Jana Hrubá: DOKUMENTY 36. Vznikl klub Přátel angažovaného učení (PAU)

pondělí 8. září 2014 ·

Po prázdninové přestávce pokračujeme v našem cyklu DOKUMENTY. Začínáme optimisticky – založením PAU. Čtěte pozorně, možná si leccos připomenete ve srovnání s dnešním stavem.

Jak už popsal v minulém dílu Standa Červenka, v únoru 1992 vznikl klub Přátel angažovaného učení. Jeho východiska vysvětlil rovněž v již zmíněném článku:

„…Pro případné potenciální členy si dovolím v několika poznámkách nastínit zaměření klubu PAU a současně se pokusím o vysvětlení několika zásadních pojmů.

Nejprve se pokusme zodpovědět otázku, jak se v souvislosti s informační explozí změnil obsah vzdělání, a zejména, jak se ve vztahu k vědeckotechnickému pokroku a rozvoji demokratických procesů ve společnosti změnil například způsob výuky z hlediska metod a organizačních forem vyučování. Obávám se, že odpověď by nebyla příliš povzbudivá. Cílevědomé úsilí minulosti o tzv. jednotnou školu vyústilo ve vytvoření jednotného žáka a také, což je nejhorší, v jednotného učitele. Školská práce je v podstatě založena na systému trestů, převažuje imperativní atmosféra namísto atmosféry tvořivé, školská nuda místo radosti z poznání. Předkládáním hotových a pokud možno neměnných poznatků, nerespektováním žáka jako osobnosti, cílevědomou likvidací žákovské spolupráce a dalšími přístupy jsme potlačili samostatnost a logické myšlení a zejména pak ochotu dětí angažovat se pro dobrou práci ve škole. Soustředěním se nikoliv na žákův dobrý výkon,ale na jeho chybu se nám podařilo přenést systém trestů i do hodnocení prospěchu.

Výše popisované skutečnost není charakteristická pro všechny naše školy a všechny pracovníky školských zařízení, ale jsem přesvědčen, že se vyskytuje na mnoha místech a velice často. Je skutečně naprostou nutností, aby k pozitivním změnám nedocházelo jen v ojedinělých případech, ale aby k výraznému zlepšení došlo především ve školách státních, kam chodí a jistě chodit bude většina dětí. A kde jinde hledat výborné pedagogy a výborné žáky? Klub PAU si za jeden z cílů klade právě objevit a pro dobrou věc získat jak učitele, tak žáky. Jsme přesvědčeni, že v našich učitelích a zejména v našich žácích doslova dřímá obrovský, ale současně nevyužitý potenciál.

Za dobu své pedagogické praxe jsem zažil nejeden pokus o transformaci školství. Za jeden z hlavních nedostatků předchozích reformních snah považuji to, že se tyto záměry soustředily pouze na reformu vnější, tedy na změny v délce povinné školní docházky, zařazení některých a vypuštění jiných předmětů, změny osnov a tematických plánů, délku studijní doby různých typů škol a pod. Prakticky vůbec nebyl pro realizaci školské politiky získán ten, kdo jediný mohl skutečně zásadně přispět k radikálnímu zlepšení situace – řadový učitel.

Skutečně pozitivních změn můžeme docílit jen pomocí vnitřní školské reformy, tedy reformy, která proběhne na úrovni řadového učitele, a zejména pak reformy, která prostřednictvím změn v práci, myšlení a postojích učitele se odehraje na úrovni každého jednoho žáka a způsobí změnu i v jeho práci, myšlení a postojích. Změnu neuvědomělou, ale o to více neformální. A tedy i účinnou!

Přitom se pochopitelně kvalitativně změní také vzájemný vztah učitel – žák. Místo vztahu nadřízeného a podřízeného nastupuje vztah spolupracovníků, které spojuje společný cíl. Tím ovšem musí zákonitě dojít i ke změně celkového postoje žáka ke školní práci a ke škole jako takové.

Takto pojatá reforma nevyžaduje žádné zvláštní náklady, je možno ji uskutečňovat se stávajícím vybavením a, což považuji za nejpozitivnější, je možno ji uskutečňovat ihned, právě v tomto okamžiku. Bez čekání na předpisy, nařízení či metodické návody shora. Můžeme plně využít všech našich nápadů a svobodného rozhodování s tím, že jsme zodpovědni jen a jen vlastnímu svědomí.

Angažované učení je jedním, dle mého však vysoce efektivním prostředkem případné úspěšnosti této vnitřní reformy, a tedy jedním z možných způsobů řešení našich problémů.

Angažované učení je jakýsi typ rozvíjejícího vyučování. Jde o stav, kdy žák sám má potřebu poznávat, učit se, a tedy i vzdělávat. Vše na základě dobrovolnosti s eliminací jakéhokoliv donucení nebo jiného způsobu negativní motivace. Naopak, jde tu o silný akcent pozitivní vnitřní motivace, kdy žák se skutečně z vlastní vůle chce angažovat pro splnění určitých cílů. Chce se tedy angažovat pro dobrou práci ve škole. V takovém případě a při tomto způsobu práce je nejen zbytečné žáka známkovat, ve svém důsledku jsou v angažovaném učení zkoušky, písemné práce a klasifikace škodlivé. Současně platné školské předpisy dosud výuku bez známek neumožňují, v každém případě se však příznivci angažovaného učení snaží o potlačení zvulgarizované funkce školských známek a jejich nahrazení slovním pozitivním hodnocením.

Za rozhodující aspekt tohoto způsobu práce považuji ne to, že žák získá určité kvantum informací, ale to, že chce sám další informace získávat, a tedy se dalším poznáváním učit. Do popředí tedy výrazně vystupuje zejména formativní charakter angažovaného učení.

Pro nedostatek prostoru se nemohu dále zabývat aplikací angažovaného učení v každodenní práci pedagogů, ani jeho jednotlivými principy. Všechny potřebné informace se každý zájemce dozví na našem dalším setkání, jehož termín včas oznámíme.“

Součástí článku byly i Stanovy klubu Přátel angažovaného učení (můžete si přečíst ZDE).

Zdroj: Červenka, Stanislav: Klub Přátel angažovaného učení. Učitelský list č. 4/1992, str. 2


Učitelský list se po vzájemné dohodě stal informační tiskovinou členů PAU a začal uveřejňovat jejich názory, zkušenosti, pozvánky na setkání a další informace.

23. května 1992 se konalo druhé setkání klubu PAU opět v Muzeu J. A. Komenského v Praze. Dojmy jsou zachyceny v článku Klíčení:

„Přijelo hodně přes stovku z 300 členů klubu. Přijeli i ze Slovenska, nikoliv však z MŠMT. Škoda! Atmosféra je tu díky skvělému moderátorovi Standovi Červenkovi neformální, kamarádská, srdečná a veselá. Všichni si tykají, všichni se navzájem poslouchají. Ve vzduch je cítit společné zaujetí. Názory jsou různé, ale cíl jeden: „Vrátit škole smysl“.

Všichni vlastně mluví o jednom – chtějí, aby se žák stal jejich skutečným partnerem, spolutvůrcem vyučování. Chtějí ho vést k tvořivému myšlení, ke schopnosti pracovat v týmu, ke správnému sebehodnocení. Rádi by se zbavili klasifikace a nahradili ji slovním hodnocením. Tryskají nápady, příklady, myšlenky. Vyměňují se materiály a informace. Často je citována Úmluva o právech dítěte – měla by se ve školství stát základem, ze kterého vše vychází. Ve stejném duchu hovoří i zástupci rodičů, které jsme rádi mezi sebou uvítali.

Ale zazní i jiná tónina – smutek z hodin viděných inspekcí, z hodin poctivých kantorů, kteří nic jiného nepoznali. Z pasivity žáků. Z narážení na nezájem nebo nevraživost kolegů a nepochopení vedení školy. Ozývá se varování před konzervací stavu našeho školství. Volá se po osvětě.

A přece – je jasné, že proces probouzení neodvratně začal. Každý k němu potřebuje jinak dlouhý čas. Nařídit shora to nelze. Klub PAU může udělat velice mnoho. Nakazit, infikovat své kolegy tím krásným hledačstvím.

Nakonec jsme viděli kazetu o podobných systémech v americkém školství. Uvolněnost, žádný strach a stres, přátelství mezi žáky a učiteli, tvořivost, radost z poznávání, barevnost a neformálnost prostředí. Světýlka v očích černých i bílých dětí.

Přála bych vám zažít tohle setkání. Nikdo nemyslel na oběd, na to, že je venku slunečná sobota. Najednou bylo pozdní odpoledne. Na shledanou příště, kamarádi a kamarádky!“

Zdroj: Hrubá, Jana: Klíčení. Učitelský list 5/1992, str. 2


V bohaté diskusi (podle mého záznamu) tehdy zazněly hlasy Jaroslava Kotala, Miluše Havlínové, Markéty Dvořákové, Zdeňky Mezihorákové, Petra Friebla, Jitky Kašové, Květy Taubenhanslové, Tomáše Houšky, Vlaďky Spilkové, Petra Musila, Tomáše Jurčíka, Ondřeje Hausenblase, Pavly Polechové, Michala Vybírala, Františka Tichého, Oldřicha Suchoradského, Marty Brumovské a dalších kolegů, kteří se začali v klubu PAU pravidelně setkávat. Do prvního výkonného výboru byli zvoleni: Vladimíra Spilková, Jaroslav Kotal a Stanislav Červenka.

Jak tehdy napsala novinářka Agáta Pilátová na závěr svého článku Komenský to jistil: „Byl to báječný mítink. Účastníci budou docela určitě volit neklid, nepohodlí a rizika nových cest.“


Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů: