Jana Hrubá: DOKUMENTY 61. PAU se osamostatňuje

Vzpomínáte? V anketě (díl 52.) napsala jedna z členek: „NEMES – směřování k systémové změně. PAU – směřování ke změně uvnitř škol. Oceňuji propojení a spolupráci obou organizací. Dále, že NEMES a PAU jsou spontánně vzniklé, neformální, nezávislé a přitom organizované iniciativy.“

V roce 1993/94 se skupina NEMES zaměřovala především na „vysokou politiku“ – sledovala a připomínkovala tvorbu legislativy (školského zákona) a ve sporu o způsob transformace mezi MŠMT a parlamentní komisí spolupracovala se školským výborem. Učitelé v klubu PAU se potřebovali soustředit na vnitřní změnu ve své třídě a škole, vyměňovat si zkušenosti ze své výuky.

V lednu 1994 se sešlo na ZŠ Londýnská v Praze přes 20 pozvaných členů PAU na „rozšířeném výboru“, který měl navrhnout po zhodnocení činnosti v uplynulém období změnu organizační struktury.

V zápisu z jednání se objevuje tento obsah diskuse: „Potřeba profesionalizace PAU, otázka kompetencí, vytváření modelů pedagogické práce a jejich následné zobecňování, spolupráce s pedagogickými centry, vytváření vzájemných kontaktů, propojování sítí, ovlivňování přípravy budoucích učitelů, potřeba managerů pro organizování činnosti PAU.“

A závěry: „PAU – jako samostatný právní subjekt – organizace otevřená pro všechny, kteří přijímají myšlenky PAU. Zaměření k vnitřní reformě školy, získávání veřejnosti pro transformaci školství – PAU se však rovněž bude vyjadřovat ke školským dokumentům. Propojení s NEMES a těsná spolupráce je žádoucí a oboustranně prospěšná. Ochrana dítěte a učitele. Vyvíjet tlak na vzdělávací politiku státu. Vzájemné obohacování členů PAU. Lektorská a expertní činnost. Ovlivňování práce vysokých škol připravujících učitele.“

Širší výbor rozhodl po hlasování doporučit na setkání v dubnu v Kroměříži osamostatnění PAU (fakt je, že ne všichni s tím souhlasili: 13 pro, 8 proti, 2 se zdrželi).

Zdroj: Zápis z jednání širšího výboru PAU 22. 1. 1994, archiv autorky

Problém profesionalizace musí řešit dříve nebo později každá organizace. Je krásné se přátelsky setkávat s lidmi podobných názorů, ale v počtu několik set účastníků to není dlouhodobě zvládnutelné.

Je zajímavé, že mnozí lidé byli v té době nastaveni proti organizovanosti, jistě ještě pod vlivem povinného členství ve formálních organizacích v době předlistopadové. Vzpomeňme na pokus o vytvoření pedagogické komory!


Co se dělo v Kroměříži?

6. setkání PAU 12.–13. 3. 1994 organizoval (a pak ještě několikrát) Jan Lehar, ředitel Domova mládeže, dílny se konaly v ZŠ Zachar. Zúčastnilo se na 500 pedagogů. Byla schválena transformace na občanské sdružení a zvolen nový výbor: S. Červenka (předseda), O. Hausenblas, J. Kašová, M. Dvořáková, V. Spilková, J. Kotal, J. Lehar (manažer); revizní komise: V. Václavík, P. Polechová, F. Tomášek. Byl prezentován návrh stanov a zaslán k připomínkám i nepřítomným členům.


Programové prohlášení PAU

Cílem a posláním sdružení Přátelé angažovaného učení je:

1. Účinně napomáhat transformaci českého školství směrem k liberalizaci, humanizaci a demokratizaci vzdělávání.

2. Poskytovat konkrétní pomoc učitelům „ve třídě“, kteří tvořivě pracují ve výchovném a vzdělávacím procesu, experimentují a hledají.

3. Napomáhat vnitřní transformaci škol vzájemným setkáváním, výměnou zkušeností a vzájemným poskytováním informačních materiálů i nových, osobně vytvořených programů, publikací a pomůcek.

4. Zasazovat se o důslednou ochranu práv dítěte i učitele a usilovat o partnerský vztah mezi školou a rodinou.

5. Získávat pedagogickou a ostatní veřejnost k podpoře reformního hnutí a úzce při tom spolupracovat s dalšími osobami, sdruženími a organizacemi podobného zaměření.

