Jana Hrubá: DOKUMENTY 22. Dozvuky demonstrace

pondělí 17. března 2014 ·

Přece jen se ještě vrátíme k učitelské demonstraci z 20. února 1991. Můj archiv vydal množství výstřižků, které dosvědčují, že demonstrující učitelé opravdu rozhýbali tisk a veřejné mínění. Někdy až moc. Také ministr Vopěnka dostal v médiích prostor k několika vyjádřením. Ale názorové sblížení se nekonalo. Ani mezi samotnými školskými pracovníky.

Atmosféru před a po demonstraci by nám mohly přiblížit alespoň některé titulky článků z deníků s krátkými citacemi. Na začátek ale úryvek z jednoho dopisu ministru Vopěnkovi, který s návrhem organizátorů demonstrace z Prahy 8 na jeho odvolání nesouhlasil.

„…Vážený pane ministře, tímto dopisem Vám nechceme jen projevit naprostou důvěru a naději, kterou vkládáme do vašeho působení. Prosíme Vás zejména o to, abyste „neopouštěl bojiště“, potřebujeme Vás jako povzbuzení. Pokračování toho, co jste začal, se nám jeví být nezbytnou nutností, aby se školy konečně pohnuly a aby se naděje nerozplynuly v nedohlednu. Myslíme si, že staré poměry nemohou převládnout jinak než s naší „pomocí“, tj. kdybychom se více méně dobrovolně vytratili ze hry. Víme, že ze všeho nejvíc je potřebná obyčejná každodenní práce s dětmi a ne plýtvání silami v boji o moc. Jenže dokud budou dětmi hýbat ti, kteří se starají i v této době zejména o sebe a o své pozice, pak se práce ostatních stejně znehodnocuje. Nezbývá nám, než snažit se získat vliv, aby se vůbec škola mohla začít měnit. Aby fungovala skutečně pro děti a podle této logiky nikoliv podle potřeb a požadavků učitelů, ať už jsou jakkoliv oprávněné či neoprávněné. Musíme teď dohánět čas, který jsme prospali, snažit se najít tu správnou cestu, a to při běžné práci. Na taktizování a křik nezbývá dost času ani sil a intriky nejsou náš styl. Je nás míň, ale věříme, že přesto máme pravdu. Většina z nás by si přála být co nejdál od sporů, které jsou vyčerpávající, většinou nedůstojné a zatím skoro bezvýchodné. Přesto však musíme nějak do těchto mocenských sporů vstupovat, protože cesta k novým poměrům se sama neotevře. Nebezpečí je v tom, že učitelé se teď nezabývají pedagogickými záležitostmi, ale hlavně svými zaměstnaneckými zájmy a eliminací všech vlivů zvenčí, přičemž se zaštiťují jakousi pseudodemokracií. To se promítá i do činnosti nově vzniklých pedagogických iniciativ…"

Z. J. a K. Ch., OPPP Praha 8, 9. 2. 1991

Zdroj: Kopie dopisu, archiv autorky


Učitelé na ulici

„…Kromě hlavy minstra požadují pedagogové z Prahy 8, aby na ministerstvo školství přišli lidé znalí praxe, aby bylo stanoveno, kterých oblastí školství se dotknou úsporná opatření, aby byla definována obsahová náplň výuky pro rok 1991–92… S obsahem dopisu, který rozeslali na všechny základní a mateřské školy České republiky se zatím ztotožnilo přes dvanáct set učitelů ze 118 míst… Ministr by si však ušetřil řadu nepříjemností, kdyby o svých krocích učitelskou obec průběžně informoval, úředníků má k této činnosti jistě dost…“

Irena Jirků, Mladá fronta DNES 20. 2. 1991


Učitelé demonstrovali. Kritika na adresu ministerstva školství

„…Přes tisíc učitelů z České republiky se ve středu v Praze zúčastnilo manifestace, jejímž cílem bylo poukázat na problémy ve školství… „O učitelích se říká, že jsou jako poslušné ovce, naše účast zde dokazuje, že to není pravda,“ řekl mj. Pavel Pospíšil z 2. ZŠ Libčická z Prahy 8, odkud vzešla iniciativa na uspořádání středeční akce… S požadavky vyjádřilo podpisem souhlas už téměř čtyři tisíce učitelů…“

