Jana Hrubá: DOKUMENTY 34. Standa Červenka neznámkuje

pondělí 16. června 2014 ·

Mezitím, co se skupina NEMES snažila pomoci formulovat program transformace vzdělávání, dělo se leccos také ve školách. Někteří učitelé začali ohledávat možnosti svého prostoru svobody. Jedním z prvních byl Stanislav Červenka, učitel SOU v Železné Rudě.


Standův „experiment“

Standa mi o tom nedávno napsal: „Inspiroval mne článek o učiteli Šatalovovi, který něco podobného zkoušel někde v SSSR. Ovšem co to bylo za článek a v které části Sovětského svazu tenhle pedagog působil, to už opravdu nevím. Wikipedie nabízí pouze kosmonauta stejného jména (1).

Nejprve jsem se snažil ve třídách SOU společného stravování, kde jsem tehdy působil, ve svých předmětech (chemie, základy automatizace, angličtina) význam známek potlačit, následně odstranit tradiční způsoby získávání podkladů pro klasifikaci (písemky, zkoušení u tabule ap.) a když už jsem si byl jistý, že známky ani žáci ani já nepotřebujeme k tomu, abychom zvládli to, co máme, požádal jen o souhlas s neznámkováním Ministerstvo školství.

Přijela jakási panenka z MŠ, která měla z úkol mi tuhle pošetilost rozmluvit. Abych ji přesvědčil, zavolal jsem na Domov mládeže, kdy byly děti ubytovány a kde jsme shodou okolností měli v klubovně provizorní třídu (protože ve škole probíhala rekonstrukce). Tam jsme oné panence v 18 hodin (!!!) předvedli, jak u nás vypadá výuka bez zkoušení, písemek a vlastně i bez známkování. Děti na to byly absolutně nepřipravené, vlastně si už večer užívaly volna. Byla nadšena, souhlasila se vším, ale ve finále to bylo stejně houby platné. Z ministerstva přišel dopis, který konstatoval vše pozitivní, ovšem povolení, po němž jsem toužil, jsem stejně nedostal. Napsali něco ve smyslu, že mi doporučují kombinovat slovní hodnocení s tradičními známkami, ale to jsem vlastně už stejně dělal.

V té době jsem ale dokončil pedagogické čtení „Rozvíjející vyučování s převahou pozitivního hodnocení" (tak se to myslím, jmenovalo), kde jsem naše snažení konkrétně popsal, postoupil s ním do celostátního finále a tam zvítězil. Následně jsme byli my, kteří jsme uspěli na ministerstvu, kde nám předávali diplomy a náměstek ministra dr. Vrána (nepletu-li se ve jménu) měl projev a sliboval co největší podporu v našem snažení. Dokonce i finanční. Tak jsem se přihlásil a popsal stručně moji neúspěšnou snahu s tím, že vlastně nic nepotřebuji, peníze už vůbec ne, jen jeden papír a v něm souhlas se slovním hodnocením v mých předmětech na SOU Železná Ruda. Slíbil, že pomůže a slib splnil. Možná i proto, že prakticky končil ve funkci a na jeho místo měl přijít někdo jiný. Takže jsem docela brzy dostal z MŠ potřebné povolení a zbytek už více méně znáš.“


Lavina dopisů

Standa svůj způsob práce popsal v Učitelských novinách č. 9 z 27. 2. 1991 a ještě v UN č. 32 ze 4. 9. 1991 (články najdete na konci textu). A zavalila ho lavina dopisů. Řada kolegů se zabývala stejnými myšlenkami, že klasifikace brání skutečnému učení, a chtěla se dovědět víc. Standa psal dopisy a rozesílal kazety s nahrávkou svého vyučování. Píše o tom: „Vznikla jako studijní nahrávka, když se za mnou do Železné Rudy vypravila PhDr. Božena Jiřincová z Pedagogické fakulty Plzeň se svými studenty a s kameramanem. Já učil, oni to nahrávali a já to zadarmo nabídl zájemcům, kteří mi tehdy psali. Myslím, že to fungovalo tak, že mi vždycky někdo poslal prázdnou kazetu, já to nahrál a poslal zpátky.“

Tlustou složku dopisů z té doby mi později Standa svěřil do mého archivu. Je zajímavé, jak kolegové – učitelé reagovali na jeho pokus. Někteří jen žádali o text pedagogického čtení nebo o nahrávku, jiní se svěřovali i se svými učitelskými či soukromými problémy a posílali známky na odpověď. A Standa psal a psal si s některými i opakovaně. Celkem napsalo 92 lidí 135 dopisů. Byli to učitelé z celé republiky, z různých typů škol, dokonce i jedinci z univerzit.


Alespoň pár ukázek

„Otázkami klasifikace a hodnocení žákova výkonu se již delší dobu zabývám. Snažil jsem se vždy o co nejpřesnější posouzení žáka vzhledem k jeho schopnostem. Považuji hodnocení známkou za zkreslený a neobjektivní přístup k dítěti.“ (František Hanzal, Praha 8)

„Problém známkování mně vrtá hlavou již delší dobu a jsem potěšen, že se vám to podařilo vyřešit.“ (Karel Rožánek, Bezdružice)

„Protože také učím na SOU (matematiku a chemii), ráda bych využila vašich zkušeností. Uvedené předměty hodnotí většina našich žáků jako náročné a i když se snažím hodiny obměňovat, žáky motivovat aktualizací učiva, zapojit je více v hodinách, mám stále dojem, že vyučovací výsledky neodpovídají vloženému úsilí.“ (Marie Koloušková, Brno)

„ Působím jako učitelka ZŠ, učím 4. rokem angličtinu a občanskou nauku. Získávám zkušenosti, hledám nápady a mám spoustu vlastních plánů, některé se mi však nedaří uskutečňovat, snad z nedostatku praxe, životních zkušeností a trpělivosti… Děkuji vám za to, že jste mi dodal chuť do mého dalšího pedagogického experimentování.“ (Jana Kodadová, ZŠ Praha 4)

„Jsem učitelem fyziky na ZŠ. V současné době se pokouším o něco podobného, alespoň v části „klasické“ vyučovací hodiny. Rád bych se proto seznámil s vašimi zkušenostmi.“ (František Klapal, Vamberk)

„Po pětiletém studiu na pedagogické fakultě, po absolvovaných zkouškách, např. Didaktika, Teorie školní a mimoškolní výchovy aj., po praxi na základní a střední škole v mé hlavě nebyl ani chaos. Neměl z čeho vzniknout. Moje vědomosti z oblasti z těchto předmětů (polský jazyk a hudební výchova, pozn. aut.) byly, pokud jde o jejich praktické využití, zcela zbytečné, takřka nulové a moje hlava byla dokonale prázdná – metodicky, didakticky, výchovně.

Jsem mladá, proto vzpomínky ze základní a střední školy jsou ještě poměrně živé. Pamatuji, jak jsem se bála zkoušení, písemných prověrek, špatných známek, jak jsem se vyloženě nudila na některých hodinách. A co teď dělám já, „promovaná učitelka“ s diplomem, který přece k něčemu zavazuje?! Ano, mám výčitky svědomí. Také přece zkouším, dělám prověrky, dávám špatné známky, které mi kazí náladu…

Často pozoruji, že i zajímavé věci děti nudí, a také vidím, že se trápí, nemohou sedět, neposlouchají. Já totiž nemám z čeho čerpat nějaké originální nápady, i kdybych se postavila na hlavu. Známkuji mezi jiným také proto, abych udržela kázeň a udělala si autoritu…

Moc vás prosím, pomozte mi! Budu vám z celého srdce vděčna a mí žáci určitě taky.“ (Beata Roszaková, Český Těšín)

„Jsem stará kantorka (mám 4 roky do důchodu), za 35 let své učitelské praxe jsem se setkala s různými reformami (zdařilými i méně zdařilými). Ráda zkouším nové věci, protože myslím, že nejhorší je, když učitel upadne do stereotypu. Také raději učím a naučím, než pouze známkuji. Hodnotit ano, ale ne pouze „boj o známku“, což se stalo v posledních letech zvykem u rodičů, žáků i učitelů.“ (Ludmila Vopičková, Praha 6)

„Jsme malá venkovská škola v okrese Opava, s 1.–4. postupným ročníkem. Je nás pět pedagogických pracovníků. Všichni se ale zajímáme o nové způsoby práce, které by mohly naši výchovně-vzdělávací činnost zkvalitnit. Navzájem si předáváme zkušenosti, debatujeme o problémech a zkoušíme nové metody.“ (Miroslava Čížková, Vřesina)

„S radostí a nadšením jsem přečetla svým studentům v seminářích váš dopis žáku Hlavovi uveřejněný v Učitelských novinách. Konečně něco jiného, než věčné sebelitování, fňukání, vymlouvání a žebrání!“ (A. Peutelschmiedová, UP Olomouc)

„Jinak vysoce hodnotím, že konečně páni na ministerstvu také jednou vyslyšeli někoho zdola… Také bych byla ráda, kdyby se moji žáci při chemii usmívali.“ (Alena Valdmanová, SOU Nový Bor)

„Napsali jsme na obě uvedené adresy a dostali dokonce odpověď. Z Učitelských novin odepsali, že vám pedagogické čtení vrátili s tím, abyste ho publikoval v nějakém odborném časopisu. V ÚÚVPP se zase ohrazují současnou finanční situací ústavu a výraznou redukcí ediční činnosti.“ (Hana a Petr Horákovi, Opočno)

„Kazetu jsem viděla. Byla jsem ráda, že z těch ukázek bylo cítit něco, o co sama usiluji už od počátku – vřelý a důstojný vztah váš k žákům a zároveň vysoká náročnost k nim (ale i k sobě – působíte neobyčejně energicky!). V těch hodinách se pořád něco dělo, děti se nestihly nudit. A také se ani trochu nebojí neúspěchu – a to je něco, co např. já při vyučování jazyka nutně využívám a musím navozovat: jakmile se dítě bojí, že udělá chybu, nenaučí se mluvit.

Mně nesmírně ztěžuje práci na ZŠ to, že děti se často nechovají a necítí přirozeně, natož aby se jim ve škole líbilo. To už se spíš dočkám vět typu: Ano, angličtina mne baví nebo Je to můj oblíbený předmět. Ale oba jednohlasně: „Ve škole se nám nelíbí. Nechodíme sem rádi“ A je to.“ (Jana Kodadová, Praha 3)

„Váš způsob výuky chemie obsahuje celé množství námětů, které se dají využít i v základním školství. Dovolila jsem si seznámit s vaším materiálem i své kolegy a mohu vám říci, že vaše metody a formy výuky jsou inspirací i pro učitele s jinou aprobací.“ (Zdena Vildová, Praha 4)

„Těším se na využití a aplikaci této metody a začínám promýšlet situace. Budu se snažit využít co nejvíc z vašich poznatků a zkušeností a věřím, že se mi podaří dosáhnout vyšší úrovně vědomostí a dovedností žáků, než klasickým způsobem výuky.“ (František Klapal, Vamberk)

„Některé vaše nápady jsem si „vypůjčila“ a tak vám vděčím, že se mi několik hodin povedlo, já jsem měla velkou satisfakci a cítila jsem v sobě neskutečné množství energie, kterou mi děti svým nadšením dodaly.“ (Beata Roszaková, Český Těšín)

„Nejtěžší je přesvědčit kolegy, s rodiči žáků (učím 1. a 2. ročník ZŠ) je v tomto ohledu spolupráce lepší. Děti samy vůbec známky nepostrádají.“ (Helena Sadyková, Chropyně)

„Nejhorší je, že není na nic čas. Dnes například škola páchne po čištění kanálů, zítra v sobotu bude znečištěna zednickými pracemi, elektrický rozvaděč je v havarijním stavu a žák 9. třídy Bielan zase sprostě nadává paní učitelce. V úterý jsem se cítila jako v pátek.“ (Marie Hečková, ZvŠ Třinec)

„Obracím se na vás jako jedna z řadových učitelek, která by měla zájem něco obdobného podniknout a pomoci vám v tom, co jste již začal. Budu velmi ráda, jestliže budu moci být užitečná.“ (Jitka Altmanová, Praha 4)

„Protože jsem zastáncem stejné myšlenky, zajímaly by mě vaše zkušenosti a nápady. Pracuji s postiženými dětmi, kde je známkování vzhledem k rozdílné hloubce jejich handicapu zvláště diskutabilní.“ (Daniela Špinková, Praha 8)

„Mým dávným snem je škola anglického typu, založená na výchově skutečných osobností – aktivních, zdravě sebevědomých, ctižádostivých a schopných samostatné tvořivé práce. Ve své pedagogické praxi se již léta snažím používat tzv. netradiční formy práce a minimalizovat význam školní známky jako kritéria úspěchu a schopností žáka.