6. Pozitivně ovlivňovat vzdělávací politiku státu i názor veřejnosti na vzdělávání.

7. Systematicky zobecňovat nové zkušenosti učitelů zejména v alternativách vzdělávání, koncipovat a formulovat na jejich základě modely.

8. Podílet se na odborných expertizách i na tvorbě výstupů pro pedagogickou praxi.

9. V dalším vzdělávání učitelů i v přípravě budoucích učitelů usilovat o individuální výuku, o uspokojování potřeb dítěte a respektování jeho individuálního růstu a posilovat pozitivní vztah dítěte k vlastnímu vzdělávání.

10. Organizovat a rozvíjet kontakty mezi učiteli, aktivně podporovat komunikaci mezi nimi, včetně vytváření informačních sítí v české republice a jejich propojení se zahraničím.


Hlavní téma: Hodnocení žáků

Úvodní referáty přednesli:
S. Červenka – Slovní hodnocení
V. Spilková – Nové přístupy k hodnocení žáků při vyučování
M. Dvořáková – Vztah cíle vyučování a způsobu hodnocení
J. Nováčková – Psychologické otázky působení hodnocení na žáka
J. Rymešová – Hodnocení žáků v některých evropských zemích
M. Havlínová – Úzkost dětí ze školního zkoušení

V průběhu setkání pracovalo 14 dílen, kde se diskutovalo k problémům hodnocení. Výstupy dílen byly zpracovány do společného shrnutí:

„Předkládáme výsledky práce dílen na 6. setkání PAU v Kroměříži ve dnech 12.–13. 3. 1994. Nejsou řešením všech otázek, které byly otevřeny a které existují, ale jsou výzvou k úvahám o otázkách hodnocení žáků ve škole. Diskutovat by měli učitelé, ředitelé, studenti, inspektoři, rodiče, žáci a celá veřejnost.

1. Pokud chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit!

2. Jediným kritériem pro hodnocení dítěte je jeho individuální růst (neporovnávat děti mezi sebou, hodnotit je ve vztahu k jejich možnostem, omezovat soutěž, vést ke spolupráci mezi žáky).

3. Dříve, než si položíme otázku, jak hodnotit, měli bychom si položit otázku, čeho chceme u žáků dosáhnout. Obsahem hodnocení by měly být nejen vědomosti, ale i dovednosti, schopnosti, postoje, zájmy, míra osobního nasazení, hodnotové orientace…

4. Hodnocení by mělo být založeno na pozitivním přístupu k dítěti. Mělo by splňovat určité zásady z hlediska psychologického dopadu na žáka.

5. Hodnocení je silně ovlivněno tradicí, v našich podmínkách je známka často symbolem školy. Je třeba měnit uvažování o škole v celé společnosti.

6. Jaké výsledky přináší fungující forma slovního hodnocení:
– klid, pohodu u dětí a rodičů
– neodrazuje od další práce slabší děti
– častější pochvala od učitelů
– lepší informovanost rodičů o práci a chování dítěte ve škole
– snížení pocitu stresu ze špatné známky
– pozitivní motivace dětí
– pozitivní vztahy mezi dětmi
– rovnocenné šance všem dětem


Požadavky

1. Způsob hodnocení nechat v kompetenci školy. Umožnit tvorbu vlastní podoby vysvědčení, centrálně nepředepisovat, nevyžadovat jednotnou formu. Umožnit učitelům v rámci jedné školy svobodnou volbu formy hodnocení (význam vnitřního ztotožnění se učitele s určitou formou hodnocení).

2. Vytvořit legislativu umožňující alternovat formy hodnocení bez nutnosti povolování výjimek a experimentů.

3. Vyvíjet tlak na rozvoj spolupráce všech stupňů škol, hledat formy spolupráce mezi jednotlivými stupni a typy škol. Současně usilovat o změnu v pojetí přijímacího řízení na SŠ i VŠ.

4. Vyvíjet tlak na změnu koncepce přípravy budoucích učitelů i dalšího vzdělávání učitelů.

5. Rozvíjet spolupráci s rodiči a získávat je pro nové pojetí vzdělávání dětí a mládeže v nově koncipované škole.

Zdroj: Hrubá, Jana: Co se dělo v Kroměříži? Výstupy dílen. Učitelské listy, roč. I, 1993/1994, č. 8, str. 2. ISSN 1210-6313


Ne všichni účastníci setkání odjeli bez důvodných pochybností. Svědčí o tom článek Oldřicha Suchoradského Otazníky kolem PAU. Můžete si jej přečíst ZDE.



Další díly seriálu najdete ZDE.