Marek Kerles: Nejde o geny, ale o ambice

čtvrtek 14. října 2010 ·

Martin Ciklamini strávil část dětství v dětském domově a dnes studuje na London Metropolitan University. Životní příběh jedenadvacetiletého Martina Ciklaminiho, rodáka z Českých Velenic, by určitě byl dobrým námětem pro hollywoodský film o splnění jednoho „amerického snu“. Chudý chlapec, který vyrůstá za zdmi dětského domova v Boršově nad Vltavou, se přes nepřízeň osudu díky vlastní píli dostane na britskou univerzitu.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 21. 9. 2010
 


Jenže Martin Ciklamini podobnou dojemnou pohádku ze svého života vyprávět nechce. Necítí se jako vítěz nad vlastním osudem. O svém pobytu v dětském domově nemluví jako o traumatu, ale jako o životní příležitosti, která se mu naskytla a kterou dokázal využít. Ve stejném duchu hovoří i o studiu na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy, zřízeném miliardářem Petrem Kellnerem a jeho manželkou a určeném mimo jiné i pro talentované děti z těžkých sociálních poměrů…

LN: Říkáte, že vás otázky týkající se vašeho pobytu v dětském domově už unavují, nechcete se jimi zabývat. Proč?

 
Já totiž nechci působit dojmem nějakého chudáčka, který ke štěstí přišel. Jako chudáček se necítím a nikdy jsem se necítil. Jenže novináři většinou chtějí slyšet právě vyprávění o tom, jak jsem překonal nějaké trauma, jak jsem měl těžké dětství. Chápu, že takový příběh může být pro někoho atraktivní, já se ale mnohem raději bavím o současnosti, o svém studiu a plánech. Dětský domov beru jako jednu ze součástí svého života. Někdo vyrůstal v úplné rodině, já v dětském domově. Co je na tom tak zajímavého?

LN: Prostě má řada lidí asi pocit, že z dětského domova vede na britskou univerzitu mnohem těžší cesta než z rodiny, kde dítě vychovávají rodiče…  

Já jsem bral dětský domov jako příležitost. Žil jsem až do třinácti let s matkou, která nás nezvládala. Byla nemocná, jeden ze dvou mých bratrů nechodil do školy, měli jsme problémy. Proto nás soud poslal do dětského domova. Já jsem ale v domově okamžitě viděl spoustu příležitostí, které mohu využít, nijak zvlášť jsem nestrádal. Měli jsme tehdy výbornou paní ředitelku, která se každému dítěti snažila dát šanci, aby se v něčem realizovalo. Když chtěl někdo hrát fotbal, sehnala sponzory, aby ho opravdu mohl hrát. Já se zase dobře učil – i v době, kdy jsme žili s matkou, jsem měl samé jedničky, vydával školní časopis. Takže se mi ředitelka domova zase věnovala v tomto směru. Dostal jsem se do matematické třídy na základní škole a odtud jsem byl vybrán jako jeden z prvních studentů na gymnázium Open Gate. Následně jsem udělal zkoušky na London Metropolitan University. Takže pro mě byl dětský domov opravdu plný příležitostí. Měl jsem ale určitě i štěstí na konkrétní lidi, kteří mi pomohli.


Celý text najdete ZDE.

0 komentářů: