Patricie Martinů: Čím rychleji se svět mění, tím víc školství zaostává, míní oceněný učitel ekologie Martin Kříž

Podle učitele z Montessori střední školy v Polné není výuka jen o předávání vědomostí, ale především o povzbuzení ke spolupráci, zájmu o svět kolem sebe a chuti něco měnit. „Jakmile dítě začne myslet na to, že ‚tohle bude v testu‘, vytrácí se radost z objevování. A bez ní mizí motivace v jakémkoli předmětu,“ říká Martin Kříž. Usiluje tak o to, aby budoucí učitelé věděli, jak učit jinak. I díky tomu došel až do finále letošního ročníku Global Teacher Prize Czech Republic.

 

Zdroj: EDUin 12. 7. 2025

 

K environmentálním tématům se Martin Kříž dostal už během dospívání, kdy na gymnáziu zažil přednášku od hnutí Duha. „To mě tak zaujalo, že jsem tam začal dobrovolničit. V patnácti jsem si dopisoval faxem s Geraldem Durrellem (britský popularizátor ochrany přírody, pozn. red.),“ vzpomíná. Nadšení mu vydrželo dodnes. Podle něj si učitelé musí uvědomit, jaký dopad může mít jediný silný zážitek, exkurze nebo třeba návštěva ekocentra: „To může člověka nasměrovat více, než celý rok výuky. A ovlivnit nejen jej, ale i další lidi v okolí,“ říká Kříž.

Vaše škola vznikla teprve v roce 2022, pomáhal jste ji spoluzakládat a intenzivně se podílíte na jejím směřování. Je to montessori škola – proč vám jako učiteli dává smysl právě tento přístup?

Je to hodně o lidech. S ředitelkou jsme si řekli, že chceme obor, který ovlivní už děti na základní škole, aby viděly, co všechno jim může naše střední škola nabídnout. Přihlásili jsme se do Akademie Učíme se venku a zapojili do kampaně 100 hodin venku. Když jsem do školy nastupoval, vnímání výuky venku bylo ale jiné. Šlo spíš o to, že se děti něco naučí ve třídě, a pak si půjdou ven zaběhat nebo odpočinout. Chybělo propojení s myšlenkou, že svět kolem nás můžeme poznávat přímo při výuce. To už se nám podařilo změnit, ale cítím, že učitelé – a to nejen v naší škole – pořád potřebují propracované metodiky a konkrétní nápady, co venku dělat. Málo z nich je tak kreativních, aby si třeba u zlomků rovnou řekli, jak je učit v přírodě. Proto jsou tak oblíbené učebnice, online lekce nebo pracovní listy, protože spousta učitelů chce mít věci připravené.

Důvodem, proč učitelé ven s žáky nechodí, není nechuť, ale nejistota. Venku se necítí tak jistí jako u tabule. A i když tu použijí různé metody, jako jsou diskuze, hry nebo práce s kartičkami, pořád je to spíš hraní si na svět než skutečný kontakt s realitou. V přírodovědných předmětech je to o něco snazší, ale v jiných to bývá těžké. My třeba učíme venku i češtinu nebo matematiku, obzvlášť na prvním stupni. Děláme to už osm let a zájem roste. Na webináře nám chodí stovky učitelů, materiály se šíří, ale pořád to není mainstream.

Takže školní les nebo podobné projekty dávají dětem pocit, že i malou věcí mohou něco změnit?

Právě proto jsme školní les odstartovali takto ve velkém. Z výzkumu, který nám dělali Jan Krajhanzl a Barbora Klocová, vyplynulo, že když dětem dáme možnost podílet se na změně – a ještě navíc v kolektivu – mají mnohem silnější pocit, že na to nejsou samy a že jejich ruce něco dokážou. Když po dvou hodinách odcházíme z paseky, která je najednou plná zasazených stromků, mají oprávněný pocit, že opravdu pomohly.

Jasně, školní lesy nejsou žádná spása, jsou to půlhektarové kousky krajiny rozeseté různě po světě. Ale pro to konkrétní dítě je to strašně důležité. Že si zkusí něco praktického, neakademického, co opravdu má sílu změnit svět.

 

V den, kdy spolu mluvíme, se vracíte z lektorování budoucích učitelů. Co podle vás nejvíc potřebují, pokud chtějí dnes ekologii a životní prostředí učit smysluplně?

Přál bych si, aby se to učilo kompetenčně, a to už od začátku. Učitelé často získají spoustu vědomostí, ale ty pak jen předávají dál, bez hlubšího smyslu. Takže vymýšlíme různé metody, jak děti přitáhnout. Pořád ale mluvíme jen ke zlomku učitelů, kteří jsou tomu otevření. Ti ostatní si jedou dál svoje a změny moc nevnímají.

 

Děti vnímají, jestli výuka učitele baví nebo ne. Musíme je motivovat zajímat se o svět kolem sebe, vzbudit v nich pocit, že ho mohou samy ovlivnit. Školství dnes dětem tenhle pocit často nedává. Vyrůstají pak v přesvědčení, že svět řídí politici nebo úředníci a že ony samy toho moc nezmůžou.

 

Proto spolupracujeme s organizacemi, které se věnují například udržitelnosti nebo občanskému vzdělávání. Ekologická výchova tohle všechno propojuje. Naším cílem je sebevědomé dítě, které se umí ozvat, když se něco děje, a chce zlepšovat věci kolem sebe. A i když jsme environmentalisté, tak zasahujeme i do ostatních předmětů, kde je to potřeba.

 

Jak na propojování jednotlivých předmětů?

Učitel musí být tak trochu odborník na všechno. Měl by to být moudrý a vyspělý člověk, který se dokáže orientovat v různých tématech a odpovědět dětem na otázky, které přijdou – a ty často přesahují rámec jeho „předmětu“. Spousta učitelů je ale rigidními specialisty. Učit moderně znamená být schopný se trochu rozkročit, abych třeba při probírání stromu věděl nejen to, jaká je jeho výška nebo hustota dřeva, ale i jak se váže uhlík, proč ochlazuje vzduch, co pod ním roste nebo jak funguje symbióza v půdě. To nejde udělat tak, že na každou část zavoláte jiného učitele – biologa, chemika, fyzikáře a matematika. Musí to být jeden učitel, který je trochu „nad věcí“.

 

Na naší škole proto neučíme předmětově, ale modulově. Třeba teď máme modul Krajina. Se studenty jsem teď dva dny probíral historii české krajiny v kontextu geografie, chystám se na geologii. Moje kolegyně, která učí češtinu, s nimi už měsíc čte literární ukázky autorů, kteří psali o krajině – třeba Klostermana, S. K. Neumanna nebo Máchu. Studenti zároveň sami píší texty inspirované krajinou.

 

Dáte mi příklad konkrétní hodiny venku, jak může vypadat?

Hodina, která bude například zaměřená na poznávání hmyzu, může začínat na louce a končit někde u vody, u potoka nebo menšího rybníku. Na Chaloupkách máme tůně vykopané vyloženě pro účely výuky, kde děti šmátrají a loví ve vodě a my je učíme, jak je přenášet na štětečku z misky do centrální velké misky, ve které živočichy poznáváme.

 

Buď se nejdříve učíme, jak s tím živočichem zacházet, abychom ho nepoškodili, nebo to přetavíme do badatelské výuky – kdy děti už vědí, jak se loví, poznají pár druhů a umí s živočichy šetrně zacházet. Zjišťují, jestli toho víc žije u hladiny nebo u dna, v potoce nebo v rybníku. A pak to interpretují: proč tam ten živočich je, proč tam není, proč je jich někde hodně. Jsou živočichové, kteří signalizují čistou vodu, jiní zas žijí úplně všude. A pak jsou třeba larvy pestřenek – ty jsou ve vodě, kde už je všechno špatně a radši bychom na ni neměli sahat.

 

Tohle všechno se dá v terénu velmi jednoduše vysvětlit a uteče to tak rychle, že vám 45 minut vyučovací hodiny nestačí. Potřebujeme proto, aby si tohle učitelé mohli dovolit. A aby nebyl takový tlak na testy. Protože jakmile dítě začne myslet jen na to, že „tohle bude v testu“, vytrácí se radost z objevování. A bez ní mizí motivace v jakémkoli předmětu.

 

Ve výuce používáte různé digitální nástroje, jak s nimi pracujete oproti běžnému „sezení nad učebnicí“?

Snažíme se jít s dobou, používat i umělou inteligenci a nedržet se jen učebnic, protože ty často všechno nové a místní upozadí. Učebnice je v tu chvíli, kdy se dostane z tiskárny, zastaralá, často plná chyb, a hlavně nějakým způsobem učiteli předjímá, co má učit.

 

Existují desítky různých aplikací jako třeba Seek, Merlin nebo PlantNet, které se dají ve škole používat, často zdarma a bez nutnosti připojení internetu. Telefon tak může být chytrý nejen na chatování, ale být i nástrojem do výuky. Když si vezmu například výuku rostlin, děti se pořád ještě na středních školách učí květní vzorce, botanické pojmy, druhy květenství… Protože to historicky sloužilo k určování rostlin pomocí klíčů. Jenže to je velmi náročná věc. To používají odborníci, kteří řeší, zda jsou korunní lístky je tečkované nebo skvrnité. Normální učitel ani laik to nerozliší.

 

Smysl výuky hlavně už není znát všechny druhy rostlin a určit je podle atlasu. Jde o to ukázat, že existuje nástroj, který pomůže – ale není neomylný. Takže si ověřujeme i na odborných serverech jako BioLib nebo Pladias nebo pracujeme s aplikací iNaturalist, kde se například mapují invazní druhy a školy i vědci tam spolupracují. Vědec vidí, že někomu pomohl, dítě se něco naučí. Když děláme poznávačky, pošlu děti k řece, na louku, do lesa, kde sbírají každý den novou kytici a ostatní hádají, odkud je. Nejde o to znát druh. Jde o ten zážitek, zkušenost, propojení s prostředím.

 

Jenže mnozí učitelé ven nejdou, protože se bojí, že něco nepoznají a děti je „nachytají“. Děti totiž vezmou aplikaci a poznají to ve vteřině. A to je v pořádku. Učitel nemá být chodící encyklopedie. Má dětem pomáhat svět objevovat. A stejně špatně to často vypadá na pedagogických fakultách. Budoucí učitelé mají didaktická botanická praktika, kde metr po metru určují, co kolem roste. Ale vůbec se neučí, jak děti nadchnout. Škola má dětem otevřít svět, ne je odradit.

 

Nechme děti pracovat osmdesát procent času na tom, co je baví, a dvacet na tom, co „musí“. Jasně, musí si udělat úkol z matiky, i když je to nebaví. Ale nesmí se stát, že nedělají nic jiného než to, co je nebaví. Nikdo by jim neměl říkat, že takhle holt vypadá život. To není pravda. Dnes lidi hledají práci, která má smysl, nejde už jen o vyšší plat. Největší brzdou moderního vzdělávání jsou pak rodiče, kteří říkají: „My jsme se to učili taky, tak proč ne vy.“ A učitel tomu nemá sílu vzdorovat. Svět se ale za tu dobu šíleně posunul a čím rychleji se posouvá, tím víc školství zaostává.

 

A jak se to snažíte změnit?

To jde samozřejmě těžko. Jdeme proto odspodu, po malých krůčcích. V iniciativě Učíme se venku, které jsem součástí, se snažíme, aby se venku dalo dobře učit a na všechno byly připravené metodiky. Teď se hodně věnujeme druhým stupňům a středním školám, protože kdo chce učit na prvním stupni venku, už k tomu má dnes dostatek materiálů.

 

Budoucí učitele učím i badatelskou metodu. Když se jich ptám, jestli se s tím někdy setkali, říkají, že na to měli v hodině jeden slide v prezentaci. Vyučující jim řekla, že to se naučí, až budou učit ve škole. Jenže ve školách se často nebádá, a už vůbec ne otevřeně. Když si to studenti nevyzkouší už na vysoké škole – protože učitel to neumí, je to akademik, který si jen načte, jaké má badatelství výhody a nevýhody, ale sám nikdy nebádal a neviděl děti – tak jim to nemůže předat. A najděte školu, kde se dobře bádá, aby tam studenti mohli na stáž. Takových je málo, třeba několik desítek.

 

Skvělé jsou na to naše třídenní badatelské semináře, kde se potkají děti i učitelé. Jenže problém je, že tam často chodí pořád ti samí. Objeví se učitelka, se kterou si už tykám, a ptám se jí: „Co tady děláš, vždyť už všechno umíš?“ A ona: „Já si to potřebuji znovu zkusit, pořád se učím.“ Snaží se to šířit i dál, ale nikdo z jejích kolegů nepřijede, protože „o víkendu se nepřemůžou“, nebo „musí být v jednu doma, ne se někde školit“. A pak máme i takové učitele, kteří ve třiceti řeknou: „Já už se učit nepotřebuji, mám dostudováno.“ 

 

Podle výzkumů se pravidelně školí pouze asi deset procent učitelů. Ale učitel se musí učit pořád. Doba se mění, děti se mění, metody se mění, svět se mění. Učitel by měl jezdit na stáže, využívat mentora, inspirovat se a vidět, jak to dělají jiní. A to se bohužel moc neděje.

 

Myslíte, že to je začarovaný kruh? Studenti na pedagogických fakultách slyší o badatelství jen od vyučujících, kteří to sami nikdy nezkusili, a tak si k tomu nevytvoří vztah. Pak přijdou do školy a dětem ten vztah taky nepředají?

Přesně. Začínajícím učitelům tak ani nemůžeme vyčítat, že něco neumí. Ale měli by se neustále vzdělávat, jezdit po školeních, být zvídaví.

 

Teď se hodně mluví o novém RVP. My jej bereme jako příležitost dostat se ke školám a ukázat jim, jak si můžou tvořit nové školní vzdělávací programy. Ale víme, že se tím dostaneme zase jen k části učitelů. Ti ostatní zůstanou zakonzervovaní a budou dál psát do tabule, jen v jiné kapitole učebnice. Přitom bychom měli říkat, že svět je jiný svět, tak se učme jinak!

 

Za mě je třeba i nový RVP pořád málo akční. Měl by říct: „Od roku 2027 hodnotíme bez známek, formativně.“ Vím, že by to zpočátku skřípalo, ale strašně by to pomohlo. Jenže to se nepodařilo. RVP zůstal kompromisem, který chce uspokojit všechny.

 

Ale učitelé, kteří nejsou na takové změny připravení, by se toho lekli. Nejde přece říct: „Odteď to budete dělat takhle“, bez času na jejich vyškolení.

Ano, ale museli by se to kvůli tomu naučit. Přijít do školy je pořád trochu jako vejít do kostela. Dýchne na vás historie. Učebnice jsou sice nyní barevné, ale pořád stejné. To, že převedeme výuku do tabletu nebo na chytrou tabuli, ničemu nepomůže.

 

Mám takový příklad. Promítali jsme si se studenty obrázky různých typů lesa a pak jsme šli ven, na hromadu písku, a studenti tam „sázeli“ kartičky stromů podle nadmořské výšky. A když jsem se jich pak ptal, co jim více dalo, čekal jsem, že se rozdělí na dvě poloviny. Ale oni všichni řekli: „Obojí.“ Protože při sázení na písku měli v hlavě ten obrázek lesa, propojilo se jim to. Doteď si pamatují, co kde roste. Když jsme v školním lese a ptám se jich: „Jak jsme vysoko? Co sem zasadíme?“ odpoví správně, protože jsme to vícekrát opakovali různými metodami. Když to děláme jednou metodou, a ještě tou, která dotyčnému nesedne, tak si to nezapamatuje. Děti to potřebují zažít různě.

 

Musí se proto snížit množství učiva, aby se děti opravdu něco naučily, ne aby to byl jen scénář, který se naučí nazpaměť a pak ho zase zapomenou. Některé děti tu hru už nechtějí hrát, mají trojky, čtyřky a spokojené dětství, ale nám připadají jako „ulejváci“.

 

Co byste tedy dětem popřál, aby byly spokojené?

Přál bych si, aby všechny děti v Česku měly možnost zažít přírodu naživo – v bezpečném a podnětném prostředí. Aby viděly, že je krásná, zajímavá a že potřebuje naši péči. A že někdy ta péče může vypadat tak, že do určitého místa vůbec nebudeme chodit, aby tam měli živočichové i rostliny prostor na nerušený život.

 

Mnoho škol říká, že mají přírodu „daleko“, ale přitom i v centru Prahy jsou obrovské parky. Stromovka je mnohem bohatší než les na Vysočině. Přitom víme, že lidé, kteří mění svět k lepšímu – ať už jsou to ochranáři, biologové nebo i učitelé – většinou od dětství chodili do přírody a měli někoho, kdo jim ji ukazoval. Když chcete něco chránit, musíte tomu rozumět, jinak budete jednat jen technicky. Vztah k přírodě je o emocích. Úředník od stolu řekne: „To vykácejte.“ Ale když tam půjde osobně, tak řekne: „To přece nejde! Pokácíme jen ty tři suché stromy, co ohrožují okolí, ostatní zachováme.“ To je úplně jiný přístup. A to se děti musí naučit. Že jde o něco, na čem jsme existenčně závislí. Dýcháme, jíme a žijeme díky přírodě.

 

To, co děti v životě skutečně ovlivní, se často nezrodí z dlouhodobé výuky, ale jsou to zlomové okamžiky v podobě výletu nebo exkurze, který jim dá zážitek. Já se snažím o obojí: být moudrý, laskavý učitel, který dětem naservíruje to, co je zajímá, a zároveň jim nabídne silné zážitky. Šli jsme třeba na výlov rybníka a stáli po prsa ve vodě nebo jsme pomáhali po povodních. A každý rok chodíme na naše pracoviště v Balinách, kde se věnujeme zahradní terapiím pro lidi s mentálním a fyzickým postižením. Tam naši studenti pomáhají terapeutům, vozí klienty na vozíčku, podávají věci, které oni nemohou uchopit, krmí je, povídají si s nimi a tak dále. A najednou vidí, že svět není jen o lidech, kteří chtějí víc peněz a lepší auto, že existují lidé, kteří jsou na tom jinak. A že jsou tu lidé, kteří těm potřebným pomáhají. Když si pak si o tom povídáme, zjišťujeme, že studenti během této praxe neskutečně sociálně povyrostli.

 

 

 

 

_____________________

 

Martin Kříž je učitelem předmětu ekologie a životní prostředí na střední škole Montessori Polná a programovým ředitelem ekocentra Chaloupky na Vysočině. Působí také jako vysokoškolský pedagog na Masarykově univerzitě v Brně a příležitostně i na Univerzitě Karlově, kde vyučuje didaktiku environmentální výchovy. Vystudoval agroekologii na Mendelově univerzitě v Brně.

V oblasti ekologické výchovy se pohybuje od studentských let, kdy vedl dobrovolnickou organizaci pracující s dětmi. Profesní dráhu začal v Centru ekologické výchovy Pálava. Věnuje se vzdělávání učitelů, organizuje akce pro odbornou veřejnost, píše metodiky a učebnice, zároveň řídí malou vzdělávací farmu v Zašovicích zaměřenou na chov ovcí, krav a výrobu mléčných produktů.