V současné době vedu čtvrtým rokem pedagogický kolektiv v ZŠ Obříství. Snažím se své představy o moderní škole aplikovat právě zde a vybudovat školu, do které by děti i dospělí chodili rádi a která by se stala centrem vzdělání, osvěty kultury v obci.“ (Jitka Kašová, Obříství)

„Entuziasmus a „souběžný“ altruismus čiší ze slov, řešení problému i závěru: Jsem ochoten pro to cokoli udělat, bez ohledu na čas a náklady!

Nádherné! Ne pro ty finanční okolnosti – pro postoj k věci, entuziasmus!!!“ (Jiří Chvojka, Chvaletice)

„Velmi mne zaujal váš článek Beze známek. Jsem studentkou 5. ročníku ped. fakulty MU v Brně. S něčím podobným jsem se zatím během praxe nesetkala. Myslím, že vaše poznatky může využít i fakulta při přípravě budoucích pedagogů.“ (Pavlína Turečková, Tvrdonice)

„Jako starý kantor s třicetiletou praxí cítím již velmi dlouho, že dosavadní systém hodnocení žáků je velmi stresující faktor jak pro žáky tak pro rodiče, zcela postrádá kladnou motivaci. Mnohokráte jsem se zamýšlela nad tím, jak změnit známkování.“ (Jarmila Jakubcová, Praha 9)

„Jsem osobně přesvědčena, že systém naší výuky a přístupy k žákům jsou dosti nepružné a zastaralé a že je třeba se stále učit.“ (Libuše Rousová, Rožnov pod Radhoštěm)

„Jsem přímo nadšena. Konečně někdo, kdo přesně formuluje to, co se celých 31 let snažím prosazovat: brát každé dítě jako rovnocenného partnera, připravit hodinu tak, aby se děti do školy těšily.“ (Ilona Foltýnová, ZŠ Krnov)

„Já učím M a Ch na základní škole. Také mám svou práci a hlavně děti ráda. Klasifikovat zatím musím. Děti dokonce často známky vyžadují. Chtějí být ohodnoceny tímto způsobem i kvůli svým rodičům, kteří je mnohdy odměňují podle známek v žákovské knížce.“ (Jana Mušáková, Chomutov)

„K zásadám přístupu ke studentům, které uvádíte, jsem vesměs došla také a snažím se je dodržovat, vy jste však podstatně dále svým propracovaným systémem. A ověřenými výsledky, které přináší. Je to pro mne povzbuzení, neboť mí nejbližší kolegové a přátelé, s nimiž na toto téma hovořívám, bývají skeptičtí a tvrdí, že naši žáci nejsou schopni takový způsob akceptovat. I pro ně je prý pohodlnější starý zaběhnutý systém výklad – zkoušení – známka, protože strach ze špatné známky žáky donutí něco dělat… Vím, že potrvá hodně dlouho, než se změní sami učitelé ve vztahu k dětem a smyslu školy a než také děti samy i celá veřejnost tyto změny zaznamená a přijme.“ (Věra Dvořáková, Příbram)

„Líbí se mi váš akcent na to, abychom žáky dokázali vychovávat a vzdělávat přirozeným způsobem, čili bez nátlaku, bez hrozby špatné známky, bez stresu, ale jen a jen na základě pozitivní motivace. Cíl je to krásný, cesta k jeho dosažení však přetěžká…

Bude záležet především na učitelích, na jejich dobré vůli, aby začali – každý sám za sebe a ze sebe – proměňovat způsob svého myšlení i celého svého životního stylu… Jen tak mohou vytvořit podmínky pro dotvoření osobností svobodných, odpovědných a láskyplných, které jsou připraveny poznatky nejen přijímat, ale i kriticky třídit, hodnotit a v praxi tvořivě užívat.“ (Jiří Bárta, Ostrava)

Dnes už víme, že přenesení izolovaných nápadů do výuky nestačí, že učitel musí komplexněji přemýšlet o dětech, o své roli, o cílích, které sleduje v rámci společného cíle. Ale cesta je stejná: učit se jeden od druhého, chtít zlepšovat svou práci. Tihle učitelé po ní tenkrát vyšli. A Standa je sdružil v PAU.


A co bylo dál?

Standa tehdy v prvním článku prorocky napsal: „Domnívám se, že škola dělá v současné době i nadále přesně pravý opak toho, co by dělat měla – ubíjí aktivitu, samostatnost a tvořivost žáků, postihuje každé – ba i pozitivní – „vybočení z řady“, tlumí přirozenou zvídavost a spontaneitu dětí, trestuhodně nevyužívá také zcela přirozenou touhu po poznání atd. Jistě nikoli vždy a nikoli všude, ale na mnoha místech a velice často. Listopad nelistopad, situace ve školství je mírně řečeno katastrofální. A byla i dříve a domnívám se, že žel, ještě nějaký čas bude. Nejsem si jist, zda tento čas bude krátký.“

A další osud Standova experimentu? „Můj, jak píšeš, experiment trval do roku 1994, kdy jsem z SOU odešel a nastoupil jako ředitel do ZŠ Manětín. Tam jsem zhruba po roce v „neznámkování" pokračoval, ale jako experiment bych to neoznačoval, v té době nás už bylo rozhodně více. O nějaké vyhodnocení jsem nikdy vyššími místy požádán nebyl, ale to mně bylo více méně jedno, pro ně jsem to tak jako tak nedělal. Žáci, případně studenti, byli více než spokojeni, já rovněž a o to v podstatě šlo. Alespoň mně ano,“ napsal mi Standa na můj dotaz.

Zdá se vám situace o tolik jiná dnes, po více než dvaceti letech? Připravují fakulty lépe učitele? Podporuje ministerstvo a celá společnost jejich snahu o zlepšování školy? Posunuli jsme se opravdu dále? Co se stalo s tím zájmem, elánem a nadšením, který ze Standova příběhu a z dopisů čiší? Byla tato deviza využita?


Tento díl byl zpracován za pomoci Pedagogické knihovny J. A. Komenského v Praze, která vyhledala zmíněné texty. Původní články Stanislava Červenky, na které učitelé reagovali, následují.


Články Stanislava Červenky v Učitelských novinách


Zaujalo vás v UN

„I já jsem si s chutí přečetl článek o problémech žáka Hlavy (Trápení, UN č. 1/1991). Byť nikoli se vším absolutně souhlasím, idea příspěvku je mi velice blízká. Rovněž se domnívám, že škola dělá v současné době i nadále přesně pravý opak toho, co by dělat měla – ubíjí aktivitu, samostatnost a tvořivost žáků, postihuje každé – ba i pozitivní – „vybočení z řady“, tlumí přirozenou zvídavost a spontaneitu dětí, trestuhodně nevyužívá také zcela přirozenou touhu po poznání atd.

Jistě nikoli vždy a nikoli všude, ale na mnoha místech a velice často. Listopad nelistopad, situace ve školství je mírně řečeno katastrofální. A byla i dříve a domnívám se, že žel, ještě nějaký čas bude. Nejsem si jist, zda tento čas bude krátký.

Dovolím si však uvést to, co by jistě žáka Hlavu potěšilo. Myslím, že to stejně může potěšit i jiné. Už asi třetí rok se pokouším se svými žáky pracovat jinak, než je v naší federativní vlasti zvykem. Vezmu-li to stručně, v našich hodinách se nezkouší ani ústně ani písemně, převážně existuje pozitivní hodnocení, žáci pracují samostatně ve skupinách, náplní práce je zejména řešení problémů a já mám funkci jakéhosi koordinátora. Vždy se snažíme, aby problematiku pochopili skutečně všichni žáci, domácí úkoly jsou pouze dobrovolné, děti mají dokonce téměř zakázáno se cokoli doma učit, protože vše zvládáme ve škole. Ostatně, proč ne, vždyť čas, který ušetříme nezkoušením, nám poslouží k k důkladnému pochopení látky.

V hodinách je tedy neustálá pracovní stav, neexistuje možnost, aby žák nebyl zapojen či se snad nudil. Prakticky neexistuje žádný kázeňský problém (není k tomu důvod, protože žáci mohou při práci volně mezi sebou hovořit) a – což osobně považuji za obrovské pozitivum – děti se usmívají. A to na středním odborném učilišti pro kuchaře a číšníky v předmětech chemie (!) a základy automatizace (!!!). V hodině využíváme i různé formy didaktických her, počítačové programy, doplňovačky s tajenkou (některé vymýšleli sami žáci), testy a programové učení. Někdy se učíme „ve spánku“, jindy děti běhají bez hlášení k tabuli a šeptají mi do ucha výsledky, samy se při práci vzájemně kontrolují a „malí učitelští pomocníci“ z jejich řad se pohybují po třídě a pomáhají slabším. Asi na našem způsobu práce něco bude, protože videokazeta, jež ji zachycuje, slouží Pedagogické fakultě v Plzni jako instruktážní film.

Jsem stále víc a více spokojen a věřím, že by byl spokojen i žák Hlava. Moji žáci, jak mohu z jejich ohlasu soudit, spokojeni jsou. K této činnosti jsem nepotřeboval listopadovou revoluci, ale přece jen mi v něčem pomohla. Už před listopadem jsem ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádal o možnost povolit mi v předmětech chemie a základy automatizace neznámkovat. Neboť mým cílem bylo a bude, aby se moji žáci učili nikoli pro známky nebo dokonce z obavy před špatnou známkou, ale vždy jen ze zájmu o danou problematiku. Musím přiznat, že před listopadem 1989 a vlastně i po něm jsem se na ministerstvo obracel marně. Teprve teď, přesně koncem prosince 1990, mi skutečně náměstek ministra poslal dlouho očekávané povolení žáky na našem odborném učilišti v mých předmětech neklasifikovat.

Pokud vás to, co jsem stručně popsal, zaujalo, příště mohu detailněji, nebo i půjčit pedagogické čtení, s nímž jsem v loňském roce vyhrál první místo v ústředním kole a kde svou metodiku popisuji. Navíc zájemce srdečně zvu k nám na školu, aby se na naši práci mohli podívat přímo v terénu. Žáka Hlavu zvu rovněž, a to neméně srdečně.“

Stanislav Červenka, Železná Ruda

Zdroj: Zaujalo vás v UN. Učitelské noviny č. 9 z 27. 2. 1991


Beze známek

„V současné době ve své práci nejen nezkouším, ale skutečně legálně neklasifikuji. Před časem jsem o tom zveřejnil článek v UN a vzápětí jsem obdržel dopisy řady pedagogů, kteří se chtěli seznámit s naším způsobem práce, tedy se způsobem práce mé a mých žáků. Vzhledem k tomu, že se jednalo o učitele skutečně z celé republiky, nebylo dost dobře prakticky možné, aby se k nám rozjeli kupříkladu z Opočna či Brna podívat. Proto jsem nabídl možnost vyrobit jakýsi metodický návod, rozmnožit jej a rozeslat. Protože náš způsob práce nejen funguje, ale je, dle mého názoru, efektivní a efektní, funguje v jakýchkoli podmínkách, na jakémkoli typu školy a vystačí se stávajícími učebnicemi a pomůckami, považuji ho za jednu z cest, jakými by se mohla ubírat školská reforma ve vlastní práci učitele. Proto nabízím návrh získat řadové učitele všech typů škol pro aplikaci (nikoli kopírování) našeho způsobu práce. Jsem ochoten pro to cokoli udělat, bez ohledu na čas a náklady.“

Stanislav Červenka

Zdroj: Beze známek. Učitelské noviny č. 32 ze 4. 9. 1991


Další díly seriálu najdete ZDE.



_____________

(1) Šatalov, V. F.: Učit všechny – naučit každého. Socialistická škola 3, roč. 29 (1988–89)

0 komentářů:

Pozvánky

Pozvánky na výstavy

Archiv