Pavel Krýl, Rudé právo 21. 2. 1991


Vzpoura učitelů. Volání po demisi

„…Odstoupím, ale nejdřív musí být zrušeny všechny školské mafie. Pak půjdu také,“ poukázal ministr P. Vopěnka víc než srozumitelně na problém č. 1 v našem školství. Na rozdíl od svých předchůdců je profesionálem v ministerském křesle. O to víc je kritizován, že nehájí zájmy učitelů a svými výroky na jejich adresu prý ještě více narušuje už tak dost pošramocenou prestiž učitelského povolání…“

-ep-, Lidové noviny 20. 2. 1991


Učitelé demonstrují

„Zaplněná Karmelitská ulice mi včera připomněla atmosféru listopadových dnů roku 1989. Zdání však klame. Ve skutečnosti šlo o pravděpodobně první, takříkajíc historickou demonstraci učitelů zemí českých. Zcela určitě jedinou od roku 1948… Ivan Bárta, člen Rady Pedagogické unie, mi řekl: „Pokoušeli jsme se s ministerstvem domluvit, navrhovali jsme řadu konkrétních opatření, upozorňovali jsme na chaos, který ve školství vládne. Dostalo se nám však odpovědi, že hřích nelze napravit dobrým skutkem, ale pokáním. Prostě pan ministr mluví o něčem úplně jiném než my. Pro svou další práci potřebujeme člověka, který bude rozumět základnímu školství, bude chápat naše potíže. Bude praktik a ne filozof…“

Irena Jirků, Mladá fronta DNES 21. 2. 1991


Nehodím flintu do žita

…Tak tedy – učitelská obec postrádá koncepci.

„Už to slovo je pozůstatkem minulých let. Nedovedu si představit, že by mohl někdo dát lepší koncepci, než to, co jsem dal já učitelům ve svém projevu při zahájení roku. Upozornil jsem je: na středních a základních školách si musíte pomoci sami. Nové učebnice nebudeme v nejbližších dvou letech asi mít, vzdělávejte se navzájem a obracejte se o radu ke starším učitelům… Dnes vám nemohu říci nic určitějšího, než abyste učili podle svého nejlepšího svědomí… Koncepci jsem dal naprosto jasnou, ale takového druhu, na který někteří naši učitelé nejsou zvyklí.“ …

Často se ozývají výhrady k vaší neznalosti problematiky základního školství…

„Pro tuto oblast mám svého náměstka, který byl donedávna učitelem na základní škole. Je pravda, že je to už třetí v pořadí a při střídání docházelo ke zmatkům. Jeden něco nařídil a druhý to za čtrnáct dní zrušil, ale to se už vyřešilo. Na ministerstvu bylo vyměněno osmdesát procent vedoucích všech úrovní. Jsem však přesvědčen, že odborníkem nemůže být člověk, který dvacet třicet let učil. Školství se přece musí od základů změnit a ne abychom se vraceli ke starým praktikám…“

Ptala se Irena Jirků, Mladá fronta DNES 22. 2. 1991


Rehabilitace po česku aneb nemorální učitelé

„…Snad ani nestojí za to se ptát, kolika demonstrací se tito ctihodní obhájci své profese zúčastnili v minulých letech, kdy si z nich režim nadělal slouhy a dráby. Slouhy vrchnosti a dráby, šikanující žáčky podle pokynů této vrchnosti. Bylo málo profesí, které si uchovaly jakous takous důstojnost. Učitelé však k nim rozhodně nepatřili. Jestli někdo jejich profesi znevážil, pak to byli jen a jen oni sami. Jedni, co mlčeli a ohýbali hřbet, druzí, co navíc přidávali servilní ochotu ve snaze zalíbit se co nejvíc. Těch, co si zachovali rovnou páteř, nebylo mezi učiteli mnoho. Vzal bych jed na to, že nikdo z těch, co obstáli, ve středu nemával transparentem před sídlem ministra, jenž chce po učitelích věc nebývalé a pro řadu z nich nemožné: samostatnou práci bez berliček, schopnost vychovávat ze žáků myslící lidi a – pokání…“

Dušan Kubálek, Lidové noviny 26. 2. 1991 (Tento článek vyvolal mezi pedagogy veliké pobouření.)


Komu to prospívá. Ohlédnutí za první demonstrací učitelů

„…Trochu jiné bylo vystoupení Ireny Brábníkové z Prahy 6. Poděkovala učitelům za to, že ty děti, které učili, vychovali dobře, protože studenti byli u zrodu sametové revoluce a po 16 letech, co nesměla učit, se právě jejich zásluhou mohla vrátit do školy…

I když už od sametové revoluce uběhlo hodně vody v nedaleké Vltavě, zdá se, že ještě revoluce neskončila, že se v lidech mnohé nashromáždilo, doutná a kvasí a je jen otázkou času, kdy se tohle všechno znovu dá do pohybu. Komu to prospívá? Odpověď na tuhle otázku by měly dát příští dny. Ale domnívám se, že by to mělo nejvíce prospět dětem, protože podle slov ministra i učitelů právě o děti jim nejvíc jde.“

Štěpán Stibor, Občanský deník 27. 2. 1991


Jane Ámosi, neplačte! Jak zareaguje ministr Vopěnka?

„…Na jednom z transparentů ronil J. A. Komenský krvavé slzy. Příští rok si česká a světová veřejnost připomenou 400. výročí narození tohoto z největších pedagogů. Připravují se oficiální oslavy, učená sympozia a konference.

Nejdůstojnější oslavou významného jubilea by bylo navrácení moudrých a dodnes živých myšlenek tohoto génia tam, kam bytostně patří – do české školy. Budou-li moci učitelé beze strachu a napětí vychovávat a vzdělávat naše děti, stanou se pak školy skutečnými „dílnami lidskosti“. Neplačte, Jane Ámosi. Naděje tu je, učitelé zvedli hlavy. Hlavně, aby vydrželi!“

(mimi), Špígl 27. 2. 1991


Václav Havel v Hovorech z Lán: Učitelé nejsou revolucionáři!

„Vždycky jsem byl spíše na straně manifestujících než na straně těch, proti nimž je manifestováno. V tomto případě nejsem na jejich straně. Nejde o revoluční vzmach veřejnosti – kdybych se měl uchýlit k marxistické teorii: jde o kontrarevoluci. V této věci jsem jednoznačně na straně ministra Vopěnky,“ reagoval ve včerejších Hovorech z Lán prezident Václav Havel… Prezident pak vysvětlil, proč se ministr školství omluvil veřejnosti za minulé chyby našeho školství, které v lidech nepěstovalo samostatné myšlení, touhu po vzdělání, nekultivovalo v nich jejich lidské hodnoty. Učitelé se podle názoru prezidenta bouří kvůli tomu, že v těchto slovech cítí útok na své sociální jistoty. Václav Havel se pak podivil nad voláním učitelů po učebnicích, po osnovách, po příkazech, po mantinelech, předpisech, na něž byli zvyklí, a řekl, že „škola musí stát především na osobnostech pedagogů, osobnostech, které jsou schopny přispívat k formování dalších osobností, svých žáků.“

Marcela Pecháčková, Mladá fronta DNES 4. 3. 1991


O podpoře školství

„…Hovoříme-li o kvalitách pedagogické obce, nezbývá, než si uvědomit, že vše začíná na pedagogických fakultách, obecněji možná na všech vysokých školách. Předsednictvo studentského parlamentu nepochybně je schopno přesně zhodnotit, co se od listopadu na vysokých školách podařilo prosadit. Zdalipak odešli všichni učitelé, jejichž pobyt na fakultách byl nepřínosný, místy až škodlivý; zdalipak ti, kteří přišli třeba v rámci rehabilitací, fakultám opravdu pomohli; zdalipak je dobrý způsob, jakým škola své studenty vzdělává; zdalipak už vysoké školy pochopily, že jejich úkolem je poskytovat vzdělání, a ne zajišťovat absolventům existenci; zdalipak mají studenti čas využít „svobodu bádání“, které by jistě alespoň někteří dali přednost před nekonečným „prohlubováním“ povšechného dosavadního vzdělání… Možná, že je studentský parlament přesvědčen, o tom, že právě současné ministerstvo školství dělá vše pro to, aby studium mělo smysl…“

Michal Přibáň, Lidové noviny 14. 3. 1991


Mým učitelům

„Na začátku školního roku jsem v projevu k učitelům mluvil o vině, a někteří jako by mi nerozuměli. Podezírali mě z takových zjednodušení, kterých jsem se nikdy nedopustil, ani jsem je neměl na mysli. Prý si učitelů nevážím, házím je všechny do jednoho pytle, nemám slov uznání pro čestné učitele, snad dokonce oživuji pojem kolektivní viny.

Je to nesmysl. Říkám něco úplně jiného. Chci, abychom se jako opravdoví intelektuálové, uživatelé skutečného intelektu, povznesli nad žabomyší boje, kdo z nás byl v čem lepší a kdo horší. Hranice dobra a zla neleží mezi lidmi. Leží uvnitř každého z nás…

Řekl jsem také, že naše školství musí být pestré. Nebyla to pouhá řečnická fráze, ale základní charakteristika nové koncepce našeho školství a vůbec vzdělávání. Minulý režim se s pozoruhodnou důkladností snažil vytvořit z našeho národa jednolitou masu stejných lidí. Přitom dobře věděl, že uniformity společnosti nejlépe dosáhne uniformizací škol…

K uniformizaci škol – a následkem toho i celé naší společnosti – přispělo nemalou měrou přetěžování žáků a studentů učební látkou na školách. Zde ovšem narážíme na klíčový problém uniformní společnosti, který není schopna řešit, a tak nutně degeneruje. Množství vědomostí, které by dnes měly být součástí všeobecného vzdělanostního základu, je totiž tak obrovské, že není v silách jednotlivce, aby je zvládl. Přes neustálé volání po redukci učiva naopak jeho množství narůstalo. S rozmanitým a prudce se vyvíjejícím poznáním se dnes žádná jednotná škola nevyrovná.

Proto musíme školy co možná nejvíce rozrůznit a společný základ omezit jen na to opravdu nejnutnější. Lidé se musí vzdělávat celý život a netoliko ve škole. Získávat vědomosti musí jeden od druhého – a proto je tak důležité, aby každý uměl něco jiného; něco, co může druhého naučit. Naším cílem musí být společnost originálních lidí, nikoliv kopií jakéhosi jednotného vzoru.

V uniformizaci společnosti byl minulý režim vskutku úspěšný. A zdaleka mi nejde o onu na první pohled patrnou uniformitu vnější, která se usadila v našem vědomí. Ta je příčinou mnoha našich potíží, naší nepružnosti, strnulosti, nepřizpůsobivosti, neschopnosti uchopit nově se nabízející možnosti. Ano, za posledních čtyřicet let jsme se poruštili více, než bychom si byli ochotni přiznat…

Přechod od pestrosti k uniformitě je záležitostí snadno technicky proveditelnou. V totalitním režimu ji zvládne samotné ministerstvo. K tomu stačí několik příkazů a nařízení a přísná kontrola jejich plnění. Naproti tomu přechod od uniformity k pestrosti škol je nesrovnatelně obtížnější. Především jej nemůže provést žádný centrální orgán, tedy ani ministerstvo školství. Ministerstvo může toliko odstranit legislativní a organizační překážky, jež takovému přechodu brání. Vše ostatní závisí na jednotlivých školách a na jednotlivých učitelích. Přechod od uniformity k rozmanitosti by nebyl tak obtížný, kdyby období totality, které máme za sebou, nebylo tak dlouhé. Uvědomme si, že téměř veškeré naše učitelstvo rostlo v omezeních a vzdělalo se uniformním způsobem. Uniformita zapustila kořeny i na vysokých školách…

Na základních a středních školách můžeme v tuto chvíli učinit jen jediné: uvolnit studium a pečlivě sledovat, jak je tato volnost využívána. Budeme podporovat učitele, kteří si budou rozšiřovat vzdělání a do vyučování budou vkládat svoji osobitost.“

Petr Vopěnka, Literární noviny 4. 4. 1991


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů: