavní vtip je v tom křivku různorodosti dětí ve třídách poněkud zploštit, a to proto, aby učitel opravdu dokázal výuku diferencovat a práce mu nepřerůstala přes hlavu.

 

Ve třídě A tedy škola shromáždí všechny nadané, ale už k nim nepřidá všechny další šikovné děti, jak by to nejspíš udělala škola, která preferuje segregační organizaci výuky neboli tracking. Skupina dětí, která je druhá na škále studijního potenciálu, půjde místo toho do třídy B, případně do tříd B a C. Tam se také umístí nejslabší děti, ty, které se nacházejí na opačné straně spektra než nadané.

 

__________________________

 

Tento článek je součástí série s názvem „Krize 2. stupně základní školy a jak z ní ven“. Novinářský projekt Kateřiny Lánské a Jitky Polanské podpořil grantem Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Texty vycházejí v Heroine a následně na EDUin.cz a mají jako hlavní, zastřešující, téma různorodost dětí v typické třídě, která je velkou výzvou pro české učitele. Jak to udělat, aby výuka byla i za stávajících podmínek kvalitní, aby se všem žákům dostalo dostatečné podpory a nikdo nebyl ošizen? Část textů se věnuje i školám ve Skotsku a jejich pojetí druhostupňového vzdělávání.

 

V sérii již vyšly tyto články:

Základky s lepšími výsledky než víceletá gymnázia? Existují a neučí se v nich jen děti

Když ne žáci, tak ani učitelé. Střední škola plošně zakázala mobily a má první výsledky

__________________________

 

„Pro větší přehlednost si představme, že v každé třídě je třicet dětí. Máme tedy třídu A s šesti nadanými, dvanácti průměrnými a dvanácti podprůměrnými žáky, třídu B s šesti šikovnými, dvanácti průměrnými, šesti podprůměrnými a šesti vyloženě slabými žáky a případně třídu C ve stejném složení jako třída B. Ve třídě A jsou tři úrovně žáků, ve zbylých třídách čtyři. Obvyklý počet nadaných v klastru se pohybuje mezi čtyřmi a šesti dětmi. Pokud je v ročníku více než osm nadaných žáků, je lepší je rozdělit do dvou tříd,“ popisuje doporučovanou praxi Brulles. Shlukování nebo klastrování způsobem, který model navrhuje, je možné uskutečnit ve škole, kde jsou alespoň dvě třídy v ročníku, ideálně ale tři nebo více.

 

Klastrování se ve Spojených státech orientuje na pět až deset procent žáků s největším potenciálem v ročníku. Způsob jejich identifikace se liší. Uvádí se, že mimořádně nadaných dětí je v populaci kolem dvou až tří procent, žáků s nadáním kolem dvaceti procent. Část žáků považovaných za nadané, ale ne mimořádně nadané, by tedy byla zřejmě součástí druhé skupiny nadprůměrně schopných, šikovných žáků.

 

 

Lépe skupinka než oddělená třída?

 

Vytváření skupinek nadaných žáků v rámci různorodé třídy se v USA rozšířilo, když se americké školství přiklonilo k inkluzivním principům ve vzdělávání a nahradilo v mnoha vzdělávacích okrscích vzdělávání nadaných dětí ve speciálních programech, třídách či školách. Spojené státy, tak jako Česká republika, místo nich v povinné školní docházce vsadily na diferenciaci výuky v heterogenních třídách jako na preferovaný a spravedlivější způsob vzdělávání.

 

Model SCGM vychází ze dvou principů, které se někdy staví proti sobě, ale zde jsou spojené. Staví na tom, že je pro nadané děti dobré, když se vzdělávají společně a svým tempem, ale zároveň nejde cestou dělení dětí do tříd čistě podle výkonnosti na škále od nejlepších po nejslabší. Nejde tedy o to, aby třídy byly co nejvíc homogenní, spíš o to, aby byly o něco méně heterogenní.

 

Proč je tento model lepší, než kdyby se daly do jedné třídy děti nadané a šikovné, do druhé průměrné a lehce podprůměrně a do třetí ty nejslabší? Podle příznivců inkluzivního vzdělávání, ke kterým se počítám, to nemá tak špatný vliv na slabší žáky, jako mají modely segregační. Navíc to vytváří příležitost pro setkání s jinakostí, ke které možná během pozdějších fází života už nebudou mít příležitost.

 

 

Šetřit nadané, změnit celou školu

 

Velká část české veřejnosti – rodičovské i učitelské – s inkluzivním vzděláváním nesouzní, a to hlavně proto, že v českém pojetí je nedotažené a má řadu nedokonalostí. Za stávajících podmínek se dětem v silně heterogenních třídách (v nichž nemalá část žáků má speciální vzdělávací potřeby a vyžaduje nadstandardní pozornost učitele) potřebné péče často nedostává. Nadaných dětí se to týká obzvláště. Výhody inkluzivního vzdělávání jsou tak do velké míry zastíněny tím, že jeho reálná podoba je často nevábná a nefunkční. Učitelé ve škole „hasí požáry“ a na nadané děti už jim nezbývá kapacita. Často se problematika nadaných ani nedostane do jejich zorného pole.

 

Model SCGM má podle mě potenciál českou inkluzi zásadně vylepšit. Mohl by mít také zásadní vliv na vyrovnávání vzdělávacích nerovností. Klastrování dětí totiž zásadně pomáhá strukturovat práci učitelů, kteří by jinak při příliš roztříštěné skladbě žáků nezvládali naplnit jejich vzdělávací potřeby. Tím, že zlepší kvalitu vzdělávání nejnadanějších žáků v běžných školách, sníží potřebu rodičů hledat vzdělávací alternativy.

 

 

Změnit dynamiku péče i vzdělávání pro všechny děti

 

Tou největší výhodou klastrování je, že nadané děti jsou spolu v jedné třídě. Vzdělávají se tak v souladu se svými možnostmi kontinuálně, nikoli nárazově, jak to bývá při jejich občasném vytahování ze třídy. A to je mimochodem zřejmě nejčastější model práce s nadanými žáky, který můžeme vidět v české škole, kde se o nějakou podporu nadání pokoušejí.

 

Učitel, který má ve třídě klastr nadaných, se také mnohem pravděpodobněji v dané problematice dovzdělá a má větší motivaci učit s ohledem na tuto skupinu dětí, než kdyby měl nadané děti jen jedno nebo dvě. To je druhá velká výhoda.

 

Učitel také získá víc prostoru, aby se nadaným opravdu věnoval, protože nemá ve třídě nejslabší žáky. Platí to i pro ostatní třídy. I tam se učitelé mohou lépe soustředit i na skupiny velmi slabých žáků, protože jim ubývá zátěž v podobě dvou tří nadaných dětí, které mívají velké nároky na pozornost dospělého. Metoda proměňuje dynamiku péče o všechny děti v celé škole.

 

To, že jsou nadané děti spolu, má obrovsky pozitivní vliv na jejich psychickou kondici. V běžné třídě se často necítí dobře, protože si s ostatními dětmi nerozumí. To, že nemají ve třídě kamarády, je pro ně velkým zdrojem frustrace. Když mají svou skupinku, jsou daleko víc v pohodě a cítí se ve větším bezpečí.

 

To má zároveň vliv i na rozvoj jejich studijního potenciálu. Nemálo nadaných si v běžné třídě odvykne učit a vyvíjet úsilí. Laťka je pro ně totiž často posazená příliš nízko, takže se nemusí moc snažit a stejně všechny úkoly splní. Ve třídě, kde je více nadaných žáků, se motivace u „zvadlých“ nadaných dětí zvyšuje.

 

„Nadané děti se potřebují učit s ostatními stejně schopnými žáky, aby zažily výzvy a dosáhly v učení pokroku. Lépe také chápou, v čem je jejich přístup k učení jiný, když to mohou pozorovat ve skupině,“ říká Brulles. Výhoda číslo tři (ale možná ta nejdůležitější, protože wellbeing, tedy tedy psychická pohoda dětí, je základ pro učení) je tedy zásadní zlepšení psychické kondice nadaných dětí, plus zvýšení jejich motivace k učení. Díky tomuto modelu se zpod hladiny vynoří i nadaní, která se tak do té doby neprojevovala. Zvýší také odvahu některých nadaných své nadání projevit, protože už nebudou izolování v kolektivu dětí, kam se často jinak snaží marně zapadnout.

 

Jako další výhoda se uvádí, že šikovní žáci ve třídách, kde nejsou ti extra nadaní, dostávají možnost povyrůst a zazářit, stát se skutečnými vzory pro ostatní. Zároveň – což už ale patří spíše k nevýhodám – mnoho nadaných v roli vzoru či přirozeného lídra nefunguje úplně dobře. To, že nadané děti přemýšlí jinak a chovají se jinak než spolužáci, jim cestu k nim ztěžuje.

 

 

Líbí se rodičům

 

Je samozřejmě jednou z velkých výhod, že tento model výuky se líbí rodičům. Potvrdila to americká studie z roku 1993, ve které dotazníkovým šetřením zjišťovali, jak se metoda ve školách uplatňuje a jak se osvědčila. Výsledky shrnula Patricie A. Shuler v článku s názvem Cluster grouping Coast to Coast (Klastrování od břehu ke břehu, myšleno na celém teritoriu USA), který vyšel v roce 1997 v newsletteru The National Research Center on the Gifted and Talented.

 

Všechny školské okrsky, které se studie účastnily, uvedly, že model je rodiči velmi dobře přijímán; jen jedno procento okrsků mělo i negativní ohlas. Rodiče nadaných žáků vesměs kvitují, že díky tomuto uspořádání jsou školy úspěšnější při naplňování potřeb jejich dětí, a smiřují se lépe se spádovou školou, což redukuje přesuny rodin za lepším vzděláním, a tedy vzdělávací nerovnosti. Nepřekvapuje, že rodiče seskupení do klastrů upřednostňovali před zcela heterogenními třídami, kde jsou všechny děti rozdělené rovnoměrně. Studie nezmiňuje, že by model byl nějak výrazně trnem v oku rodičům jiných skupin žáků, což by mohlo být jeho rizikové místo.

 

Pozitivní účinky metody jsou v průzkumu shrnuty následovně: „S výjimkou dvou odpovědí, které naznačovaly negativní účinky klastrování (možný vznik třídních klik a určité „elitářské“ tendence některých skupin), odpovědi opakovaně signalizovaly sociálně emoční přínos modelu. Respondenti zmiňovali, že rozvíjí sebeřízení žáků a klima péče a spolupráce, podporuje pochopení, že na světě je mnoho „různých“ lidí, kteří spolu mohou vycházet, a vede k lepšímu přijetí nadání, zlepšuje sebeúctu a posiluje přátelství.“

 

 

Sem tam někdo proti

 

Třetina tázaných okrsků ale zaznamenala i menšinové negativní reakce. V některých případech se učitelé stavěli k programu pro nadané odmítavě z ideologických důvodů nebo proto, že pro ně bylo pracné zajišťovat diferenciaci výuky. Tento problém se vyskytoval méně, pokud ze třídy, kam byl umístěn klastr nadaných, byli nejslabší žáci přemístěni jinam, a heterogenita třídy byla tak cíleně snížena. Z toho vyplývá, že jen na části škol, které na dotazník odpověděly, se pod klastrováním míní model SCGM, tedy model, který počítá s rozmístěním pěti skupin dětí do tříd poněkud nerovnoměrně.

 

Většina škol zahrnutých do studie (98 %) klastruje čtyři až šest identifikovaných nadaných žáků v heterogenní třídě, případně tvoří skupinky tří až pěti dětí z pěti procent „nejlepších“ studentů v ročníku. Kritéria zařazení dětí do klastru se ve školách lišila.

 

Polovina respondentů uvedla, že v jejich okrscích klastrují školy ve třetím až šestém ročníku. Třetina okrsků metodu zavedla v prvním, druhém, sedmém a osmém ročníku, a dvanáct procent klastrování používá v desátém, jedenáctém a dvanáctém ročníku, tedy na středních školách.

 

 

Nic není dokonalé

 

Klastrování nadaných samozřejmě není panacea, lék na všechny neduhy. Učitel se ve třídě, kde jsou nadaní žáci, musí věnovat i dalším dvěma skupinám žáků. Pokud nemá dostatečnou kvalifikaci a podporu, nebude to umět sladit s péčí o nadané ani tehdy, když nemá ve třídě velmi slabé děti. Čeští učitelé mohou narazit na to, že se nemohou opřít o kvalitní učebnice s dobrými otázkami a gradovanými úlohami.

 

Další problém je sociální: týká se klimatu ve třídě a ve škole. V důsledku toho, že skupina žáků bude označena za nadané, na sebe děti různých skupin (a jejich rodiče) mohou žárlit. Nadané děti si také za některých okolností mohou vypěstovat povýšené chování. Je také docela možné, že mimořádně nadané dítě s velmi specifickým uvažováním a chováním se ani v „klastru“ nadaných nebude cítit komfortně. To vše do velké míry, i když ne zcela, záleží na vedení třídy učitelem a míře jeho profesionality.

 

Tato rizika nicméně existují i při jiném režimu práce s nadanými, jako je například vytahování nadaných z vyučování (pull-out) v kmenové třídě.

 

 

Zkusit to na malém vzorku

 

O současné situaci ve vzdělávání nadaných v českých školách pojednává tematická zpráva České školní inspekce z roku 2022. Ta mimo jiné konstatuje, že ve většině škol programy pro nadané existují jen na papíře.

 

Stále více škol se ale nachází pod tlakem rodičů nadaných žáků, kteří to tak nechtějí nechat a jsou logicky velmi citliví na to, zda jejich dítě ve škole prospívá studijně i psychicky. Problematika péče o nadané se za poslední roky dostala na větší světlo a figuruje i jako závazek státní vzdělávací politiky ve směrodatných dokumentech, jako je Strategie 2030+ nebo Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2023–2027. Školy budou čím dál více konfrontovány s nutností postarat se adekvátně i o nadané děti.

 

Z pohledu rodin s nadaným dítětem je popisovaný model klastrování nejspíš druhým nejlepším řešením vzdělávání nadaných. Tím prvním je pro většinu z nich oddělené vzdělávání. Mnoho škol ale speciální třídy pro nadané nebude schopno ani výhledově zajistit – a odporuje to do jisté míry i oficiální vzdělávací politice nejen České republiky, ale i dalších zemí. A tak může být klastrování optimálním řešením v českých podmínkách. Jeho rozšíření by mohlo spustit reálnou pozitivní změnu ve vztahu k nadaným dětem v českých školách.

 

 

Dobrá praxe se nemá nařizovat

 

Brulles roky stála v čele Paradise Valley Unified School District, okrsku, který má pod sebou desítky škol od mateřských po střední. Ptám se jí, zda v jejím okrsku metodu klastrování zaváděli shora. Její odpověď zní, že dobrá praxe se nemá nařizovat, ale šířit mezi školami na základě inspirace. Školním okrskům, které chtějí s nadanými tímto způsobem pracovat, obvykle radí, aby si vybraly dvě nebo tři školy, které to zkusí, a v nich dva nebo tři ročníky, například třetí a čtvrtý. „Začít v malém a ono se to pak bude šířit organicky,“ říká.

 

A tak by to mohlo fungovat v České republice, kde je spontánní šíření dobré praxe považováno za hlavní a možná jedinou funkční reformní cestu. Samozřejmě nad tím visí několik otazníků.

 

Dvě paralelní třídy v ročníku má jen necelá třetina všech základních škol České republiky. Tři paralelky má necelých čtyři sta škol. Zbytek škol má pouze jednu třídu v ročníku, případně je malotřídní. Americké školy jsou v průměru větší.

 

Ale nebylo by i to, že se klastrování rozšíří pouze ve větších školách, obrovským posunem oproti současnosti? U menších škol lze navíc předpokládat o něco větší individuální přístup, který nedostatek formální péče o nadané může částečně kompenzovat.

 

Další otazník visí nad tím, jak a kdy nadané děti identifikovat. Ale ani to není neřešitelná otázka. Screeningové nástroje již existují, stejně jako organizace, které se v péči o nadané angažují a mohly by potřebné postupy pomoci školám rozpracovat a zavést. I státní správa vyvíjí snahu vzdělávání nadaných ve školách rozšířit a upevnit, a to hlavně pomocí krajských sítí podpory nadání.

 

 

Vyzkoušet to v ČR?

 

„I když vidím některé zádrhele různé míry závažnosti, byl bych pro, aby se o systému začalo otevřeně a bez předsudků diskutovat,“ říká ředitel odboru předškolního a základního vzdělávání Ministerstva školství a dlouholetý ředitel základní školy Michal Černý. 

 

Ověření na pár školách, které by to chtěly vyzkoušet, by mohlo podle něj udělat víc jasno, zda má metoda šanci se uchytit. „Legislativně tomu vlastně nic nebrání. Pokud by přinesl hmatatelné pozitivní výsledky, a to pro všechny skupiny dětí, pak by to mohlo posílit i vůli řešit problémy, které stojí v cestě jeho eventuálního plošného uplatnění,“ říká Černý.

 

Brulles je také autorkou mnoha knih o vzdělávání nadaných žáků, mimo jiné publikace Manuál klastrování: jak předkládat nadaným výzvy a zlepšit výsledky všech (The Cluster Grouping Handbook: How to Challenge Gifted Students and Improve Achievement for All). Tam se zvídavý ředitel či ředitelka mohou dozvědět víc. Autorka je navíc, jak mi řekla, ochotná se o metodě pobavit s kýmkoliv, kdo má zájem a komu to může pomoci.